Hledejte v chronologicky řazené databázi studijních materiálů (starší / novější příspěvky).

Literatura doby Karla IV. a doby husitské

- 2. pol. 14. stol. období vlády Karla IV.
- rozvoj gotiky – architektura – štíhlé vysoké stavby, desková nebo nástěnná malba (mistr Theodorik, P. Parléř – sochař)

- založení univerzity Karlovy r. 1348 – církevní charakter výuky, latina.
Měla 4 fakulty – nižší artistická – bakalář
- Bohoslovecká – mistr, mohl učit na univerzitě
- lékařská – mistr
- právnická - mistr

Žákovská tvorba(v latině i češtině)- žertovná
- Píseň veselé chudiny
- Podkoní a žák – satira,psaná formou sporu žáka s panským sluhou, nemá řešení.

Naučná literatura – právní spisy, slovníky, dějepisné práce.
- Vita Carovi (Život Karlův) – životopis Karla IV., sám ho napsal

Filozofická próza – Tkadleček – spor mladíka s neštěstím, které mu vzalo milou = úvahy o životě, o lidském jednáním.

Drama – Mastičkář – parodie na náboženskou hru, zesměšnění bible, hovorový jazyk s vulgarismy, 3 Marie hledají Kristovo tělo – nabalzamovat, děj se odehrává na středověkém tržišti – mastičkář léčí „zázračnými“ mastmi. K němu přichází Marie, mrtví Izák je vzkříšen litím kvasnic na zadek.

Legendy – Legenda o sv. Prokopu – uvědomělý vlastenec
- Legenda o sv. Kateřině – byla patronkou Artistické fakulty, pohrdne císařskou rukou, umře jako mučednice.

Zábavná próza – Tristan a Izolda, Trojánská kronika.

Satira – Hradecký rukopis – dvě skladby, autor neznámý, zaznívá v nich kritika nedostatků světského a církevního života.
obsahuje : a) Satiry o řemeslnicích a konšelích – poukazuje na jednotlivá řemesla, na nekvalitní práci, šizení zákazníků, konšelů vyčítá jejich úplatnost.
b) Desatero kázanie božie – je to kázaní, ale i kárání hříchů a přestupků proti přikázání. Vyhrožování peklem.

Emil Flaška z Pardubic – alegorická skladba Nová rada –zvířata radí svému králi jak má vládnout.

Husovi předchůdci

konce 14. stol. – sílí odpor proti církvi, snaha o reformu církve
- zvýšený zájem o Bibli (úplný překlad do češtiny)
- v tomto období mizí duchovní a rytířská epika, středověké drama a světská lyrika
- naopak do popředí – satira (kritika nedostatků)
- duchovní písně
- traktát
- kázání (informovat)
- kroniky

- vrcholí proces laicizace (zpřístupnění i nevzdělancům, světským), demokratizace (přístupnost úplně všem), počešťování literatury.

Husovi předchůdci
- většinou kazatelé, upozorňují na nedostatky církve a snaží se o nápravu
 Matěj z Janova
 Konrád Waldhauser – učil na univerzitě a byl pozván Karlem IV. do Čech
 Jan Milíč z Kroměříže – kázal v Betlémské kapli,
 Tomáš Štítný ze Štítného – byl to zchudlí šlechtic, psal svá díla v češtině pro chudý lid, zájem o náboženské otázky,
- Knížky šestery o obecných věcech křesťanských – píše o dokonalém křesť. životě, o věrouce.
- Řeči sváteční a nedělní – vykládá části evangelia.

Victor Hugo (Igo) – básník, prozaik

• Cronwell – drama

napsal k tomu úvod
• Manifest romantiků ve Francii
Další díla:
• Legenda věků – 3dílný cyklus – zobrazuje vývoj lidstva z hlediska pokroků, vzdělání.
• Ubožáci (Bídníci) – román
• Chrám matky boží v Paříži – román o ošklivém zvoníkovi Kvasimodovi a o krásné Esmeraldě
• 93 – román o událostech, zajímavostech v roce 1793.

Stendhal – musel do vyhnanství – Itálie, ale později byl i odtud vyhnán.
Romány:
• Červená a černá – příběh mladíka, který pocházel z řemeslné rodiny, chtěl vyniknout za každou cenu = zkáza. Začal se přetvářet, jako vychovatel se dostane do bohaté rodiny, tam se zamiluje do něj pani domu, kterou ale on jen využívá pro postavení. Pokusil se o vraždu, byl odsouzen. Paní domu mu chce pomoct,ale on odmítá a umírá na popravišti.
• Kartouza parmská – mladý šlechtic, který je znechucen intrikami společnosti. Dostane se do vězení a tam se zamiluje do dcery žalářníka.

Rusko
- prolíná se romantismus s realismem

Alexandr Sergejevič Puškin – pochází ze šlechtické rodiny, byl vždy u nějakého povstání, byl vyhnán do vyhnanství, byl zabit v souboji.
- byl všestranný
• Evžen Oněgin - veršovaný román, název podle hl. hrdiny, šlechtic tehdejší doby – vytrácí se mu smysl života. Taťana – dívka, která žije na venkově, ona se do něj zamiluje, ale on chce do světa a nestojí o ni. Před odjezdem dostává dopis do Taťany s vyznáním. Po letech se vrací zpět a najde tuto dívku jako manželku bohatého člověka. Ona na něj zapůsobí a on se do ni zamiluje, ale ona je věrná svému manželovi.
• Piková dáma - povídka
• Kapitánská dcerka - povídka
• Boris Godanov – drama, historická hra

Michael Jurievič Lermontov
• Démon – báseň, píše o dobru a zlu
• Maškaráda – drama, také se zabývá dobrem a zlem
• Hrdina naši doby – první psychologický román v ruské literatuře

Polsko

Adam Mickiewicz
• Pan Tadiáš – národní epos
• Konrád Wallenrott – povídka

Uhry

Petofi – píše milostnou poezii, revoluční
• Apoštol – báseň, autobiografický obraz tragického osudu revolucionáře

Itálie

Alexandro Manzoni
• Snoubenci – dva mladí lidé z venkova, přechod romantismu do realismu

Německo

bratří Grimmové – pohádky, vydali soubor něm. lidových pohádek

Heinrich Heiner – největší německý lyrik
• Kniha písní – básnická kniha

Amerika
Long Fellow
• Píseň o Hiawathovi – báseň, píše podle starých indiánských pověstí
Allan Edgar Poe
- touží po lásce, ale bojí se vesmírného prázdna.
• Havran – báseň
- je zakladatelem hororu a detektivek v Americe
• Jáma a kyvadlo
• Maska červené smrti

Romantismus u nás

- podobné rysy,
- touha po svobodě, ale u nás je to bráno jako odpor k absolutismu
- vlastenecká láska

Karel Hynek Mácha (1810-1836)
- žil v Praze, narodil se v rodině mlynářského dělníka, později žil v Litoměřicích
- studoval práva, starou literaturu, četl Barona, navštěvoval divadlo, hrál jako ochotník.
- šel pěšky do Itálie, chodil na procházky a navštěvoval hrady a zámky.
- miloval jednu dívku a čekal s ní dítě, chtěl si ji vzít, ale v den, kdy si ji měl vzít byl pohřben. Zemřel na zápal plic
- píše prózu, poezii i dramata – rozsáhlá díla
- výrazná zvukomalba
- metafory
- oximoron – spojník dvou neslučitelných míst např. cit mrtvé milenky, použití nalezneme v Máji
- první verše píše německy, má určitou představu o společnosti a o vztazích mezi lidmi.
• Máj – lyricko-epická báseň, je to vlastně líčení stavů duše a děj, který je jen nastíněn, je skromný. Děj: jsou dva milenci Jarmila a Vilém, V zabije svůdce J a J spáchá sebevraždu. V je popraven za otcovraždu. Zamýšlí se nad smyslem života.
- odehrává se to v přírodě severních Čech, je to kulisa celého příběhu, autor ji znal a byl ji okouzlen.
- promyšlená stavba básně – skládá se z částí 4zpěvy a 2mezizpěvy
- dobrá melodie verše.
- zachycení světla, stínu a barev.

- kritikou nebyla přijata, vzor hledal v cizích autorech, vytýkalo se,že není dostatečně český a ne každý to pochopil.

- píše taky prózu, měl rád historii, chtěl napsat cyklus hradů a zámků, napsal pouze první část
• Křivoklát – osvobození a návrat Václava IV a píše o příteli Václava IV kata.
Dále píše:
• Márynka
• Pouť krkonošská
= povídky romantické, mnoho autobiografických prvků
Román:
• Cikáni – vyšel až po jeho smrti, spousta romantických zápletek, typický romantismus, exotické prostředí.



BÁSNICKÁ POVÍDKA = veršovaný lyricko-epický útvar, typické pro romantismus, subjektivní, lyrické prvky převažují nad epickými. Děj pouze náznakový, slouží k osobním vyznání hrdiny.

Preromantismus

Preromantismus

- je to období před romantismem
– návrat k přírodě, svoboda
Jean Jackues Rousseau
 Emil – pedagogický román, vložil sem autor své představy o citovém vývoji člověka.

Johan Wolfgang Goethe – narozen v měšťácké rodině, studoval práva,
 Utrpení mladého Verthera – próza psaná formou dopisů, pocity mladé generace, významné události v 18. stol.
 Sturm und Drang (Bouře a vzdor) – hnutí
 Faust – filozofická báseň v dramatické podobě, navazuje na starou pověst,Dr. Faust prodal duši ďáblovi, protože chtěl hodně poznat, musel stále něco objevovat pokud né umře. Klade mu nástrahy, aby už nic nechtěl vědět, přivede mu do cesty krásnou Markétu vyvine se to v lásku, ale končí tragicky, Markéta utopí své dítě, které má s Faustem . Je uvězněna a bude popravena – nechce ďablovu pomoc. Faust chce něco udělat pro lidi a né pro sebe a udělá dobrý skutek, takže nepropadá peklu.

Fridrich Schiller – básník,
 Loupežníci
 Úklady a láska

Romantismus

18. stol. – 19. stol.
Je to literární směr, který prošel celou Evropou
- hrdinou je tady postava s romantickými rysy, splývá s autorem – je to důležitá postava, je vždy něčím výjimečný, je neschopný přizpůsobit se společnosti a proto se obrací do svého nitra. Láska je pro něj důležitá, ale většinou není šťastná, vysní si svůj idol.
- autor opovrhuje starými tradicemi, ale obdivuje minulost a píše o ni. Nechce zobrazit celou skutečnost, vybírá si jen určité jevy.

