- systémový přístup v tomto smyslu založen na provedení účelové abstrakce zkoumaného objektu či jevu
- konceptor ponechává ve svém vědomí, zaznamenává (zobrazuje) pouze ty vlastnosti a vztahy zkoumaného objektu, které považuje z hlediska svého výzkumného či realizačního záměru za podstatné, souvztažné s vytčeným cílem a naopak, dočasně vypouští z okruhu svého zájmu ty vlastnosti objektu, jež z hlediska cíle považuje za okrajové, méně podstatné či zcela nepodstatné
- Výsledný obraz objektu či jevu přitom musí zůstat i po provedení účelové abstrakce celostním ve smyslu funkčním
- Celý tento proces = definování systému na zkoumaném objektu
Vlastnosti systémového přístupu:
- účelné zjednodušení
- zobrazení zjednodušených vlastností a souvislostí do nově tvořeného abstraktního objektu – systému
- zachování komplexnosti (celistvosti) systému (dle přirozené celistvosti původního objektu)
- předmětem zájmu jsou pouze funkční vztahy souvztažné s cíly, obecně logické operace na systémech
- v rozpoznání vztahů mezi analyzovanými abstraktními objekty a jejich částmi – důsledný princip kauzality
Základní pojmy:
- systém – abstraktní objekt účelově definovaný konceptorem
- chování systému – základní funkční vlastnost, obecně závislost výstupů na vstupech
- vstup do systému – obraz podnětu, který působí na původní objekt konceptorova zájmu – předpoklad vyvolání činnosti; množina vstupů – proměnné, jejichž prostřednictvím je systém ovlivňován
- výstup ze systému – obraz reakce původního objektu na určitý podnět (současně výsledek reakce pozorovaného objektu na podnět); množina výstupů – proměnné, jejichž prostřednictvím systém ovlivňuje ostatní objekty v okolí
- důrazné odlišení původních objektů (originálů) od systému, které jsou jejich účelovými obrazy
Žádné komentáře:
Okomentovat