Seznam Maturitních otázek do češtiny:
1. Jazykověda a její disciplíny
2. Indoevropské jazyky a postavení češtiny mezi nimi
3. Vývoj jazyka, Husova jazyková reforma
4. Útvary českého národního jazyka
5. Co to je substantivum (podst. jm.), jeho druhy, číslo a skloňování (deklinace)
6. Deklinace a gradace adjektiv (skloňování a stupňování přídavných jmen)
7. Deklinace a druhy prónómen (zájmena)
8. Numerália
9. Verba – konjugace (časování sloves)
10. Tvoření transgresiv (přechodník) – jda, jdouc, jdouce
11. Neohebné slovní druhy
12. Slovní zásoba a její rozvrstvení
13. Obohacování slovní zásoby – oživování starých výrazů...
14. Slovo a jeho význam: - změny slovního významu (metafora)
- mnohoznačná slova, jednoznačná, synonyma, antonyma...
15. Stavba slova
16. Slovníky
17. Větné členy
18. Syntaktické (skladebné) vztahy a jejich formální vyjadřování
19. Zvláštnosti větného členění
20. Aktuální větné členění (téma, réma, východisko, jádro)
21. Odchylky od pravidelné větné stavby
22. Druhy vět podle postoje mluvčího
23. SP a SS (souvětí)
24. Řeč přímá nevlastní, přímá a nepřímá
25. Objektivní a subjektivní slohotvorní činitelé, funkční styly
1. Jazykověda a její disciplíny
Jazykověda (lingvistika) je nauka o jazyce a jeho užívání.
Dělí se:
1. mluvnice (gramatika) – hláskosloví – obsahuje disciplíny: fonetika (nauka o tvorbě hlásek),
ortoepie (dává pravidlo spisovné výslovnosti), ortografie
(určuje pravopisná pravidla), ortofonie (zabývá se
zvukovou stránkou jazyka
- tvarosloví (morfologie) – nauka o slovních druzích
- syntax (skladba) – nauka o stavbě vět a souvětí
2. lexikologie – nauka o slovní zásobě
- zabývá se: - slovotvorba
- etymologie – zkoumá vývoj slova
- frazeologie – zkoumá ustálená slovní spojení
3. stylistika – nauka o slohu
Dělí se:
1. mluvnice (gramatika) – hláskosloví – obsahuje disciplíny: fonetika (nauka o tvorbě hlásek),
ortoepie (dává pravidlo spisovné výslovnosti), ortografie
(určuje pravopisná pravidla), ortofonie (zabývá se
zvukovou stránkou jazyka
- tvarosloví (morfologie) – nauka o slovních druzích
- syntax (skladba) – nauka o stavbě vět a souvětí
2. lexikologie – nauka o slovní zásobě
- zabývá se: - slovotvorba
- etymologie – zkoumá vývoj slova
- frazeologie – zkoumá ustálená slovní spojení
3. stylistika – nauka o slohu
2. Indoevropské jazyky
Slovanské
západní východní jižní
čeština ruština srbochorvatština
slovenština běloruština slovinština
polština ukrajinština makedonština
lužická srbština bulharština
Románské
španělština
portugalština
italština
francouzština
rétorománština
rumunština
Germánské
němčina
angličtina
dánština
švédština
norština
islandština
holandština
vlámština
Keltské
velština
irština
Pobaltské
litevština
lotyština
Samostatně stojící
finština
albánština
maďarština
estonština
západní východní jižní
čeština ruština srbochorvatština
slovenština běloruština slovinština
polština ukrajinština makedonština
lužická srbština bulharština
Románské
španělština
portugalština
italština
francouzština
rétorománština
rumunština
Germánské
němčina
angličtina
dánština
švédština
norština
islandština
holandština
vlámština
Keltské
velština
irština
Pobaltské
litevština
lotyština
Samostatně stojící
finština
albánština
maďarština
estonština
3. Vývoj jazyka, Husova jazyková reforma
Společným jazykem Slovanů byla praslovanština → v období 2 000 př. n. l. - 600 n. l.
Praslovanštinou se mluvilo na území dnešní Ukrajiny, v 6. století začali Slované pronikat na Západ, Východ a Jih.
Nejstarším jazykem na našem území byla staroslověnština → Cyril a Metoděj – vymysleli hlaholici, pozdější cirilice, dnešní azbuka.
Husova Jazyková reforma
- spřežkový pravopis v 15. století nahradil diakritickými znaménky ve svém spise De ortographia Bohemica (nabodeníčko dlúhé - dnešní čárka, nabodeníčko krátké - dnešní háček)
Praslovanštinou se mluvilo na území dnešní Ukrajiny, v 6. století začali Slované pronikat na Západ, Východ a Jih.
Nejstarším jazykem na našem území byla staroslověnština → Cyril a Metoděj – vymysleli hlaholici, pozdější cirilice, dnešní azbuka.
Husova Jazyková reforma
- spřežkový pravopis v 15. století nahradil diakritickými znaménky ve svém spise De ortographia Bohemica (nabodeníčko dlúhé - dnešní čárka, nabodeníčko krátké - dnešní háček)
4. Útvary českého národního jazyka
1. spisovné útvary → spisovný jazyk – celonárodně závazný útvar národního jazyka, který se
používá na oficiální úrovni
→ hovorová čeština – mluvená podoba spisovné češtiny
2. nespisovné útvary → z hlediska zeměpisného – nářečí česká, středomoravská,
východomoravská, slezská
- nad nimi je obecná čeština = interdialekt –
nadnářeční útvar, nespisovný jazyk, který vznikl stíráním rozdílu mezi jednotlivými nářečími. Zachovává jen jejich základní rysy společné pro větší území. Vznikla na základě středočeského nářečí, je rozšířená na většině našeho území. Proniká do literatury, filmu, médií, vyvíjí tlak na spisovný jazyk.
→ z hlediska sociálního – profesní mluva (lékaři, myslivci, železničáři)
- slang (lidé se stejnými zájmy, studenti)
- argot (mluva lidí na okraji společnosti, zloději)
používá na oficiální úrovni
→ hovorová čeština – mluvená podoba spisovné češtiny
2. nespisovné útvary → z hlediska zeměpisného – nářečí česká, středomoravská,
východomoravská, slezská
- nad nimi je obecná čeština = interdialekt –
nadnářeční útvar, nespisovný jazyk, který vznikl stíráním rozdílu mezi jednotlivými nářečími. Zachovává jen jejich základní rysy společné pro větší území. Vznikla na základě středočeského nářečí, je rozšířená na většině našeho území. Proniká do literatury, filmu, médií, vyvíjí tlak na spisovný jazyk.
→ z hlediska sociálního – profesní mluva (lékaři, myslivci, železničáři)
- slang (lidé se stejnými zájmy, studenti)
- argot (mluva lidí na okraji společnosti, zloději)
5. Podstatná jména
Substantiva
= názvy osob, zvířat, věcí, vlastností, činností, dějů
= plnovýznamový slovní druh
- ukazujeme na ně ten, ta, to
- ve větě plní funkci podmětu nebo předmětu
Dělení:
• konkrétní - názvy osob, zvířat a věcí označují to, co je hmotné; dělí se:
→ obecná – označují kteroukoli osobu, zvíře nebo věc (např. zvířectvo)
→ vlastní – označují jednu určitou osobu, jedno určité zvíře nebo určitou věc
• abstraktní – názvy vlastností, dějů a vztahů označují to, co je nehmotné
Určujeme u nich:
- pád
- číslo
- rod
- vzor
Pád:
1. nominativ
2. genitiv
3. dativ
4. akusativ
5. vokativ
6. lokál
7. instrumentál
Číslo:
→ jednotné (singulár)
→ množné (plurál)
• hromadná – mají tvar jednotného čísla, ale označují více skutečností stejného druhu (ptactvo,
vodstvo, kamení)
• pomnožná – mají tvar mn. čísla, ale označují látku bez ohledu na její množství (dveře, kamna)
• látková – mají tvar jednotného čísla, ale významově označují látku bez ohledu na její množství
(voda)
Rod:
→ mužský = maskulin – dělí se podle životnosti na rod životný a neživotný
→ ženský = feminimum
→ střední = neutrum
Vzor:
→ mužský – pán, hrad, muž, stroj, předseda, soudce
→ ženský – žena, růže, píseň, kost
→ střední – město, moře, kuře, stavení
= názvy osob, zvířat, věcí, vlastností, činností, dějů
= plnovýznamový slovní druh
- ukazujeme na ně ten, ta, to
- ve větě plní funkci podmětu nebo předmětu
Dělení:
• konkrétní - názvy osob, zvířat a věcí označují to, co je hmotné; dělí se:
→ obecná – označují kteroukoli osobu, zvíře nebo věc (např. zvířectvo)
→ vlastní – označují jednu určitou osobu, jedno určité zvíře nebo určitou věc
• abstraktní – názvy vlastností, dějů a vztahů označují to, co je nehmotné
Určujeme u nich:
- pád
- číslo
- rod
- vzor
Pád:
1. nominativ
2. genitiv
3. dativ
4. akusativ
5. vokativ
6. lokál
7. instrumentál
Číslo:
→ jednotné (singulár)
→ množné (plurál)
• hromadná – mají tvar jednotného čísla, ale označují více skutečností stejného druhu (ptactvo,
vodstvo, kamení)
• pomnožná – mají tvar mn. čísla, ale označují látku bez ohledu na její množství (dveře, kamna)
• látková – mají tvar jednotného čísla, ale významově označují látku bez ohledu na její množství
(voda)
Rod:
→ mužský = maskulin – dělí se podle životnosti na rod životný a neživotný
→ ženský = feminimum
→ střední = neutrum
Vzor:
→ mužský – pán, hrad, muž, stroj, předseda, soudce
→ ženský – žena, růže, píseň, kost
→ střední – město, moře, kuře, stavení
6. Přídavná jména
Adjektiva
Deklinace = skloňování
Gradace = stupňování
= vyjadřují vlastnosti podstatných jmen
- ve větě plní funkci přívlastku nebo přísudku jmenného se sponou
Určujeme u nich:
- pád
- číslo
- rod
- druh
- vzor
V pádě, čísle a rodě se shodují s podstatnými jmény.
Druh a vzor:
→ tvrdá – mladý
→ měkká – jarní
→ přivlastňovací – otcův, matčin
Stupňování:
→ 1. stupeň = pozitiv
→ 2. stupeň = komparativ
→ 3. stupeň = superlativ
Typy přídavných jmen:
→ dlouhé složené tvary – šťastný
→ krátké jmenné tvary – šťasten
→ přivlastňovací
Deklinace = skloňování
Gradace = stupňování
= vyjadřují vlastnosti podstatných jmen
- ve větě plní funkci přívlastku nebo přísudku jmenného se sponou
Určujeme u nich:
- pád
- číslo
- rod
- druh
- vzor
V pádě, čísle a rodě se shodují s podstatnými jmény.
Druh a vzor:
→ tvrdá – mladý
→ měkká – jarní
→ přivlastňovací – otcův, matčin
Stupňování:
→ 1. stupeň = pozitiv
→ 2. stupeň = komparativ
→ 3. stupeň = superlativ
Typy přídavných jmen:
→ dlouhé složené tvary – šťastný
→ krátké jmenné tvary – šťasten
→ přivlastňovací
7. Zájmena
Pronomina
= zastupují podstatná nebo přídavná jména, nebo na ně ukazují
- ve větě jsou podmětem nebo předmětem
Určujeme u nich:
- pád
- číslo
- rod
- druh
- vzor
Druh a vzor:
→ osobní – já, ty, on, ona, ono, my, vy, oni, ony, ona, zvratné se a si
→ přivlastňovací – můj, tvůj, jeho, její, náš, váš, jejich, svůj
→ ukazovací – ten, ta, to, ti, ty, ta, tento, tato, týž, tentýž, takový, onen, sám
→ tázací – kdo, co, jaký, který, čí
→ vztažná – kdo, co, jaký, který, čí, jenž
→ neurčitá – někdo, něco, některý, nějaký, něčí, každý, všechen, předpony: málo-, lec-, leda-,
přípony: -si, -koli
→ záporná – nikdo, nic, nijaký, ničí, žádný
Zájmeno jenž se skloňuje jako on + ž
Skloňování zájmena týž, tentýž:
1. týž, tentýž táž, tatáž totéž
2. téhož téže téhož
3. témuž téže témuž
4. téhož tutéž, touž totéž
6. témž, témže, tomtéž téže témže, tomtéž
7. týmž, tímtéž toutéž, touž týmž, tímtéž
= zastupují podstatná nebo přídavná jména, nebo na ně ukazují
- ve větě jsou podmětem nebo předmětem
Určujeme u nich:
- pád
- číslo
- rod
- druh
- vzor
Druh a vzor:
→ osobní – já, ty, on, ona, ono, my, vy, oni, ony, ona, zvratné se a si
→ přivlastňovací – můj, tvůj, jeho, její, náš, váš, jejich, svůj
→ ukazovací – ten, ta, to, ti, ty, ta, tento, tato, týž, tentýž, takový, onen, sám
→ tázací – kdo, co, jaký, který, čí
→ vztažná – kdo, co, jaký, který, čí, jenž
→ neurčitá – někdo, něco, některý, nějaký, něčí, každý, všechen, předpony: málo-, lec-, leda-,
přípony: -si, -koli
→ záporná – nikdo, nic, nijaký, ničí, žádný
Zájmeno jenž se skloňuje jako on + ž
Skloňování zájmena týž, tentýž:
1. týž, tentýž táž, tatáž totéž
2. téhož téže téhož
3. témuž téže témuž
4. téhož tutéž, touž totéž
6. témž, témže, tomtéž téže témže, tomtéž
7. týmž, tímtéž toutéž, touž týmž, tímtéž
8. Číslovky
Numerália
= vyjadřují počet nebo pořadí
- ve větě plní nejčastěji funkci shodného přívlastku
Základní rozdělení číslovek:
→ určitá – pět, pátý, paterý, pětkrát
→ neurčitá – několik, mnoho, několikrát
Určujeme u nich:
- pád
- číslo
- rod
- druh
Druh:
→ základní – jedna, dvě, tři, sto
→ řadové – pátý, několikátý, podruhé
→ druhové – jedny, dvoje, několikery, vícero
→ násobné – pětkrát, několikrát
= vyjadřují počet nebo pořadí
- ve větě plní nejčastěji funkci shodného přívlastku
Základní rozdělení číslovek:
→ určitá – pět, pátý, paterý, pětkrát
→ neurčitá – několik, mnoho, několikrát
Určujeme u nich:
- pád
- číslo
- rod
- druh
Druh:
→ základní – jedna, dvě, tři, sto
→ řadové – pátý, několikátý, podruhé
→ druhové – jedny, dvoje, několikery, vícero
→ násobné – pětkrát, několikrát
9. Slovesa
Verba
- vyjadřují děj, činnost, změnu stavu
- ve větě jsou přísudkem , předmětem, podmětem
- určujeme : osoba, číslo čas, způsob, rod, vid, třída, vzor
Dělíme na slovesa:
→ plnovýznamová
→ pomocná - jmenná se sponou – být, stát se
- způsobová – moci, umět
- fázová – př. Začíná pršet, přestává sněžit
neurčitý tvar je infinitiv – nelze určit mluvnické kategorie
určitý tvar – lze určit všechny mluvnické kategorie
Určujeme:
→ osoba, číslo
neosobní slovesa – prší, v kamnech praská (není podmět)
podmět všeobecný – v televizi vysílají, v rádiu hlásili
→ způsob – rozkazovací (imperativ)
- oznamovací (indikativ)
- podmiňovací (kondicionál)
→ čas – přítomný (présens)
- minulý (préteritum)
- budoucí (futurum)
→ slovesný rod – činný (aktivum) – podmět je průvodcem děje
- trpný (pasivum) – podmět vyjadřuje cíl děje, činitel děje buď vůbec není nebo
je jiným větným členem
→ vid – rozumíme skutečnost, že existují dvě podoby slovesa se stejným významem. Liší se
ukončeností (nedokonavý) nebo ohraničením děje (dokonavý)
→ 5 tříd – e – nese, bere, maže, peče, umře
- ne – tiskne, mine, začne
- je – kryje, kupuje
- í – prosí, trpí, sází
- á – dělá
Konjugace = stupňování
- vyjadřují děj, činnost, změnu stavu
- ve větě jsou přísudkem , předmětem, podmětem
- určujeme : osoba, číslo čas, způsob, rod, vid, třída, vzor
Dělíme na slovesa:
→ plnovýznamová
→ pomocná - jmenná se sponou – být, stát se
- způsobová – moci, umět
- fázová – př. Začíná pršet, přestává sněžit
neurčitý tvar je infinitiv – nelze určit mluvnické kategorie
určitý tvar – lze určit všechny mluvnické kategorie
Určujeme:
→ osoba, číslo
neosobní slovesa – prší, v kamnech praská (není podmět)
podmět všeobecný – v televizi vysílají, v rádiu hlásili
→ způsob – rozkazovací (imperativ)
- oznamovací (indikativ)
- podmiňovací (kondicionál)
→ čas – přítomný (présens)
- minulý (préteritum)
- budoucí (futurum)
→ slovesný rod – činný (aktivum) – podmět je průvodcem děje
- trpný (pasivum) – podmět vyjadřuje cíl děje, činitel děje buď vůbec není nebo
je jiným větným členem
→ vid – rozumíme skutečnost, že existují dvě podoby slovesa se stejným významem. Liší se
ukončeností (nedokonavý) nebo ohraničením děje (dokonavý)
→ 5 tříd – e – nese, bere, maže, peče, umře
- ne – tiskne, mine, začne
- je – kryje, kupuje
- í – prosí, trpí, sází
- á – dělá
Konjugace = stupňování
11. Neohebné slovní druhy
Příslovce (adverbia)
Vyjadřují bližší okolnosti dějů, stupeň vlastností, a nebo míru předmětu.
Ve větě jsou nejčastěji příslovečným určením.
Podle významu rozlišujeme příslovce:
→ místa (nahoře, dole, vlevo) – práme se kde, kudy, odkud, kam…..
→ času (kdy, odkdy, jak dlouho, jak často)
→ způsobu (rychle dobře)
→ příčiny (z jaké příčiny, proč) (proto, právem, náhodou)
Předložky (prepozita)
→ vlastní (primární) – neodvozené – s, ze, v, na, pro
→ nevlastní (sekundární) – odvození z jiných slovních druhů – uprostřed, vlivem, kolem, místo
Spojky (konjunkce)
- spojují věty i samostatné větné členy
→ soustředící - poměr slučovací – a, i, nebo, ani, hned-hned, jak tak
- poměr stupňovací – nejen, ale i, nejen-nýbrž i, ba i, ba ani, ba dokonce
- poměr odporovací – ale, avšak, však, nýbrž
- poměr vylučovací – nebo, anebo, buď-anebo
- poměr důvodový (příčinný) – neboť, vždyť, totiž
- poměr důsledkový – a proto, a tedy, a tak
→ podřadící
Částice (partikule)
→ výzvové – ať, nechť, kéž
→ hodnotící – ano, ne, ovšem, zajisté
→ emocionální – bohužel, konečně (Ale to jí přece nedovolíš! Že se nestydíš!)
Citoslovce (interjekce)
→ zvukomalebná (haf, frnk, bum)
→ pocitová (brr, fuj, tralala)
→ kontaktová (hej, haló, puťapuťa, ahoj)
Vyjadřují bližší okolnosti dějů, stupeň vlastností, a nebo míru předmětu.
Ve větě jsou nejčastěji příslovečným určením.
Podle významu rozlišujeme příslovce:
→ místa (nahoře, dole, vlevo) – práme se kde, kudy, odkud, kam…..
→ času (kdy, odkdy, jak dlouho, jak často)
→ způsobu (rychle dobře)
→ příčiny (z jaké příčiny, proč) (proto, právem, náhodou)
Předložky (prepozita)
→ vlastní (primární) – neodvozené – s, ze, v, na, pro
→ nevlastní (sekundární) – odvození z jiných slovních druhů – uprostřed, vlivem, kolem, místo
Spojky (konjunkce)
- spojují věty i samostatné větné členy
→ soustředící - poměr slučovací – a, i, nebo, ani, hned-hned, jak tak
- poměr stupňovací – nejen, ale i, nejen-nýbrž i, ba i, ba ani, ba dokonce
- poměr odporovací – ale, avšak, však, nýbrž
- poměr vylučovací – nebo, anebo, buď-anebo
- poměr důvodový (příčinný) – neboť, vždyť, totiž
- poměr důsledkový – a proto, a tedy, a tak
→ podřadící
Částice (partikule)
→ výzvové – ať, nechť, kéž
→ hodnotící – ano, ne, ovšem, zajisté
→ emocionální – bohužel, konečně (Ale to jí přece nedovolíš! Že se nestydíš!)
Citoslovce (interjekce)
→ zvukomalebná (haf, frnk, bum)
→ pocitová (brr, fuj, tralala)
→ kontaktová (hej, haló, puťapuťa, ahoj)
12. Slovní zásoba a její rozvrstvení
- slovní zásobu zkoumá lexikologie
- jádro slovní zásoby jsou termíny, kterými nazýváme ty nejběžnější stavy. Aktivně ji ovládá
každý. Ostatní slovní zásoba je proměnlivá.
Slovní zásoba
→ pasivní – rozumíme termínům, ale nepoužíváme je
→ aktivní – běžně používané termíny
Slovo tvoří skupina hlásek, výjimečně 1 hláska.
Pojmenování
→ jednoslovná – pouze 1 slovo (niť, pes)
→ víceslovná – označujeme 1 skutečnost více slovy (lední hokej, šicí stroj)
→ frazeologické pojmenování – př. I mistr tesař se někdy utne, Kouká jako kdyby spadl z višně.
Slovná zásoba obsahuje slova:
→ neutrální, která použije kdokoli v jakékoli situaci (stůl, vlasy, jíst, umývat), citově neutrální
→ příznaková, která mají nějaké zvláštní zabarvení, zabarvením nebo příznakem může být
nespisovnost, ze spisovných slov jsou:
- hovorová slova – koukat, holka
- knižní výrazy – udatný/chrabrý, azur, luna, blankyt
- odborné termíny
- historická slova - zanikla skutečnost kterou pojmenovávali (staré zbraně,
povolání)
- archaismy - slova zanikla, byla nahrazena novým slovem
- neologismy - slova která nejsou v češtině ještě zakotvená, uvědomujeme si
cizí původ (laser)
- citově zabarvená - kladně (eufenismus) – zdrobněliny, dětská slova, zjemněná
slova (př. umřel – skonal, zesnul)
- záporně (disfenismus) – hroznou skutečnost říká ještě
hruběji (př. umřel – zdechnul,
zkapal)
- jádro slovní zásoby jsou termíny, kterými nazýváme ty nejběžnější stavy. Aktivně ji ovládá
každý. Ostatní slovní zásoba je proměnlivá.
Slovní zásoba
→ pasivní – rozumíme termínům, ale nepoužíváme je
→ aktivní – běžně používané termíny
Slovo tvoří skupina hlásek, výjimečně 1 hláska.
Pojmenování
→ jednoslovná – pouze 1 slovo (niť, pes)
→ víceslovná – označujeme 1 skutečnost více slovy (lední hokej, šicí stroj)
→ frazeologické pojmenování – př. I mistr tesař se někdy utne, Kouká jako kdyby spadl z višně.
Slovná zásoba obsahuje slova:
→ neutrální, která použije kdokoli v jakékoli situaci (stůl, vlasy, jíst, umývat), citově neutrální
→ příznaková, která mají nějaké zvláštní zabarvení, zabarvením nebo příznakem může být
nespisovnost, ze spisovných slov jsou:
- hovorová slova – koukat, holka
- knižní výrazy – udatný/chrabrý, azur, luna, blankyt
- odborné termíny
- historická slova - zanikla skutečnost kterou pojmenovávali (staré zbraně,
povolání)
- archaismy - slova zanikla, byla nahrazena novým slovem
- neologismy - slova která nejsou v češtině ještě zakotvená, uvědomujeme si
cizí původ (laser)
- citově zabarvená - kladně (eufenismus) – zdrobněliny, dětská slova, zjemněná
slova (př. umřel – skonal, zesnul)
- záporně (disfenismus) – hroznou skutečnost říká ještě
hruběji (př. umřel – zdechnul,
zkapal)
13. Obohacení slovní zásoby
Zkoumáním jazyka můžeme zjistit, že některá slova mají podobnou stavbu a že pravděpodobně vznikla z téhož základu.
Slovotvorba – jakožto nauka o utváření slov, vychází ze vztahu mezi slovem základovým a nově utvořeným. Tento vztah mezi slovem fundujícím a fundovaným se odborně nazývá fundace. Jejím cílem je dospět k prvotnímu slovu, z něhož pak vznikala ostatní.
Slova se stejným slovotvorným základem vytvářejí slovní čeledi. Část, která se přidává k slovotvornému základu, se nazývá slovotvorný formant.