- důraz na cit, fantazii, návrat k přírodě, exotika, touha po svobodě.
- vychází také z lidové slovesnosti
- melodičnost díla, použití metafor (přenesené pojmenování na základě podobnosti)
- lit. útvary – veršované povídky
- romány (především historické)
- dramatické básně (poezie)

- nebývá v čisté podobě romantismus, prolínání romantických prvků např. v realismu

Světový romantismus

Anglie
- konec 18. stol. a počátek 19. stol.
Georgie Byron (Bajer) – je aristokrat, byl vzdělaný, působil jako člen sněmovny lordů, cítil s dělníky, hodně cestoval, účastnil se povstání.
- žil převážně v Itálii a zemřel v Řecku
- představitel revolučního romantismu – je bojovně naladěn a píše moderní epos
• Childe Haraldova pouť (čald) – vystupuje zde hrdina, který opouští svoji vlast. Hodně cestuje – dívá se krásu, ale nachází zde i nesvobodu a tyranu. Bojuje proti tomu, ale je v tom sám.
• Džau
• Korzár
• Lara
= básnické povídky (ty 3 díla předcházejíci)
- píše i filosofické dramata a o náboženství

P. B. Shelley (Šeli) - romantický básník,
- píše milostnou lyriku, ale i sociální a politické verše
• Prométheus – antická báje, člověk, který se zapřel bohům a přinesl oheň

Walter Scott – začal jako básník
• Panna jezerní – báseň

- v jeho dílech vystupují známé historické postavy
- postavy jsou hodně aktivní
- používá hodně postav a zjednodušuje je.
• Ivan Hoe
• Waverley

Francie

Humanismus a renesance u nás

- období 70.let 15.stol. – 20. léta 17. stol (vláda Jagellovců)
- silně spojen s reformací = obnova církve římsko-katolické, ústup do boha, snaha o rozvoj člověka už za pozemské existence. Kvalitu dosahovali takový tvůrci, kteří stavěli literaturu do služeb nauky a vzdělání.

Literatura se rozdělovala na 2 prody:
1) Latinský – z počátku navazovali na starověkou latinu = kanceláře
Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic – studoval v Boloni = doktorát z církevního práva
 O lidské bídě
 O lakomství
= moralizující poezie, příležitostná
 List Petrovi z Rožmberka – názory ohledně vládnutí, próza
 Satira k sv. Václavu – o české morálce, pohrdání nad českým národem

Jan Skála z Doubravky
 Rada zvířat – soubor rad jak vládnout
 Dějiny Čech – latinská historie Čech – pro evropské historiky

2) Český – ukázal schopnost ČJ vyjádřit stejné myšlenkové hodnoty jako latina
Hynek z Poděbrad – syn Jiřího z Poděbrad, přeložil 11novel z Dekamerona
 Boj štěstí s neštěstím – báseň
 Májový sen – milostná báseň, odsouzena jako nejnemravnější
 Veršové o milovníku – milostná báseň
 Naučení rodičů – výchovná báseň


Viktorin Kornel ze Všehrd
 O práviech, o sudiech a o dstách země České knihy desatery – sympatizuje se šlechtou proti měšťanům, víra ve všemocnost, vzdělání.

Vyvrcholení humanismu a renesance

- období koncem 16.stol. – 1620-bitva na Bílé hoře
- jedná se o „Zlatý věk“ české literatury = překlad a vydání Kralické bible.
- latinská lit. – kvantita přesahuje nad kvalitou vzhledem k české lit.

Jan Bohuslav – pocházel z bohaté rodiny, zvolen biskupem – péče o archiv
 Gramatika česká – pracoval na ni skoro 20 let, je to komentovaná a rozvinutá starší mluvnice, pozornost věnoval především slovníku
- později připojil
 Sbírka přísloví
- přeložil Nový Zákon - vydána Kralická bible = norma spisovatelského jazyka
- historická práce – Akta jednoty bratrské
- oblast hudby – Musica – teoretický spis pro zpěváky i pro laiky srozumitelné.
 Filipiky proti misomusům – vyvrací názor o nepotřebnosti či dokonce škodlivosti vzdělání

Daniel Adam z Veleslavína – dosáhl hodnosti univerzitního mistra na UK v oboru historie,
- tajný stoupenec JB. Vydal 30 spisů
 Kalendář historický
 předmluva k Edici – 2 kroniky o založení země České
 přeložil spis Politra historica – týkal se státních a obecných práv

Václav Hájek z Libočan – katolický kněz
 Kronika česká – čtivé, epické dílo, zobrazující historii, není ale historicky spolehlivá – ač měl dostatek pramenů, přeměňoval ji a dotvářel.

William Shakespeare (1564-1616)

William Shakespeare (1564-1616) – narodil se ve Stratfordu v rodině řemeslníka, v 18 letech se oženil, odešel do Londýna, stal se spolumajitelem divadla Globe, působil jako herec, režisér, scénárista, později se vrátil do rodného města a zemřel. Napsal 37 her.
3 etapy jeho tvorby:
1. etapa – do roku 1600 – vznik hlavně komedií
 Zkrocení zlé ženy – veronský šlechtic zkrotí dceru padovského šlechtice Kateřinu během jednoho dne a noci a tudíž se může vdát její sestra Bianka.
 Sen noci svatojánské
 Richard III.
 Jindřich IV.
 Veselé paničky winsdorfské
 Julius Caesar – tragédie s historickým námětem, spiknutí proti Caesorovi „I ty Brute?“
 Romeo a Julie
 Kupec benátský
 Mnoho povyků pro nic
 Jak se vám líbí
 Večeře tříkrálový
2. etapa – 1600 – 1608 – životní pesimismus = tragédie
 Hamlet – Hamlet chce pomstít smrt otce, vrahem je zřejmě strýc, později královnin manžel.Dělá šíleného, omylem probodne Polonia, jeho dcera (Hamletova milá) se utopí, jeho syn zraní Hamleta, jejím spolu s králem proboden, Královna = jed.
 Král Lear – má 3 dcery, 2 starší dostanou zemi i majetek, nejmladší Kordelie = Francie – sňatek s fr. králem. Král Lear – chudoba, Kordelie s vojskem na pomoc = poraženo a K. zraněna. Umírá ve vězení v Learových rukách.
 Macbett
 Othello
3. etapa od r. 1608 – ústup pesimismu, zklidnění, pohádkové motivy
 Bouře
 Zimní pohádka

= náměty čerpal ze životopisů slavných osobností, z francozských a italských renesančních povídek, ze starých kronik, z Antiky,
= postavy – dobře psychologicky propracovány-žárlivost, sobeckost, sami určují své chování a osud.

Četba z čtenářského deníku

Jiří Wolker
(1900-1924)
Epitaf Nápis na náhrobku Významný český básník Pocházel z Prostějova. Zemřel mladý ve 24 letech
V různých dobách byl J.W. vykládán různě. Má velkou uměleckou úroveň. Velké množství metafor a personifikací. Některé básně z pozůstalosti. Zážitky nemocné člověka. Např.:Báseň o rentgenu

Básnická sbírka: Host do domu
Není tak smutná, je o obyčejných všedních věcech, Není tak smutná
Poštovní schránka: báseň
Wolker tu využívá personifikace: Poštovní schránka kvete modře. Oslovuje věci, jako by byly živé.
Je to velmi lyrické.
Báseň: Svatý Kopeček:
přechod k druhé básnické sbírce. Je to psané pásmem, Proud vzpomínek na dětství. Jezdil jsem rád. Na letní chatu.

Básnická sbírka Těžká hodina
Vrchol jeho tvorby, Stejnojmenná básnička: Těžká hodina. Přeměňuje se tu v muže. Jedno srdce to chlapecké pohřbil, ale druhé ještě nemá. Není si jist zda je mužem.

Básně z této sbírky
Balada o nenarozeném dítěti
Dva se do sebe zamilují u Lucerny. Nakonec se i políbí. Odcházejí za město, kdo se mu jeho milá odevzdá. Ale po čase zjišťuje, ze je těhotná, říká to svému milému ale ten je smutný, protože nebudou mít dost peněz na to, aby uživili sebe natož i dítě. To dítě se nesmí narodit. Doktor pomůže, ale pro ni je to těžké. Stala se hrobem pro to maličké. Nakonec ho doktor zabil. Láska se nenarodí. Je to sociální balada na motivy obyčejného života lidí, kteří se milují má se z jejich lásky narodit dítě, ale oni ho nemohou mít, protože nemají dost peněz. Dítě by moc chtěli! Je to pro ně těžké!


Balada o očích topičových
V noci město jde spát, ale dělníci pracují. Přikládají lopatu za lopatou uhlí. Těžce pracují a práce je mění, když ji vykonávají 25 let. Dřív byl topič veselejší. Nakonec oslepl. Je to opět sociální balada. Jsou tu vidět rodinné problémy muž se má dvě lásky práci a svou ženu. Žena mu to vyčítá a zlobí se proč muži mají dvě lásky. Jednu, která je zabíjí a druhou která je zabije. Práce to pro ně je těžká.

Charakteristika
Jiří Wolker zemřel velmi mladý, a tak nestačil projít více básnickými styly. Tvořil proletářskou poesii, která se zabývá problémy všedního dne a života. Jeho poesie je z počátku jeho tvorby hezčí a je velmi citově zabarvená. Byl co velmi citlivý člověk a všechno velice dobře vnímal a prožíval naplno. To je také dobře vidět v jeho sbírce Těžká hodina, kde velmi těžce nese to, že umírá a všechno velmi intenzivně prožívá. Tato sbírka je o člověku, který ví, že brzy zemře a to nestačil život si užít. Je to smutné. Ale nedá se říct, že jeho tvorba je jenom smutná. Je o běžných věcech, každodenního života a je to hezká poesie, která hladí a dobře se čte. Škoda jen, že toho nevytvořil více.

Hodnocení
Jiří Wolker byl člověk mladý a jeho poesie se mi líbila i přes jeho smutný konec. Jeho básničky se hezky poslouchají a dobře čtou. Jsou velmi hezké a plné představ, metafor, personifikací a mnoho dalšího. Jiří Wolker píše básně o obyčejných věcech a to je to hezké a nevšední. Je pravda, že skládá nejen o tom, napsal i sociální balady, které jsou ze života obyčejných lidí, ale myslím, že i ty jsou velmi zdařilé. Myslím, že je hezké, ale měli bychom mít na paměti, že je psal velmi citlivý člověk, který nebyl ani kluk a ani muž.

Renesance a humanismus

- vznik počátek 14. stol. v Itálii až do počátku 17. stol.
- slovo RENESANCE pohází z francouzštiny = znovu zrození
- HUMANISMUS = lidskost
- je to období velkého společenského a kulturního hnutí = zásadní změny v literatuře, umění, filozofie…. Dochází k zámořským objevům, rozvoj měst a městské vrstvy, společenských a přírodních věd – astronomie – Mikoláš Koperník, Galileo Galilei, vynález knihtisku 15. stol. – Gutenberk – inkunábule = prvotisky.

Změny v literatuře:
1) potřeba nových vzorů = antika
2) v popředí rozum a smysli X bůh poznání skrze něj
3) zájem o skutečný svět X né posmrtný
4) rozvoj literatury v národních jazycích X latina

Výtvarné umění
Klade se důraz na postavu, krajina spíš jako doplněk k postavě
- Mihelangelo – sochař – fresková malba – Poslední soud, vytvořil kopuli baziliky sv. Petra v Římě
- Leonardo – malíř - Mona Lisa, Poslední večeře
- Rafaelo – stavitel – chrám sv. Petra v Římě
- Davinči
Světová renesance

Renesance v Itálii
- přelom 13. a 14. stol.