Základní slovotvorné způsoby:
→ skládání (kompozice)
- složeniny vlastní – jednotlivé části složeniny nemohou stát samostatně
(rychločistírna, autoškola)
- složeniny nevlastní – slova mohou stát samostatně (pravděpodobný – pravdě
podobný)
→ odvozování (derivace) – mezi hlavní slovotvorné postupy patří:
- prefixace – odvozování pomocí předpon (za-sadit)
- sufixace – odvozování příponami (nepří-tel)
→ zkracování (abreviace) – zkratky (ČR, ČSSD, SMS)
Obohacování slovní zásoby:
- překladem (mrakodrap)
- spojení výrazů v sousloví (spací pytel – spacák)
- přejímáním z cizích jazyků (demokracie, tenis)
- přenesením významu (svíčka – lojová, u automobilu atd.)
- přejímáním výrazů z jiných vrstev jazyka
- spojování ve víceslovná pojmenování (Nemaluj čerta na zeď.)
Slovotvorba – jakožto nauka o utváření slov, vychází ze vztahu mezi slovem základovým a nově utvořeným. Tento vztah mezi slovem fundujícím a fundovaným se odborně nazývá fundace. Jejím cílem je dospět k prvotnímu slovu, z něhož pak vznikala ostatní.
Slova se stejným slovotvorným základem vytvářejí slovní čeledi. Část, která se přidává k slovotvornému základu, se nazývá slovotvorný formant.
Základní slovotvorné způsoby:
→ skládání (kompozice)
- složeniny vlastní – jednotlivé části složeniny nemohou stát samostatně
(rychločistírna, autoškola)
- složeniny nevlastní – slova mohou stát samostatně (pravděpodobný – pravdě
podobný)
→ odvozování (derivace) – mezi hlavní slovotvorné postupy patří:
- prefixace – odvozování pomocí předpon (za-sadit)
- sufixace – odvozování příponami (nepří-tel)
→ zkracování (abreviace) – zkratky (ČR, ČSSD, SMS)
Obohacování slovní zásoby:
- překladem (mrakodrap)
- spojení výrazů v sousloví (spací pytel – spacák)
- přejímáním z cizích jazyků (demokracie, tenis)
- přenesením významu (svíčka – lojová, u automobilu atd.)
- přejímáním výrazů z jiných vrstev jazyka
- spojování ve víceslovná pojmenování (Nemaluj čerta na zeď.)
14. Slovo a jeho význam
Slovo má význam:
→ věcný (obsahový) – pes – chlupaté, čtyřnohé zvíře, šelma, savec =>lexikální význam
→ gramatický – určujeme ho u slova, když se zapojí do věty (vidím psa – určujeme pád, číslo,
rod, vzor…)
Jedno slovo může označovat jednu nebo více předmětů či skutečností.
Podle toho rozlišujeme slova:
→ jednoznačná – jeden význam, nezaměnitelný
→ mnohoznačná – více významů, je to většina slov; mnohoznačnost = polysémie (př. houba,
kohoutek, oko, ostrý)
Homonymie = souzvučnost
- slova znějící stejně, ale mají jiný význam
- vinný (střik) – víno /vinný (člověk) – vina
- lištička – malá liška / lišta
- travička – tráva / trávit, otrávit
Nepravá homonymie – slova se shodují buď jen v psaní nebo ve zvukové podobě
Homografa – shodují se v psané formě (př. panický – panic / panika)
Homofena – shodují se v mluvené podobě, jinak se píší (př. led X let, jed X jet)
Synonyma
- odlišná forma, ale podobný význam
- př. dítě – batole, kojenec, mimino
Antonyma
- slova opačného významu
Změna významu slov
- slova mohou postupem času získat nový význam. Význam slova se může rozšířit nebo zúžit.
Rozšířené slovo – např. zápas
Zúžené slovo – např. máslo
Metafora
- význam jednoho slova se může i přenést na jinou skutečnost. Může se přenášet na základě
vnější podobnosti
- př. zebra – přechod, zuby – na pile, na hřebenu, mandle – v krku, bouřlivý rok – těžký život
Metonymie
- přenášení významu na základě vnitřní souvislosti
- př. Vypil celou láhev. Přečetl Párala.
Synekdocha
– typ metonymie, část je za celek (Nepřišla tam ani noha.) anebo celek za část (Přišla tam celá Praha.)
→ věcný (obsahový) – pes – chlupaté, čtyřnohé zvíře, šelma, savec =>lexikální význam
→ gramatický – určujeme ho u slova, když se zapojí do věty (vidím psa – určujeme pád, číslo,
rod, vzor…)
Jedno slovo může označovat jednu nebo více předmětů či skutečností.
Podle toho rozlišujeme slova:
→ jednoznačná – jeden význam, nezaměnitelný
→ mnohoznačná – více významů, je to většina slov; mnohoznačnost = polysémie (př. houba,
kohoutek, oko, ostrý)
Homonymie = souzvučnost
- slova znějící stejně, ale mají jiný význam
- vinný (střik) – víno /vinný (člověk) – vina
- lištička – malá liška / lišta
- travička – tráva / trávit, otrávit
Nepravá homonymie – slova se shodují buď jen v psaní nebo ve zvukové podobě
Homografa – shodují se v psané formě (př. panický – panic / panika)
Homofena – shodují se v mluvené podobě, jinak se píší (př. led X let, jed X jet)
Synonyma
- odlišná forma, ale podobný význam
- př. dítě – batole, kojenec, mimino
Antonyma
- slova opačného významu
Změna významu slov
- slova mohou postupem času získat nový význam. Význam slova se může rozšířit nebo zúžit.
Rozšířené slovo – např. zápas
Zúžené slovo – např. máslo
Metafora
- význam jednoho slova se může i přenést na jinou skutečnost. Může se přenášet na základě
vnější podobnosti
- př. zebra – přechod, zuby – na pile, na hřebenu, mandle – v krku, bouřlivý rok – těžký život
Metonymie
- přenášení významu na základě vnitřní souvislosti
- př. Vypil celou láhev. Přečetl Párala.
Synekdocha
– typ metonymie, část je za celek (Nepřišla tam ani noha.) anebo celek za část (Přišla tam celá Praha.)
15. Stavba slova
Kořen – (radix); část slova, která je společná všem slovům etymologicky příbuzným
(př. mluv-pomluva, mluvka,…)
Přípona – (sufix); stojí za kořenem slova
Předpona – (prefix); stojí před kořenem slova
Koncovka – pří skloňování se mění
První tři (kořen, předpona, přípona) tvoří kmen slova.
Stavbu slova lze rozdělit na morfemy – nejmenší, dále nedělitelné, části slova, které ještě mají nějaký význam.
(př. mluv-pomluva, mluvka,…)
Přípona – (sufix); stojí za kořenem slova
Předpona – (prefix); stojí před kořenem slova
Koncovka – pří skloňování se mění
První tři (kořen, předpona, přípona) tvoří kmen slova.
Stavbu slova lze rozdělit na morfemy – nejmenší, dále nedělitelné, části slova, které ještě mají nějaký význam.
16. Slovníky
→ překladové – slova překládají z jazyka do jazyka, většinou dvoujazyčné
→ výkladové – naučné (encyklopedie) – hesla ze všech vědních oborů
- jazykové – v témž jazyce vysvětlují původ slov, jejich zařazení, mluvnický
význam (např. slovník spisovného jazyka českého)
→ speciální - slovník cizích slov
- etymologický slovník – původ slov
- frazeologický slovník – ustálená spojení
- historický slovník
- terminologický slovník – odborné výrazy
- dialektologický slovník – nářečí
→ výkladové – naučné (encyklopedie) – hesla ze všech vědních oborů
- jazykové – v témž jazyce vysvětlují původ slov, jejich zařazení, mluvnický
význam (např. slovník spisovného jazyka českého)
→ speciální - slovník cizích slov
- etymologický slovník – původ slov
- frazeologický slovník – ustálená spojení
- historický slovník
- terminologický slovník – odborné výrazy
- dialektologický slovník – nářečí
17. Větné členy
Základní větné členy: podmět (subjekt)
přísudek (predikát)
Rozvíjející větné členy: přívlastek (atribut)
předmět (objekt)
příslovečné určení (adverbiale)
doplněk
Podmět
- vyjadřuje původce děje ve větě
- bývá vyjádřen podstatným jménem v 1. pádě, někdy přídavným jménem, zájmenem, číslovkou
→ podmět nevyjádřený - není napsán, ale můžeme se na něj zeptat
→ podmět všeobecný - jde tam něco doplnit, př. Hlásili to v rozhlase (lidé, oni, redaktoři)
Přísudek
- vyjadřuje děj, stav, změnu stavu
- s podmětem se shoduje v rodě a v čísle
- bývá vyjádřen většinou slovesem, někdy citoslovcem
→ způsobová slovesa (modální) – mít, muset, chtít, moci, smět
→ fázová slovesa – začínat, končit, přestávat
→ přísudek jmenný se sponou – být, stát se; jménem je podstatné nebo přídavné jméno,
BÝT může tvořit sponu, může být i plnovýznamové
Předmět
- vyjadřuje, na co se děj orientuje, čeho se týká
- rozvíjí sloveso
- ptáme se na něj pádovými otázkami, kromě 1. pádu (př. napsal dopis, hodil míč)
- může být vyjádřen infinitivem, podstatným jménem, zájmenem
Příslovečné určení
- vyjadřuje okolnosti děje nebo míru této okolnosti
- typy: místa, času, způsobu, příčiny (důvodu)
Přívlastek
- rozvíjí podstatné jméno
- ptáme se na něj jak, jaký
→ shodný – před podst. jm.
→ neshodný – za podst. jm.
→ holý (př. hezká holka)
→ rozvinutý (př. malá hezká holka)
→ několikanásobný (př. základní a střední školy)
→ těsný – vyjadřuje podstatnou vlastnost a nelze ho vypustit, protože by se porušil smysl sdělení
(př. Slova označená hvězdičkou jsou cizího původu.)
→ volný – lze vypustit, aniž se změní smysl věty
Doplněk
přísudek (predikát)
Rozvíjející větné členy: přívlastek (atribut)
předmět (objekt)
příslovečné určení (adverbiale)
doplněk
Podmět
- vyjadřuje původce děje ve větě
- bývá vyjádřen podstatným jménem v 1. pádě, někdy přídavným jménem, zájmenem, číslovkou
→ podmět nevyjádřený - není napsán, ale můžeme se na něj zeptat
→ podmět všeobecný - jde tam něco doplnit, př. Hlásili to v rozhlase (lidé, oni, redaktoři)
Přísudek
- vyjadřuje děj, stav, změnu stavu
- s podmětem se shoduje v rodě a v čísle
- bývá vyjádřen většinou slovesem, někdy citoslovcem
→ způsobová slovesa (modální) – mít, muset, chtít, moci, smět
→ fázová slovesa – začínat, končit, přestávat
→ přísudek jmenný se sponou – být, stát se; jménem je podstatné nebo přídavné jméno,
BÝT může tvořit sponu, může být i plnovýznamové
Předmět
- vyjadřuje, na co se děj orientuje, čeho se týká
- rozvíjí sloveso
- ptáme se na něj pádovými otázkami, kromě 1. pádu (př. napsal dopis, hodil míč)
- může být vyjádřen infinitivem, podstatným jménem, zájmenem
Příslovečné určení
- vyjadřuje okolnosti děje nebo míru této okolnosti
- typy: místa, času, způsobu, příčiny (důvodu)
Přívlastek
- rozvíjí podstatné jméno
- ptáme se na něj jak, jaký
→ shodný – před podst. jm.
→ neshodný – za podst. jm.
→ holý (př. hezká holka)
→ rozvinutý (př. malá hezká holka)
→ několikanásobný (př. základní a střední školy)
→ těsný – vyjadřuje podstatnou vlastnost a nelze ho vypustit, protože by se porušil smysl sdělení
(př. Slova označená hvězdičkou jsou cizího původu.)
→ volný – lze vypustit, aniž se změní smysl věty
Doplněk
18. Syntaktické vstahy a jejich formální vyjadřování
→ predikace = přisuzování – vztah mezi podmětem a přísudkem (př. Anička se radovala)
→ determinace = určování – vztah mezi kterýmkoli členem řídícím a rozvíjejícím (př. nový
mistr světa, nachystala oběd = vztah determinace)
→ koordinace = souřadnost – (př. Anička a Pepíček si hráli)
→ apozice = přistavování – (př. Karel IV., český král)
Asistent a lékař popošli blíž a odtáhli nebohého Coupeaua doprostřed slamníku.
→ determinace = určování – vztah mezi kterýmkoli členem řídícím a rozvíjejícím (př. nový
mistr světa, nachystala oběd = vztah determinace)
→ koordinace = souřadnost – (př. Anička a Pepíček si hráli)
→ apozice = přistavování – (př. Karel IV., český král)
Asistent a lékař popošli blíž a odtáhli nebohého Coupeaua doprostřed slamníku.
19. Zvláštnosti větného členění
Některé výrazy do věty mluvnicky nezačleňujeme, stojí mimo větnou stavbu.
→ oslovení – ve spisovné češtině v 5. pádě, v textu odděleno z obou stran čárkami
→ citoslovce – př. au, to bolí! Hej, pojď sem!
→ samostatný větný člen – výraz který stojí mimo vlastní větu, je oddělený čárkou, př. Hudba,
ta dovede potěšit.
→ vsuvka – př. Já jsem o tom, musím se přiznat, přesvědčený.
→ osamostatněný větný člen – ve větě je oddělený tečkou, v řeči pauzou, př. Držela v ruce
dopis. Od Petra. Konečně.
→ elipsa = výpustka – př. Dám si deci bílého. Ty umíš i na kytaru. Sliby chyby.
→ apoziopeze = nedokončená věta – př. Zmiz mi z očí, nebo tě …
Chyby:
Anakolut = vyšinutí z větné vazby – př. Děti, když přišly, bylo jim smutno. Nutné je splnění
pěti úkolů, z toho tři teoretické a dva praktické.
→ oslovení – ve spisovné češtině v 5. pádě, v textu odděleno z obou stran čárkami
→ citoslovce – př. au, to bolí! Hej, pojď sem!
→ samostatný větný člen – výraz který stojí mimo vlastní větu, je oddělený čárkou, př. Hudba,
ta dovede potěšit.
→ vsuvka – př. Já jsem o tom, musím se přiznat, přesvědčený.
→ osamostatněný větný člen – ve větě je oddělený tečkou, v řeči pauzou, př. Držela v ruce
dopis. Od Petra. Konečně.
→ elipsa = výpustka – př. Dám si deci bílého. Ty umíš i na kytaru. Sliby chyby.
→ apoziopeze = nedokončená věta – př. Zmiz mi z očí, nebo tě …
Chyby:
Anakolut = vyšinutí z větné vazby – př. Děti, když přišly, bylo jim smutno. Nutné je splnění
pěti úkolů, z toho tři teoretické a dva praktické.
20. Aktuální větné členění
Základem aktuálního členění je rozlišování tématu a rématu.
→ téma - je ta část výpovědi, která vyjadřuje o čem se mluví
→ réma - je ta část výpovědi, která vyjadřuje co se o tématu tvrdí
Př. Čerstvá zelenina je zdravá.
Rozlišujeme východisko a jádro.
→ východisko - je to, co je z kontextu známo
→ jádro - je to, co je ve výpovědi nové
Př.
Dnes svítilo slunce jen krátce.
Jak dnes svítilo slunce?
Kdy svítilo slunce jen krátce?
→ téma - je ta část výpovědi, která vyjadřuje o čem se mluví
→ réma - je ta část výpovědi, která vyjadřuje co se o tématu tvrdí
Př. Čerstvá zelenina je zdravá.
Rozlišujeme východisko a jádro.
→ východisko - je to, co je z kontextu známo
→ jádro - je to, co je ve výpovědi nové
Př.
Dnes svítilo slunce jen krátce.
Jak dnes svítilo slunce?
Kdy svítilo slunce jen krátce?
21. Odchylky od pravidelné větné stavby
→ opakování slov (anafora)
→ vypuštění slova (elipsa)
→ vyšinutí z větné vazby (anakolut)
→ nedokončená věta (apoziepeze)
→ vypuštění slova (elipsa)
→ vyšinutí z větné vazby (anakolut)
→ nedokončená věta (apoziepeze)
22. Druhy vět podle postoje mluvčího
Několik druhů:
→oznamovací – prostě sděluje, slovosled nebývá ničím narušen, na konci věty stojí většinou
tečka
→ rozkazovací – rozkazovací věty mívají sloveso ve formě rozkazu (povel, příkaz, rozkaz)
→ přací – mluvčí vyjadřuje přání, prosbu, touhu
→ zvolací – zvolací větou mluvčí projevuje radost, nevolí, zděšení, (př. Jana už je tady!, Ty
uličníku …!)
→ tázací – ty se dále dělí na:
a) doplňovací – intonace klesá, je zde odpověď
b) zjišťovací – stoupavá intonace, odpověď je ano, ne
c) vylučovací – více možností, odpovědí je jedna část otázky
d) rozvažovací – nečekáme odpověď, ptáme se sami sebe
e) řečnické – nečekám odpověď
→oznamovací – prostě sděluje, slovosled nebývá ničím narušen, na konci věty stojí většinou
tečka
→ rozkazovací – rozkazovací věty mívají sloveso ve formě rozkazu (povel, příkaz, rozkaz)
→ přací – mluvčí vyjadřuje přání, prosbu, touhu
→ zvolací – zvolací větou mluvčí projevuje radost, nevolí, zděšení, (př. Jana už je tady!, Ty
uličníku …!)
→ tázací – ty se dále dělí na:
a) doplňovací – intonace klesá, je zde odpověď
b) zjišťovací – stoupavá intonace, odpověď je ano, ne
c) vylučovací – více možností, odpovědí je jedna část otázky
d) rozvažovací – nečekáme odpověď, ptáme se sami sebe
e) řečnické – nečekám odpověď
23. Souvětí podřadné a souřadné
Souvětí je spojení nejméně dvou a více vět jednoduchých. Rozlišujeme věty hlavní, které jsou na sobě mluvnicky nezávislé, a věty vedlejší. Jestliže je souvětí složeno alespoň ze dvou vět hlavních, je to souvětí souřadné (parataxe). Věty mohou být v poměru:
→ slučovacím (a, i)
→ stupňovacím (by, dokonce, nejen – ale i, nejen – nýbrž i)
→ odporovacím (ale, však, avšak, jenže, sice – ale …)
→ vylučovacím (nebo, anebo, buď – nebo, ať – ať)
→ důsledkovém (tedy, proto, tudiž, tak, a tedy …)
→ příčinném (neboť, vždyť, totiž)
Souvětí podřadné (hypotaxe) má pouze jednu větu hlavní a alespoň jednu větu vedlejší.
Druhy vedlejších vět:
→ podmětná
→ předmětná
→ přívlastková
→ přísudková
→ příslověčná - místní
- časová
- způsobová
- příčinná = důvodová
- účelová
- přípustková
- podmínková
→ doplňková (slovesa vidět, slyšet, zaslechnout; Slyším sestru, jak šustí v kuchyni. V hlavní
větě je předmět – doplňková).
→ slučovacím (a, i)
→ stupňovacím (by, dokonce, nejen – ale i, nejen – nýbrž i)
→ odporovacím (ale, však, avšak, jenže, sice – ale …)
→ vylučovacím (nebo, anebo, buď – nebo, ať – ať)
→ důsledkovém (tedy, proto, tudiž, tak, a tedy …)
→ příčinném (neboť, vždyť, totiž)
Souvětí podřadné (hypotaxe) má pouze jednu větu hlavní a alespoň jednu větu vedlejší.
Druhy vedlejších vět:
→ podmětná
→ předmětná
→ přívlastková
→ přísudková
→ příslověčná - místní
- časová
- způsobová
- příčinná = důvodová
- účelová
- přípustková
- podmínková
→ doplňková (slovesa vidět, slyšet, zaslechnout; Slyším sestru, jak šustí v kuchyni. V hlavní
větě je předmět – doplňková).
24. Řeč přímá nevlastní, přímá a nepřímá
Řeč přímá
Petr řekl: “Navštivte nás!“
Řeč nevlastní přímá
Petr řekl navštivte nás.
Řeč nepřímá
Petr řekl, abychom je navštívili.
Petr řekl: “Navštivte nás!“
Řeč nevlastní přímá
Petr řekl navštivte nás.
Řeč nepřímá
Petr řekl, abychom je navštívili.
25. Objektivní a subjektivní slohotvorní činitelé, funkční styky
→ prostě sdělovací styl
→ publicistický styl – noviny
→ odborný styl – učebnice, skripta
→ umělecký styl – povídky, romány
→ administrativní styl – formuláře
Objektivní slohotvorní činitelé
- je-li dáno, zda bude projev mluvený, psaný
Subjektivní slohotvorní činitelé
- pohlaví, věk, zájmy, vzdělání, vztah k tématu
→ publicistický styl – noviny
→ odborný styl – učebnice, skripta
→ umělecký styl – povídky, romány
→ administrativní styl – formuláře
Objektivní slohotvorní činitelé
- je-li dáno, zda bude projev mluvený, psaný
Subjektivní slohotvorní činitelé
- pohlaví, věk, zájmy, vzdělání, vztah k tématu
Existencionalismus
EXISTENCIONALISMUS: kořeny ve filozofii, vznik po 1. vs. Válce v Německu
–znávána jen existence jedince, problematika bytí člověka, hl. představitelé:
A.Camus-nobelovka, spisovatel, v dílech řeší jak má žít člověk, který
v nic nevěří. Díla: Mor-román. Mítus o Sisyfovi-bájná postava, valí před sebou balvan
na vrchol hory furt dokola. Cizinec- člověk zastřelí omylem araba na pláži, díky souhře
nádod(slunce, špatná nálada), druhá část o soudu, hl. postava-Merso
J. P. Sarte-nobelovka, odmítl ji, oblas lidsé svobody, Díla:Hnus-román.
Bytí a nicota-filozofický spis. Div. Hry: Mouchy. Povídková kniha ZEĎ-5 povídek,
z doby Španělskoobčanské války, téma absurdita lidského života, hl. postava
zajata fašisty, mučen aby prozradil vůdce povstání, řekne pustí ho.
NEORALISMS: umělecký směr v Itálii, literatura, film a malířstí, hl. ve40. a 50.letech,
Návrat k realistická tradici v umění(pravdivé vylíčení poválečné Itálie se všemi jejími
Protiklady), ukazuje každodenní život prostých lidí, hl. představitelé: A. Moravia,
Carlo Levi, režiséři:Luchino Visconty, Vittorio de Sica
NOVÝ ROMÁN:objevuje se ve Fr. V 50. letech, útočí proti dvou zákl. prkvům
románové struktury:proti ději a postavě, nesnadná orientace v čase, postavy jsou
nezřetelné, detektivní témata, motivy bloudění, hlásí se k odkazu Dostojevského,
Kafky, Faulknera. Představitelé:a. rRobbe-Grillet, N. Sarratová, C. Simon
ABSURDÍ DRAMA:ukazuje divákům v jak absurdním životě žijeme,
Samuel Backett-nobelovka,znaky jeho her:hrůza z okolního světa, pocit tragičnosti,
Odcizení mezi lidmi. Čekání na Godota: 2 lidé čekají na Godota, neví kdo to je,
Doufají že jim ukáže smysl života, Godot-symbol naší naděje. Konec hry: co by
se stalo kdyby vybuchla bomba, přežilo pár lidí, lidé st sobě straní, sportovec v
symbióze s vozíčkářem, rozejdou se , zemřou, člověk sám nepřežije.
Šťastné dny:muž versus žena vedou dialog, la nemůžou se na sebe otočit, o vztahu
dvou lidí už si nemají co říct. Dech:trvá 2 min,jen stupňující se vzdechy z repráků.
Václav Havel:zahradní slavnosti
–znávána jen existence jedince, problematika bytí člověka, hl. představitelé:
A.Camus-nobelovka, spisovatel, v dílech řeší jak má žít člověk, který
v nic nevěří. Díla: Mor-román. Mítus o Sisyfovi-bájná postava, valí před sebou balvan
na vrchol hory furt dokola. Cizinec- člověk zastřelí omylem araba na pláži, díky souhře
nádod(slunce, špatná nálada), druhá část o soudu, hl. postava-Merso
J. P. Sarte-nobelovka, odmítl ji, oblas lidsé svobody, Díla:Hnus-román.
Bytí a nicota-filozofický spis. Div. Hry: Mouchy. Povídková kniha ZEĎ-5 povídek,
z doby Španělskoobčanské války, téma absurdita lidského života, hl. postava
zajata fašisty, mučen aby prozradil vůdce povstání, řekne pustí ho.