Dante Alighieri – básník žil ve Florencii, byl zamilován do dívky Beatrice, která zemřela a stala se obrazem ideální ženy.
 Božská komedie – píše ji ve vyhnanství, je to rozsáhlá epická skladba rozdělena na 3 části – Peklo, Očistec a Ráj (je to putování básníka, peklem a očistcem ho provádí Vergilius = starověký učenec, básník. Rájem – Beatrice).

Giovanni Boccaccio – Dekameron – je to soubor sto novel s rámcem = propojení jednotlivých příběhů konverzací postav. Kniha oslavuje život, pohotovost, chytrost lidí X kritizují hlupáky a posmívá se jim. Obsah – v době moru z obav před nákazou odchází z Florencie do hor na místo Dekameron deset mladých lidí, 3muži a 7dívek, straví zde 10dní, každý den si vyprávějí deset příběhů např. milostná erotická témata a o lidech, které postihla nehoda.






Francesco Petrarca – studoval teologii a práva v Itálii a ve Francii, hodně cestoval, setkal se v Praze s Karlem IV.
 Má Itálie – báseň politická – touha po sjednocení rozdrobené Itálie
 Zpěvník – sonety, věnované milované dívce Lauře, 2.části
1) Za života (In vitem)
2) Po smrti (In mortem)
Laura byla jeho platonická láska, zemřela na mor.

Ve Francii
Francois Villon (Francois Vion) – vedl bouřlivý život = odsouzen k trestu smrti – oběšením,ale byl osvobozen = 10let vyhnanství.
 Odkaz – Malý testament
 Závěť – Velký testament
= inspirace vlastním životem, časté výpady proti soudci, který ho soudil, úvahy o životě, smrti.

Francois Rabelais (Rablé) – nejvýznamnější francouzský prozaik, byl mnich = touha po vzdělání
 Gargantua a Pantaguel – zesměšnění soudobého života a církevního myšlení.

Ve Španělsku
Lope de Vega
 Ovčí pramen – drama, zlý kontur zúžuje vesničany a ti jej zabijí, před soudem neprozradí konkrétního viníka = nikoho nelze odsoudit.

Migul de Cesvantes y Saavedra
 Důmyslný rytíř Don Quijote de la Mancha – 2 dílná próza o venkovanovi, který vlivem četby rytířských románů chce obnovit rytířský stav, pořídí si k tomu vyhublého koně Rosinanta a paní svého srdce Dulcinea – vše vidí nereálně, snílkovsky. Provází jej sluha = naprostý realista, po návratu domů a po procitnutí do reality Quijote umírá.

V Anglii
Geofrey Charcer (Čofrej Čolstr)
 Cantenburské povídky – 24 veršovaných povídek, setkání řemeslníků v hospodě, kde si vypráví historky, podobné jako Dekameron.

Po 2. sv. válce.

Tvoří dál, výrazně podléhá dobovým vlivům. opěvuje Stalina, Sovětský svaz, komunismus = budovatelská poesie, po stránce umělecké je slabší.

František Hrubín (1910-1971)
Osobní lyrika, pohádky, veršovaná poesie, začíná ve 30 letech uveřejňovat svá díla, prožil něco podobného jako Seifert. Byl básník, překladatel, dramatik. Narodil se a žil v Praze. Nejdřív pracoval v knihovně, později spisovatel z povolání. Měl rád řeku Sázavu, Posázaví, líbila se mu tehdejší krajina = přírodní lyrika. Začíná tvořit ve 30. letech.

Zpíváno z dálky
Básnická sbírka, mírně smutná, melancholicky laděná lyrická poesie, přírodní, milostná.

Jobova Noc
Básnická sbírka psaná během okupace, vyšla po okupaci 1945. Job byl postava z Bible, člověk, kterého bůh těžce zkoušel. Je zde určitá paralela mezi Jobem a českým národem za okupace. Objevují se zde konkrétní události, které jsou typické pro období okupace, (např. město Lidice)

Poválečná poesie – po 2. sv. válce.
Pocity ohroženi a nejistoty člověka

Hirošima
Básnická sbírka. Vyjadřuje hrůzu, co se tady stalo, ale i strach z budoucnosti, co bude, strach z atomové války. I když je báseň velmi stará, tak je bohužel stálo aktuálnější a aktuálnější.

Vrchol Hrubínovy tvorby: i zfilmované
Romance pro křídlovku
60. léta veselejší, Básnická skladba. Vzpomíná na mládí, (své přítelkyně) a jeho první lásku Terinu, Epická část: kde vzpomíná, jak spolu jezdili na kolotočích. Dívka od kolotočů. Dívka umírá na nemoc. Vzpomínky na lásku se zde střídají se vzpomínkami na smrt – umírající dědeček. Lyrické pasáže – krása přírody. Řeka Sázava. Psal také výborné verše pro dětí.

Špalíček pohádek.
Některé pohádky jsou i veršované.

Pohádky tisíce a jedné noci
Napsané na motivy arabských pohádek.

Dramatik
Srpnová neděle
Lyrické drama. Divadelní hra, která se odehrává jednu srpnovou neděli na břehu rybníka. Téměř bez děje. O pár lidech, kteří mezi sebou konversují. Dovídáme se jen o pocitech těch lidí a něco o nich.

Překladatel. Moderní francouzští básníci.

Vladimír Holan (1905-1980)

Čtenářsky nejnáročnější básník všech dob. začíná, psát ve 30 letech. Poesie plná obtížných básnických obrazů – metafor. Bohatá myšlenkově, bohatý a náročný jazyk. V r. 1945 jako reakci na osvobození napsal několik básnických sbírek, které vypadají úplně jinak.

Díky Sovětskému svazu Básnická sbírka
Poesie je jednodušší a radostná, osvobození na konci války – radost z toho. Dík Sovětskému svazu. Upřímná radost a vděčnost za osvobození, vděčnost k Rusům.

Rudoarmějci
Básnická sbírka. Obě básnické sbírky mají podobný námět. Liší se tím, že 1. je lyrika a 2 epika. Básničky mají epické prvky.

Vrchol jeho tvorby ze 60. let.
Noc s Hamletem
Rozsáhlá báseň – básnická skladba. Fiktivní rozhovor. Noční rozhovor, který vede autor s Hamletem. O lidské existenci, o smyslu života. I vzpomínky na lidi jemu blízké. Např. na maminku. Složité básnické obrazy – typické pro něj. Obdiv Shakespearovi

Jiří Orben
Básník židovského původu. Zemřel velmi mladý. Psal na začátku okupace 1939-1941
Básnická tvorba vypovídá o jeho pocitu žida za okupace.

Cesta k mrazu
Básnická sbírka. Lyrická poesie. Obrazy báseň. strach z toho, co bude, z budoucnosti.

Česká próza a drama
Charakteristika pro poesii jako pro prózu: Utváření charakteru republiky, hospodářská krize, strach z války II, co s nimi bude.

20. léta 20. st

Sépie str. 240 sbírka i báseň)
poetismus, utíká před realitou. Moderní poesie. Trochu jiný poetismus.

Na začátku 30. let
Básnická sbírka. Tvář
Tvář: Básnická sbírka subjektivní

Doznání:
Lyrika milostná smutná, melancholie. Velmi subjektivní

Staré ženy: lyrika, smutná beznadějný smutek, Nejsmutnější v naší literatuře. Charakteristický život starých žen. Naprosto depresivní. Velice subjektivní


1938 básnická sbírka
Torzo naděje
Po mnichovské dohodě
Albion = Anglie
Zpěv úzkosti: báseň Zrada Anglie a Francie
Zrada odstup sudet, smutek nad zradou. Zloba nad zradou. Pláč nad zradou FR a ANG Hanba říká les, voda. Moře se plní našimi slzami nad zradou. Vzpomínka na přátelství FR a ANG. Vyčítá tato báseň

Období okupace
Naše paní Božena Němcová 1940
Týká se života B. N. Krásná žena. Osobnost českých dějin. Vidí v ní spíše ženu než spisovatelku. Neměla lehký život.

Vítězslav Nezval
Nejslavnější český básník. to nejlepší z 20. a 30 let. Surrealismus, poetismus.

20. léta. poetismus

Podivuhodný kouzelník I. sbírka
Lyrická poesie. Je to psané pásmem. Volné myšlenkové proudy kladené za sebe. Překládal Giam Appolinéra. Velice měl rád francouzskou poesii.

Akrobat: sbírka
Člověk, který chodí po laně. baví lidi. Je toz období poetismus. Vybírá si cirkusové prostředí. Rád si hraje a rád se baví a chce bavit lidi a rozveselovat.

Edison básnická sbírka
rozsáhlá básnická sbírka. Lyrická a epická báseň. Spíš lyrická. Jsou to obrazy ze života slavného vynálezce. Ale před tím než byl ještě slavný. Různé prvky, smutné, veselé. Zachycuje atmosféru USA ve 20. letech. Obrovské úspěchy. Má to svůj vrub. Obrovské protiklady. Velmi Edisona obdivoval.

I. pol. 30. let
Sbohem a Šáteček básnická sbírka
Nejslavnější sbírka, Lyrická sbírka, inspirovaná cestou do Itálie a Francie. Nejsou to příběhy spíše básně. Zachycuje atmosféru určitého místa, z návratu a nostalgie a loučení.

II pol 30. let
Výrazně ovlivněný surrealismem spolu s Karlem Feige. Vydali manifest surrealismu. Jak by měl surrealismus vypadat.

Praha s prsty deště básnická sbírka
Surrealistická sbírka z roku 1936.

Noc akátů
poesie jsou to dva tři dny lásky, pásmo volné myšlenkové obrazy kladené za sebe. Fantazie. Nemá logiku. Praha místo, kde to píše. Lyrika. subjektivní. o městě láska k městu. Má rád památky a přírodu atd.

Absolutní hrobař básnická sbírka
Básnická sbírka. Surrealismus typické. Nepříjemné, zvláštní pocity bez logicky, představy negativní. Představy jako ze snů.

Pod vlivem těchto událostí v roce 1938 se odklání od surrealismu. Píše poesii, která je spjata s domovem. Vlastenecká témata.

Matka naděje
básnická sbírka 1938, Vlastenecká sbírka, plná naděje.
V období okupace píše divadelní hru ve verších


Mauon Leascaut
Napsané podle románu (Abbého Prevota), Premiéra v roce 1940 = divadelní hra. Děj vychází z předlohy. Mění se charakteristika hlavní hrdinky, ukazuje ji spíše roztomilou než zlou, spíše je zkažené dítě, tak se na ní Nezval

20 léta období poetismu

Na vlnách T. S. F. básnická sbírka.

Na konci 20 let vychází sbírka
Poštovní holub, básnická sbírka je to lyrika, intimní lyrika, osobou člověka se zabývá. Poesie všedního dne. Optimistický pohled na život.