NEORALISMS: umělecký směr v Itálii, literatura, film a malířstí, hl. ve40. a 50.letech,
Návrat k realistická tradici v umění(pravdivé vylíčení poválečné Itálie se všemi jejími
Protiklady), ukazuje každodenní život prostých lidí, hl. představitelé: A. Moravia,
Carlo Levi, režiséři:Luchino Visconty, Vittorio de Sica
NOVÝ ROMÁN:objevuje se ve Fr. V 50. letech, útočí proti dvou zákl. prkvům
románové struktury:proti ději a postavě, nesnadná orientace v čase, postavy jsou
nezřetelné, detektivní témata, motivy bloudění, hlásí se k odkazu Dostojevského,
Kafky, Faulknera. Představitelé:a. rRobbe-Grillet, N. Sarratová, C. Simon
ABSURDÍ DRAMA:ukazuje divákům v jak absurdním životě žijeme,
Samuel Backett-nobelovka,znaky jeho her:hrůza z okolního světa, pocit tragičnosti,
Odcizení mezi lidmi. Čekání na Godota: 2 lidé čekají na Godota, neví kdo to je,
Doufají že jim ukáže smysl života, Godot-symbol naší naděje. Konec hry: co by
se stalo kdyby vybuchla bomba, přežilo pár lidí, lidé st sobě straní, sportovec v
symbióze s vozíčkářem, rozejdou se , zemřou, člověk sám nepřežije.
Šťastné dny:muž versus žena vedou dialog, la nemůžou se na sebe otočit, o vztahu
dvou lidí už si nemají co říct. Dech:trvá 2 min,jen stupňující se vzdechy z repráků.
Václav Havel:zahradní slavnosti
Počátky písemnictví u nás 1/3
Počátky písemnictví u nás
- podklady knižní vzdělanosti
- protože byl vliv ze západu spojen s úsilím východofranských králů o ovládnutí Velkomoravské říše, požádal v r. 862 kníže Rastislav byzantského císaře o vyslání křesťanské mise, tak došlo k vyslání dvorského učence Konstantina (Cyrila) a jeho bratra Metoděje
- vyučovali domácí duchovenstvo, které mělo vytvořit hráz proti duchovenstvu franskému
- hlásali ve staroslověnštině, což bylo nářečí Slovanů, kteří žili v okolí Soluňe
- vytvořili slovanské písmo – Hlaholici, později byla nahrazen Cyrilicí, z ní se vyvinula Azbuka
- nejdříve přeložili do staroslověnštiny texty potřebné pro náboženský život a tím vytvořili podmínky k domácí literární tvorbě
- dosáhli také toho, že staroslověnština byla uznána papežem jako oficiální jazyk bohoslužeb, čímž se dostala na úroveň latiny a řečtiny
Nejstarší Staroslověnské památky
Proglas
- ve verších psaná předmluva k Evangeliu
- autorem pravděpodobně Konstantin
- autor v této skladbě oplakává lidi, kteří musí poslouchat kázání v nesrozumitelném jazyce a vyjadřuje právo člověka na bohoslužbu srozumitelnou
Moravsko-Panonské legendy
- představují vrchol staroslověnské literární tvorby 9. století
- 2 životopisy psané prózou – život Konstantinův a život Metodějův
Přechod od literatury staroslověnské k latinské
- po Metodějově smrti mezi sebou bojují literatura latinská a staroslověnská
- nositelem obojí této tvorby bylo duchovenstvo
- nešlo jen o zápas dvou bohoslužebných jazyků, ale o celkovou kulturní orientaci
- latinská liturgie nabývala převahy
- Konstantinovi a Metodějovi žáci byli pronásledování, dostávají se i do Čech, a tak se v 10. století v Čechách staroslověnská vzdělanost dostává do konkurence latinské
- v 10. století existují obě kultury vedle sebe, později však latinská vytlačuje staroslověnskou, protože ani církev ani světská moc jí nepřeje
- posledním útočištěm staroslověnské kultury se stal Sázavský klášter, který byl r. 1097 také zlikvidován
- nejdůležitější staroslověnskou památkou vzniklou na území Čech je Život knížete Václava – život a umučení sv. Václava a jeho babičky sv. Ludmily
- z latinských památek je to Kristiánova legenda (Křišťálová legenda) – toto dílo pochází z konce 10. st. – je umělecky hodnotné, je to vypravování o životě prvních křesťanů na Velké Moravě a v Čechách a prvních světcích
- v 11. st. staroslověnština svůj boj s latinou prohrává, její význam spočívá v tom, že se podílí na novém písemnictví užívajícím češtinu
- do ustrnulé nevyvíjející se staroslověnštiny pronikalo stále více českých slov
- v této době vzniká nejstarší píseň – Hospodine pomyluj ny
- píseň má staroslověnský původ, brzy zlidověla a plnila funkci hymny
- další píseň – Svatý Václave, vévodo české země – vznikla ve 12. st.
- podklady knižní vzdělanosti
- protože byl vliv ze západu spojen s úsilím východofranských králů o ovládnutí Velkomoravské říše, požádal v r. 862 kníže Rastislav byzantského císaře o vyslání křesťanské mise, tak došlo k vyslání dvorského učence Konstantina (Cyrila) a jeho bratra Metoděje
- vyučovali domácí duchovenstvo, které mělo vytvořit hráz proti duchovenstvu franskému
- hlásali ve staroslověnštině, což bylo nářečí Slovanů, kteří žili v okolí Soluňe
- vytvořili slovanské písmo – Hlaholici, později byla nahrazen Cyrilicí, z ní se vyvinula Azbuka
- nejdříve přeložili do staroslověnštiny texty potřebné pro náboženský život a tím vytvořili podmínky k domácí literární tvorbě
- dosáhli také toho, že staroslověnština byla uznána papežem jako oficiální jazyk bohoslužeb, čímž se dostala na úroveň latiny a řečtiny
Nejstarší Staroslověnské památky
Proglas
- ve verších psaná předmluva k Evangeliu
- autorem pravděpodobně Konstantin
- autor v této skladbě oplakává lidi, kteří musí poslouchat kázání v nesrozumitelném jazyce a vyjadřuje právo člověka na bohoslužbu srozumitelnou
Moravsko-Panonské legendy
- představují vrchol staroslověnské literární tvorby 9. století
- 2 životopisy psané prózou – život Konstantinův a život Metodějův
Přechod od literatury staroslověnské k latinské
- po Metodějově smrti mezi sebou bojují literatura latinská a staroslověnská
- nositelem obojí této tvorby bylo duchovenstvo
- nešlo jen o zápas dvou bohoslužebných jazyků, ale o celkovou kulturní orientaci
- latinská liturgie nabývala převahy
- Konstantinovi a Metodějovi žáci byli pronásledování, dostávají se i do Čech, a tak se v 10. století v Čechách staroslověnská vzdělanost dostává do konkurence latinské
- v 10. století existují obě kultury vedle sebe, později však latinská vytlačuje staroslověnskou, protože ani církev ani světská moc jí nepřeje
- posledním útočištěm staroslověnské kultury se stal Sázavský klášter, který byl r. 1097 také zlikvidován
- nejdůležitější staroslověnskou památkou vzniklou na území Čech je Život knížete Václava – život a umučení sv. Václava a jeho babičky sv. Ludmily
- z latinských památek je to Kristiánova legenda (Křišťálová legenda) – toto dílo pochází z konce 10. st. – je umělecky hodnotné, je to vypravování o životě prvních křesťanů na Velké Moravě a v Čechách a prvních světcích
- v 11. st. staroslověnština svůj boj s latinou prohrává, její význam spočívá v tom, že se podílí na novém písemnictví užívajícím češtinu
- do ustrnulé nevyvíjející se staroslověnštiny pronikalo stále více českých slov
- v této době vzniká nejstarší píseň – Hospodine pomyluj ny
- píseň má staroslověnský původ, brzy zlidověla a plnila funkci hymny
- další píseň – Svatý Václave, vévodo české země – vznikla ve 12. st.
Počátky písemnictví u nás 2/3
Kosmova kronika česká
- psáno latinsky, ve 12. st. došlo k zákazu slovanských bohoslužeb a latinská tvorba získala převahu, kterou si udržela až do 14. st.
- kromě náboženských textů vznikají také kroniky, autorem této byl Kosmas, děkan svatovítského chrámu, který podnikl několik diplomatických cest o Evropě
- byl velmi vzdělaný, znal soudobé písemnictví, založil tradici našeho dějepisectví, jeho kronika je na svou dobu vynikající dílo, je historicky spolehlivá, je oživována vtipem, dialogy, citáty i vlastními úvahami
- v této kronice rozlišuje: 1. Bájná vyprávění starců
2. Hodnověrné zprávy svědků
3. Co sám prožil
Období laicizace literatury
- od 11. st. se literatura odpoutává od závislosti na církvi – procesu říkáme LAICIZACE
- náboženské písemnictví pokračuje, ale vedle něj se objevují texty o šlechtě
- až doposud byly centry kostely a kláštery, nyní jsou to dvory panovníků
- ustupuje latina a rozvíjí se tzv. Hrdinská epika
- to jsou eposy, které oslavují rytíře jako vzor dokonalosti, jejich víru, mravní čistotu, odvahu a rytířské ctnosti
- památka francouzské literatury Píseň o Rollandovi – z 11. st., je ostatečném rytíři, který obětoval svůj život panovníkovi
- Španělská památka – Píseň o Cidovi – z 12. st.
- Německá památka – Píseň o Nibelunzích
- Ruská památka – Slovo o pluku Igorově
- poslední Přemyslovci obdivovali německou slovesnou tvorbu a převáděli k nám německou, rytířskou kulturu
- té podle dobového výtvarného slohu říkáme doba Gotická
- na počátku 14. st. vzniká v české literatuře Rytířský epos Alexandreis – obsahuje 9000 veršů a zachycuje život Alexandra Velikého
- autor skladby je neznámý, pravděpodobně představitel nějaké vyšší šlechty
- projevuje se znalost rytířského života a přání aby češi měli jednou tak slavného vojevůdce jako Alexandr Veliký
Dalimilova kronika
- dosáhla ještě většího ohlasu, je veršovaná a líčí dějiny od příchodu Praotce Čecha až po 14. st.
- je vlastenecky laděna, zdůrazňuje nebezpečí cizinců hlavně Němců, není historicky spolehlivá
Kultura doby Karla IV.
- ve 14. st. začíná do tvorby zasahovat měšťanstvo a žáci a literatura se dostává blíže lidem
- bylo to podmíněno rychlým rozvojem hospodářského a politického života
- za vlády Karla IV. Měla Praha styky s celou kulturní Evropou a soustřeďovalo se do ní politické dění
- už v r. 1344 byla Praha povýšena z biskupství na arcibiskupství a tak se vymanila ze závislosti na arcibiskupství v Mohuči
- nastal rozkvět gotického umění - Karel IV. postavil: Karlův most, chrám sv. Víta, Karlovu universitu (1348), Karolinum
- Karlova universita byla v rukou církve, vyučující byli kněží, obsahovala 4 fakulty
- psáno latinsky, ve 12. st. došlo k zákazu slovanských bohoslužeb a latinská tvorba získala převahu, kterou si udržela až do 14. st.
- kromě náboženských textů vznikají také kroniky, autorem této byl Kosmas, děkan svatovítského chrámu, který podnikl několik diplomatických cest o Evropě
- byl velmi vzdělaný, znal soudobé písemnictví, založil tradici našeho dějepisectví, jeho kronika je na svou dobu vynikající dílo, je historicky spolehlivá, je oživována vtipem, dialogy, citáty i vlastními úvahami
- v této kronice rozlišuje: 1. Bájná vyprávění starců
2. Hodnověrné zprávy svědků
3. Co sám prožil
Období laicizace literatury
- od 11. st. se literatura odpoutává od závislosti na církvi – procesu říkáme LAICIZACE
- náboženské písemnictví pokračuje, ale vedle něj se objevují texty o šlechtě
- až doposud byly centry kostely a kláštery, nyní jsou to dvory panovníků
- ustupuje latina a rozvíjí se tzv. Hrdinská epika
- to jsou eposy, které oslavují rytíře jako vzor dokonalosti, jejich víru, mravní čistotu, odvahu a rytířské ctnosti
- památka francouzské literatury Píseň o Rollandovi – z 11. st., je ostatečném rytíři, který obětoval svůj život panovníkovi
- Španělská památka – Píseň o Cidovi – z 12. st.
- Německá památka – Píseň o Nibelunzích
- Ruská památka – Slovo o pluku Igorově
- poslední Přemyslovci obdivovali německou slovesnou tvorbu a převáděli k nám německou, rytířskou kulturu
- té podle dobového výtvarného slohu říkáme doba Gotická
- na počátku 14. st. vzniká v české literatuře Rytířský epos Alexandreis – obsahuje 9000 veršů a zachycuje život Alexandra Velikého
- autor skladby je neznámý, pravděpodobně představitel nějaké vyšší šlechty
- projevuje se znalost rytířského života a přání aby češi měli jednou tak slavného vojevůdce jako Alexandr Veliký
Dalimilova kronika
- dosáhla ještě většího ohlasu, je veršovaná a líčí dějiny od příchodu Praotce Čecha až po 14. st.
- je vlastenecky laděna, zdůrazňuje nebezpečí cizinců hlavně Němců, není historicky spolehlivá
Kultura doby Karla IV.
- ve 14. st. začíná do tvorby zasahovat měšťanstvo a žáci a literatura se dostává blíže lidem
- bylo to podmíněno rychlým rozvojem hospodářského a politického života
- za vlády Karla IV. Měla Praha styky s celou kulturní Evropou a soustřeďovalo se do ní politické dění
- už v r. 1344 byla Praha povýšena z biskupství na arcibiskupství a tak se vymanila ze závislosti na arcibiskupství v Mohuči
- nastal rozkvět gotického umění - Karel IV. postavil: Karlův most, chrám sv. Víta, Karlovu universitu (1348), Karolinum
- Karlova universita byla v rukou církve, vyučující byli kněží, obsahovala 4 fakulty
Počátky písemnictví u nás 3/3
1. artistická – vyučovalo se 7 svobodných umění – gramatika, řečnictví, dialektika, hudba, aritmetika, astronomie a logika, touto fakultou museli projít všichni studenti – titul bakalář
2. právnická
3. bohoslovecká
4. lékařská
- Karel IV. velmi podporoval rozkvět literatury, sám napsal latinsky svůj životopis – Vita Caroli
- ještě napsal Legendu o sv. Václavu – vylíčil život Václava jako svůj vzor
Divadlo
- ve 14. st. vzniká 1. české drama
Mastičkář
- toto dílo vzniklo z tzv. Pašijových her, provozovali se na Velikonoční svátky, o vzkříšení božího těla
- je to fraška – vtipná hra se světskou tématikou, dříve existovali jen náboženské hry, obsahem je scéna, ve které mastičkář vychvaluje své msti na trhu, aby povzbudil koupěchtivost provede zázrak – vzkřísí Abrahámova syna Isaaca tím, že mu nalije na prdel kvasnice
- ústy prodavače poprvé promluvil v naší literatuře příslušník neprivilegovaného stavu, to se projevilo v prostředí, kde se tato fraška odehrává (na středověkém trhu)
- mizí vybraný jazyk, objevuje se jazyk hovorový s vulgarismy a germanismy
- je část velikonočního náboženského dramatu, vypráví o třech Mariích, které jdou na trh kupovat vonné masti aby pomazali Kristovo tělo
Zábavná literatura
- je představována překlady, např. Marco Polo – Milion, Mandevillův cestopis
Trojanská kronika – vypráví o Tróji a jejích hrdinech, Trója je zde líčena jako středověké město, kniha byla velmi oblíbená, stala se první tištěnou knihou v Čechách kolem r. 1468
Tkadleček – skladba ze 14. st., která svědčí o tom, na jaké úrovni jsou tehdejší vzdělanci
- ve 14. st. se rozvíjí Světská lyrická poezie, např. Směj se dobře, srdečko
- umělého původu je Závišova píseň
- žákovská poezie nám dochovala mnoho popěvků a satir, např. Zanechejme učení, Píseň veselé chudiny (ve 14. st. nastupuje nová třída – měšťanstvo)
- vzniká také sociální balada, která kritizuje společenské nešvary
- tuto tendenci mají hlavně skladby tzv. Hradeckého rukopisu
1. Satiry o řemeslnících a konšelech – kritiky některých povolání (řezníků, pekařů …)
2. Desatero kázanie božie – autor rozebírá desatero božích přikázání, kárá hříšníky, staví se na stranu utiskovaných a chudých
3. Bajka o lišce a džbánu
4. Podkoní a žák – veršovaná hádka z konce 14. st., oba chudáci se hádají, který z nich se má lépe, nakonec se porvou a nikdo nevítězí
2. právnická
3. bohoslovecká
4. lékařská
- Karel IV. velmi podporoval rozkvět literatury, sám napsal latinsky svůj životopis – Vita Caroli
- ještě napsal Legendu o sv. Václavu – vylíčil život Václava jako svůj vzor
Divadlo
- ve 14. st. vzniká 1. české drama
Mastičkář
- toto dílo vzniklo z tzv. Pašijových her, provozovali se na Velikonoční svátky, o vzkříšení božího těla
- je to fraška – vtipná hra se světskou tématikou, dříve existovali jen náboženské hry, obsahem je scéna, ve které mastičkář vychvaluje své msti na trhu, aby povzbudil koupěchtivost provede zázrak – vzkřísí Abrahámova syna Isaaca tím, že mu nalije na prdel kvasnice
- ústy prodavače poprvé promluvil v naší literatuře příslušník neprivilegovaného stavu, to se projevilo v prostředí, kde se tato fraška odehrává (na středověkém trhu)
- mizí vybraný jazyk, objevuje se jazyk hovorový s vulgarismy a germanismy
- je část velikonočního náboženského dramatu, vypráví o třech Mariích, které jdou na trh kupovat vonné masti aby pomazali Kristovo tělo
Zábavná literatura
- je představována překlady, např. Marco Polo – Milion, Mandevillův cestopis
Trojanská kronika – vypráví o Tróji a jejích hrdinech, Trója je zde líčena jako středověké město, kniha byla velmi oblíbená, stala se první tištěnou knihou v Čechách kolem r. 1468
Tkadleček – skladba ze 14. st., která svědčí o tom, na jaké úrovni jsou tehdejší vzdělanci
- ve 14. st. se rozvíjí Světská lyrická poezie, např. Směj se dobře, srdečko
- umělého původu je Závišova píseň
- žákovská poezie nám dochovala mnoho popěvků a satir, např. Zanechejme učení, Píseň veselé chudiny (ve 14. st. nastupuje nová třída – měšťanstvo)
- vzniká také sociální balada, která kritizuje společenské nešvary
- tuto tendenci mají hlavně skladby tzv. Hradeckého rukopisu
1. Satiry o řemeslnících a konšelech – kritiky některých povolání (řezníků, pekařů …)
2. Desatero kázanie božie – autor rozebírá desatero božích přikázání, kárá hříšníky, staví se na stranu utiskovaných a chudých
3. Bajka o lišce a džbánu
4. Podkoní a žák – veršovaná hádka z konce 14. st., oba chudáci se hádají, který z nich se má lépe, nakonec se porvou a nikdo nevítězí
Baroko 1/3
BAROKO
- v 16. st. došlo k hnutí, které vedlo ke ztrátě moci katolické církve = reformace, proto církev vyvinula veškeré úsilí, aby ztracené pozice nabyla zpět = protireformace
- úsilí církve bylo úspěšné, protože si vybírala velmi drastické metody (pálení kacířů a nekatolických knih)
- církev se opírala o jezuitský řád založený fanatickým knížetem Ignácem z Loyoly
- všechno pozemské mělo být potlačeno, smyslový život je hřích, jako za středověku
- doba Baroka vznikla také proto, že ideály renesance a humanismu ztroskotali, naděje na lepší uspořádání světa se neuskutečnily
- proto lidé hledají útěchu u Boha, v ráji svého srdce
- v Evropě řádí 30ti letá válka, realita je krutá a tak se lidé soustřeďují na posmrtný život
Architektura
- vyvážený klasický prostor je nahrazen složitým, stěny jsou silně zprohýbány, zbaveny rovných ploch
- je užito více materiálů, vše je bohatě zdobeno, do chrámu proniká více světla, vše se vlní a působí dojmem pohybu
- Kryštov Dienzehofer – byl stavitelem chrámu sv. Mikuláše na Malé Straně
- Giovanni Santiny – nechal postavit chrám ve Křtinách, ve Zvole, chrám Jana Nepomuckého v Zelené hoře
Sochařství
- libovalo si v rozbujelosti tavrů
- motivy se vyznačovaly pohybem a bujností
- figurální sochařství přineslo dramatické scény, těla jsou zobrazována ve stavu plné bujnosti, zuboženosti a sešlosti, v křečovitých pohybech
- často stavěli morové sloupy
- zámek Kuks, Karlův most
- Jiří a Jan Bendlové, Matyáš Bernard Braun
Malířství
- ústředním motive se stalo lidské tělo v různých polohách, která byla kyprých tvarů
- výrazná byla mimika postav a jejich gesta
- výrazným znakem postav je pohyb, také malovali zátiší a lovecké scény
- Caravaggio (Itálie), vlámský Rubens, Rembrandt (Holandsko)
- čeští malíři: Karel Škréta, Petr Brandl, Jan Kupecký
Literatura
- zpracovávala náboženské i světské náměty
- typické bylo zdůraznění rozdílu mezi pozemským životem a duchovním světem
- častými motivy bylo zobrazeni marnosti života, hrůza ze smrti, z pekla, bloudění, vrcholem bylo splynutí duše s tělem
- autoři používali složitou větnou stavbu, jejich projev byl plný novotvarů, slovních hříček, nadsázek, kontrastů a symbolů
- za kolébku literárního Baroka považujeme
- v 16. st. došlo k hnutí, které vedlo ke ztrátě moci katolické církve = reformace, proto církev vyvinula veškeré úsilí, aby ztracené pozice nabyla zpět = protireformace
- úsilí církve bylo úspěšné, protože si vybírala velmi drastické metody (pálení kacířů a nekatolických knih)
- církev se opírala o jezuitský řád založený fanatickým knížetem Ignácem z Loyoly
- všechno pozemské mělo být potlačeno, smyslový život je hřích, jako za středověku
- doba Baroka vznikla také proto, že ideály renesance a humanismu ztroskotali, naděje na lepší uspořádání světa se neuskutečnily
- proto lidé hledají útěchu u Boha, v ráji svého srdce
- v Evropě řádí 30ti letá válka, realita je krutá a tak se lidé soustřeďují na posmrtný život
Architektura
- vyvážený klasický prostor je nahrazen složitým, stěny jsou silně zprohýbány, zbaveny rovných ploch
- je užito více materiálů, vše je bohatě zdobeno, do chrámu proniká více světla, vše se vlní a působí dojmem pohybu
- Kryštov Dienzehofer – byl stavitelem chrámu sv. Mikuláše na Malé Straně
- Giovanni Santiny – nechal postavit chrám ve Křtinách, ve Zvole, chrám Jana Nepomuckého v Zelené hoře
Sochařství
- libovalo si v rozbujelosti tavrů
- motivy se vyznačovaly pohybem a bujností
- figurální sochařství přineslo dramatické scény, těla jsou zobrazována ve stavu plné bujnosti, zuboženosti a sešlosti, v křečovitých pohybech
- často stavěli morové sloupy
- zámek Kuks, Karlův most
- Jiří a Jan Bendlové, Matyáš Bernard Braun
Malířství
- ústředním motive se stalo lidské tělo v různých polohách, která byla kyprých tvarů
- výrazná byla mimika postav a jejich gesta
- výrazným znakem postav je pohyb, také malovali zátiší a lovecké scény
- Caravaggio (Itálie), vlámský Rubens, Rembrandt (Holandsko)
- čeští malíři: Karel Škréta, Petr Brandl, Jan Kupecký
Literatura
- zpracovávala náboženské i světské náměty
- typické bylo zdůraznění rozdílu mezi pozemským životem a duchovním světem
- častými motivy bylo zobrazeni marnosti života, hrůza ze smrti, z pekla, bloudění, vrcholem bylo splynutí duše s tělem
- autoři používali složitou větnou stavbu, jejich projev byl plný novotvarů, slovních hříček, nadsázek, kontrastů a symbolů
- za kolébku literárního Baroka považujeme
Baroko 2/3
Španělsko
Pedro Calderón (1600 – 1681)
- nevyznám dramatik Španělského baroka,