II pol 30. let
Strach co bude sílí velmi, obavy. 1938 vydává sbírku
Zhasněte světla básnická sbírka:
Jen po tichu. Velmi lyrická. Stejnojmenná báseň. Velký lyrik. Přírodní metafory. Situace v pohraničí a lituje toho, že jsme se nebránili svoji zemi z podzimu 38.


6 let okupace (1938-1945)
Cokoliv protiněmeckého, proti válečného, cokoliv co připomínalo Československo. Všechno o Československu vyškrtnuto. Knížky ale přesto vycházeli. Objevují se motivy domova, České země. Významné české osobnosti. Božena Němcová Hlavni představitelka.Vějíř Boženy Němcová

Světlem oděná
Oblíbený motiv inspirace Prahou. Charakteristická sbírka pro Prahu.
Řeku, chrámy, oblohu, hvězdy budovy, přírodu, lyrika. Romantičnost, krása. Láska, která trvá.

1945 mezník
Jednak mohli vycházet mohli vycházet knížky, které nemohli vycházet za okupace.
Obrovská reakce na válku. Radost z konce války. Řada sbírek smutných a úleva a obrovská radost.

Přilba hlíny:
z roku 1945 smutek nad tím co jsme ztratily a všechno to co nad tím pro ní platí.

I v poválečné době zpracovává stejná témata, jako dříve.V pol. 50 let.
Maminka: básnická sbírka
Maminčino zrcátko: básnička
Vzpomínky na mládí. Postupné stárnutí jeho maminky i jejího zrcátka. Když byla mladá a hezká do zrcátka se dívala, ale teď už ne! Maminka byla velice veselá a šťastná, ale ve stáří už pak smutná a nesmělá.

Skleněný džbán sbírka Maminka
Vzpomínky na dětství na mládí na první lásku. Strčí vzpomínají

Kytička Fialek
Mamince dává kytičku, když má narozeniny. Maminka stárne. Smutný ze smrti jeho matky. Šetřivá, milá, starostlivá.

Do jeho veršů málo proniká komunistická ideologie. Málo podobná době a velmi mu to bylo vytýkáno.
60. 80. léta 20. Století. Objevují se motivy mládí. Vzpomínek. Jaký má život smysl o smyslu umění. Život bilancuje, jaký byl. Zvažuje ho 1981
Morový sloup sbírka
Domnívá se, že brzy zemře.

A sbohem
Smyslem je dávat krásu, radost, než zabíjet a vraždit. Poesie by měla dávat to samé. Životní moto dávat krásu. Nejvýznamnější český básník.

František Halas (1901-1949)
Meziválečné období. Významný český básník od 20. let do 40. let 20. století. Vyrostl ve velmi chudých poměr Jeho život nebyl radostný. Jemná a opravdu jemná a smutná lyrika. Bída a neštěstí se tu objevuje. Byl ovlivněný poetismem a proletářskou literaturou.

Česká poesie I pol. 20: století

Na všechny události tohoto období reaguje ČR poesie. Reakce na zážitky I. sv. Války, 20. léta období, boje o charakteristiku země. Značené sociální problémy.

Proletářská poesie
Témata: ze všedního dne, problémy dělníků. Např. Stanislav Kostka Neuman a další.

Poetismus
umělecký směr jenom typický pro Čechy. Způsob jak nazírat na svět. aby byl svět krásný. Chtějí dávat krásu, radost ze života. Chtějí si hrát.

30. léta charakteristika (svět a ČSL)
Nebyla optimistická, Období hospodářské krize, poesie méně optimistická, Značně subjektivní poesie, Výrazný styl sirealismus.

2. pol 30. let charakteristika (svět a ČSL)
Lidé žijí v oprávněném strachu z války. Zvyšují se ohrožení Československa. Mobilizace v září 1938. A po té Mnichovská dohoda, kde se jednalo o nás bez nás. Půl roku po Mnichovu nás Němci zabírají. A vzniká protektorát Čechy a Morava. Od roku 1939-19465 II. sv. Válka. Okupace ČSL ztráta samostatnosti.

20 léta 20. st. Proletářská poesie.

Jiří Wolker (1900-1924)
Epitaf Nápis na náhrobku
Významný český básník Pocházel z Prostějova. Zemřel mladý ve 24 letech

Básnická sbírka: Host do domu
Není tak smutná, je o obyčejných všedních věcech, Není tak smutná
Poštovní schránka: báseň
Wolker tu využívá personifikace: Poštovní schránka kvete modře. Oslovuje věci, jako by byly živé.
Je to velmi lyrické.
Báseň: Svatý Kopeček:
přechod k druhé básnické sbírce. Je to psané pásmem, Proud vzpomínek na dětství. Jezdil jsem rád. Na letní chatu.

Básnická sbírka Těžká hodina
Vrchol jeho tvorby, Stejnojmenná básnička: Těžká hodina. Přeměňuje se tu v muže. Jedno srdce to chlapecké pohřbil, ale druhé ještě nemá. Není si jist zda je mužem.

Báseň z této sbírky
Balada o nenarozeném dítěti
Dva se do sebe zamilují u Lucerny. Nakonec se i políbí. Odcházejí za město, kdo se mu jeho milá odevzdá. Ale po čase zjišťuje, ze je těhotná, říká to svému milému ale ten je smutný, protože nebudou mít dost peněz na to, aby uživili sebe natož i dítě. To dítě se nesmí narodit. Doktor pomůže, ale pro ni je to těžké. Stala se hrobem pro to maličké. Nakonec ho doktor zabil. Láska se nenarodí. Je to sociální balada na motivy obyčejného života lidí, kteří se milují má se z jejich lásky narodit dítě, ale oni ho nemohou mít, protože nemají dost peněz. Dítě by moc chtěli! Je to pro ně těžké!

Balada o očích topičových
V noci město jde spát, ale dělníci pracují. Přikládají lopatu za lopatou uhlí. Těžce pracují a práce je mění, když ji vykonávají 25 let. Dřív byl topič veselejší. Nakonec oslepl. Je to opět sociální balada. Jsou tu vidět rodinné problémy muž se má dvě lásky práci a svou ženu. Žena mu to vyčítá a zlobí se proč muži mají dvě lásky. Jednu, která je zabíjí a druhou která je zabije. Práce to pro ně je těžká.

V různých dobách byl J.W. vykládán různě. Má velkou uměleckou úroveň. Velké množství metafor a personifikací. Některé básně z pozůstalosti. Zážitky nemocné člověka. Báseň o rentgenu


Josef Hora
(1891-1845)
Významný český básník. Prošel období celé meziválečné poesie 20. léta 20.st.

Období proletářské literatury.

Jemná, křehká poesie. O lásce, o přírodě,
Srdce a vřava Světa = básnická sbírka

Šetřete láskou
Těžký život. Tím co má hodnotu tím máme šetřit V této básni je to láska. Reálná básnička. Lyrická poesie o lásce, o životě, o vztazích mezi lidmi, o životních hodnotách. Především lyrik.

Konec 20. let a I pol. 30. let 20 století
Struny ve větru: lyrika hezká všední, povznést lidi nad všední události. Více subjektivní. O vlastních pocitech. Přírodu, osobní lyrika.

Itálie: básnická sbírka
Byl tam. Památky a moře a příroda

II pol. 30. .let
ohrožení Československa ze strany Německa. Pocit ohrožení: Významné postavy z českých dějin. výzvy do zbraně. Pocit co s lidmi bude. Jistota, že bude válka.

Máchovská variace
Velice, charakteristické pro literaturu postavy. Zvukomalba. Evokace Máje. Inspirován Muchovým dílem. Modernější obrazy. Láska romantická. Něžná lyrika. Lehce smutná, melancholická. Obdiv k mrtvému kolegovi.

Zpěv rodné zemi (1938)
Vlastenecká velice. Je to poesie. Lyrika, co tahle zem zažila. Krása země. Závěr. Chránit si svou zemi

Jan Houslista básnická sbírka
Vlastenecká zpěv rodné zemi bránit ji. Je jemná a je po!!

Jaroslav Seifert
Byl básníkem jeho básničky jsou Lyrické jsou z všedními tématy. Jsou Trochu melancholické. Je to proletářská literatura. Náměty z lidského života, metafory. Nejvýznamnější český básník 20. století. Tvoři celý život a prošel všemi uměleckými směry 20. století. 1984 Nobelova cena za literaturu. Celý život žil v Praze. Narodil se na Žižkově sociální čtvrť. Našel ve městě krásnou přírodu. Po celou jeho tvorbu jsou charakteristické zpěvní verše. Není to poesie složitá, ale spíše jednodušší. Krásná a krásu lidem.

Město v slzách
Z 20 let Proletářská literatura Nepatří k vrcholu jeho poesie.

Umělecké směry a proudy v meziválečné poezii

Světová poezie I. polovině 20. st.
Navazuje na umění přelomu 19. a 20. st. Reaguje na všechny události. (obě světové války, krizi hospodářství). Všechny problémy i v poezii, smutná, dekadentní.

Futurismus
nový umělecký směr. Směřoval do budoucnosti. Chce odrážet moderní dobu. Vniká v Itálii před I. sv. Válkou a vytváří úplně nové umění a odráží novou dobu. Velkoměsta, rychlost, nové dopravní prostředky.
Filipo Marinelli
manifest futurismu. Manifest, obdivuje válku, násilí, nebudou velebit ženy. opovržení k ženě. Skončil, jako přesvědčený fašista!

Dadaismus
Další moderní umělecký směr. Za I sv. války ve Švýcarsku vzniká. reakce na hrůzy I sv. Nechtěli, jakýkoliv řád a logiku. Chtějí absolutní svobodu a chtějí si hrát! Dada neznamená nic. Původce Tristan Tzara.
Tristan Tzara.
Přechodné období pro většinu básníků a většinu přecházejí na jiný směr
Dada: Charakteristika: Vniklo z ničeho, potřeba nezávislosti, Nechtějí logiku a logiku považují za klamnou. Je to věc bez smyslu, všechno je pro ně DADA .

Surrealismus
Nejvíce přechází z dadaismu. Další umělecký směr, který má k dadaismu spoustu společného. Snaží se vyloučit jakoukoliv logiku. Podvědomí, obrovská role náhoda.
Kaligram
Verše, které jsou upořádány do obrázku. Dada text.

Expresionismus
výraz umělecký směr, který se snaží zachytit nitro člověka jeho pocity. Zachytit člověka v dramatické situaci. (pocity strachu, bolesti, hrůzy a i radosti). Kořeny v hrůzách civilizace. Hospodářská krize. Zachycení člověka v mezních situacích.