- napsal tyto hry: Život je sen a Sudí Zalamejský
Luis Gogora y Argote
- básník, který psal poezii typicky barokní, plnou složitých obrazů
Německo
Fridrich von Spee – napsal sbírku básní Vzdoroslavíček (verše o splynutí duše s Bohem)
Andreas Gryphius – většinu svého života prožil za 30ti leté války, proto je jeho poezie plná pocitů úzkosti a strachu ze smrti
Hans Jakob Christoffel von Grimmelshausen
- proslavil se prózou Dobrodružný Simplicius Simplicissimus
Itálie
Torguato Tasso – napsal skladbu Osvobozený Jeruzalém (je to skladba o obléhání Jeruzaléma a Božího hrobu Křižáckým vojskem
Anglie
John Milton – napsal skladbu Ztracený ráj (o hříchu prarodičů)
Česká Pobělohorská literatura
- porážka na Bílé hoře byla pro Čechy osudná, Habsburci velice tvrdě potrestali účastníky povstání, 27 českých pánů popravili
- snažili se zpřetrhat kulturní souvislosti s předbělohorskou literaturou, usilovali o vyřazení nejkvalitnější starší literární produkce z oběhu
- z nové tvorby tolerovali jen to, co nepřekáželo jejich mocenským snahám
- formálním způsobem si Habsburci vytvořili podmínky pro nastolení nových poměrů vydáním Obnoveného zřízení zemského, kterým si dědičně zajistili trůn, němčinu srovnávali s češtinou a uznáno bylo jen katolické náboženství
- Luteráni většinou emigrovali do Německa, a bratří emigrovali do Polska a Slovenska
- Habsburkové neměli pro českou kulturu pochopení a vyžívali se v módní barokní kultuře, z české tvorby se tak začali vytrácet spisy odborné a náročná tvorba vůbec, protože nebyl nikdo, kdo by ji podporoval
- Česká tištěná produkce se omezuje na knížky lidového čtení
Exulantská literatura
- mezi nekatolíky, kteří nebyli ochotni přejít ke katolické církvi ani na oko, byla většina českých vzdělanců, nezbylo jim než emigrovat
- v exilu pracovali s nadšením, ale bez větších úspěchů, protože se nemohli opřít o lidové čtenáře
- v Německu většinou navazovali na Předbělohorskou kulturu
- na Slovensku měli relativně větší možnost se prosadit, ale tam většinou splynuli s tamější kulturou, nejlépe organizování byli bratří v Polsku, kde jim půdu připravil
Pedro Calderón (1600 – 1681)
- nevyznám dramatik Španělského baroka,
- napsal tyto hry: Život je sen a Sudí Zalamejský
Luis Gogora y Argote
- básník, který psal poezii typicky barokní, plnou složitých obrazů
Německo
Fridrich von Spee – napsal sbírku básní Vzdoroslavíček (verše o splynutí duše s Bohem)
Andreas Gryphius – většinu svého života prožil za 30ti leté války, proto je jeho poezie plná pocitů úzkosti a strachu ze smrti
Hans Jakob Christoffel von Grimmelshausen
- proslavil se prózou Dobrodružný Simplicius Simplicissimus
Itálie
Torguato Tasso – napsal skladbu Osvobozený Jeruzalém (je to skladba o obléhání Jeruzaléma a Božího hrobu Křižáckým vojskem
Anglie
John Milton – napsal skladbu Ztracený ráj (o hříchu prarodičů)
Česká Pobělohorská literatura
- porážka na Bílé hoře byla pro Čechy osudná, Habsburci velice tvrdě potrestali účastníky povstání, 27 českých pánů popravili
- snažili se zpřetrhat kulturní souvislosti s předbělohorskou literaturou, usilovali o vyřazení nejkvalitnější starší literární produkce z oběhu
- z nové tvorby tolerovali jen to, co nepřekáželo jejich mocenským snahám
- formálním způsobem si Habsburci vytvořili podmínky pro nastolení nových poměrů vydáním Obnoveného zřízení zemského, kterým si dědičně zajistili trůn, němčinu srovnávali s češtinou a uznáno bylo jen katolické náboženství
- Luteráni většinou emigrovali do Německa, a bratří emigrovali do Polska a Slovenska
- Habsburkové neměli pro českou kulturu pochopení a vyžívali se v módní barokní kultuře, z české tvorby se tak začali vytrácet spisy odborné a náročná tvorba vůbec, protože nebyl nikdo, kdo by ji podporoval
- Česká tištěná produkce se omezuje na knížky lidového čtení
Exulantská literatura
- mezi nekatolíky, kteří nebyli ochotni přejít ke katolické církvi ani na oko, byla většina českých vzdělanců, nezbylo jim než emigrovat
- v exilu pracovali s nadšením, ale bez větších úspěchů, protože se nemohli opřít o lidové čtenáře
- v Německu většinou navazovali na Předbělohorskou kulturu
- na Slovensku měli relativně větší možnost se prosadit, ale tam většinou splynuli s tamější kulturou, nejlépe organizování byli bratří v Polsku, kde jim půdu připravil
Baroko 3/3
Jan Amos Komenský
- narodil se v Nivnici na Moravě, ve 12ti úplně osiřel, ale jako výrazně talentovaný studoval na universitách v Německu a po návratu působil jako učitel a kněz Jednoty Bratrské v Přerově a Fulneku
- události po Bílé hoře tvrdě zasáhly do jeho života, byl nucen se skrývat a nakonec emigrovat (v r. 1622 při morové epidemii přišel o ženu a dvě děti)
- v r. 1628 odešel do Polského Lešna, které bylo v té době útočištěm českých bratří
- v té době už byl známý a uznávaný pro své názory na školství a byl zván do různých zemí aby tam provedl reformu školství
- v r. 1648 mu zemřela druhá manželka a po uzavření Vestfálského míru ztratil veškeré naděje na návrat do Čech
- při velkém požáru Lešna shořel jeho dům i s cennými rukopisy
- posledních 14 let života prožil v Amsterodamu a pohřben je v blízkém Naardenu
- jeho díla můžeme rozdělit:
1. Filosoficko – náboženské spisy
- Listové do nebe – pět fiktivních dopisů mezi lidmi a Kristem
- Labyrint světa a ráj srdce – kritika tehdejší společnosti vyjádřená alegorickou formou
- Stejný názor vyjádřil i v díle Hlubina bezpečnosti
2. Spisy didaktické (výchovné)
- Velká didaktika (didaktika magna) – rozpracoval v ní teorii vyučování a stanovil 4 typy škol po 6ti letech (0-6 let – mateřská škola, 6-12 – škola národní, 12-18 – škola latinská, 18-24 – akademie)
- středem pozornosti má být žák, mají být používány názorné pomůcky, odmítá tělesné tresty, do školy chodí hoši i dívky, bohatí i chudí, výuka probíhá v mateřském jazyce
- má být kladen důraz na citovou stránku žáků
- Moudrost starých Cechů – doplněk k velké didaktice, sbírka českých přísloví
- Svět v obrazech (Orbis sensualius pictus) – pomůcka vyučování cizích jazyků doplněna obrázky
- Škola hrou (Schola ludus)
- Brána jazyků otevřená – učebnice latiny
- Informatium školy mateřské – praktická příručka pro rodiče, jak vychovávat děti v předškolním věku
3. Spisy pans ofické (vědecké)
- domníval se, že spory mezi lidmi lze odstranit poznáním a cestu k míru hledat v šíření vzdělanosti
- už na studiích v Německu si uvědomoval potřebu vševědeckého díla jako pomůcky pro učitele a veškeré tehdejší vědění shrnul do encyklopedického díla Divadlo veškerenstva věcí – toto dílo však shořelo při požáru Lešna, stejně jako slovník Poklad jazyka českého
- Kšaft umírající matky jednoty bratrské – v tomto díle vyjádřil lítost nad osudem českého národa, ale věřil v jeho budoucnost a v to, že se stane šiřitelkou a pokračovatelkou myšlenek jednoty bratrské
- význam J. A. Komenského je světový, je zakladatelem moderního školství, připravil půdu encyklopedické činnosti osvícenců
- z jeho díla je zřejmé jeho silná víra v boha a ve vlastní národ a vysoké vzdělání, pouze ve své vlasti nebyl doceněn
Domácí tvorba (60. l. 17. st. – do počátku NO)
- jezuité se snažili vybudovat novou literaturu v barokním (protireformačním duchu), ale neměli se o koho opřít, vzdělanci byli většinou pryč a pro prosté lidi náročná literatura nebyla vhodná
- oficiální literatura se omezuje na životopisy svatých a na nábožensko-filosofická díla
- filosofickou lyriku napsal Bedřich Briedel – napsal sbírku úvahových básní Co Bůh? Člověk?
- Pro tuto skladbu je typické ponižování člověka a vyvyšování Boha
Adam Michna z Otradovic – jindřichohradecký varhaník, který napsal sbírku Vánoční lyriky Česká mariánská muzika (Chtíc aby spal,…)
Bohuslav Albín ¬– byl jezuita, vzdělaný měšťan, který si s lítostí uvědomoval, že se z české tvorby vytrácí měšťanstvo, byl to velký znalec českého jazyka a české historie, který napsal latinsky několik teoretických spisů, neznámější z nich je: Rozprava na obranu jazyka Slovanského zvláště českého (Albínova obrana = zkrácený název), v tomto spisu obhajuje právo národa na vlastní jazyk
- dochází ke kulturnímu úpadku národa, český jazyk nemá vzory ve velkých spisovatelích, a tak si jej podle libosti snaží vylepšovat různí brusiči (puristé)
- dále sem patří sepisované (písmácké) paměti, písmáci: František Jan Novák
Divadlo
- také se rozvíjelo jako pololidový útvar, v pol. 17. st. vzniká loutkové divadlo
- významným loutkářem byl Matěj Kopecký
- na venkově dál kvete ústní lidová slovesnost, lidé si vypráví pohádky, pověsti, balady a zpívají
- narodil se v Nivnici na Moravě, ve 12ti úplně osiřel, ale jako výrazně talentovaný studoval na universitách v Německu a po návratu působil jako učitel a kněz Jednoty Bratrské v Přerově a Fulneku
- události po Bílé hoře tvrdě zasáhly do jeho života, byl nucen se skrývat a nakonec emigrovat (v r. 1622 při morové epidemii přišel o ženu a dvě děti)
- v r. 1628 odešel do Polského Lešna, které bylo v té době útočištěm českých bratří
- v té době už byl známý a uznávaný pro své názory na školství a byl zván do různých zemí aby tam provedl reformu školství
- v r. 1648 mu zemřela druhá manželka a po uzavření Vestfálského míru ztratil veškeré naděje na návrat do Čech
- při velkém požáru Lešna shořel jeho dům i s cennými rukopisy
- posledních 14 let života prožil v Amsterodamu a pohřben je v blízkém Naardenu
- jeho díla můžeme rozdělit:
1. Filosoficko – náboženské spisy
- Listové do nebe – pět fiktivních dopisů mezi lidmi a Kristem
- Labyrint světa a ráj srdce – kritika tehdejší společnosti vyjádřená alegorickou formou
- Stejný názor vyjádřil i v díle Hlubina bezpečnosti
2. Spisy didaktické (výchovné)
- Velká didaktika (didaktika magna) – rozpracoval v ní teorii vyučování a stanovil 4 typy škol po 6ti letech (0-6 let – mateřská škola, 6-12 – škola národní, 12-18 – škola latinská, 18-24 – akademie)
- středem pozornosti má být žák, mají být používány názorné pomůcky, odmítá tělesné tresty, do školy chodí hoši i dívky, bohatí i chudí, výuka probíhá v mateřském jazyce
- má být kladen důraz na citovou stránku žáků
- Moudrost starých Cechů – doplněk k velké didaktice, sbírka českých přísloví
- Svět v obrazech (Orbis sensualius pictus) – pomůcka vyučování cizích jazyků doplněna obrázky
- Škola hrou (Schola ludus)
- Brána jazyků otevřená – učebnice latiny
- Informatium školy mateřské – praktická příručka pro rodiče, jak vychovávat děti v předškolním věku
3. Spisy pans ofické (vědecké)
- domníval se, že spory mezi lidmi lze odstranit poznáním a cestu k míru hledat v šíření vzdělanosti
- už na studiích v Německu si uvědomoval potřebu vševědeckého díla jako pomůcky pro učitele a veškeré tehdejší vědění shrnul do encyklopedického díla Divadlo veškerenstva věcí – toto dílo však shořelo při požáru Lešna, stejně jako slovník Poklad jazyka českého
- Kšaft umírající matky jednoty bratrské – v tomto díle vyjádřil lítost nad osudem českého národa, ale věřil v jeho budoucnost a v to, že se stane šiřitelkou a pokračovatelkou myšlenek jednoty bratrské
- význam J. A. Komenského je světový, je zakladatelem moderního školství, připravil půdu encyklopedické činnosti osvícenců
- z jeho díla je zřejmé jeho silná víra v boha a ve vlastní národ a vysoké vzdělání, pouze ve své vlasti nebyl doceněn
Domácí tvorba (60. l. 17. st. – do počátku NO)
- jezuité se snažili vybudovat novou literaturu v barokním (protireformačním duchu), ale neměli se o koho opřít, vzdělanci byli většinou pryč a pro prosté lidi náročná literatura nebyla vhodná
- oficiální literatura se omezuje na životopisy svatých a na nábožensko-filosofická díla
- filosofickou lyriku napsal Bedřich Briedel – napsal sbírku úvahových básní Co Bůh? Člověk?
- Pro tuto skladbu je typické ponižování člověka a vyvyšování Boha
Adam Michna z Otradovic – jindřichohradecký varhaník, který napsal sbírku Vánoční lyriky Česká mariánská muzika (Chtíc aby spal,…)
Bohuslav Albín ¬– byl jezuita, vzdělaný měšťan, který si s lítostí uvědomoval, že se z české tvorby vytrácí měšťanstvo, byl to velký znalec českého jazyka a české historie, který napsal latinsky několik teoretických spisů, neznámější z nich je: Rozprava na obranu jazyka Slovanského zvláště českého (Albínova obrana = zkrácený název), v tomto spisu obhajuje právo národa na vlastní jazyk
- dochází ke kulturnímu úpadku národa, český jazyk nemá vzory ve velkých spisovatelích, a tak si jej podle libosti snaží vylepšovat různí brusiči (puristé)
- dále sem patří sepisované (písmácké) paměti, písmáci: František Jan Novák
Divadlo
- také se rozvíjelo jako pololidový útvar, v pol. 17. st. vzniká loutkové divadlo
- významným loutkářem byl Matěj Kopecký
- na venkově dál kvete ústní lidová slovesnost, lidé si vypráví pohádky, pověsti, balady a zpívají
Česká literatura 30.-50. let 19. st. 1/3
Česká literatura 30.-50. let 19. st.
- ve 30. letech i do české literatury přichází romantismus, ale nedopadá na úrodnou půdu, protože u nás ještě doznívá NO
- literatura se nesla v duchu slovanství a češství a na individuality nebylo místo
- zároveň k nám už začíná přicházet realismus v dílech Karla Havlíčka Borovského a Boženy Němcové
Karel Hynek Mácha
- byl našim nejvýznamější romantikem, jeho dílo bylo za jeho života kritizováno, protože nesplňovalo požadavky obrození, nemělo výchovný charakter, nenabádalo k vlastenectví, ale naopak kritizovalo společnost
- narodil se na Malé straně v rodině krupaře, vystudoval gymnázium a práva
- už během studií začal psát pod vlivem světových romantiků německy verše, zajímal se o divadlo, vystupoval ochotnicky v Kajetánském divadle, kde se seznámil s Eleonorou Šomkovou (Lory)
- po ukončení studia nastoupil jako advokátní pomocník do Litoměřic
- zúčastnil se v Litoměřicích hašení velkého požáru a krátce na to zemřel (zápal plic nebo cholera), pohřeb měl v den své svatby
- díla – první verše psal německy, burcoval mládež, aby si nenechala líbit to, co se jí nelíbí
- napsal Máj – jeho největší dílo, lyricko-epická skladba, děj se odehrává v okolí Doks, na břehu jezera sedí dívka Jarmila a čeká na Viléma, místo toho přichází jeho přítel, který jí oznámí, že Vilém je ve vězení a čeká do rána na popravu, má být sťat za vraždu svého otce, který ho v mládí vyhnal z domu, když Jarmila slyší o trestu tak se utopí
- toto dílo svou stavbou připomíná hudební dílo, skládá se ze 4 zpěvů
- hojně je používána personifikace
- oxymóron = slovní spojení, které k sobě logicky nepatří
- zvukomalba
- dílo bylo ve své době nepochopeno, Tyl napsal kritiku na Máj – Rozervance, ve které Máchovy vyčítá duševní nevyrovnanost, nevíru v posmrtný život, to že se konfliktům nevyhýbá, ale naopak je vyostřuje
- dále chtěl Mácha napsat 4-dílný cyklus, ve kterém by se cykly jmenovali podle místa děje, stihl však napsat jenom 1 díl, tzv. Křivoklad
- jeho další díla: Cikáni, Márinka
Karel Jaromír Erben
- další velký romantický básník, vrstevník Karla Hynka Máchy, ale naprosto odlišný typ, vyrovnaný člověk, dbal svých povinností, zabýval se vědeckou činností a staral se o svoji rodinu
- pocházel ze severních Čech, z chudé rodiny ševce
- vystudoval gymnázium, filosofii a práva v Praze
- seznámil se s Františkem Palackým, to ho poznamenalo na celý život, ten ho doporučil do funkce sekretáře Českého muzea, později se vypracoval až na archiváře Prahy, zemřel na tuberu
- díla:
a) sběratelská činnost – sbíral lidovou tvořivost nejen českou, ale všech slovanských národů, zde napsal Prostonárodní české písně a říkadla, Sto národních pohádek a pověstí slovanských a řečí původních, dále zde psal povídky: Pták ohnivák a liška ryška, Zlatovláska, jako národopisec se snažil
- ve 30. letech i do české literatury přichází romantismus, ale nedopadá na úrodnou půdu, protože u nás ještě doznívá NO
- literatura se nesla v duchu slovanství a češství a na individuality nebylo místo
- zároveň k nám už začíná přicházet realismus v dílech Karla Havlíčka Borovského a Boženy Němcové
Karel Hynek Mácha
- byl našim nejvýznamější romantikem, jeho dílo bylo za jeho života kritizováno, protože nesplňovalo požadavky obrození, nemělo výchovný charakter, nenabádalo k vlastenectví, ale naopak kritizovalo společnost
- narodil se na Malé straně v rodině krupaře, vystudoval gymnázium a práva
- už během studií začal psát pod vlivem světových romantiků německy verše, zajímal se o divadlo, vystupoval ochotnicky v Kajetánském divadle, kde se seznámil s Eleonorou Šomkovou (Lory)
- po ukončení studia nastoupil jako advokátní pomocník do Litoměřic
- zúčastnil se v Litoměřicích hašení velkého požáru a krátce na to zemřel (zápal plic nebo cholera), pohřeb měl v den své svatby
- díla – první verše psal německy, burcoval mládež, aby si nenechala líbit to, co se jí nelíbí
- napsal Máj – jeho největší dílo, lyricko-epická skladba, děj se odehrává v okolí Doks, na břehu jezera sedí dívka Jarmila a čeká na Viléma, místo toho přichází jeho přítel, který jí oznámí, že Vilém je ve vězení a čeká do rána na popravu, má být sťat za vraždu svého otce, který ho v mládí vyhnal z domu, když Jarmila slyší o trestu tak se utopí
- toto dílo svou stavbou připomíná hudební dílo, skládá se ze 4 zpěvů
- hojně je používána personifikace
- oxymóron = slovní spojení, které k sobě logicky nepatří
- zvukomalba
- dílo bylo ve své době nepochopeno, Tyl napsal kritiku na Máj – Rozervance, ve které Máchovy vyčítá duševní nevyrovnanost, nevíru v posmrtný život, to že se konfliktům nevyhýbá, ale naopak je vyostřuje
- dále chtěl Mácha napsat 4-dílný cyklus, ve kterém by se cykly jmenovali podle místa děje, stihl však napsat jenom 1 díl, tzv. Křivoklad
- jeho další díla: Cikáni, Márinka
Karel Jaromír Erben
- další velký romantický básník, vrstevník Karla Hynka Máchy, ale naprosto odlišný typ, vyrovnaný člověk, dbal svých povinností, zabýval se vědeckou činností a staral se o svoji rodinu
- pocházel ze severních Čech, z chudé rodiny ševce
- vystudoval gymnázium, filosofii a práva v Praze
- seznámil se s Františkem Palackým, to ho poznamenalo na celý život, ten ho doporučil do funkce sekretáře Českého muzea, později se vypracoval až na archiváře Prahy, zemřel na tuberu
- díla:
a) sběratelská činnost – sbíral lidovou tvořivost nejen českou, ale všech slovanských národů, zde napsal Prostonárodní české písně a říkadla, Sto národních pohádek a pověstí slovanských a řečí původních, dále zde psal povídky: Pták ohnivák a liška ryška, Zlatovláska, jako národopisec se snažil
Česká literatura 30.-50. let 19. st. 2/3
zkoumáním lidové slovesnosti charakterizovat povahu národa, touto činností navázal na Čelakovského
b) původní tvorba
Kytice – jeho jediná sbírka, vyšla v r. 1853, je to sbírka 13-ti bájeslovných balad, ve kterých se Erben zamýšlí nad problémem viny a trestu, proviní-li se člověk z jakéhokoli důvodu, musí být potrestán
Erben zastává názor, že člověk má být poslušný, nemá se bouřit proti osudu, proti nadpřirozeným bytostem, když se bouří je potrestán, naopak Mácha tvrdí, že se člověk má bouřit proti bezpráví i kdyby měl být sám zničen
Záhořovo lože – často se srovnává s Máchovým Májem, v tomto díle zločinec pokáním dojde odpuštění, zatím co Vilém se nekaje a svých činů nelituje, Erben se v Kytici nezabývá společenským prostředím, ale povahou a odpovědností člověka
- elipsa – výpustka = vypuštění podstatného větného členu, např. holého přísudku
Josef Kajetán Tyl
- narodil se v Kutné hoře, v chudé rodině, nemohl dostudovat, osiřel, jeho babička přišla při požáru o veškerý majetek, tak začal prodávat kondice (doučuje v bohatých rodinách), tak si vydělával na život
- z Prahy odchází do Hradce Králové, tam pozná Klicperu, ten ho zláká na divadlo
- pokusil se studovat práva, ale utekl k divadlu
- v divadle byl všestranný, zajímal se o veřejný život, pořádal české plasy a besedy, vydával časopisy Květy,Vlastimil, Pražský posel, Sedlské noviny
- v r. 1848 se s kočovníky vydal na venkov a žil v bídě
- žil s manželkou a její sestrou s kterou měl 7 dětí
- psal dramata – báchorky¬ – divadelní hry, které se snaží zachytit život realisticky, ale vystupují v ní nadpřirozené bytosti (Strakonický dudák aneb hody divých žen, Tvrdohlavá žena)
- historické (Kutnohorští havíři, Jan Hus)
- hry ze současnosti (Paličova dcera, Fidlovačka aneb žádný hněv a žádná rvačka)
- ve Fidlovačce poprvé zahrála naše hymna, zpívá slepý houslista Mareš, melodii napsal K. Škroup
Karel Havlíček Borovský
- narodil se v Borové Přibyslavi, studoval gymnázium v německém dnes Havlíčkově Brodě
- vystudoval v Praze filosofii, vstoupil do kněžského semináře, ale protože se mu tamější režim zdál moc tvrdý a dával to najevo, tak byl vyloučen
- na doporučení Šafaříka odjel jako vychovatel do Ruska, tam si zamiloval ruský lid, sbíral Ruskou lidovou slovesnost
- zamiloval si i ruskou literaturu a přeložil 1. díl Gogolových mrtvých duší
- do Ruska odjel jako panslavista a vrátil se jako austroslavista
- napsal Obrazy z Rus
- věnuje se žurnalistické práci, tvrdí, že noviny mají nejen informovat, ale také přesvědčovat
- založil Národní noviny, ve kterých ostře napadal Rakousko, krátce vycházel satirická příloha Šotek, do které přispíval hlavně svými epigramy
- za dva roky byly noviny zastaveny, odešel do Kutné Hory, kde založil noviny Slovan, které byly neustále sledovány a tak jejich činnost zastavil sám
b) původní tvorba
Kytice – jeho jediná sbírka, vyšla v r. 1853, je to sbírka 13-ti bájeslovných balad, ve kterých se Erben zamýšlí nad problémem viny a trestu, proviní-li se člověk z jakéhokoli důvodu, musí být potrestán
Erben zastává názor, že člověk má být poslušný, nemá se bouřit proti osudu, proti nadpřirozeným bytostem, když se bouří je potrestán, naopak Mácha tvrdí, že se člověk má bouřit proti bezpráví i kdyby měl být sám zničen
Záhořovo lože – často se srovnává s Máchovým Májem, v tomto díle zločinec pokáním dojde odpuštění, zatím co Vilém se nekaje a svých činů nelituje, Erben se v Kytici nezabývá společenským prostředím, ale povahou a odpovědností člověka
- elipsa – výpustka = vypuštění podstatného větného členu, např. holého přísudku
Josef Kajetán Tyl
- narodil se v Kutné hoře, v chudé rodině, nemohl dostudovat, osiřel, jeho babička přišla při požáru o veškerý majetek, tak začal prodávat kondice (doučuje v bohatých rodinách), tak si vydělával na život
- z Prahy odchází do Hradce Králové, tam pozná Klicperu, ten ho zláká na divadlo
- pokusil se studovat práva, ale utekl k divadlu
- v divadle byl všestranný, zajímal se o veřejný život, pořádal české plasy a besedy, vydával časopisy Květy,Vlastimil, Pražský posel, Sedlské noviny
- v r. 1848 se s kočovníky vydal na venkov a žil v bídě
- žil s manželkou a její sestrou s kterou měl 7 dětí
- psal dramata – báchorky¬ – divadelní hry, které se snaží zachytit život realisticky, ale vystupují v ní nadpřirozené bytosti (Strakonický dudák aneb hody divých žen, Tvrdohlavá žena)
- historické (Kutnohorští havíři, Jan Hus)
- hry ze současnosti (Paličova dcera, Fidlovačka aneb žádný hněv a žádná rvačka)
- ve Fidlovačce poprvé zahrála naše hymna, zpívá slepý houslista Mareš, melodii napsal K. Škroup
Karel Havlíček Borovský
- narodil se v Borové Přibyslavi, studoval gymnázium v německém dnes Havlíčkově Brodě
- vystudoval v Praze filosofii, vstoupil do kněžského semináře, ale protože se mu tamější režim zdál moc tvrdý a dával to najevo, tak byl vyloučen
- na doporučení Šafaříka odjel jako vychovatel do Ruska, tam si zamiloval ruský lid, sbíral Ruskou lidovou slovesnost
- zamiloval si i ruskou literaturu a přeložil 1. díl Gogolových mrtvých duší
- do Ruska odjel jako panslavista a vrátil se jako austroslavista
- napsal Obrazy z Rus
- věnuje se žurnalistické práci, tvrdí, že noviny mají nejen informovat, ale také přesvědčovat
- založil Národní noviny, ve kterých ostře napadal Rakousko, krátce vycházel satirická příloha Šotek, do které přispíval hlavně svými epigramy
- za dva roky byly noviny zastaveny, odešel do Kutné Hory, kde založil noviny Slovan, které byly neustále sledovány a tak jejich činnost zastavil sám
Česká literatura 30.-50. let 19. st. 3/3
- v prosinci r. 1851 byl převezen do vyhnanství v Tyrolském Brixenu, kde byl 4 roky
- poté se s tuberkulózou vrátil, ani nestihnul pohřeb své ženy
- v Brixenu napsal 3 satiry: Tyrolské elegie – zde líčí svoje zatčení a cestu přes zimní Alpy do Brixenu, Král Lávra – vznikla na motivy irské pohádky, o králi, který má oslí uši, jednou za rok se nechá ostříhat, ale holiče popraví, nad jedním se slituje, pod podmínkou, že to nikomu neřekne, ale on to nevydrží a řekne to staré vrbě, jednou jdou kolem vrby muzikanti, basista si uřízne proutek a jak hraje, tak basa všechno vyslepičí, Křest sv. Vladimíra – car Vladimír chce v den svého svátku ušetřit za kanonádu, chce po Bohu hromu Perunu, aby zahřměl, bůh Perun si stěžuje na malý plat a vykašle se na cara, za to musí být potrestán, vláčejí ho po ulicích a pak ho utopí v Dněstru, lidé zvlčí, když nemají nad sebou božstvo, tak car toho začne litovat a vyhlásí konkurz na nového boha
Božena Němcová
- vlastním jménem Barbora Panklová, narodila se Vídni, otec byl němec, matka češka, její otec sloužil u kněžny Zaháňské a tak se rodina brzo přestěhovala do Ratibořic na panství své vrchnosti
- matka byla na zámku také zaměstnána, a tak se o děti nevíc starala babička Magdalena Novotná, byla to prostá venkovská žena, moudrá, shovívavá s životními zkušenostmi
- s ní prožila B. Němcová několik šťastných let, s matkou si nerozuměla a tak se v 17 provdala na o 17 let staršího muže Josefa Němce, úředníka finanční stráže
- ten byl překládán z místa na místo a ona putovala s ním, díky tomu poznala svou vlast a seznámila se s vlastenci
- ona byla mladá, krásná, vzdělaná, manželství nebylo šťastné i když během 4 let se jim narodily 4 děti
- do Uher už svého muže nenásledovala a zůstala sama s dětmi i když žila velmi nuzně
- veřejně se hlásila k názorům K. H. Borovského, což dala najevo na jeho pohřbu, kdy položila na jeho rakev věnec propletený trním
- do literatury vstoupila romantickými básněmi, sbírala lidovou slovesnost, hlavně pohádky
- napsala sbírky Národní pohádky a pověsti, Slovenské pohádky
- na rozdíl od Erbena sbírala jen českou a slovenskou lidovou slovesnost, pohádky upravovala
- Obrany z okolí Domažlického – zde realisticky zachytila život na Chodsku
- píše povídky, ve kterých idealizuje jak lidi, tak život na vesnici
- Divá Bára, V zámku a podzámčí, Pan učitel, Karla, Chýše pod horami, Dobrý člověk, Chudí lidé
- napsala rozsáhlou povídku Babička, v době, kdy jí omrzelo žít, zemřel její nejstarší syn Hynek, se ponořila do vzpomínek na své šťastnější dětství, původně chtěla napsat knihu o mamince, ale ze vzpomínek jí mnohem silněji vyvstávala babička
- dílo má autobiografický ráz, ale není, babička je typická venkovská žena, vyrovnaný dokonalý člověk
- svá vnoučata skutečně vychovává, radí a pomáhá i ostatním lidem
- kniha má 2 roviny: 1. Všední den babičky, 2. Zachycení života na vesnici v průběhu jednoho roku
- tato kniha byla dvakrát zfilmována
- poté se s tuberkulózou vrátil, ani nestihnul pohřeb své ženy
- v Brixenu napsal 3 satiry: Tyrolské elegie – zde líčí svoje zatčení a cestu přes zimní Alpy do Brixenu, Král Lávra – vznikla na motivy irské pohádky, o králi, který má oslí uši, jednou za rok se nechá ostříhat, ale holiče popraví, nad jedním se slituje, pod podmínkou, že to nikomu neřekne, ale on to nevydrží a řekne to staré vrbě, jednou jdou kolem vrby muzikanti, basista si uřízne proutek a jak hraje, tak basa všechno vyslepičí, Křest sv. Vladimíra – car Vladimír chce v den svého svátku ušetřit za kanonádu, chce po Bohu hromu Perunu, aby zahřměl, bůh Perun si stěžuje na malý plat a vykašle se na cara, za to musí být potrestán, vláčejí ho po ulicích a pak ho utopí v Dněstru, lidé zvlčí, když nemají nad sebou božstvo, tak car toho začne litovat a vyhlásí konkurz na nového boha
Božena Němcová
- vlastním jménem Barbora Panklová, narodila se Vídni, otec byl němec, matka češka, její otec sloužil u kněžny Zaháňské a tak se rodina brzo přestěhovala do Ratibořic na panství své vrchnosti
- matka byla na zámku také zaměstnána, a tak se o děti nevíc starala babička Magdalena Novotná, byla to prostá venkovská žena, moudrá, shovívavá s životními zkušenostmi
- s ní prožila B. Němcová několik šťastných let, s matkou si nerozuměla a tak se v 17 provdala na o 17 let staršího muže Josefa Němce, úředníka finanční stráže
- ten byl překládán z místa na místo a ona putovala s ním, díky tomu poznala svou vlast a seznámila se s vlastenci
- ona byla mladá, krásná, vzdělaná, manželství nebylo šťastné i když během 4 let se jim narodily 4 děti
- do Uher už svého muže nenásledovala a zůstala sama s dětmi i když žila velmi nuzně
- veřejně se hlásila k názorům K. H. Borovského, což dala najevo na jeho pohřbu, kdy položila na jeho rakev věnec propletený trním
- do literatury vstoupila romantickými básněmi, sbírala lidovou slovesnost, hlavně pohádky
- napsala sbírky Národní pohádky a pověsti, Slovenské pohádky
- na rozdíl od Erbena sbírala jen českou a slovenskou lidovou slovesnost, pohádky upravovala
- Obrany z okolí Domažlického – zde realisticky zachytila život na Chodsku
- píše povídky, ve kterých idealizuje jak lidi, tak život na vesnici
- Divá Bára, V zámku a podzámčí, Pan učitel, Karla, Chýše pod horami, Dobrý člověk, Chudí lidé
- napsala rozsáhlou povídku Babička, v době, kdy jí omrzelo žít, zemřel její nejstarší syn Hynek, se ponořila do vzpomínek na své šťastnější dětství, původně chtěla napsat knihu o mamince, ale ze vzpomínek jí mnohem silněji vyvstávala babička
- dílo má autobiografický ráz, ale není, babička je typická venkovská žena, vyrovnaný dokonalý člověk
- svá vnoučata skutečně vychovává, radí a pomáhá i ostatním lidem
- kniha má 2 roviny: 1. Všední den babičky, 2. Zachycení života na vesnici v průběhu jednoho roku
- tato kniha byla dvakrát zfilmována
Česká literatura 60.-70. let 19. st. 1/2
Česká literatura 60.-70. let 19. st.
- v r. 1848 končí doba Národního obrození, ve které se pokrokový vzdělanci snažili o obnovení a ustálení českého jazyka, tzn. že veškeré díla byly zaměřena národně a vlastenecky
- literatura měly výchovný ráz, snažila se povzbudit české sebevědomí, hlavně tím , že čerpala ze slavné české minulosti
- po porážce revoluce v r. 1848 se stal ministrem vnitra neoblíbený Alexandr Bach, za jehož vlády byl silný absolutismus, nabyl parlament a politický život byl velmi omezen
- mnozí literáti spjatí s veřejným děním museli žít ve vyhnanství (K. H. Borovský), jiní museli alespoň opustit Prahu (Tyl), jiní se museli věnovat jen vědecké práci (Šafařík, Palacký) a jiní psali pod dohledem cenzury (B. Němcová)
- v r. 1859 odstupuje Bach a znovu je parlament
- v r. 1860 císař František Josef I. Vydává tzv. říjnový diplom, ve kterém slibuje dodržovat práva Čechů a Slováků, to vede k oživení politického a kulturního života
- v r. 1862 vzniklo prozatímní divadlo, o 2 roky později bylo 300 výročí narození Shakespeara, tak se hodně hrály jeho hry
- dochází k nebývalému rozkvětu žurnalistiky, literatury a kultury vůbec
- přitom se prosazuje myšlenka postavit národní divadlo, pod heslem „Národ sobě“ je vypsána sbírka a v r. 1868 je položen základní kámen
- v r. 1881 na jaře divadlo stojí, ale 12. srpna divadlo hoří, v tu chvíli začínají sbírky na jeho obnovu a konec roku 1883 divadlo definitivně stojí
- tato skutečnost podnítila skladatele, spisovatele k tvorbě
- Smetana, Dvořák, Fybich
- libreta psali Sabina, Krásnohorská
- sochařům a malířům, kteří tvořili pro Národní divadlo se říkalo „Generace Národního divadla“
- v r. 1858 vznikl almanach Máj, přispívali do něj autoři, kteří jako první docenili Máchovo dílo a přihlásili se k jeho odkazům (Jan Neruda, Vítězslav Hálek, Karolína Světlá, Jakub Arbes, Božena Němcová, Karel Jaromír Erben)
- psali knížky se společenskými tématy, nikoli národními, témata ze současnosti
- hodně překládali a přejímali i cizí vzory
- byly za to hodně kritizováni, byla jim vytýkána malá dávka vlastenectví
Jan Neruda
- narodil se v Praze na Malé Straně, žili v Ostruhové, dnešní Nerudově, ulici, kde měl otec trafiku, ve škole ho neměli rádi, protože pocházel z chudé rodiny, na gymnáziu se seznámil se svou láskou Annou Holinovou
- byl velmi chudý, universitu nedokončil, odmaturoval na akademickém gymnáziu
- hodně cestoval po Evropě i na blízký východ
- důvěrně se přátelil s Karolínou Světlou, nikdy se neoženil, rodinu nezaložil
1. tvorba žurnalistická
- psal do Národních listů, napsal kolem 2000 fejetonů
- ve fejetonu je originální zamyšlení,může být vážný i vtipný, nejznámější je fejeton „Kam s ním“ – zabývá se otázkou kam se starým slamníkem
- jako žurnalista byl ceněný už za svého života
- vydal i sbírky fejetonů, např.: „Žerty hravé i dravé“, „Báby a baby“
- v r. 1848 končí doba Národního obrození, ve které se pokrokový vzdělanci snažili o obnovení a ustálení českého jazyka, tzn. že veškeré díla byly zaměřena národně a vlastenecky
- literatura měly výchovný ráz, snažila se povzbudit české sebevědomí, hlavně tím , že čerpala ze slavné české minulosti
- po porážce revoluce v r. 1848 se stal ministrem vnitra neoblíbený Alexandr Bach, za jehož vlády byl silný absolutismus, nabyl parlament a politický život byl velmi omezen
- mnozí literáti spjatí s veřejným děním museli žít ve vyhnanství (K. H. Borovský), jiní museli alespoň opustit Prahu (Tyl), jiní se museli věnovat jen vědecké práci (Šafařík, Palacký) a jiní psali pod dohledem cenzury (B. Němcová)
- v r. 1859 odstupuje Bach a znovu je parlament
- v r. 1860 císař František Josef I. Vydává tzv. říjnový diplom, ve kterém slibuje dodržovat práva Čechů a Slováků, to vede k oživení politického a kulturního života
- v r. 1862 vzniklo prozatímní divadlo, o 2 roky později bylo 300 výročí narození Shakespeara, tak se hodně hrály jeho hry
- dochází k nebývalému rozkvětu žurnalistiky, literatury a kultury vůbec
- přitom se prosazuje myšlenka postavit národní divadlo, pod heslem „Národ sobě“ je vypsána sbírka a v r. 1868 je položen základní kámen
- v r. 1881 na jaře divadlo stojí, ale 12. srpna divadlo hoří, v tu chvíli začínají sbírky na jeho obnovu a konec roku 1883 divadlo definitivně stojí
- tato skutečnost podnítila skladatele, spisovatele k tvorbě
- Smetana, Dvořák, Fybich
- libreta psali Sabina, Krásnohorská
- sochařům a malířům, kteří tvořili pro Národní divadlo se říkalo „Generace Národního divadla“
- v r. 1858 vznikl almanach Máj, přispívali do něj autoři, kteří jako první docenili Máchovo dílo a přihlásili se k jeho odkazům (Jan Neruda, Vítězslav Hálek, Karolína Světlá, Jakub Arbes, Božena Němcová, Karel Jaromír Erben)
- psali knížky se společenskými tématy, nikoli národními, témata ze současnosti
- hodně překládali a přejímali i cizí vzory
- byly za to hodně kritizováni, byla jim vytýkána malá dávka vlastenectví
Jan Neruda
- narodil se v Praze na Malé Straně, žili v Ostruhové, dnešní Nerudově, ulici, kde měl otec trafiku, ve škole ho neměli rádi, protože pocházel z chudé rodiny, na gymnáziu se seznámil se svou láskou Annou Holinovou
- byl velmi chudý, universitu nedokončil, odmaturoval na akademickém gymnáziu
- hodně cestoval po Evropě i na blízký východ
- důvěrně se přátelil s Karolínou Světlou, nikdy se neoženil, rodinu nezaložil
1. tvorba žurnalistická
- psal do Národních listů, napsal kolem 2000 fejetonů
- ve fejetonu je originální zamyšlení,může být vážný i vtipný, nejznámější je fejeton „Kam s ním“ – zabývá se otázkou kam se starým slamníkem
- jako žurnalista byl ceněný už za svého života
- vydal i sbírky fejetonů, např.: „Žerty hravé i dravé“, „Báby a baby“
Česká literatura 60.-70. let 19. st. 2/2
2. tvorba básnická
- napsal 6 sbírek
o „Hřbitovní kvítí“ – básně plné skepse a nespokojenosti, ukazuje bídu, smrt
o „Knihy veršů“ – sociální balady (např. „Před fortnou nemilosrdných“, „Dědova mísa“, „Vším jsem byl rád“)
o „Písně kosmické“ – zde se poprvé objevuje tématika kosmu, ale není to opěvování vědeckých objevů, ale Vesmír je zde zobrazován očima prostého člověka, básně jsou vzletné a optimistické (např. „Jak lvové bijem o mříže“)
o „Balady a romance“ – tato sbírka obsahuje veselé balady a romance (např. „Balada Rajská“, „Balada Tříkrálová“, „Romance o Karlu IV.“)
o „Prosté motivy“ – paralela mezi čtyřmi ročními obdobími
o „Zpěvy páteční“ – tuto sbírku vydal Jaroslav Vrchlický až po Nerudově smrti, je to 10 básní, ve kterých náš osud přirovnává k velkému pátku, národ trpí na kříži a matka vlast pod ním truchlí, i přesto staví před národ světlou budoucnost, tu vyjadřuje v básni „Jen dál“
3. tvorba prozaická
- zde napsal sbírku povídek „Arabesky“, je o figurkách , které důvěrně znal z Malé Strany (např. povídka „Byl darebákem“)
- „Povídky Malostranské“ – celkem 13 povídek (např. „Doktor Kazisvět“, „Jak si pan Vorel nakouřil pěnovku“, „Pan Ryšánek a pan Schlegel“, „Týden v tichém domě“, „Psáno o letošních dušičkách“, „Přivedl žebráka na mizinu“, „Večerní šplechty“, „O měkkém srdci paní Rusky“, …)
Vítězslav Hálek
- pocházel z Dolinku u Mělníka, studoval gymnázium a už jako student psal do časopisu
- psal poezii a veršovanou epiku
- odmítl nastoupit do kněžského semináře a na čas se rozhádal se rodiči, začal studovat filosofii a živil se kondicemi
- po 10-ti leté známosti se oženil s dcerou pražského advokáta, manželství bylo velmi šťastné, už za života byl miláčkem národa
- napsal 2 sbírky veršů
o „Večerní písně“ – jeho 1. sbírka, jsou to verše plné lásky, přátelství, optimismu a radosti, opěvuje ženy
o „V přírodě“ – 2. sbírka, opěvuje vše, co je v přírodě, nejvíc se mu líbí příroda na jaře
- psal také veršovanou epiku – „Pohádky z naší vesnice“ – řeší problém chování mladých ke starým, druhým problém – stáří brání mladým v lásce kvůli sociálním nerovnostem ( povídky „Na vejminku“, „Na statku a v chaloupce“, „Pod pustým kopcem“, „Muzikantská Liduška“)
- další povídka – „Poldík rumař“
Karolína Světlá
- její dívčí jméno bylo Johanna Rottová
- vdala se za Mužáka, vzala si pseudonym podle jeho rodiště, on byl profesorem krasopisu
- pocházela ze známé pražské kupecké rodiny
- po smrti jediné dcery ji manžel odvezl do svého rodiště do Světlé pod Ještědem, kraj si velmi zamilovala
- mezi Májovce ji přivedl Vítězslav Hálek a jeden čas se intenzivně přátelila s Janem Nerudou
- hlavními hrdinkami jejích povídek a románů jsou morálně silné ženy nebo dívky, které osobní štěstí obětují ve prospěch druhých lidí nebo ve prospěch svého manželství
- napsala „Kříž u potoka“, „Vesnický román“, „Kantůrčice“, „Černý Petříček“ – próza z pražského prostředí
Adolf Hejduk
- byl to básník, který také přispíval do Máje, měl velmi rád Slováky, byl propagátorem myšleny Československé vzájemnosti
- napsal „Cimbál a husle“ – tuto sbírku věnoval Slovákům
Jakub Arbes
- novinář a spisovatel, působil v redakci Národních listů
- je zakladatelem tzv. romaneta, což je krátká povídka, ve které se reálno prolíná s fantastičnem a záhada nebo tajemství je v závěru vysvětleno úplně jednoduše, logicky
- dále napsal „Ďábel na skřipci“, „Svatý Xaverius“
- napsal 6 sbírek
o „Hřbitovní kvítí“ – básně plné skepse a nespokojenosti, ukazuje bídu, smrt
o „Knihy veršů“ – sociální balady (např. „Před fortnou nemilosrdných“, „Dědova mísa“, „Vším jsem byl rád“)
o „Písně kosmické“ – zde se poprvé objevuje tématika kosmu, ale není to opěvování vědeckých objevů, ale Vesmír je zde zobrazován očima prostého člověka, básně jsou vzletné a optimistické (např. „Jak lvové bijem o mříže“)
o „Balady a romance“ – tato sbírka obsahuje veselé balady a romance (např. „Balada Rajská“, „Balada Tříkrálová“, „Romance o Karlu IV.“)
o „Prosté motivy“ – paralela mezi čtyřmi ročními obdobími
o „Zpěvy páteční“ – tuto sbírku vydal Jaroslav Vrchlický až po Nerudově smrti, je to 10 básní, ve kterých náš osud přirovnává k velkému pátku, národ trpí na kříži a matka vlast pod ním truchlí, i přesto staví před národ světlou budoucnost, tu vyjadřuje v básni „Jen dál“
3. tvorba prozaická
- zde napsal sbírku povídek „Arabesky“, je o figurkách , které důvěrně znal z Malé Strany (např. povídka „Byl darebákem“)
- „Povídky Malostranské“ – celkem 13 povídek (např. „Doktor Kazisvět“, „Jak si pan Vorel nakouřil pěnovku“, „Pan Ryšánek a pan Schlegel“, „Týden v tichém domě“, „Psáno o letošních dušičkách“, „Přivedl žebráka na mizinu“, „Večerní šplechty“, „O měkkém srdci paní Rusky“, …)
Vítězslav Hálek
- pocházel z Dolinku u Mělníka, studoval gymnázium a už jako student psal do časopisu
- psal poezii a veršovanou epiku
- odmítl nastoupit do kněžského semináře a na čas se rozhádal se rodiči, začal studovat filosofii a živil se kondicemi
- po 10-ti leté známosti se oženil s dcerou pražského advokáta, manželství bylo velmi šťastné, už za života byl miláčkem národa
- napsal 2 sbírky veršů
o „Večerní písně“ – jeho 1. sbírka, jsou to verše plné lásky, přátelství, optimismu a radosti, opěvuje ženy
o „V přírodě“ – 2. sbírka, opěvuje vše, co je v přírodě, nejvíc se mu líbí příroda na jaře
- psal také veršovanou epiku – „Pohádky z naší vesnice“ – řeší problém chování mladých ke starým, druhým problém – stáří brání mladým v lásce kvůli sociálním nerovnostem ( povídky „Na vejminku“, „Na statku a v chaloupce“, „Pod pustým kopcem“, „Muzikantská Liduška“)
- další povídka – „Poldík rumař“
Karolína Světlá
- její dívčí jméno bylo Johanna Rottová
- vdala se za Mužáka, vzala si pseudonym podle jeho rodiště, on byl profesorem krasopisu
- pocházela ze známé pražské kupecké rodiny
- po smrti jediné dcery ji manžel odvezl do svého rodiště do Světlé pod Ještědem, kraj si velmi zamilovala
- mezi Májovce ji přivedl Vítězslav Hálek a jeden čas se intenzivně přátelila s Janem Nerudou
- hlavními hrdinkami jejích povídek a románů jsou morálně silné ženy nebo dívky, které osobní štěstí obětují ve prospěch druhých lidí nebo ve prospěch svého manželství
- napsala „Kříž u potoka“, „Vesnický román“, „Kantůrčice“, „Černý Petříček“ – próza z pražského prostředí
Adolf Hejduk
- byl to básník, který také přispíval do Máje, měl velmi rád Slováky, byl propagátorem myšleny Československé vzájemnosti
- napsal „Cimbál a husle“ – tuto sbírku věnoval Slovákům
Jakub Arbes
- novinář a spisovatel, působil v redakci Národních listů
- je zakladatelem tzv. romaneta, což je krátká povídka, ve které se reálno prolíná s fantastičnem a záhada nebo tajemství je v závěru vysvětleno úplně jednoduše, logicky
- dále napsal „Ďábel na skřipci“, „Svatý Xaverius“
Klasicismus (2. pol. 17. st. – 18. st.)
Klasicismus (2. pol. 17. st. – 18. st.)