Gullame Apollinaire
Francouz, básník, žil v Paříži. Zemřel na španělskou chřipku byla to epidemie na konci I. sv. války. Zemřel v 38 letech. Ovlivnil celou evropskou moderní básnickou poesii.
Alkoholy
Pásmo: Eiffelka Eifelova věž
V této básnické sbírce hraje velkou roli fantazii. Volně za sebe řadí básnické obrazy = Pásmo. Nemají logiku.
Kalikgramy
básně jsou uspořádány v obrazech. V české literatuře např. Vítězslav Nezval

Znaky publicistického stylu, charakteristické útvary

- styl sdělovacích prostředků
- funkce:
informační (oznámení, zprávy v novinách)
poučovací, vzdělávací i zábavná
získávací a přesvědčovací
- požadavky:
aktuálnost (v obsahu)
působivost a obecná přístupnost (ve formě)
přesvědčivost (v obsahu i formě)
- žánry – mnohotvárné, různorodé
- útvary:
- zcela publicistické (denní zpravodajství, úvodník, články, komentáře atd.)
- jiné než publicistické (usnesení z jednání – administrativní, reklamy, inzeráty – informační, básně, povídky – umělecký styl)
- smíšené: fejeton, umělecká reportáž(umělecký + publicistický styl), sloupek (odborný + publicistický styl)
- zábavné útvary – obrazové přílohy, anekdoty, křížovky atd.
- základní zdroje informací – zpravodajské agentury
- kompozice – logická výstavba, často tzv. systém „obrácené pyramidy“ (v čele nejdůležitější informace, pak doplňující fakta), výstavba s „pozdrženým úvodem“, chronologický postup
- úvod – závažnost (musí upoutat)
- jazyk
- specifické vyjadřování, osobitost novináře
- těžiště v podstatných jménech a slovesech
- přesnost vyjádření, jednoznačnost
- využití automatizace (výrazy tohoto typu vyhovují snaze rychle informovat, orientovat se v textu, ale příliš otřelé fráze jsou nevhodné) x aktualizace (výrazy působivé novostí, neobvyklostí, upoutávají pozornost čtenáře
- obměna frazeologie, kontrast, slovní hříčky
- článek psán zvláště ve 3. Osobě
- schopnost spojovat informace známé s neznámými
- titulky
- jazykově náročné – živé, působivé
- důležitost grafické úpravy
- stálé prvky novin
- záhlaví – název novin, ustálená grafická podoba
- slogan – doprovází záhlaví (věta pod ním)
- 1. řádek pod záhlavím – datum, den, číslo, ročník
- „uši“ – stále se opakující titulky
- rubriky – ustálené typy článků (obsahově)
- tiráž – technické a vydavatelské údaje
- obrazový materiál
- barva
- plošná a řádková inzerce
- grafická úprava a typografie

Útvary stylu publicistického

- zpravodajství
- nejdůležitější v novinách
- nevelký rozsah, styl konstatující, bez citového zabarvení
- jazykové prostředky jednoduché
- úvodník
- obsahuje nejdůležitější aktuální informaci, hlavní téma celospolečenského významu
- oficiální, klidný ráz, vyjadřuje oficiální stanovisko
- na čelném místě – první strana novin (pevně stanoveno)
- jen mírně využívá živých jazykových prostředků
- použití první osoby množného čísla
- článek
- delší příspěvek publicistického stylu (podstatou je zpráva nebo komentář), někdy povaha kritické úvahy
- cíl – nejen informovat, ale i vzbudit pozornost, zájem, přesvědčit
- komentář
- autor vyjadřuje názor, zaujímá stanovisko k nějakému problému, odlišnost od zpravodajství: osobní styl novináře, umění nesouhlasu, argumentace
- styl pestrý, citově zabarvený
- vyhledává působivé a účinné jazykové prostředky
- kurziva
- novinářská aktualizující nebo zábavná stať tištěná kurzivou
- glosa
- kritická poznámka k událostem a názorům; krátký útvar
- sloupek
- vtipná časová úvaha v jednom sloupci, vytříbený styl, kurziva
- na první straně novin
- původně v dvacátých a třicátých letech v Lidových novinách (Čapek, Poláček, Bass)
- causerie
- vtipná novinářská úvaha o nějakém problému
- lehčí tón, duchaplnost, aktuálnost, zábavnost
- často forma rozmluvy (Neruda, Čapek, Machar)
- referát
- informuje o průběhu jednání, akce
- věcnost, hodnocení
- hlavní části bývají citovány v plném znění
- ustálená slovní spojení
- reportáž
- smíšený útvar (zpravodajství + umělecký nebo odborný styl)
- informuje o zajímavých místech, provozech na základě přímého styku s nimi
- podmínka – očité svědectví autora
- živé a zajímavé vylíčení
- fejeton
- útvar stylu publicistického a uměleckého
- drobná zajímavá aktuální témata všedního denního života v novém světle
- zpracování zábavným, ironickým nebo humorným tónem, vtipně a duchaplně s cílem kritizovat veřejný jev, vyvolat okamžitou reakci – snaha věc napravit – má vyvrcholení (pointu)
- uveřejňován v novinách pod čarou (dolní část stránky); Jan Neruda, Rudolf Křesťan aj.
- interview
- písemně zpracované sdělení formou rozhovoru
- odborná diskuse, beseda
- dialogická forma, aktuální společenská témata
- inzerce a reklama

Umělecký styl. Vypravování, líčení, charakteristika

Umělecký styl je styl umělecké prózy, dramatu a poezie. Společná pro všechny tyto umělecké oblasti je především dvojí funkce, funkce poznávací a funkce estetická. Estetická povaha uměleckého díla je v jeho estetické působivosti. V uměleckém stylu se využívá všech jazykových prostředků spisovných, ve vhodné míře i prostředků a podob nespisovných, archaismů a neologismů.

Vypravování
- útvar slohového postupu vyprávěcího
- v běžných hovorech – prosté vypravování událostí, zážitků
- v umělecké literatuře – základ epických děl
- v publicistice – fejeton, reportáž, črta
- v odborných pracích
- důležitost zápletky (x dějový popis – bez zápletky)
- požadavek názornosti a živosti vypravování
- kompozice – vedle postupu vyprávěcího i postup popisný, charakterizační, úvahový i informační
- vyprávěcí postup – události v pohybu, vývoji a čase; základní čas vypravování je čas minulý
možnosti:
- vytváření postupné dějové linie (zachován časový sled dějů)
- dodatečné podání dějové složky (např. v detektivce)
- retrospektivní postup (zvl. vzpomínky) – vyprávění s rámcem (vychází se z konce událostí a pak se vyprávění vrací k začátku)
- odbočení od základní dějové linie – retardační účinek (zpomaluje vypravování, zvyšuje napětí)
- popisný postup
- prostředí v souvislosti s událostmi
- subjektivní popis (líčení) – lyrický popis, obrazné prostředky, dějová slovesa, personifikace, volný sled smyslového vnímání
- dějový popis (bez zápletky), hromadění informací, výčet x statický popis (zeslabena dějovost, v popředí stav popisovaného objektu)
- rychlost vnímání – využití vět jednočlenných jmenných
- charakterizační postup
- charakteristika postav, prostředí
- výkladový postup
- objasňuje vnitřní příčinné vztahy
- řeč vypravěče a řeč postav
- původně (v starší próze) – objektivnost vypravěče, subjektivnost jednajících postav
- později (v novější próze) – subjektivizace vypravěče
- řeč přímá, nevlastní přímá, polopřímá; vnitřní monolog
- jazyk vypravování – názorný a živý
- syntax
- maximální rozmanitost, nepříliš složitá větná stavba
- dějové napětí
- krátké, souřadně spojované věty
- opakování spojek, zvláště souřadících, anebo bezespoječné věty
- prézens historický při uvádění děje probíhajícího v minulosti
- střídání přímé řeči postav
- uvolnění dějového napětí – delší věty, složitější větná stavba

Popis

- útvar slohového postupu popisného
- obsahuje sled informací; vystihuje části předmětu, jejich vzájemné vztahy
- předmět popisu: osoba, zvíře, věc, činnost, přírodní jev
druhy popisu
- prostý (úsilí o názornost, vlastnosti nápadné) x odborný (úsilí o přesnost, vlastnosti podstatné)
- statický (popis předmětu) x dynamický (popis děje)
- umělecký (líčení) – umělecký styl
kompozice
- vhodný postup z hlediska cíle (podat ucelený obraz částí a vlastností nebo popis jednotlivých fází a děje)
- přehlednost, uspořádanost (např. od částem k celku, od důležitých k méně důležitým)
- jazyk popisu
- převaha podstatných jmen (pojmenování), přídavných jmen (vlastnosti); příslovce místa, času, způsobu, číslovky, předložky, spojky, slovesa (dynamický popis)

Charakteristika
- útvar slohového postupu charakterizačního
- týká se zejména charakteristiky osoby
- podává duševní vlastnosti (vnitřní znaky) – povahové rysy, schopnosti, zájmy
- duševní vlastnosti člověka se projevují ve vztahu k lidem, v jednání, ve vztahu k práci
- vlastnosti se vyjadřují přímo (konstatováním), nepřímo (konkrétní příklady jednání), srovnáním (s jinou osobou) + prvky popisu (stručně o vnější podobě)
kompozice
- stáří, celkový zevnějšek, zaměstnání
- rysy povahy
- temperament, nadání, schopnosti
- vnější projevy povahy (popisné prvky – výraz obličeje, pohyby, gesta, způsob řeči, chůze)
- způsob jednání s lidmi, vztah k lidem
- vztah k práci
- jazyk
- volba výstižných výrazů, zvláště hodnotících
- převaha přídavných jmen (vyjadřují vlastnosti), slovesa spojená s přídavnými jmény, několikanásobné větné členy nebo postupně rozvíjející přívlastek shodný i neshodný
- častá přirovnání, rčení

Styl projevů mluvených a psaných

Mluvený projev
- přímý (kontakt s adresátem) x nepřímý (v rozhlase, televizi)
- primárně mluvený (v běžné komunikaci, v přímém kontaktu s mluvčím) x sekundárně mluvený (proslov, přednáška)
- nepřipravený x úplně nebo částečně připravený
- vyskytuje se v projevech: prostě sdělovacích, odborných, publicistických, uměleckých
- bezprostřední styk s posluchači – působivost a přesvědčivost, úzká spojitost se situací
- prostředky jazykové
- spisovné hovorové prostředky
- prvky nespisovných útvarů – běžně mluvený jazyk
- jazyková neúplnost (elipsy)
- výběr slov méně uvědomělý, stavby vět méně promyšlené
- věty jednoduché, nesložitá souvětí
- opakování výrazů, myšlenek
- citové zabarvení
- odbočování od hlavního tématu, vysvětlování, vsouvání informací
- prostředky parajazykové, zvláště zvukové: důraz, intonace, frázování, pauzy, tempo řeči, rytmus
- prostředky mimojazykové: posunky, gesta, mimika obličeje, postoj mluvčího
- posluchač – vnímá bezprostředněji, ale nemůže se k jednotlivým úsekům vracet – menší přehlednost
Písemný projev
- psaný nebo tištěný; připravený, zpravidla monologický, převážně veřejný charakter
- vyskytuje se v textech odborných, uměleckých, publicistických jako základní, v projevech prostě sdělný jako druhotný
- kontakt mezi autorem a adresátem není přímý, není vázán na aktuální situaci – méně živý než mluvený projev
- vzniká na základě ucelené představy (úplnost)
- prostředky jazykové
- spisovné, stylově neutrální až knižní; prostředky stylových vrstev
- výběr jazykových prostředků uvědomělý, promyšlená a přiměřená stylizace, výstižné výpovědi
- přehledné členění textu, plynulá návaznost úseků a celků
- větší sevřenost, zhuštěnost (kondenzace) vyjádření
- v uměleckém textu prostředky spisovné i nespisovné
- prostředky grafické
- některé odpovídají zvukovým prostředkům mluvené řeči
- : . , ? ! - odpovídají intonaci vět
- typ (antikva, kurzíva), velikost písma (majuskule, minuskule), podtržení, střídání barev, proložení, ztučnění písma – odpovídá důrazu
- lexikálně, opisem lze nahradit mimojazykové prostředky (rychle vyhrkl, svraštil čelo)
- čtenář – čte po částech, může se zamyslet, k přečtenému se vracet; snadnější orientace v textu

Složky významu slova

rozsah významu slova - souhrn jednotlivých předmětů a jevů, které slovo označuje
dům – pojmenovává větší počet lidských obydlí (stavení, chalupa, vila)
obsah významu slova – souhrn všech podstatných a významových rysů, tj. složek, na
které se dá rozložit
chalupa – lidské obydlí, ale navíc menší, spíše vesnické
Čím větší počet podstatných rysů, tím větší významový obsah.
Čím více předmětů a jevů slovo zahrnuje, tím větší má významový rozsah.
Čím větší rozsah významu slova, tím menší obsah významu slova a naopak.
rostlina – strom – lípa – lípa velkolistá
// //
největší rozsah, nejmenší rozsah,
nejmenší obsah největší obsah


c) Slova jednovýznamová a vícevýznamová
- slova jednovýznamová – mají jen jeden význam (mládež, zelený)
zvl. odborné názvy, zvukomalebná citoslovce a vlastní jména
- slova vícevýznamová – mají více významů (většina slov); význam základní a význam druhotný
- mnohoznačnost (polysémie)
způsoby vzniku:
- významy se vyvozují ze základního významu (určitá spojitost zůstává)
jazyk – orgán v ústní dutině (základní význam)
řeč (jazyk jako orgán mluvení)
metaforicky jazyk u boty (tvar)
- dvojím utvořením téhož slova s různým významem
červenka – ptáček (má červenou náprsenku)
infekční onemocnění vepřů (červené skvrny)
červená hlína apod.
- mnohoznačnost předpon
přepsat - z jednoho písma do jiného
román jako filmový scénář
ještě jednou napsat (opravit)
majetek na někoho jiného (převést)
- od mnohoznačnosti nutno odlišovat homonymii (souzvučnost slov)
- slova stejně znějící, ale mají odlišný význam
- mezi jejich významy není spojitost, hlásková shoda je náhodná
role – pole (rolník)
svitek, kotouč (z němčiny)
divadelní úloha (z francouzštiny)

Řečnické útvary, styl projevů mluvených a psaných

- tematicky mnohostranné
- společné rysy: veřejný charakter
přímý kontakt s posluchači
využívání zvukových prostředků, mimojazykových prostředků (mimika, gesta)
většina: emotivní působivost, naléhavost, působení na rozum i cit, u odborných přednášek působení na rozum posluchače
- řečnické umění (rétorika) – schopnost dobře mluvit na veřejnosti
- projev
- politický – hodnotící úvaha, uváděná fakta hodnotí skutečnost a ukazují směr jednání, směr vývoje (např. novoroční projev prezidenta)
- slavnostní – projev oficiální, pronesený při mimořádné příležitosti (oslavy výročí, kulturních událostí, pohřby významných osobností); uváděná fakta jsou podkladem k hodnocení, a to kladnému; prostředky umělecké (obraznost), oficiální (např. uvítací projev)
- proslov
- projev menšího rozsahu než oficiální slavnostní, např. úvod k jednání; přítomnost menšího počtu posluchačů, navzájem většinou známých
- jednodušší kompozice, menší míra oficiálnosti, srdečnost
- přednáška
- mluvený projev naučeného obsahu, výkladové i úvahové postupy, vliv na rozum, působivost v obsahu, ve způsobu podání, v kompozici i formě

Význam slov, slova mnohoznačná

1) Slovo
= skupina hlásek (někdy jen jediná), tvořící ustálený celek a mající svůj vlastní význam
= jednotka slovní zásoby (lexikální jednotka, lexém)
- v každém slově se spojuje stránka významová a zvuková
Typy slov:
- pojmenovávají skutečnost
židle, koule (podstatná, přídavná jména, slovesa aj.)
- poukazují na skutečnost
tenhle, já (zájmena)
- vyjadřují pocity, výzvy, napodobují zvuky
brr, haló, haf (citoslovce)
- vyskytují se v gramatických konstrukcích
a, ale, nad, ať (spojky, předložky, částice)
- vlastní jména
(nemají obecný význam) Zdeněk, Vltava

- pojmenování mohou být:
- jednoslovná
- víceslovná (sousloví) – spojení dvou i více slov, ale jako celek mají svůj zvláštní význam, např. šicí stroj, základní škola
odborné názvy (termíny) – velmi krátké vlny, kyselina octová
frazeologická spojení (frazémy)

2) Významy slova a jeho složky
- význam – informační obsah slov a sousloví
a) slovo má význam
- slovní (věcný, obsahový, lexikální) – označuje určitý jev skutečnosti; význam, který má slovo samo o sobě
- mluvnický (gramatický) – nabývá ho až ve spojení s jinými slovy ve větě; je vymezen mluvnickou stavbou jazyka; vyjadřuje různé mluvnické kategorie, např. rod, pád apod.
- z tohoto hlediska rozlišujeme slova
- lexikální (mají jen význam slovní) – citoslovce, příslovce
- lexikálně gramatická (mají význam slovní a ve větě různé významy gramatické) – podstatná jména, přídavná jména, zájmena, číslovky, slovesa
- gramatická (vyjadřují větné vztahy slov nebo vět) – předložky, spojky, částice (někdy pomocná slovesa – bych, jsem)
- vedle toho mohou mít slova význam
- symbolický (slon = neohrabanost, pírko = lehkost)
- slovotvorný – u odvozenin a složenin (letec, zvěrolékař)
- pojmenování jsou
- značková (slovotvorně „neprůhledná“) – např. les, chleba
- popisná (jakoby popisují jev) – běžet --> běžec

Tvoření slov

a) Odvozování
Důležitým hlediskem, podle něhož lze třídit slova, je motivovanost. Podle tohoto hlediska rozeznáváme slova značková (nemotivovaná), která svou formou nikterak nenaznačují svůj význam (např. ruka, dům, les aj.), a slova popisná (motivovaná), která se svou formou i svým významem opírají o slova jiná (např. dřevěný – dřevo).
Tvoření nových slov pomocí předpon, přípon a koncovek nazýváme odvozování. Slovo, od něhož se odvozuje, může být ovšem samo již odvozené. Slova se stejným kořenem se nazývají příbuzná. Jejich souhrn vytváří slovní čeleď. Při odvozování přidáváme k slovotvornému základu slovotvorný prostředek, tj. příponu (sufix) nebo předponu (prefix).

Odvozování příponami
Slovotvorným základem při odvozování příponami je kmen, tj. část slova bez koncovky (např. žen(a), vaři(t)). Není-li kmen už dále rozčlenitelný, nazývá se kořen (radix). Koncovka zařazuje slovo k slovnímu druhu a vyjadřuje mluvnické kategorie. Z přídavných jmen se tvoří jména podstatná někdy zpodstatněním, tj. tak, že se příd. jm. pouze zařadí k novému slovnímu druhu, ale ponechá se mu původní skloňování (např. podst. jm. strážný se skloňuje podle mladý). Při odvozování se často v odvozeném slově střídají hlásky (např. krácení a dloužení samohlásek – ráno, ranní).

Podstatná jména
- jména konatelská
- odvozená od podstatných jmen (včelař, truhlář, mečíř, kadeřník, dějepisec)
- jména činitelská
- odvozená od sloves (doručovatel, výrobce, nákupčí)
- jména podle příslušnosti
- příslušnost k zemi nebo místu – jména obyvatelská (Číňan, Slovinec, Polák, Pařížan, Pražák)
- příslušnost ke skupině lidí (májovec, řeholník, odborář)
- názvy míst (ohniště, ohnisko, plovárna, čistírna, nemocnice)
- jména přechýlená – mění u životných jmen původní rod (žákyně, císařovna, tygřice)
- názvy hromadné (kolektiva)
- vyjadřují gramatickou formou singuláru soubor jednotlivin (obyvatelstvo, kapradí, trámoví, sousloví)
- jména zdrobnělá – deminutiva (soudek, hošík)
- jména zveličelá – augmentativa (chlapisko, chlapák)
- názvy nositelů vlastností (lakomec, smrtelník, sprosťák)
- názvy vlastností (lidskost, kritičnost, slepota)
- názvy prostředků činností (vysílač, mýdlo, kružítko, sušák)
- názvy výsledků děje (posudek, hoblina, vyhláška)
- názvy dějů (výstavba, okopávka)

Přídavná jména
- adjektiva přivlastňovací – posesivní (Karlův, matčin, psí, bratrský)
- široce vztahová – relační (telefonní, jazykový)
- vztahová místní (beskydský, olomoucký)
- vztahová časová (ranní)
- vztahová vyjadřující původ (vinný, okurkový)
- jakostní (vlasatý, skalnatý)
- s významem podobnosti (kulový, vejcovitý)
- s významem zeslabujícím nebo zesilujícím (slaďoučký, velikánský)
- dějová (hlučný, bojovný)

Odvozování předponami

Na rozdíl od přípon předpony v podstatě význam základového slova nemění, jen ho obměňují. Některé předpony jsou totožné s předložkami, jiné existují jen jako předpony. Nejčastěji se předpon užívá při odvozování sloves, někdy jen pro změnu slovesného vidu (psát – napsat). Předpony u jmen mívají samohlásku dlouhou (přílet), u sloves většinou krátkou (přiletět).

b) Skládání (kompozice)
- spojování dvou i více slovních základů
- obě části bývají spojeny pomocí tzv. spojovacího vokálu (konektému) --> složeniny pravé (vlastní)
- méně často bývá první člen beze změny (okamžik, pravděpodobný) --> složeniny nepravé (nevlastní), tzv. spřežky
- složeniny:
- koordinační, a to slučovací (černobílý = červený a bílý)
- subordinační, a to přívlastkové (maloměsto = malé město)
příslovečné (dalekohled = hledí daleko)
doplňkové (samouk = sám se učí)
předmětné (listonoš = nosí listy)
- predikační (listopad = listí padá)
- větné (jaksepatří = jak se patří)
- mechanické (jestliže = jestli, že)
- hybridní složeniny – jeden komponent je domácího, druhý cizího původu
c) Zkracování
- spojování dvou i více zkrácených slovních základů
- iniciálové zkratky - z počátečních písmen slov (OSN)
- zkratková slova – z počátečních slabik nebo hlásek (Čedok)