- vznikl zároveň s Barokem v 2. pol. 17. st. ve Francii nový umělecký směr
- ve Francii byl silný absolutistický stát, který se snažil dát umění jednotný ráz a stanovit principy, kterých se umění mělo držet
- na rozdíl od symbolického Baroka vyžadoval rozumovou kázeň, krásu spatřoval v přírodě a v pravdě
- vycházel z racionalistické filosofie filozofa René Descartese, který řekl: „Myslím, tedy jsem.“
- hodně se inspiroval antikou, na rozdíl od renesance zdůrazňuje poslušnost a podřízení soukromých zájmů zájmům veřejným
- umění se dělilo na:
1. vysoké – tragédie napsané podle antických vzorů ódy a eposy
2. nízké – komedie ze současnosti
- v umění se opět dodržuje teorie tří jednot
- citová složka ustupuje složce rozumové, což se projevilo i v literatuře
- poezie byla spíše didaktická nebo popisná, próza se omezila na moralistní vypravování a eseje, na jevišti se hrály převážně veršované tragédie
- umění klasicismu je poměrně jednotvárné
- omezoval i jiná odvětví (zámecké parky, architekturu, hudbu)
- typický pro architekturu byl trojúhelníkový štít se sloupovím
Francie
Pierre Corneille
- napsal divadelní hru Cid, tato hra je napsaná na motivy španělských romancí z 11. st., ústředním motivem je milenecký pár Don Rodrigo a Chimena
- je zde zobrazena nenávist mezi znepřátelenými rody
Jean Racine
- psal tragédie inspirované antickými postavami, které milují tak vášnivě, až jsou vrhány do zkázy
- napsal Faidra
Molière
- vlastním jménem Jean – Baptiste Poquelin
- psal nízké umění (komedie ze současnosti), byl synem královského čalouníka, rodiče se ho zřekli, protože odmítl převzít otcovo řemeslo
- pracoval jako ředitel, režisér, herec a autor divadelních her
- 13 let jezdil s kočovnou společností po francouzském venkově, potom se stal ředitelem královské herecké společnosti
- jeho mecenášem byl sám král
- ve svých komediích si všímá náboženského pokrytectví, lakomství, snahy měšťáků napodobit šlechtice a jiných charakterových vad
- jeho nejznámějšími hrami jsou:
- Lakomec (hl. postavou je Harpagon), Tartuffe neboli podvodník (o náboženském pokrytci), Zdravý nemocný (o hypochondrovi, vyléčí ho jeho služka Tonička), Měšťák šlechtičen, Škola žen, Don Chuan neboli kamenná hostina
Jean de la Fontaine – autor bajek
Itálie
- pravým opakem francouzské vznešené tragédie byla italská komedie (tzv. commedia dell’arte)
- hra neměla pevný text, herci improvizovali na předem nastíněné téma
- v těchto hrách se opakovaly stejné postavy, např. Pantalone – bohatý obchodník, Doktore – starý, neřestný lékař, sluhové Brighella, Arlecckino, Scapino, služky Colombina, Smeraldina
Carlo Gozzi – nejznámější autor těchto komedií
Carlo Goldoni – psal komedie s pevným textem, díla Poprask na laguně, Sluha dvou pánů
- vznikl zároveň s Barokem v 2. pol. 17. st. ve Francii nový umělecký směr
- ve Francii byl silný absolutistický stát, který se snažil dát umění jednotný ráz a stanovit principy, kterých se umění mělo držet
- na rozdíl od symbolického Baroka vyžadoval rozumovou kázeň, krásu spatřoval v přírodě a v pravdě
- vycházel z racionalistické filosofie filozofa René Descartese, který řekl: „Myslím, tedy jsem.“
- hodně se inspiroval antikou, na rozdíl od renesance zdůrazňuje poslušnost a podřízení soukromých zájmů zájmům veřejným
- umění se dělilo na:
1. vysoké – tragédie napsané podle antických vzorů ódy a eposy
2. nízké – komedie ze současnosti
- v umění se opět dodržuje teorie tří jednot
- citová složka ustupuje složce rozumové, což se projevilo i v literatuře
- poezie byla spíše didaktická nebo popisná, próza se omezila na moralistní vypravování a eseje, na jevišti se hrály převážně veršované tragédie
- umění klasicismu je poměrně jednotvárné
- omezoval i jiná odvětví (zámecké parky, architekturu, hudbu)
- typický pro architekturu byl trojúhelníkový štít se sloupovím
Francie
Pierre Corneille
- napsal divadelní hru Cid, tato hra je napsaná na motivy španělských romancí z 11. st., ústředním motivem je milenecký pár Don Rodrigo a Chimena
- je zde zobrazena nenávist mezi znepřátelenými rody
Jean Racine
- psal tragédie inspirované antickými postavami, které milují tak vášnivě, až jsou vrhány do zkázy
- napsal Faidra
Molière
- vlastním jménem Jean – Baptiste Poquelin
- psal nízké umění (komedie ze současnosti), byl synem královského čalouníka, rodiče se ho zřekli, protože odmítl převzít otcovo řemeslo
- pracoval jako ředitel, režisér, herec a autor divadelních her
- 13 let jezdil s kočovnou společností po francouzském venkově, potom se stal ředitelem královské herecké společnosti
- jeho mecenášem byl sám král
- ve svých komediích si všímá náboženského pokrytectví, lakomství, snahy měšťáků napodobit šlechtice a jiných charakterových vad
- jeho nejznámějšími hrami jsou:
- Lakomec (hl. postavou je Harpagon), Tartuffe neboli podvodník (o náboženském pokrytci), Zdravý nemocný (o hypochondrovi, vyléčí ho jeho služka Tonička), Měšťák šlechtičen, Škola žen, Don Chuan neboli kamenná hostina
Jean de la Fontaine – autor bajek
Itálie
- pravým opakem francouzské vznešené tragédie byla italská komedie (tzv. commedia dell’arte)
- hra neměla pevný text, herci improvizovali na předem nastíněné téma
- v těchto hrách se opakovaly stejné postavy, např. Pantalone – bohatý obchodník, Doktore – starý, neřestný lékař, sluhové Brighella, Arlecckino, Scapino, služky Colombina, Smeraldina
Carlo Gozzi – nejznámější autor těchto komedií
Carlo Goldoni – psal komedie s pevným textem, díla Poprask na laguně, Sluha dvou pánů
Osvícenství
Osvícenství
- je to ideologie, která vznikla v 18. st. ve Francii a Anglii
- vychází z racionalistické filosofie, tzn. Že klade důraz na zdravý rozum a zdraví
- osvícenci zakládali vědecké společnosti, upřednostňovali vědu před náboženstvím
- umírněnější byli tzv. deisté (deismus), radikálnější byli ateisté (ateismus, tito popírali Boha)
- vycházejí také z antiky, ale na rozdíl od Klasicismu zdůrazňují svobodu myšlení a umění
Francie
Voltaire
- největší osobnost francouzského osvícenství, útočil na hloupost, nesnášenlivost a církevní tmářství
- dílo Candide neboli optimismus
Charles Louis de Montesquieu
- je autorem 1. franc. osvícenského románu Perské listy
- velký význam pro šíření osvícenských myšlenek mělo vydání slovníku Velká encyklopedie, toto dílo obsahovalo soubor veškerého tehdejšího vědění o umění, vědě a technice
- na jejím vydání měl největší podíl matematik D’Alembert a filozof Denis Diderot, ten také napsal dva romány Jeptiška a Jakub Fatalista a jeho pán
Anglie
Jonathan Swift – napsal dílo Guliverovy cesty
Daniel Defoe – dílo: Života zvláštní podivná dobrodružství Robinsona Crusoa, námořníka z Yorku, zkrácený název Robinson Crusoe
Rusko
Alexandr Nikolajevič Radiščev
- dílo Cesta z Petrohradu do Moskvy
- přesto, že byl Radiščev ze šlechtické rodiny, v tomto dlíle velice kritizuje poměry v Rusku, za uveřejnění tohoto díla byl vládnoucími vrstvami tvrdě kritizován, spáchal sebevraždu
Ivan Andrejevič Krylov – napsal knížku Bajky, ve které kritizuje soudobé Rusko
Michail Vasilijevič Lomonosov – zakladatel moskevské univerzity
- je to ideologie, která vznikla v 18. st. ve Francii a Anglii
- vychází z racionalistické filosofie, tzn. Že klade důraz na zdravý rozum a zdraví
- osvícenci zakládali vědecké společnosti, upřednostňovali vědu před náboženstvím
- umírněnější byli tzv. deisté (deismus), radikálnější byli ateisté (ateismus, tito popírali Boha)
- vycházejí také z antiky, ale na rozdíl od Klasicismu zdůrazňují svobodu myšlení a umění
Francie
Voltaire
- největší osobnost francouzského osvícenství, útočil na hloupost, nesnášenlivost a církevní tmářství
- dílo Candide neboli optimismus
Charles Louis de Montesquieu
- je autorem 1. franc. osvícenského románu Perské listy
- velký význam pro šíření osvícenských myšlenek mělo vydání slovníku Velká encyklopedie, toto dílo obsahovalo soubor veškerého tehdejšího vědění o umění, vědě a technice
- na jejím vydání měl největší podíl matematik D’Alembert a filozof Denis Diderot, ten také napsal dva romány Jeptiška a Jakub Fatalista a jeho pán
Anglie
Jonathan Swift – napsal dílo Guliverovy cesty
Daniel Defoe – dílo: Života zvláštní podivná dobrodružství Robinsona Crusoa, námořníka z Yorku, zkrácený název Robinson Crusoe
Rusko
Alexandr Nikolajevič Radiščev
- dílo Cesta z Petrohradu do Moskvy
- přesto, že byl Radiščev ze šlechtické rodiny, v tomto dlíle velice kritizuje poměry v Rusku, za uveřejnění tohoto díla byl vládnoucími vrstvami tvrdě kritizován, spáchal sebevraždu
Ivan Andrejevič Krylov – napsal knížku Bajky, ve které kritizuje soudobé Rusko
Michail Vasilijevič Lomonosov – zakladatel moskevské univerzity
Preromantismus
Preromantismus
- navazuje na klasicismus v tom, že nachází zalíbení v antice
- oproti chladnému rozumářství doby klasicismu a osvícenství však zdůrazňuje citový život
- klasicismus byl podporován šlechtou, měšťanstvo si vytvořilo opačný pohled na svět
- preromantikové vidí život něžně, idilicky, odsuzují civilizace a hlásají návrat k přírodě
- často se vracejí do minulosti, do exotických krajů a vycházejí z lidové poezie
Francie
Jean Jacques Rousseau
- filozof a spisovatel, napsal Rozprava o původu a příčinách nerovnosti mezi lidmi
- podle něho jsou přirozené rozdíly (věk, zdraví,…) a něpřirozené (společenské)
- dále napsal Emil aneb o výchově, Julie neboli nová Heloisa
Abbě Prévost – Manon Lescaute
Anglie
- antický preromantismus se inspiruje lidovou poezií, přímo si libuje v určitých scenériích jako jsou hřbitovy, staré hrady, temná jezera
Thomas Percy – Památky starodávné anglické poezie
James MacPherson – Básně Ossianovi
Lawrence Sterne – Život a názory blahorodého pana Tristrana Shandyho
Německo
- v 70. letech 18. st. se mladí němečtí autoři soustřeďují kolem hnutí STURM UND DRANG (Bouře a vzdor)
- tito autoři hlásali svobodu člověka, odsuzovali konvence a předsudky
Johann Wolfgang Geothe
- pocházel z bohaté rodiny, vystudoval práva, působil ve výmaru (jih NDR)
- pracoval i v politice a ke konci života se věnoval spisovatelské práci
- napsal román Utrpení mladého Werthera, Faust (dvoudílný epos)
Friedrich Schiller
- byl přítelem Geotha, napsal Óda na radost, Loupežníci, Valdštejn, Úklady a láska
- navazuje na klasicismus v tom, že nachází zalíbení v antice
- oproti chladnému rozumářství doby klasicismu a osvícenství však zdůrazňuje citový život
- klasicismus byl podporován šlechtou, měšťanstvo si vytvořilo opačný pohled na svět
- preromantikové vidí život něžně, idilicky, odsuzují civilizace a hlásají návrat k přírodě
- často se vracejí do minulosti, do exotických krajů a vycházejí z lidové poezie
Francie
Jean Jacques Rousseau
- filozof a spisovatel, napsal Rozprava o původu a příčinách nerovnosti mezi lidmi
- podle něho jsou přirozené rozdíly (věk, zdraví,…) a něpřirozené (společenské)
- dále napsal Emil aneb o výchově, Julie neboli nová Heloisa
Abbě Prévost – Manon Lescaute
Anglie
- antický preromantismus se inspiruje lidovou poezií, přímo si libuje v určitých scenériích jako jsou hřbitovy, staré hrady, temná jezera
Thomas Percy – Památky starodávné anglické poezie
James MacPherson – Básně Ossianovi
Lawrence Sterne – Život a názory blahorodého pana Tristrana Shandyho
Německo
- v 70. letech 18. st. se mladí němečtí autoři soustřeďují kolem hnutí STURM UND DRANG (Bouře a vzdor)
- tito autoři hlásali svobodu člověka, odsuzovali konvence a předsudky
Johann Wolfgang Geothe
- pocházel z bohaté rodiny, vystudoval práva, působil ve výmaru (jih NDR)
- pracoval i v politice a ke konci života se věnoval spisovatelské práci
- napsal román Utrpení mladého Werthera, Faust (dvoudílný epos)
Friedrich Schiller
- byl přítelem Geotha, napsal Óda na radost, Loupežníci, Valdštejn, Úklady a láska
Literatura předhusitská a husitská 1/3
Literatura předhusitská a husitská
- ve 14. st. byla církev v Čechách hospodářsky nejsilnější feudální mocí, vlastnila skoro polovinu půdy
- toto bohatství vyvolávalo závist ze strany vysokých společenských vrstev a nenávist ze strany chudých
- moc církve vrcholí, což je doprovázeno jejím morálním úpadkem
- objevují se zde kazatelé, kteří kárají církev za její neřesti, vycházejí z bible a tvrdí, že církev nemá mít ani majetek ani světskou moc
- ve 2. pol. 14. st. dochází k úplnému překladu bible do češtiny a tak se bible stává zbraní v rukou širších vrstev
- zájem o bibli byl podporován Husovýmí předchůdci, což byli myslitelé, kteří si představovali nápravu společnosti na náboženském základě
- připravovali tak půdu husitskému revolučnímu hnutí
- někteří Husovi předchůdci psali latinsky, takže jejich činnost neměla větší oblast
Matěj z Janova
- neměl příliš velký ohlas, protože psal latinsky
- napsal Pravidla starého a nového zákona
Jan Milíč z Kroměříže
- obracel se k českému publiku
- jako žáci vytvořili centrum kazatelství v Betlémské kapli
Tomáš Štítný ze Štítného
- byl největší Husův předchůdce, snažil se nejprostším lidem vysvětlit a přiblížit bibli
- byl to chudý zeman, vystudoval univerzitu, pak se vrátil do svého rodiště, kde se oženil a hospodařil, opět se vrátil do Prahy za svým velkým vzorem Milíčem a pod vlivem jeho a svých studyjí začal psát
- nejprve psal pro své děti, pak se obracel k širšímu čtenářstvu, hlavně k prostým lidem
- jeho dílo Knížky šestery o obecných věcech křesťanských bylo sborníkem traktátů o zásadách křesťanského života, o ďábelském pokušení, o tom, jak má správný křesťan žít
- kniha neobsahuje abstraktní úvahy, ale je určena k praktickým potřebám
traktát = učené pojednání o nějaké náboženské otázce, později šlo o jakékoliv vědní otázce
- domnívá se, že feudální řád je neměnný a spravedlivý, protože je dílem božím
- jeho učení nebylo přímým východiskem revolučních bojů, dokázal psát naučně a přesto krásně
- nejširším vrstvám zpřístupnil soudobou vzdělanost, je proto považován za klasika české naučné prózy
Konrád Waldhauser – němec žijící v Čechách
John Wycliffe
- Angličan, byl velkým kritikem církve, přesto, že své učení odvolal a po smrti byl pohřben, byly jeho ostatky z rozhodnutí Kostnického koncilu vykopány a spáleny,
- ve 14. st. byla církev v Čechách hospodářsky nejsilnější feudální mocí, vlastnila skoro polovinu půdy
- toto bohatství vyvolávalo závist ze strany vysokých společenských vrstev a nenávist ze strany chudých
- moc církve vrcholí, což je doprovázeno jejím morálním úpadkem
- objevují se zde kazatelé, kteří kárají církev za její neřesti, vycházejí z bible a tvrdí, že církev nemá mít ani majetek ani světskou moc
- ve 2. pol. 14. st. dochází k úplnému překladu bible do češtiny a tak se bible stává zbraní v rukou širších vrstev
- zájem o bibli byl podporován Husovýmí předchůdci, což byli myslitelé, kteří si představovali nápravu společnosti na náboženském základě
- připravovali tak půdu husitskému revolučnímu hnutí
- někteří Husovi předchůdci psali latinsky, takže jejich činnost neměla větší oblast
Matěj z Janova
- neměl příliš velký ohlas, protože psal latinsky
- napsal Pravidla starého a nového zákona
Jan Milíč z Kroměříže
- obracel se k českému publiku
- jako žáci vytvořili centrum kazatelství v Betlémské kapli
Tomáš Štítný ze Štítného
- byl největší Husův předchůdce, snažil se nejprostším lidem vysvětlit a přiblížit bibli
- byl to chudý zeman, vystudoval univerzitu, pak se vrátil do svého rodiště, kde se oženil a hospodařil, opět se vrátil do Prahy za svým velkým vzorem Milíčem a pod vlivem jeho a svých studyjí začal psát
- nejprve psal pro své děti, pak se obracel k širšímu čtenářstvu, hlavně k prostým lidem
- jeho dílo Knížky šestery o obecných věcech křesťanských bylo sborníkem traktátů o zásadách křesťanského života, o ďábelském pokušení, o tom, jak má správný křesťan žít
- kniha neobsahuje abstraktní úvahy, ale je určena k praktickým potřebám
traktát = učené pojednání o nějaké náboženské otázce, později šlo o jakékoliv vědní otázce
- domnívá se, že feudální řád je neměnný a spravedlivý, protože je dílem božím
- jeho učení nebylo přímým východiskem revolučních bojů, dokázal psát naučně a přesto krásně
- nejširším vrstvám zpřístupnil soudobou vzdělanost, je proto považován za klasika české naučné prózy
Konrád Waldhauser – němec žijící v Čechách
John Wycliffe
- Angličan, byl velkým kritikem církve, přesto, že své učení odvolal a po smrti byl pohřben, byly jeho ostatky z rozhodnutí Kostnického koncilu vykopány a spáleny,
Literatura předhusitská a husitská 2/3
Jan Hus (1370/1-1415)
- pocházel z Husince u Prachatic, narodil se v chudé rodině, vystudoval univerzitu, po vysvěcení na kněze se stal profesorem univerzity
- měl zásluhu na vydání dekretu Kutnohorského r. 1409, po vydání se stal rektorem Karlovy univerzity
- kázal v kapli Betlémské, od počátku vystupoval proti bohatství církve a její mravní zkaženosti
- jeho myšlení získává stále větší množství přívrženců, proto nad Husem vyhlásili klatbu (pražský arcibiskup)
- musel opustit Prahu, kázal na Kozím hrádku a v Krakovci
- na jaře r. 1414 vyzval císař Zikmund Husa, aby se očistil před Kostnickým koncilem, zástupci církve žádali koncil, aby Husa přinutili odvolat své učení a podřídil se řádu církve, on však neodvolal, ani po fyzickém a psychickém mučení, nepřestával hájit své učení a tak byl odsouzen jako kacíř a jeho knihy jako kacířské
- prakticky naplnil své učení, že křesťan má pro pravdu obětovat i život
- 6. června 1415 byl Jan Hus v Kostnici upálen
- De ecclesia – je to soubor poznatků na poslání církve, nikdo ani biskup nebo papež, kdo nežije v souladu s božími přikázání není členem církve a není třeba ho poslouchat, hlavou církve je sám Kristus
- Knížky o svatokupectví – je to kritika kněží, kteří si kupují své církevní úřady a i za to, co je jejich povinností si nechávají platit (např. Svatá zpověď)
- Výklad viery, Desatera a Páteře – tento spis je výkladem motliteb viery, páteře a desatera božích přikázání
- ještě napsal spis Postila
- napsal několik duchovních písní, které nechával zpívat pří svých nedělních kázáních
- z Kostnice posílal Čechům tzv. listy, Jan Hus se zasloužil o přiblížení češtiny živé řeči
- psal jazykem přažského okolí, zrušil minulé časy, bojoval proti latinským a německým výrazům v češtině
- zpřežkový pravopis nahradil diakritickými znaménky
- De ortographia bohemica – spis o českém pravopisu
- husitské hnutí proběhlo v letech 1419-1434
- z literárního hlediska musíme tuto dobu vymezit ve větší šíři
- od doby revolučních příprav bojů až po upevňování monarchie za Jiřího z Poděbrad
- v husitském období čeština definitivně vítězí nad latinou, do literatury zasahují lidé spjatí s aktuálním děním
- husitská literatura navazuje na starší literaturu jen v tom, co jí pomáhá zasahovat do života
- husitství odvrhlo typické středověké hrdiny, kteří se vyžívají v dobrodružstvích a milostných vztazích
- mizí tradiční duchovní a rytířská epika, stejně tak mizí středověké drama a milostná poezie
- rozvíjí se bojové písně, traktáty, kroniky a později i cestopisy, texty písní této doby jsou obsaženy v tzv. Jistebnickém kancionálu (Ktož sů boží bojovníci), Povstaň, povstaň, veliké město pražské – chorál
- písně v Jistebnickém kancionálu mají vysokou básnickou i hudební hodnotu
- pocházel z Husince u Prachatic, narodil se v chudé rodině, vystudoval univerzitu, po vysvěcení na kněze se stal profesorem univerzity
- měl zásluhu na vydání dekretu Kutnohorského r. 1409, po vydání se stal rektorem Karlovy univerzity
- kázal v kapli Betlémské, od počátku vystupoval proti bohatství církve a její mravní zkaženosti
- jeho myšlení získává stále větší množství přívrženců, proto nad Husem vyhlásili klatbu (pražský arcibiskup)
- musel opustit Prahu, kázal na Kozím hrádku a v Krakovci
- na jaře r. 1414 vyzval císař Zikmund Husa, aby se očistil před Kostnickým koncilem, zástupci církve žádali koncil, aby Husa přinutili odvolat své učení a podřídil se řádu církve, on však neodvolal, ani po fyzickém a psychickém mučení, nepřestával hájit své učení a tak byl odsouzen jako kacíř a jeho knihy jako kacířské
- prakticky naplnil své učení, že křesťan má pro pravdu obětovat i život
- 6. června 1415 byl Jan Hus v Kostnici upálen
- De ecclesia – je to soubor poznatků na poslání církve, nikdo ani biskup nebo papež, kdo nežije v souladu s božími přikázání není členem církve a není třeba ho poslouchat, hlavou církve je sám Kristus
- Knížky o svatokupectví – je to kritika kněží, kteří si kupují své církevní úřady a i za to, co je jejich povinností si nechávají platit (např. Svatá zpověď)
- Výklad viery, Desatera a Páteře – tento spis je výkladem motliteb viery, páteře a desatera božích přikázání
- ještě napsal spis Postila
- napsal několik duchovních písní, které nechával zpívat pří svých nedělních kázáních
- z Kostnice posílal Čechům tzv. listy, Jan Hus se zasloužil o přiblížení češtiny živé řeči
- psal jazykem přažského okolí, zrušil minulé časy, bojoval proti latinským a německým výrazům v češtině
- zpřežkový pravopis nahradil diakritickými znaménky
- De ortographia bohemica – spis o českém pravopisu
- husitské hnutí proběhlo v letech 1419-1434
- z literárního hlediska musíme tuto dobu vymezit ve větší šíři
- od doby revolučních příprav bojů až po upevňování monarchie za Jiřího z Poděbrad
- v husitském období čeština definitivně vítězí nad latinou, do literatury zasahují lidé spjatí s aktuálním děním
- husitská literatura navazuje na starší literaturu jen v tom, co jí pomáhá zasahovat do života
- husitství odvrhlo typické středověké hrdiny, kteří se vyžívají v dobrodružstvích a milostných vztazích
- mizí tradiční duchovní a rytířská epika, stejně tak mizí středověké drama a milostná poezie
- rozvíjí se bojové písně, traktáty, kroniky a později i cestopisy, texty písní této doby jsou obsaženy v tzv. Jistebnickém kancionálu (Ktož sů boží bojovníci), Povstaň, povstaň, veliké město pražské – chorál
- písně v Jistebnickém kancionálu mají vysokou básnickou i hudební hodnotu
Literatura předhusitská a husitská 3/3
- básnictví doby husitské představují 3 skladby tzv. Budyšínského rukopisu, např. Žaloba koruny české, Prorok koruny české – obě tyto skladby líčí situaci, kdy češi neuznali Zikmunda za českého krále
- Hádání Prahy s Kutnou Horou – tato skladba básnickou formou obhajuje Husův program
- Praha je zde představena jako krásná, mladá žena, jako představitelka husitských ideálů
- Kutná Hora je představena jako stará nevzhledná shrbená stařena, jako představitelka zkostnatělé římskokatolické církve
- spor končí vítězstvím Prahy
Vavřinec z Březovic
- obrací se k německé a mezinárodní veřejnosti ve spisech latinských, tak oslavil vítězství husitů v bitvě u Domažlic – Báseň vznešené koruny české – významné dílo husitského písemnictví
- je autorem Husitské kroniky – líčí události v letech 1414-1422 z hlediska stoupence pražských umírněných kališníků
POLIPANSKÉ OBDOBÍ
- po bitvě u Lipan se postavení literatury změnilo a tím i její ráz
- literatura už nezasahuje do revolučních bojů a tak ustupuje bojová píseň, nahrazuje ji literární polemika
- s ústupem revoluční nálady se vrací zpět literatura zábavná
- náboženství se odděluje od ostatních vědních oborů, což znamená konec středověku
- v literatuře stojí v čele zájmu mluvené slovo a píseň a zároveň roste zájem o knihu
- v souvislosti s tímto zájmem byl Guttenbergem vynalezen první knihtisk a 1. českou tištěnou knihou byla oblíbená Trójanská kronika
- prvotisky jsou knihy, které byly tištěny do r. 1500 a říká se jim inkunábule
Petr Chelčický
- vynikl jako myslitel v 15. st., byl to zeman, ve svých opisech kritizoval církev, kritizoval rozdělení na 3 stavy – kněžský, vojenský a robotný
- toto rozdělení odsoudil ve spisu O trojím lidu – řeč
- odmítal civilizaci a vzdělání, protože kazí člověka a nutí ho k přetvářce
- odmítá jakýkoliv boj, kromě boje duchovního boje (s ďáblem) a boje slovesného
- odmítá jakoukoliv válku, tedy i válku obranou
- opíral se o bibli, tvrdil, že všichni lidé jsou si rovni a křesťan nesmí zabíjet
- všechny tyto myšlenky shrnul ve svých dílech – O boji duchovním, Postila, Sieť viery pravé
- nabádal k pasivitě a k víře v osud
- později z jeho myšlenek vznikla tzv. Jednota bratrská, bylo to společenství lidí, kteří chtěli žít podle zásad Chelčického, říkali si bratři a sestry, byli to sedláci, zemani ale i vzdělanci
- později se ustanovili ve zvláštní sektu a r. 1467 se prohlásili za církev
- provokovali katolíky i nekatolíky, byli pronásledováni
- v 16. st. však jednota bratrská změnila svůj názor na vzdělání
- sama začala zakládat školy a stala se šiřitelkou vzdělanosti a kultury v Čechách
- Jiří z Poděbrad se snažil vybudovat silnou monarchii a navíc rozšířil styky se Západní Evropou
- v této době vznikají cestopisy, z nichž nejznámější je cestopis Václava Šaška z Bířkova, popisuje diplomatickou cestu pana Lva z Rožmitálu
- Alois Jirásek napsal z tohoto cestopisu knížku pro mládež Z Čech až na konec světa
- Hádání Prahy s Kutnou Horou – tato skladba básnickou formou obhajuje Husův program
- Praha je zde představena jako krásná, mladá žena, jako představitelka husitských ideálů
- Kutná Hora je představena jako stará nevzhledná shrbená stařena, jako představitelka zkostnatělé římskokatolické církve
- spor končí vítězstvím Prahy
Vavřinec z Březovic
- obrací se k německé a mezinárodní veřejnosti ve spisech latinských, tak oslavil vítězství husitů v bitvě u Domažlic – Báseň vznešené koruny české – významné dílo husitského písemnictví
- je autorem Husitské kroniky – líčí události v letech 1414-1422 z hlediska stoupence pražských umírněných kališníků
POLIPANSKÉ OBDOBÍ
- po bitvě u Lipan se postavení literatury změnilo a tím i její ráz
- literatura už nezasahuje do revolučních bojů a tak ustupuje bojová píseň, nahrazuje ji literární polemika
- s ústupem revoluční nálady se vrací zpět literatura zábavná
- náboženství se odděluje od ostatních vědních oborů, což znamená konec středověku
- v literatuře stojí v čele zájmu mluvené slovo a píseň a zároveň roste zájem o knihu
- v souvislosti s tímto zájmem byl Guttenbergem vynalezen první knihtisk a 1. českou tištěnou knihou byla oblíbená Trójanská kronika
- prvotisky jsou knihy, které byly tištěny do r. 1500 a říká se jim inkunábule
Petr Chelčický
- vynikl jako myslitel v 15. st., byl to zeman, ve svých opisech kritizoval církev, kritizoval rozdělení na 3 stavy – kněžský, vojenský a robotný
- toto rozdělení odsoudil ve spisu O trojím lidu – řeč
- odmítal civilizaci a vzdělání, protože kazí člověka a nutí ho k přetvářce
- odmítá jakýkoliv boj, kromě boje duchovního boje (s ďáblem) a boje slovesného
- odmítá jakoukoliv válku, tedy i válku obranou
- opíral se o bibli, tvrdil, že všichni lidé jsou si rovni a křesťan nesmí zabíjet
- všechny tyto myšlenky shrnul ve svých dílech – O boji duchovním, Postila, Sieť viery pravé
- nabádal k pasivitě a k víře v osud
- později z jeho myšlenek vznikla tzv. Jednota bratrská, bylo to společenství lidí, kteří chtěli žít podle zásad Chelčického, říkali si bratři a sestry, byli to sedláci, zemani ale i vzdělanci
- později se ustanovili ve zvláštní sektu a r. 1467 se prohlásili za církev
- provokovali katolíky i nekatolíky, byli pronásledováni
- v 16. st. však jednota bratrská změnila svůj názor na vzdělání
- sama začala zakládat školy a stala se šiřitelkou vzdělanosti a kultury v Čechách
- Jiří z Poděbrad se snažil vybudovat silnou monarchii a navíc rozšířil styky se Západní Evropou
- v této době vznikají cestopisy, z nichž nejznámější je cestopis Václava Šaška z Bířkova, popisuje diplomatickou cestu pana Lva z Rožmitálu
- Alois Jirásek napsal z tohoto cestopisu knížku pro mládež Z Čech až na konec světa
Národní obrození (od 70. 18.st. – 20. léta 19.st.) 1/2
Národní obrození (od 70. 18.st. – 20. léta 19.st.)