Ostatní způsoby tvoření slov:
- mechanické krácení (Dora z Dorota)
- nastavování slov (malilinký)
- překrucování slov (safraporte, zatrápený)
- křížení slov (bezbožný + neznaboh = beznaboh)
- pojmenování podle prvního slova (Otčenáš)
- univerbizace (výpadová silnice --> výpadovka) x multiverbizace

Vývoj národních písem

Vývoj národních písem je velmi složitý. Většinou vycházejí z římských vzorů, jejich grafické formy a upotřebení jsou však značně rozdílné. Podávají svědectví o vývoji jednotlivých národů a odrážejí mocenské a kulturní proudy Evropy od 5. do 11. století. Písma raného středověku se dělí podle svého původu do několika podskupin: středověké modifikace římských písem, písma irsko-anglická, španělská, písmo papežských a císařských listin a písma francká. Podnět k větší jasnosti a čitelnosti písmové kresby a k prvnímu stabilizování forem naší malé abecedy dal Karel Veliký, který vládl francké říši v letech 768 - 814. Vyhlásil reformu písma a jeho zásluhou vznikla dobře čitelná rukopisná forma malých písem. Podle svého původu se nazývá karolínská minuskule. V 11. století se po románském slohu objevuje druhý univerzální sloh evropského středověku, gotika. Její vliv se projevil i v tvorbě písma. Vznikala lomená písma gotická, která lze rozdělit do tří skupin: Majuskulová písma nápisová - ke kterým patří gotická majuskule 11. století, románsko-gotická majuskule 12. století a její pozdější ornamentální a kaligrafické formy. Tato písma vznikala v celé západoevropské kulturní oblasti. Formální písma knižní - ve 12. století se v severofrancouzských rukopisech začala objevovat gotická knižní minuskule, ve 14. století na sever od Alp textura, tzv. písmo misálové, která ve svém vývoji zaznamenala několik forem (kaligrafickou, konstruovanou a ornamentální). Byla velmi rozšířená a po vzniku evropského knihtisku se stala prvním tiskovým písmem. Podobný vývoj prodělala rotundam, která je italskou paralelou textury. Běžná písma kurzivní - gotická kurzíva italského typu 13. století, francouzského typu 15. století. Bastardy, česká ve 14. století, francouzská a anglická v 15. století. Také bastarda se stala knižním lomeným písmem. Měla dvě formy, okrouhlou a hrotitovou. Po vynálezu knihtisku se vedle tiskové textury, rotundy a bastardy vyvinuly jako tisková písma v 16. století ještě švabach a fraktura. Všechna lomená písma mají společný slohový ráz, dekorativnost a dynamičnost duktu, lomení oblouků a ostrost kresby písem. Vývoj latinky navázal v období renesance v 15.století na předgotické klasické vzory. Vznikla tzv. humanistická písma. Odtud i název antikva a litera romana. V období baroka a klasicismu již nedošlo k podstatným změnám základních schémat písma. Písmo se pouze přizpůsobilo novému vkusu a používání nových psacích technik (ocelového pera).

Lexikologie a lexikografie

Tato kapitola bude pojednána s akcentem zejména na problematiku lexikografickou, k poučení obecněji, šířeji lexikologickému je třeba nehlédnout do maturitních otázek 8, 11, 15. Vzhledem ke značné mohutnosti látky, v zájmu operabilnosti a názorné organizovanosti textu jsme zvolili toliko prosté odkázání namísto nepraktického totalizujícího svodu.

- lexikologie - nauka o slovní zásobě
- v rámci lexikologie rozlišujeme ještě řadu dalších subdisciplin – etymologie (o původu slov), onomastika (o vlastních jménech), lexikografie (o sestavování slovníků – lexikonů)

Typy slovníků:
1) překladové (dvou i vícejazyčné)
- např. pětidílný Jungmannův slovník česko-německý
2) výkladové – vysvětlují význam slova týmž jazykem, jímž jsou uvedena heslová slova
a) naučné (encyklopedické) – výklad významu slova + širší poučení
např. Ottův slovník naučný (1888 – 1909), 28 svazků, 12 svazků dodatků
b) jazykové – výklad významu slova, výslovnost, mluvnické poučení, použití slova
např. Příruční slovník jazyka českého – PSJČ (1935 – 1957), 9 svazků
Slovník spisovného jazyka českého – SSJČ (1957 – 1971), 4 svazky, 2. vydání 1988 8 svazkové
Slovník spisovné češtiny – SSČ (1994), jednosvazkový
3) speciální
- historické (J. Gebauer, Slovník staročeský)
- etymologické (o původu slov, např. V. Machek)
- nářeční (slovník chodského nářečí – J. F. Hruška)
- cizích slov (L. Klimeš, Slovník cizích slov (1994), Akademický slovník cizích slov I, II (1995))
- frazeologické (F. Čermák, J. Hronek, J. Machač a kol.: Slovník české frazeologie)
- terminologické (názvoslovné), např. Š. Vlašín: Slovník literární teorie
- autorské (Puškinův, Shakespearův)
- slangové (P. Ouředník: Šmírbuch jazyka českého)
- věcné a synonymické (J. Haller a kol.: Český slovník věcný a synonymický)
- frekvenční (o častosti výskytu slov), např. J. Jelínek, J. V. Bečka, M. Těšitelová: Frekvence slov, slovních druhů a slovních tvarů v českém jazyce
- ortografické (pravopisné) a ortoepické (výslovnostní) – např. Výslovnost spisovné češtiny I, II
- retrográdní (slova abecedně uspořádána podle pořadí písmen od konce), např. E. Králíčková: Retrográdní morfematický slovník češtiny
- slovníky vlastních jmen
- obrazové (Komenský, Orbis pictus)

VÝVOJ PÍSMA

Podmínkou vzniku řeči a později písma byla praktická činnost lidí a společenský charakter práce, který vyžadoval vyjadřování a zaznamenávání myšlenek a skutečností. V dlouhých etapách vývoje lidstva nadešel čas, kdy ústní předávání zpráv a myšlenek nedostačovalo. Člověk vzal do ruky nástroj, aby zanechal zprávu pro další generace. Při sledování vývoje písma a tisku rozeznáváme dvě hlavní období, která jsou od sebe neoddělitelná a navzájem se doplňují. Každé z nich mělo podíl na současném stupni vývoje lidské společnosti: předhistorické období - vznik předchůdců písma - kresby - piktogramy - ideogramy. historické období - vznik ručně psaných, kreslených nebo jinak utvářených písem, vznik kovových tiskových písem a tisku, vznik nových tiskových technik v 19. a 20.století a moderní písmová tvorba. PIKTOGRAMY - zjednodušené kresby; jejich smysl je jasný i bez znalosti jazyka. Později z nich vzniká obrázkové písmo. Některé národy zůstaly ve vývoji písma na této úrovni až do 19.století. Známý je piktogram z roku 1849, zaslaný Kongresu USA, ve kterém Indiáni žádají vrácení lovišť. IDEOGRAMY - symboly. V kulturně vyspělé oblasti Mezopotámie a Středomoří se v období otrokářského řádu začaly vyvíjet obrázkové ideogramy pro určitý pojem, který bylo možno vyjádřit mluvenou řečí. Předpokladem pro přečetní ideogramu byla znalost pojmu, který vyjadřoval. Podobně se u jiných národů začaly používat uzlové značky (Inkové, Aztékové). Místní označení (navršené kameny), značící hranice pravěkých lovišť, vruby do stromů, barevné značky i tetování jsou symboly, jejichž správný význam někdy těžko chápeme. Lidstvo v hojné míře používá těchto symbolů dodnes. Co jsou symboly (loga) firem? Pouze snaha o grafické ztvárnění, zjednodušenou identifikaci a snaha o "vyznačení loviště". Co jsou různá tetování na lidském těle? Snaha říci ostatním "toto jsem JÁ, toto je MOJE tělo". A když půjdeme dál, tak zjistíme, že snaha o vizuální komunikaci nás potkává na každém kroku. Např. navigace v metru, letištích, nemocnicích. Patří sem i dopravní značky, turistické značky, lodní abeceda, atd. Vývoj se však nezastavil. Z piktogramů a ideogramů se v příhodných podmínkách začalo tvořit písmo. Nejprve slovní, které se dále vyvíjelo, přes slabikové k hláskovému.

Písmem rozumíme znaky, které mají sloužit k trvalému zaznamenávání myšlenek a skutečností. Je časově i místně nezávislé na osobě sdělujícího. Předpokladem pro přečtení písma a porozumění obsahu je nejen znalost písem (znaků), ale i znalost řeči (jazyka), v níž je písmo napsáno.

Písmo Číny, Babylónu a Egypta

První písmové soustavy se vyvinuly nezávisle na sobě. Vytvořili je obyvatelé Babylónu, Egypta a Číny. Sousední národy od nich přijaly písmo již hotové a během času si je přizpůsobili vlastním potřebám.
Čínské písmo vzniklo asi dva tisíce let před naším letopočtem. Má více než padesát tisíc znaků, ale pro běžnou potřebu člověk vystačí s třemi tisíci znaky. Písmo se maluje štětcem nebo tiskne kolmo dolů. Na vývoj evropského písma tato vyspělá východní kultura neměla přímý vliv.
Další dvě písma, babylónské a egyptské, se stala základem vzdělanosti evropských národů. Babylónské písmo klínové má svůj počátek u Sumerů. Svou formou bylo vázáno na používaný materiál a druh psacího nástroje (hliněné psací destičky, které se vypalovaly, a dřevěná rydla). Stáří se odhaduje na šest tisíc let a mělo přímý vliv na vznik a vývoj mladších forem písma ve starém Egyptě, jelikož obě otrokářské velmoci vedly čilý obchodní a kulturní styk. V historii Egypta se postupně vytvořily tři písmenové soustavy, jejichž znaky byly slovní, slabičné i hláskové. Hláskových znaků bylo 24, a to jen pro souhlásky. Samohlásky k souhláskám si čtenáři doplňovali sami, podle smyslu textu. Nejstarší z nich byly hieroglyfy. Vznikaly přibližně před pěti tisíci lety jako písmo obrázkové, které bylo postupně výtvarně zdokonalováno a zjednodušováno. Používalo se zejména při rytí nápisů do stěn paláců, chrámů a hrobek faraónů. Roku 1822 je rozluštil Francouz J.F. Champollion. Hieratické písmo - kněžské - bylo jednodušší než hieroglyfy. Mělo asi 600 znaků. Písaři je dále zjednodušovali. Použití tohoto písma bylo velmi široké. Zachovala se nám rytina na kamenech i fragmenty knih a papyrových svitků. Posledním písmem bylo písmo démotické - lidové. Používalo se v praktickém životě. Byly nalezeny obchodní smlouvy, dlužní úpisy, nařízení, vyhlášky. Jeho kresba byla již plně podřízena materiálu, na který se psalo - papyru. Jednotlivé znaky se postupem času změnily ve znaky písmenové. Egyptským písmem nastal přechod od písma obrázkového, slovního, k písmu hláskovému.