- bylo to období, kdy si zejména lidové vrstvy a měšťanstvo uvědomovali svoji národní svébytnost a snažili se o kulturní a hospodářskou samostatnost
- osvícenství se u nás nazývalo „Josefinismem“ podle Josefa II., který r. 1781 zrušil nevolnictví a tolerančním patentem přinesl náboženskou svobodu, podporoval vzdělanost, školy odebral církvi, napomáhal zakládání vědeckých společností (např. vznik Královské české společnosti nauk)
- záporným rysem jeho vlády byla silná germanizace, prosazoval němčinu, češtinu a latinu potlačoval
1. Obraná fáze
- NO bylo ovlivněno stěhováním českého lidu do měst, která byla v době temna poněmčena, tak se začala Praha počešťovat a 1. obrozenci se zajímali hlavně o studium českého jazyka
- čeština se stala hlavním znakem národní pospolitosti
- v té době vznikla slavná Obrana Bohuslava Balbína
Josef Dobrovský (1753-1829)
- byl to katolický kněz, podle pláště měl přezdívku „moudrý Abbe“, byl vychovatelem u Nosticů, zemřel a je pochován na Ústředním hřbitově v Brně
- psal latinsky a německy, protože nevěřil v budoucnost češtiny jako jazyka vědy a kultury
- pro lidové vrstvy chtěl uzákonit spisovnou formu češtiny, proto napsal německy podrobnou mluvnici češtiny
- napsal dvoudílný německo český slovník
- napsal německy „Historie české řeči a literatury“ – zabývá se jazykovědou a literární historií
- zabýval se slavistikou a staroslověnštinou a latinsky napsal základy jazyka staroslověnského
- je největší osobností NO, položil základy novočeského spisovného jazyka a stal se zakladatelem slavistiky
Dějepisectví
- k posílení národního sebevědomí přispívali také dějepisné studie, mezi historiky vynikli: Gelasius Dobner, František Martin Pelcl
Novinářství
- prvním vydavatelem českých novin se stal Václav Matěj Kramerius, Pražské poštovské CK noviny
- založil české nakladatelství „Česká expedice“
Divadlo
- lidé si uvědomovali, že mluvené slovo má větší váhu než psané
- ve dvou pražských divadlech (v Kotcích a Stavovském) se česky hrálo jen málo, proto si česká divadelní společnost vybudovala vlastní divadlo, ve kterém se hrály pouze české hry, jmenovalo se „Bouda“, stálo na Václaváku, fungovalo 3 roky
- Václav Thám – psal hry vážné (Břetislav a Jitka, Vlasta a Šárka)
- Prokop Šedivý – psal frašky ze současného pražského prostředí (Masné krámy)
Obrozenecká poezie
Václav Thám
- vydal sborník „Básně v řeči vázané“, jsou to básně staré, nové, překládané, převládaly Anakreonské básně (veselé)
Antonín Jaroslav Puchmayer
- vydal básně: Sebrání básní a zpěvů, Nové básně
- převládala anakreontská, vlastenecká poezie a bajky
Sebastian Hněvkovský
- psal balady inspirované kramářskými písněmi
- bylo to období, kdy si zejména lidové vrstvy a měšťanstvo uvědomovali svoji národní svébytnost a snažili se o kulturní a hospodářskou samostatnost
- osvícenství se u nás nazývalo „Josefinismem“ podle Josefa II., který r. 1781 zrušil nevolnictví a tolerančním patentem přinesl náboženskou svobodu, podporoval vzdělanost, školy odebral církvi, napomáhal zakládání vědeckých společností (např. vznik Královské české společnosti nauk)
- záporným rysem jeho vlády byla silná germanizace, prosazoval němčinu, češtinu a latinu potlačoval
1. Obraná fáze
- NO bylo ovlivněno stěhováním českého lidu do měst, která byla v době temna poněmčena, tak se začala Praha počešťovat a 1. obrozenci se zajímali hlavně o studium českého jazyka
- čeština se stala hlavním znakem národní pospolitosti
- v té době vznikla slavná Obrana Bohuslava Balbína
Josef Dobrovský (1753-1829)
- byl to katolický kněz, podle pláště měl přezdívku „moudrý Abbe“, byl vychovatelem u Nosticů, zemřel a je pochován na Ústředním hřbitově v Brně
- psal latinsky a německy, protože nevěřil v budoucnost češtiny jako jazyka vědy a kultury
- pro lidové vrstvy chtěl uzákonit spisovnou formu češtiny, proto napsal německy podrobnou mluvnici češtiny
- napsal dvoudílný německo český slovník
- napsal německy „Historie české řeči a literatury“ – zabývá se jazykovědou a literární historií
- zabýval se slavistikou a staroslověnštinou a latinsky napsal základy jazyka staroslověnského
- je největší osobností NO, položil základy novočeského spisovného jazyka a stal se zakladatelem slavistiky
Dějepisectví
- k posílení národního sebevědomí přispívali také dějepisné studie, mezi historiky vynikli: Gelasius Dobner, František Martin Pelcl
Novinářství
- prvním vydavatelem českých novin se stal Václav Matěj Kramerius, Pražské poštovské CK noviny
- založil české nakladatelství „Česká expedice“
Divadlo
- lidé si uvědomovali, že mluvené slovo má větší váhu než psané
- ve dvou pražských divadlech (v Kotcích a Stavovském) se česky hrálo jen málo, proto si česká divadelní společnost vybudovala vlastní divadlo, ve kterém se hrály pouze české hry, jmenovalo se „Bouda“, stálo na Václaváku, fungovalo 3 roky
- Václav Thám – psal hry vážné (Břetislav a Jitka, Vlasta a Šárka)
- Prokop Šedivý – psal frašky ze současného pražského prostředí (Masné krámy)
Obrozenecká poezie
Václav Thám
- vydal sborník „Básně v řeči vázané“, jsou to básně staré, nové, překládané, převládaly Anakreonské básně (veselé)
Antonín Jaroslav Puchmayer
- vydal básně: Sebrání básní a zpěvů, Nové básně
- převládala anakreontská, vlastenecká poezie a bajky
Sebastian Hněvkovský
- psal balady inspirované kramářskými písněmi
Národní obrození (od 70. 18.st. – 20. léta 19.st.) 2/2
2. Fáze ofenzivní (od poč. 19. st. do 20. let 19.st.)
- je to období, kdy jazykovědci a vlastenci usilují nejen o to, aby se česky mluvilo, ale také aby v češtině vznikala díla vědecká, umělecky náročná a aby také mohla být z cizích literatur překládána
- k tomu bylo za potřebí jazyk obohatit, hlavně jeho slovní zásobu
Josef Jungmann
- byl to básník, jazykovědec, literární teoretik, překladatel a organizátor kulturního života
- aby mohl překládat umělecká díla, obohacoval slovní zásobu (přejímáním ze slovanských jazyků, oživováním zapomenutých slov, novotvary)
- celou novou českou slovní zásobu shrnul do slovníku
- Slovesnost – teoretický spis o literatuře je doplněný čítankou, která ukazuje ukázky od dob Jana Husa až po Jungmannovu současnost
- Historie literatury české – dílo podobné jako u Dobrovského, navíc obsahuje seznam všech českých literárních památek od počátku písemnictví až po Jungmanna
Dějepisectví
František Palacký
- největší historik své doby
- napsal Dějiny českého národu v Čechách i v Moravě – dílo zachycuje od začátku českého národa až po nástup Habsburků
Pavel Josef Šafařík
- zabýval se slavistikou
- napsal Slovanské starožitnosti
- chtěl dokázat, že Řekové, Římané a Germáni jsou praobyvatelé Evropy a spoluautory její kultury
Poezie
- r. 1817 byl ve Dvoře Králové nalezen soubor básní, který měl vypadat jako zbytky staré české poezie ze 12.-13. st.
- v r. 1818 byl nalezen na Zelené hoře zlomek epické básně, který měl vypadat jako že je z 8.-9. st.
- ve 20. st. se poznalo, že jsou to padělky, autory byli Václav Hanka a Josef Linda
- tyto díla byly inspirovány Jakešem McPhersonem (Básně Ossianovi – padělek)
Jan Kollár
- je považován za největšího básníka NO
- byl evangelickým kazatelem, studoval také v německé Jeně, kde se právě v té době projevovalo vlastenectví formou sjednocování německých států
- sjednocování se mu zalíbilo a navíc dostal strach ze silného a rozpínavého Německa
- přál si tedy, aby se slovanské národy taky sjednocovali a vůdčím národem bylo Rusko
- Slávy dcera – skládá se z předzpěvu a 5-ti zpěvů (1. Sála, 2. Labe, Rén, Vltava, 3. Dunaj, 4. Léthé, 5. Acheron)
- časomíra – typické pro ni je, že se střídají doby, jedna těžká a dvě lehké
- těžká doba – dlouhá slabika (au, ou, á,…)
- tuto formu pěstovali Řekové a Římané, ale v češtině se neujala, protože se dostává do rozporu se přirozeným přizvukováním
- sbíral lidovou slovesnost, sesbíral okolo 2500 slovenských básní a vydal je pod názvem Narodnik spievanky
František Ladislav Čelakovský
- byl profesorem slávistiky, vycházel z lidové poezie ale na rozdíl od Kolára nepíše tak pateticky
- sbíral lidovou slovesnost a vydal sborník Slovanské národní písně
- studium lidové poezie ho přivedlo na myšlenku vytvářet její ohlasy – básník nevyjadřuje vlastní pocity, ale snaží se vyjádřit pocity celého národa
- napsal Ohlasy písní ruských – obsahuje básně většinou epické, ve kterých napodobuje ruskou lidovou slovesnost
- nejtypyčtějším ruským lidovým žánrem je Bylina – hrdinské zpěvy o ruských bohatýrech
- k vyvolání dojmu autentičnosti občas používá ruská jména, občas ruské slova nebo slova ruštině podobné
- Ohlasy písní českých – většinou básně lyrické, milostné, satirické, zhudebněno Nedvědem
- Toman a lesní pana – jediná epická báseň
Václav Kliment Klicpera
- byl profesorem na gymnáziu v Hradci Králové
- napsal Točník
- psal komedie, např. Každý něco pro vlast, Rohovín Čtverrohý, Divotvorný klobouk
- je to období, kdy jazykovědci a vlastenci usilují nejen o to, aby se česky mluvilo, ale také aby v češtině vznikala díla vědecká, umělecky náročná a aby také mohla být z cizích literatur překládána
- k tomu bylo za potřebí jazyk obohatit, hlavně jeho slovní zásobu
Josef Jungmann
- byl to básník, jazykovědec, literární teoretik, překladatel a organizátor kulturního života
- aby mohl překládat umělecká díla, obohacoval slovní zásobu (přejímáním ze slovanských jazyků, oživováním zapomenutých slov, novotvary)
- celou novou českou slovní zásobu shrnul do slovníku
- Slovesnost – teoretický spis o literatuře je doplněný čítankou, která ukazuje ukázky od dob Jana Husa až po Jungmannovu současnost
- Historie literatury české – dílo podobné jako u Dobrovského, navíc obsahuje seznam všech českých literárních památek od počátku písemnictví až po Jungmanna
Dějepisectví
František Palacký
- největší historik své doby
- napsal Dějiny českého národu v Čechách i v Moravě – dílo zachycuje od začátku českého národa až po nástup Habsburků
Pavel Josef Šafařík
- zabýval se slavistikou
- napsal Slovanské starožitnosti
- chtěl dokázat, že Řekové, Římané a Germáni jsou praobyvatelé Evropy a spoluautory její kultury
Poezie
- r. 1817 byl ve Dvoře Králové nalezen soubor básní, který měl vypadat jako zbytky staré české poezie ze 12.-13. st.
- v r. 1818 byl nalezen na Zelené hoře zlomek epické básně, který měl vypadat jako že je z 8.-9. st.
- ve 20. st. se poznalo, že jsou to padělky, autory byli Václav Hanka a Josef Linda
- tyto díla byly inspirovány Jakešem McPhersonem (Básně Ossianovi – padělek)
Jan Kollár
- je považován za největšího básníka NO
- byl evangelickým kazatelem, studoval také v německé Jeně, kde se právě v té době projevovalo vlastenectví formou sjednocování německých států
- sjednocování se mu zalíbilo a navíc dostal strach ze silného a rozpínavého Německa
- přál si tedy, aby se slovanské národy taky sjednocovali a vůdčím národem bylo Rusko
- Slávy dcera – skládá se z předzpěvu a 5-ti zpěvů (1. Sála, 2. Labe, Rén, Vltava, 3. Dunaj, 4. Léthé, 5. Acheron)
- časomíra – typické pro ni je, že se střídají doby, jedna těžká a dvě lehké
- těžká doba – dlouhá slabika (au, ou, á,…)
- tuto formu pěstovali Řekové a Římané, ale v češtině se neujala, protože se dostává do rozporu se přirozeným přizvukováním
- sbíral lidovou slovesnost, sesbíral okolo 2500 slovenských básní a vydal je pod názvem Narodnik spievanky
František Ladislav Čelakovský
- byl profesorem slávistiky, vycházel z lidové poezie ale na rozdíl od Kolára nepíše tak pateticky
- sbíral lidovou slovesnost a vydal sborník Slovanské národní písně
- studium lidové poezie ho přivedlo na myšlenku vytvářet její ohlasy – básník nevyjadřuje vlastní pocity, ale snaží se vyjádřit pocity celého národa
- napsal Ohlasy písní ruských – obsahuje básně většinou epické, ve kterých napodobuje ruskou lidovou slovesnost
- nejtypyčtějším ruským lidovým žánrem je Bylina – hrdinské zpěvy o ruských bohatýrech
- k vyvolání dojmu autentičnosti občas používá ruská jména, občas ruské slova nebo slova ruštině podobné
- Ohlasy písní českých – většinou básně lyrické, milostné, satirické, zhudebněno Nedvědem
- Toman a lesní pana – jediná epická báseň
Václav Kliment Klicpera
- byl profesorem na gymnáziu v Hradci Králové
- napsal Točník
- psal komedie, např. Každý něco pro vlast, Rohovín Čtverrohý, Divotvorný klobouk
Realismus ve světové literatuře 1/5
Realismus ve světové literatuře
- ve 2. pol. 19. st. nastává velký rozvoj přírodních a technických věd (vynález dynama, železnice, pasterizace, Darwinova evoluční teorie)
- exaktní vědy ovlivňují také filosofii, vzniká tzv. pozitivizmus, jehož zakladatelem je Francouz August Comte, pozitivizmus hlásá, že podstatné je jen to, co lze ověřit nebo dokázat, z pozitivistické filosofie a z vědeckých objevů čerpal realismus, který v literatuře 19. st. zcela převládl
- realistické tendence se v umění projevovali zřídka už dříve, např. u Moliera a Shakespeara
- realisté se nevracejí do minulosti, všímají se současnosti, hrdinové nejsou výjimeční, ale naopak si všímají typických hrdinů s typickými vlastnostmi v typickém prostředí, hrdinové se vyvíjí, zatímco v romantismu byl určován osudem
- ujal se termín kritický realismus (autoři se snaží kritizovat společnost svými díly)
Francie
Honoré de Balzac
- je považován za zakladatele realismu, pocházel z bohaté rodiny, vystudoval práva ale toužil se živit psaním
- dílo, kterým se chtěl rodině jako literát představit u rodinné rady propadlo a rodina ho přestala podporovat
- pracoval u notáře a přivydělával si psaním tzv. černých románů, což byl ve své době oblíbený žánr, plný záhad, zločinu a vražd, čím více se snažil proniknout mezi austokraty, tím více upadal do dluhů, byl pronásledován svými věřiteli a zamilovanými ženami
- věřil, že si finančně pomůže sňatkem s polskou šlechtičnou ale krátce na to umírá vyčerpaný horečnou noční prací
- napsal cyklus Lidská komedie – tvoří ho 97 románů a povídek, které ukazují, společnost ve které vládnou peníze, jádro cyklu tvoří 3 romány:
o Otec Goriot – o bohatém podnikateli, který přepíše svůj majetek na své děti, až ho oškubou, už je nezajímá
o Ztracené iluze – román o mladíkovi, který věří, že společnost získá svým žurnalistickým uměním, ale pozná, že váhu ve společnosti mají jen známosti a peníze
o Lesk a bída Kurtizán – v tomto románu se odráží prostředí pařížské smetánky, která je svými zločiny propojena s pařížským podsvětím
- další povídky: Bratranec Pons, Sestřenice Běta, Evženie Grandetová, Šagrénová kůže – o talismanu, který splňuje přání, ale zároveň zkracuje život
- některé postavy se v Balzacově díle opakují
Gustave Flaubert
- nebyl jako literát tak plodný, studoval práva, byl z rodiny lékaře
- po smrti otce všechno zdědil, byl finančně zabezpečený – mohl opustit studia, která ho nebavila
- postavy jeho děl byly výborně psychologicky prokresleny
- napsal Paní Bovariová – je to jeho nejznámější román, hlavní hrdinkou je žena doktora, která se nudí, tak si nachází milence, druhý milenec ji začal finančně využívat, ona upadla do dluhů a otrávila se
- Salambo – je o nenaplněné lásce z doby Punských válek
- Citová výchova – o mladém muži s autobiografickými prvky
- ve 2. pol. 19. st. nastává velký rozvoj přírodních a technických věd (vynález dynama, železnice, pasterizace, Darwinova evoluční teorie)
- exaktní vědy ovlivňují také filosofii, vzniká tzv. pozitivizmus, jehož zakladatelem je Francouz August Comte, pozitivizmus hlásá, že podstatné je jen to, co lze ověřit nebo dokázat, z pozitivistické filosofie a z vědeckých objevů čerpal realismus, který v literatuře 19. st. zcela převládl
- realistické tendence se v umění projevovali zřídka už dříve, např. u Moliera a Shakespeara
- realisté se nevracejí do minulosti, všímají se současnosti, hrdinové nejsou výjimeční, ale naopak si všímají typických hrdinů s typickými vlastnostmi v typickém prostředí, hrdinové se vyvíjí, zatímco v romantismu byl určován osudem
- ujal se termín kritický realismus (autoři se snaží kritizovat společnost svými díly)
Francie
Honoré de Balzac
- je považován za zakladatele realismu, pocházel z bohaté rodiny, vystudoval práva ale toužil se živit psaním
- dílo, kterým se chtěl rodině jako literát představit u rodinné rady propadlo a rodina ho přestala podporovat
- pracoval u notáře a přivydělával si psaním tzv. černých románů, což byl ve své době oblíbený žánr, plný záhad, zločinu a vražd, čím více se snažil proniknout mezi austokraty, tím více upadal do dluhů, byl pronásledován svými věřiteli a zamilovanými ženami
- věřil, že si finančně pomůže sňatkem s polskou šlechtičnou ale krátce na to umírá vyčerpaný horečnou noční prací
- napsal cyklus Lidská komedie – tvoří ho 97 románů a povídek, které ukazují, společnost ve které vládnou peníze, jádro cyklu tvoří 3 romány:
o Otec Goriot – o bohatém podnikateli, který přepíše svůj majetek na své děti, až ho oškubou, už je nezajímá
o Ztracené iluze – román o mladíkovi, který věří, že společnost získá svým žurnalistickým uměním, ale pozná, že váhu ve společnosti mají jen známosti a peníze
o Lesk a bída Kurtizán – v tomto románu se odráží prostředí pařížské smetánky, která je svými zločiny propojena s pařížským podsvětím
- další povídky: Bratranec Pons, Sestřenice Běta, Evženie Grandetová, Šagrénová kůže – o talismanu, který splňuje přání, ale zároveň zkracuje život
- některé postavy se v Balzacově díle opakují
Gustave Flaubert
- nebyl jako literát tak plodný, studoval práva, byl z rodiny lékaře
- po smrti otce všechno zdědil, byl finančně zabezpečený – mohl opustit studia, která ho nebavila
- postavy jeho děl byly výborně psychologicky prokresleny
- napsal Paní Bovariová – je to jeho nejznámější román, hlavní hrdinkou je žena doktora, která se nudí, tak si nachází milence, druhý milenec ji začal finančně využívat, ona upadla do dluhů a otrávila se
- Salambo – je o nenaplněné lásce z doby Punských válek
- Citová výchova – o mladém muži s autobiografickými prvky
Realismus ve světové literatuře 2/5
Stendhal
- vl. jménem Henry Beile
- za svého života byl nedoceněný, kvalita jeho díla byla oceněna až po jeho smrti
- stojí na rozhraní romantismu a kritického realismu
- napsal Červený a černý – příběh nadaného mladíka jménem Juliena Sorel, který chce vyniknout ve společnosti, nedaří se mu to však prostředky čestnými, takže volí cestu přetvářky, je odsouzen pro pokus o vraždu a než by přijal milost od poroty, kterou opovrhuje, raději umírá
- podobným hrdinou je Fabrizzio del Dongo z Kartouže Parmské
- další jeho dílo – Lucien Leuwen
Naturalismus
- na konci 19. st. vzniká ve Francii zvláštní druh Realismu – NATURALISMUS
- naturalistický spisovatel přejímá metody přírodovědeckého bádání, tzn. že je důkladně obeznámen s problematikou dědičnosti a společnosti vůbec
- autoři zobrazují skutečnost objektivně, neosobně, nezaujímají žádná stanoviska
- naturalistické dílo je fotografické zachycení společnosti ne však jevů typických, ale výjimečných, negativních až drastických
- naturalisté líčí člověka pasivního, který je určen přírodními zákony a nemůže se bránit
- z tohoto vyplývá pesimistický ráz Naturalismu, že člověk je předem určen svým osudem a sám do něj nemůže zasahovat
- člověk je zmítán svými pudy a vášněmi
- naturalisté šli v jistém smyslu dál něž realisté, protože se nebáli psát nejhorší stránky lidského života jako je základ osobnosti, fyzická i psychická špína, nemoci, splašky, výkaly
- naturalistické postavy jsou často morbidní
Emil Zola
- je největším představitelem francouzského naturalismu
- studium nedokončil a začal pracovat v redakci pařížských novin
- stal se z něj velmi průbojný novinář a později úspěšný spisovatel
- v mládí byl přítelem Paula Cézanna významného francouzského impresionistického malíře, později o něm napsal knihu Dílo – Cézanne na sklonku života nabude dojmu, že celý život věnoval špatné tvorbě a spáchá sebevraždu
- chtěl vytvořit cyklus románů tak, aby na jednotlivých postavách mohl studovat vlivy dědičnosti
- napsal cyklus o rodině Rougonů a McQuartů
- za předky této rodiny dává nervově vyšinutou ženu, jejího zdravého manžela zahradníka Rougana a milence McQuarta, což je alkoholik, zloděj a pytlák
- pozoruje jak z generace na generaci roste počet alkoholiků, zlodějů, tuberáků, prostitutek a nebo lidí přinejmenším zhýralých
- nejvíce poplatné teorii naturalismu jsou romány:
- Země – člověk dá svým dětem všechen svůj majetek, nechá si jen cenné papíry, ale děti ho díky cenným papírům zavraždí
- Lidská bestie – odehrává se v prostředí železnic, je o člověku, který cítí nezvladatelnou touhu zabíjet
- Zabiják – Gervaisu opouští partner, ona se s dětmi odstěhuje do Paříže, živí se jako pradlena, jednoho dne potká pokrývače Coupek, žijí spolu, on ale spaden ze střechy a je upoután na postel, začne pít, umírá na alkohol, ona začne také pít
- vl. jménem Henry Beile
- za svého života byl nedoceněný, kvalita jeho díla byla oceněna až po jeho smrti
- stojí na rozhraní romantismu a kritického realismu
- napsal Červený a černý – příběh nadaného mladíka jménem Juliena Sorel, který chce vyniknout ve společnosti, nedaří se mu to však prostředky čestnými, takže volí cestu přetvářky, je odsouzen pro pokus o vraždu a než by přijal milost od poroty, kterou opovrhuje, raději umírá
- podobným hrdinou je Fabrizzio del Dongo z Kartouže Parmské
- další jeho dílo – Lucien Leuwen
Naturalismus
- na konci 19. st. vzniká ve Francii zvláštní druh Realismu – NATURALISMUS
- naturalistický spisovatel přejímá metody přírodovědeckého bádání, tzn. že je důkladně obeznámen s problematikou dědičnosti a společnosti vůbec
- autoři zobrazují skutečnost objektivně, neosobně, nezaujímají žádná stanoviska
- naturalistické dílo je fotografické zachycení společnosti ne však jevů typických, ale výjimečných, negativních až drastických
- naturalisté líčí člověka pasivního, který je určen přírodními zákony a nemůže se bránit
- z tohoto vyplývá pesimistický ráz Naturalismu, že člověk je předem určen svým osudem a sám do něj nemůže zasahovat
- člověk je zmítán svými pudy a vášněmi
- naturalisté šli v jistém smyslu dál něž realisté, protože se nebáli psát nejhorší stránky lidského života jako je základ osobnosti, fyzická i psychická špína, nemoci, splašky, výkaly
- naturalistické postavy jsou často morbidní
Emil Zola
- je největším představitelem francouzského naturalismu
- studium nedokončil a začal pracovat v redakci pařížských novin
- stal se z něj velmi průbojný novinář a později úspěšný spisovatel
- v mládí byl přítelem Paula Cézanna významného francouzského impresionistického malíře, později o něm napsal knihu Dílo – Cézanne na sklonku života nabude dojmu, že celý život věnoval špatné tvorbě a spáchá sebevraždu
- chtěl vytvořit cyklus románů tak, aby na jednotlivých postavách mohl studovat vlivy dědičnosti
- napsal cyklus o rodině Rougonů a McQuartů
- za předky této rodiny dává nervově vyšinutou ženu, jejího zdravého manžela zahradníka Rougana a milence McQuarta, což je alkoholik, zloděj a pytlák
- pozoruje jak z generace na generaci roste počet alkoholiků, zlodějů, tuberáků, prostitutek a nebo lidí přinejmenším zhýralých
- nejvíce poplatné teorii naturalismu jsou romány:
- Země – člověk dá svým dětem všechen svůj majetek, nechá si jen cenné papíry, ale děti ho díky cenným papírům zavraždí
- Lidská bestie – odehrává se v prostředí železnic, je o člověku, který cítí nezvladatelnou touhu zabíjet
- Zabiják – Gervaisu opouští partner, ona se s dětmi odstěhuje do Paříže, živí se jako pradlena, jednoho dne potká pokrývače Coupek, žijí spolu, on ale spaden ze střechy a je upoután na postel, začne pít, umírá na alkohol, ona začne také pít
Realismus ve světové literatuře 3/5
- Nana – dcera Gervaisy, mstila se za své dětství tím, že finančně vysávala každého muže, který jí přišel pod ruku, její syn i ona umírají na neštovice
Guy de Maupassant
- narodil se v Normandii, zúčastnil se Prusko – Francouzské války, než se stal spisovatelem, pracoval jako úředník
- jeho vzorem byl Flaubert, který ho seznámil s tehdejšími pařížskými literáty – Zola, bratří Goncourtové
- hrdinové jeho příběhů bývají často ušlápnutí úředníčkové, nebo lidé, kteří podléhají svým pudům a vášním
- jeho příběhy mývají pesimistický ráz, což ho spojuje s naturalisty
- Kulička – jeho první povídka, je o prostitutce, děj se odehrává v době Prusko – Francouzských válek, hlavní hrdinkou je prostitutka Kulička, velká vlastenka, v dostavníku jede skupina francouzů vč. Kuličky, zastaví je Pruský voják a nepustí je dál, dokud mu Kulička neprokáže službu, nakonec Kuličku ostatní cestující přemluví a voják je pouští dál, ale všichni k ní cítí nenávist
- Miláček – hlavním hrdinou je George Duroy, nepříliš nadaný novinář, ale výjimečně přitažlivý mladý muž, využívá své krásy, a díky ženám stoupá na žebříčku profesionálním, společenském i finančním
Octave Mirbeau
- psal literární a umělecké kritiky, jako 1. ocenil malíře impresionisty (Claude Monet, Edgar Degas, Paul Cézanne)
- napsal několik povídek a románů, z nichž nejznámější je Deník komorné
- předlohou tohoto díla byl skutečný deník komorné, která často střídala zaměstnavatele, obšťastňovala je svým tělem, své zážitky si zapisovala do deníků, vytvořila tak řadu jízlivých a ironických portrétů měšťanů své doby, román byl odsouzen za perverznost a vulgárnost
- je také považován za 1. velkého karikaturistu
bratři Goncourtové (Edmont de, Jules de)
- oba psali naturalistické povídky a nejznámějším jejich románem je společné dílo Germinie Lacerteaux – je velmi smutný Germinie je chudá venkovská dívka, přichází do Paříže pracovat, vášnivě se zamiluje do syna jedné mlékařky, stará se o něho, platí všude za něho i za jeho holky, za poslední penízem u pořídí rukavičkářství, pak mu porodí mrtvé dítě, poté málem zešílí, skončí na ulici, živí se jako prostitutka, jako velmi mladá umírá na tuberu
- každým rokem uděluje francouzská akademie věd Goncourtovu ceny za literaturu
Anatole France
- byl to spisovatel a kritik, který napadal měšťáckou morálku a její dogmata
- jeho romány: Bohové žízní – z doby velké francouzské buržoazní revoluce
- Ostrov tučňáků – parodie na francouzské dějiny
Guy de Maupassant
- narodil se v Normandii, zúčastnil se Prusko – Francouzské války, než se stal spisovatelem, pracoval jako úředník
- jeho vzorem byl Flaubert, který ho seznámil s tehdejšími pařížskými literáty – Zola, bratří Goncourtové
- hrdinové jeho příběhů bývají často ušlápnutí úředníčkové, nebo lidé, kteří podléhají svým pudům a vášním
- jeho příběhy mývají pesimistický ráz, což ho spojuje s naturalisty
- Kulička – jeho první povídka, je o prostitutce, děj se odehrává v době Prusko – Francouzských válek, hlavní hrdinkou je prostitutka Kulička, velká vlastenka, v dostavníku jede skupina francouzů vč. Kuličky, zastaví je Pruský voják a nepustí je dál, dokud mu Kulička neprokáže službu, nakonec Kuličku ostatní cestující přemluví a voják je pouští dál, ale všichni k ní cítí nenávist
- Miláček – hlavním hrdinou je George Duroy, nepříliš nadaný novinář, ale výjimečně přitažlivý mladý muž, využívá své krásy, a díky ženám stoupá na žebříčku profesionálním, společenském i finančním
Octave Mirbeau
- psal literární a umělecké kritiky, jako 1. ocenil malíře impresionisty (Claude Monet, Edgar Degas, Paul Cézanne)
- napsal několik povídek a románů, z nichž nejznámější je Deník komorné
- předlohou tohoto díla byl skutečný deník komorné, která často střídala zaměstnavatele, obšťastňovala je svým tělem, své zážitky si zapisovala do deníků, vytvořila tak řadu jízlivých a ironických portrétů měšťanů své doby, román byl odsouzen za perverznost a vulgárnost
- je také považován za 1. velkého karikaturistu
bratři Goncourtové (Edmont de, Jules de)
- oba psali naturalistické povídky a nejznámějším jejich románem je společné dílo Germinie Lacerteaux – je velmi smutný Germinie je chudá venkovská dívka, přichází do Paříže pracovat, vášnivě se zamiluje do syna jedné mlékařky, stará se o něho, platí všude za něho i za jeho holky, za poslední penízem u pořídí rukavičkářství, pak mu porodí mrtvé dítě, poté málem zešílí, skončí na ulici, živí se jako prostitutka, jako velmi mladá umírá na tuberu
- každým rokem uděluje francouzská akademie věd Goncourtovu ceny za literaturu
Anatole France
- byl to spisovatel a kritik, který napadal měšťáckou morálku a její dogmata
- jeho romány: Bohové žízní – z doby velké francouzské buržoazní revoluce
- Ostrov tučňáků – parodie na francouzské dějiny
Realismus ve světové literatuře 4/5
Anglie
Charles Dickens
- představitel anglického kritického realismu
- narodil se v početné rodině, od 11 let musel pracovat, protože jeho otec se dostal do vězení pro dlužníky
- setkával se při práci s velmi krutými lidmi, vzdělání se mu nedostalo, proto se ve svých dílech často zabývá příběhy chudých dětí bez domova, inspiroval se vlastními zkušenostmi
- Olivek Twist, David Cooperfield, Malá Dorridka, Nadějné vyhlídky, Kronika Pickwikova klubu
Rusko
- realismus se v Rusku vyvíjel současně s romantismem, takže 1 velcí realisté byli zároveň významnými romantiky
- jedním z těchto autorů byl
Alexander Sergejevič Puschkin
- pocházel z bohaté šlechtické rodiny, účastnil se proticarského povstání a oženil se s prostou dívkou
- pomluvy ho přivedly až k souboji s franc. Důstojníkem
- napsal Evžen Oněgin – Oněgin byl známý petrohradský švihák, který žije jen zábavou a večírky a nudí se, po svém strýci zdědí nějaké peníze a přijíždí na venkov, kde se seznamuje s básníkem Lenským a rodinou Larinových, kteří mají dvě dcery Olgu a Taťánu, Taťána je sečtělá tichá dívka, zamiluje se do Oněgina a napíše krásný dopis ve kterém mu vyznává lásku, on ji odmítá, toto dílo napsal Petr Ilji Čajkovskij jako operu
- další povídky Kapitánova dcera, Piková dáma jsou inspirovány realismem
- je také autorem div. hry Boris Gudonov
Nikolaj Vasiljevič Gogol
- psal v mládí povídky s fantastickými náměty, které vydal souhrnně pod názvem Petrohradské povídky
- nejznámějším románem jsou Mrtvé duše – děj se odehrává na ruském venkově, hrdina Čičikov skupuje jména mrtvých nevolníků aby se tak více obohacoval a stoupal na společenském žebříčku
- jeho nejznámější dílo je div. hra Revizor – v provinčním městečku očekávají revizora, omylem považují za revizora úplně jiného člověka, on využije situace, dobře se baví, nechá se hostit, podplácet a v momentě, kdy je městská pokladna prázdná, všude je nepořádek, tak přijíždí skutečný revizor
Ivan Sergejevič Turgeněv
- pocházel z Ruska, velkou část života prožil v Německu a ve Francii
- Lovcovi zápisky – vypravěč se svým pomocníkem prochází středoruskou krajinou, líčí krásu ruské přírody, potkává se s mnoha lidmi, se statkáři, jejich nevolníky i inteligencí, odsuzuje nevolnictví v Rusku a ukazuje na bohatý vnitřní život
- Otcové a nervózní – odehrává se na ruském venkov, přijíždějí dva přátelé navštívit otce jednoho z nich, ten druhý je šťastný, když může opovrhovat vším co je kolem a co kolem sebe potkává, později umírá
Charles Dickens
- představitel anglického kritického realismu
- narodil se v početné rodině, od 11 let musel pracovat, protože jeho otec se dostal do vězení pro dlužníky
- setkával se při práci s velmi krutými lidmi, vzdělání se mu nedostalo, proto se ve svých dílech často zabývá příběhy chudých dětí bez domova, inspiroval se vlastními zkušenostmi
- Olivek Twist, David Cooperfield, Malá Dorridka, Nadějné vyhlídky, Kronika Pickwikova klubu
Rusko
- realismus se v Rusku vyvíjel současně s romantismem, takže 1 velcí realisté byli zároveň významnými romantiky
- jedním z těchto autorů byl
Alexander Sergejevič Puschkin
- pocházel z bohaté šlechtické rodiny, účastnil se proticarského povstání a oženil se s prostou dívkou
- pomluvy ho přivedly až k souboji s franc. Důstojníkem
- napsal Evžen Oněgin – Oněgin byl známý petrohradský švihák, který žije jen zábavou a večírky a nudí se, po svém strýci zdědí nějaké peníze a přijíždí na venkov, kde se seznamuje s básníkem Lenským a rodinou Larinových, kteří mají dvě dcery Olgu a Taťánu, Taťána je sečtělá tichá dívka, zamiluje se do Oněgina a napíše krásný dopis ve kterém mu vyznává lásku, on ji odmítá, toto dílo napsal Petr Ilji Čajkovskij jako operu
- další povídky Kapitánova dcera, Piková dáma jsou inspirovány realismem
- je také autorem div. hry Boris Gudonov
Nikolaj Vasiljevič Gogol
- psal v mládí povídky s fantastickými náměty, které vydal souhrnně pod názvem Petrohradské povídky
- nejznámějším románem jsou Mrtvé duše – děj se odehrává na ruském venkově, hrdina Čičikov skupuje jména mrtvých nevolníků aby se tak více obohacoval a stoupal na společenském žebříčku
- jeho nejznámější dílo je div. hra Revizor – v provinčním městečku očekávají revizora, omylem považují za revizora úplně jiného člověka, on využije situace, dobře se baví, nechá se hostit, podplácet a v momentě, kdy je městská pokladna prázdná, všude je nepořádek, tak přijíždí skutečný revizor
Ivan Sergejevič Turgeněv
- pocházel z Ruska, velkou část života prožil v Německu a ve Francii
- Lovcovi zápisky – vypravěč se svým pomocníkem prochází středoruskou krajinou, líčí krásu ruské přírody, potkává se s mnoha lidmi, se statkáři, jejich nevolníky i inteligencí, odsuzuje nevolnictví v Rusku a ukazuje na bohatý vnitřní život
- Otcové a nervózní – odehrává se na ruském venkov, přijíždějí dva přátelé navštívit otce jednoho z nich, ten druhý je šťastný, když může opovrhovat vším co je kolem a co kolem sebe potkává, později umírá
Realismus ve světové literatuře 5/5
Lev Nikolajevič Tolstoj
- zakládal školy, psal učebnice pro ty nejchudší
- napsal soubor povídek Sevastopolské povídky, také autobiografickou knížku Dětství, chlapectví, jinošství
- Vojna a mír – jeho nejznámější dílo, skutečný obraz Ruska v letech 1805-1820, hlavními postavami jsou Pierre Bezuchov, Andrej Bolkonskij a Nataša Rostovová, jsou to intelektuálové, kteří se každý svůj počin potřebují nějak filosoficky zdůvodnit, v románu vystupují skutečné historické postavy, jako generál Kutuzov, Napoleon, je zde vylíčena bitva u Slavkova, Napoleonovo tažení do Ruska a jeho porážka
- autor je přesvědčený, že dějiny netvoří významné osobnosti, ale lidová masy
- Anna Karenina – seznámí se s důstojníkem Petrem Vrónským, kterému bez problémů podlehne, má s ním dítě
Fjodor Michajlovič Dostojevskij
- zúčastnil se proticarského povstání, byl za to odsouzen k trestu smrti, na popravišti byl trest změněn na 10 let na Sibiři
- pobyt na Sibiři vylíčil ve své knize Zápisky z mrtvého domu
- Zločin a trest – jeho román, chudý petrohradský student Raskolnikov zabije starou lichvářku a její sestru, okrade je a zahladí stopy a svůj čin si zdůvodní rozumě, přesto trpí výčitkami svědomí a svěří se Soni, dceří opilce, která rodinu své nevlastní matky živí prostitucí, Soňa ho přinutí k přiznání, on je za to odsouzen k pobytu na Sibiři, ona ho tam doprovází, miluje ho nezjištně a přivádí ho na správnou cestu
- Bratři Karamazovi – jeho další román, otec, 4 synové
Anton Pavlovič Čechov
- dramatik, psal hry lyrické, postavy jsou dobře psychologicky prokresleny
- Tři sestry, Racek, Strýček Váňa, Višňový sad
Severské země
Henryk Ibsen
- Norský dramatik, dlouhou dobu ředitel Norského divadla v Oslu
- byl zakladatelem tzv. analytického dramatu, jeho hry mají jednoduchý děj, spíš mu jde o vystižení vztahů mezi lidmi a zachycení vnitřního života člověka, jeho hry často mývají retrospektivní děj
- z počátku na jevišti společnost vypadá jako spokojená, klidná, později se ale projev něco špatného z minulosti a vztahy jsou zničeny
- jeho nejznámější hrou je hra Nora, další hry: Strašidla, Divoká kachna
- Ibsen se svými hrami zastává žen, přimlouvá se za jejich emancipaci a tvrdí, že manželství je pro ženu klec
August Strynberg
- Švédský prozaik a dramatik, proslavil se romány Červený pokoj, Syn služky
- Na rozdíl od Ibsena emancipaci žen neuznává, tvrdí, že žena je v manželství parazitem
USA
Mark Twain
- známý svými dobrodružnými příběhy: Dobrodružství Huckleberryho Finna, Dobrodružství Toma Sawyera
- zakládal školy, psal učebnice pro ty nejchudší
- napsal soubor povídek Sevastopolské povídky, také autobiografickou knížku Dětství, chlapectví, jinošství
- Vojna a mír – jeho nejznámější dílo, skutečný obraz Ruska v letech 1805-1820, hlavními postavami jsou Pierre Bezuchov, Andrej Bolkonskij a Nataša Rostovová, jsou to intelektuálové, kteří se každý svůj počin potřebují nějak filosoficky zdůvodnit, v románu vystupují skutečné historické postavy, jako generál Kutuzov, Napoleon, je zde vylíčena bitva u Slavkova, Napoleonovo tažení do Ruska a jeho porážka
- autor je přesvědčený, že dějiny netvoří významné osobnosti, ale lidová masy
- Anna Karenina – seznámí se s důstojníkem Petrem Vrónským, kterému bez problémů podlehne, má s ním dítě
Fjodor Michajlovič Dostojevskij
- zúčastnil se proticarského povstání, byl za to odsouzen k trestu smrti, na popravišti byl trest změněn na 10 let na Sibiři
- pobyt na Sibiři vylíčil ve své knize Zápisky z mrtvého domu
- Zločin a trest – jeho román, chudý petrohradský student Raskolnikov zabije starou lichvářku a její sestru, okrade je a zahladí stopy a svůj čin si zdůvodní rozumě, přesto trpí výčitkami svědomí a svěří se Soni, dceří opilce, která rodinu své nevlastní matky živí prostitucí, Soňa ho přinutí k přiznání, on je za to odsouzen k pobytu na Sibiři, ona ho tam doprovází, miluje ho nezjištně a přivádí ho na správnou cestu
- Bratři Karamazovi – jeho další román, otec, 4 synové
Anton Pavlovič Čechov
- dramatik, psal hry lyrické, postavy jsou dobře psychologicky prokresleny
- Tři sestry, Racek, Strýček Váňa, Višňový sad
Severské země
Henryk Ibsen
- Norský dramatik, dlouhou dobu ředitel Norského divadla v Oslu
- byl zakladatelem tzv. analytického dramatu, jeho hry mají jednoduchý děj, spíš mu jde o vystižení vztahů mezi lidmi a zachycení vnitřního života člověka, jeho hry často mývají retrospektivní děj
- z počátku na jevišti společnost vypadá jako spokojená, klidná, později se ale projev něco špatného z minulosti a vztahy jsou zničeny
- jeho nejznámější hrou je hra Nora, další hry: Strašidla, Divoká kachna
- Ibsen se svými hrami zastává žen, přimlouvá se za jejich emancipaci a tvrdí, že manželství je pro ženu klec
August Strynberg
- Švédský prozaik a dramatik, proslavil se romány Červený pokoj, Syn služky
- Na rozdíl od Ibsena emancipaci žen neuznává, tvrdí, že žena je v manželství parazitem
USA
Mark Twain
- známý svými dobrodružnými příběhy: Dobrodružství Huckleberryho Finna, Dobrodružství Toma Sawyera
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)