V druhém tisíciletí před naším letopočtem žili na území dnešní Sýrie Féničané, kteří vytvořili souhláskovou, tzv. severosemitskou abecedu o 22 písmenech. Přímý vliv egyptského písma na fénické není prokazatelný ani v grafické formě. Z fénického písma vzniklo 80 procent známých abecedních soustav. Západosemitští Féničané byli zdatnými obchodníky a mořeplavci. Pronikli do všech moří mezi Afrikou, Asií a Evropou. Je možné, že severogermánské runy (runa = tajemství) o 24 písmenech, staré asi dva tisíce let, jsou odvozeny od fénického písma. I na ostrově Kypru v Egejském moři byly ve vykopávkách nalezeny fénické nápisy. Fénické písmo se psalo zprava doleva.

Řekové

Řekové přijali písmo fénických obchodníků asi v 10. století před naším letopočtem. S písmem však nemohli přijmout metodu použití. Semitská souhlásková abeceda řečtině nevyhovovala. Některé znaky přetvořili na samohlásky, jiné - pro řečtinu neupotřebitelné - vypustili. Tomuto písmu se říká řecké písmo archaické. Protože v té době ještě neměli jednotný jazyk, vzniklo několik variant písma pro různá nářečí. Lze je rozdělit na dvě skupiny: východní a západní řeckou abecedu. Z východních písem, která se stala základem národního písma všech Řeků, později vznikla i písma slovanská. Ze západořeckých písem pak latinka. Původní levosměrné písmo Řekům nevyhovovalo, začali psát tzv. bustrofédou obousměrně, tj. první řádku zprava doleva, druhou zleva doprava, třetí zprava doleva atd. Avšak ani tento způsob psaní nebyl vhodný. Proto nakonec určili směr písma a čtení textu zleva doprava. Tím vzniklo pravosměrné písmo, kterým píšeme a čteme dodnes. Od Řeků přijala písmo celá Evropa. Při porovnání zřetelně vidíme, že latinka i azbuka se vyvíjely ze stejného základu.

Tvůrcem nejstaršího slovanského písma hlaholice (glagolica) byl soluňský učenec Konstantin Filosof (později přijal jméno Kyrillos - Cyril), který přišel se svým bratrem Metodějem kolem roku 863 do Velkomoravské říše, aby šířil křesťanství mezi západními Slovany. O jejich příchod požádal kníže Rostislav byzantského císaře Michala III., a to z politických důvodů, neboť našim národům reálně hrozila od franckých kněží germanizace. Konstantin použil běžné malé řecké písmo, doplnil několika znaky hebrejsko-samuritskými a do staroslovanského jazyka, který byl podobný staročeštině, přeložil z řečtiny část bible a náboženské knihy. Hlaholice měla dvě formy: okrouhlou a hranatou. Bylo to písmo velmi složité, mělo 43 znaků a jeho čitelnost byla obtížná. Hlaholice se v Čechách udržela asi do 11.století. Nejprve paralelně s latinkou, později se od jejího užívání upustilo. Ve starém Velkém Bulharsku, kam po odchodu z Čech Metoděj přišel, se vedle hlaholice rozšířila praktičtější cyrilice. Svůj název dostalo toto písmo na počest Cyrila, který byl prohlášen za svatého. Odtud se cyrilice šířila do Srbska, na Ukrajinu a do Ruska. Ruská azbuka vychází z cyrilice, která se na Ukrajině a v Rusku již vyvíjela samostatně. Sloužila hlavně k psaní náboženských knih a textů. Říkalo se jí ustav. V roce 1708 nechal car Petr Veliký písmo zjednodušit podle latinkových vzorů v novou občanskou abecedu a nazval ji graždanka. Ta se používá v podstatě dodnes.

V době rozkvětu řecké kultury, asi 300 let před naším letopočtem, se písmo dostalo prostřednictvím řeckých kolonistů na Sicílii a Apeninský poloostrov, kde se s ním seznámili Etruskové a Italikové. Nastal bohatý rozvoj latinky. Starší Latinové znali pouze velká písmena. Latinská abeceda měla 24 písmen a postrádá znaky pro J, K, U, Y, W. Toto písmo se v dalším vývoji rozdělilo do několika forem. Nejprve to byla latinka archaická, která vycházela z řeckého písma a má do jisté míry orientální ráz. Dalším vývojem vznikaly národní písmové formy. Nejprve vznikala římská písma nápisová - capitalis monumentalis - písmo tesané do tvrdých materiálů. To prošlo dlouhým vývojem, od 3.století př. n. l. do 4.století našeho letopočtu. Ustálilo se jako písmo stínované s výraznými serify. Je známá i jeho ornamentální forma - capitalis rustica - písmo psané nebo malované, kterým byly do různých odolných i méně odolných materiálů publikovány veřejné i soukromé dokumenty. Jiné označení tohoto písma je scriptura acturia (písmo dokumentární). Vzniklo asi počátkem našeho letopočtu. Je to písmo nevýrazně stínované, serifové, užší kresby. Další nápisová písma, scriptura curseva a scriptura uncialis, vznikla později, asi ve 3.století našeho letopočtu, a jsou pravděpodobně modifikacemi římských "knižních" písem. Capitalis quadrata - jinak zvané též capitalis elegans - má význam v celém dalším vývoji latinky od počátku středověku. Vzniklo asi ve 3.století našeho letopočtu. Je výrazně stínované, serifové, čtvercového vzhledu. Vyspělá řecká kultura i politická moc Římanů (porážka Řeků u Korintu r.146 př.n.l.) vedla k vytváření dalších písem, potřebných pro diplomacii, armádu, obchod i umění. Psalo se na různé materiály, zpočátku na tenký olověný plech, později na papyrus a pergamen. Vyvíjel se i písařský nástroj, rydlo, třtinové nebo rákosové pero, od 4. - 5.století brkové. Též technika psaní se změnila. Inkoust se vyráběl ze sazí nebo z duběnek. Pro zdobení zvláště drahých spisů se používala organická i anorganická barviva, stříbro a zlato. Tato písma se nazývají římská písma knižní. Ve svém vývoji vycházela z nápisových písem, ale zpětně měla na tato písma vliv. V 1. století př.n.l. vznikla klasická kapitála, o sto let později pak římské knižní písmo smíšené (scriptura mixta), které lze pokládat za jakýsi přechodový typ písma minuskulového. Ve 2.-3.století římská uniciála, která se stala formálním latinským písmem. Další užívanou formou římského písma byla asi v 5.století římská polounciála. Vedle písem s vertikální osou se vyvíjela písma kurzivní (italiky) se šikmo skloněnou osou, která měla v denním životě širší použití a byla při psaní svým sklonem přirozenější. Po pádu říše římské r.476 se vývoj římských písem zastavil a začala vznikat tzv. písma národní.

Jazyk jako nástroj myšlení. Jazykověda a její discipliny.

jazykovědy se stalo dílo Ferdinanda de Saussura Kurs obecné lingvistiky, vydané poprvé v roce 1913, v němž tento švýcarský badatel odhalil (krom jiného) těsnou spojitost jazyka s myšlením („Hranice našeho jazyka jsou zároveň hranicemi našeho světa.“). I on byl však součástí širšího filozofického proudu, akcentujícího důkladněji právě jazykové aspekty. Vztah jazyka a myšlení však dodnes není zcela uspokojivě vysvětlen.

- hláskosloví – o zvukové složce jazykové komunikace
- fonetika – studuje činnost mluvních orgánů při řeči (artikulační fonetika, pracuje se širokým biologickým aparátem – např. postavení rtů a jazyka, činnost hlasivek atd.), charakter výsledného zvuku (akustická fonetika, opírá se o četné fyzikální poznatky) a jeho sluchové hodnocení (percepční fonetika)
- zatímco dříve byla v kurzu tzv. instrumentální fonetika (tedy vycházející z počítačových analýz), dnes tato věda čerpá poznatky především z percepčního hodnocení
- fonologie – zaměřuje se jen na ty složky zvukového signálu, které jsou v daném jazyce významotvorné, hodnotí tedy zvukový materiál z lingvistického hlediska
- někdy bývá pokládána za jakousi podmnožinu fonetiky – odtud funkční fonetika (přihlíží k významu)
- obě discipliny se ve svých poznatcích doplňují
- ortoepie – poučení o spisovné výslovnosti
- gramatika (mluvnice)
- morfematika – nauka o morfémech, jejich stavbě, druzích, kombinačních schopnostech
morfém – nejmenší část slova mající ustálenou formu i gramatický význam
- morfologie (tvarosloví) - nauka o slovních druzích, o vnitřní stavbě slovních tvarů
- syntax (skladba) – nauka o stavbě vět a souvětí
- lexikologie
- nauka o slovní zásobě, speciální lexikografické problematice se věnuje etymologie (o původu slov), onomastika (o vlastních jménech), lexikografie (o sestavování slovníků – lexikonů)
- sémantika – nauka o významu slov
- slovotvorba – nauka o tvoření slov (derivologie, derivace - odvozování)
- stylistika – nauka o slohu, nauka o způsobu výběru a užití jazykových prostředků v jazykových projevech, speciální obor textové lingvistiky
- dialektologie – studuje nářečí (dialekty)
- některé nové obory jazykovědy, pomezní discipliny
- sociolingvistika (o vztazích jazyka a společnosti v historii i současnosti)
- psycholingvistika (o vztazích jazyka a psychických procesů)
- matematická lingvistika (např. matematika větných struktur
atd.
- jazykověda: diachronní (historická) – studium vývoje jazyka
synchronní – studium stavu jazyka v určitém období

Stavba věty jednoduché

- syntaktická (skladební) dvojice – dvě slova, která k sobě ve větě mluvnicky i významově patří
- základní syntaktická dvojice – spojení podmětu a přísudku, základ dvojčlenných vět
v ostatních syntaktických dvojicích rozlišujeme člen řídící a člen závislý

Syntaktické vztahy významové
- v syntaktické dvojici
a) predikace (přisuzování) – mezi podmětem a přísudkem (přísudkem se přisuzuje tomu, co je označeno podmětem, nějaká vlastnost, činnost, stav)
Chlapec jedl.
b) determinace (určování) – mezi členy ostatních syntaktických dvojic ve větě, člen závislý zpřesňuje (blíže určuje) význam členu řídícího
malý chlapec, jedl včera, jedl u stolu, jedl buchta atd.
- v syntaktické skupině (větné členy navzájem nezávislé)
a) koordinace (přiřazování, souřadnost) – mezi několikanásobnými větnými členy
slučovací (Petr a Pavel)
stupňovací (bylo teplo, ba až horko)
odporovací (mluvil krátce, ale chytře)
vylučovací (napiji se vody nebo mléka)
důvodový neboli příčinný (neúspěšné, neboť nepřipravené představení)
důsledkový (nepřipravené, proto neúspěšné představení)
b) apozice (přistavování) – vztah široké totožnosti, označení téhož jevu dvojím způsobem
Jan Neruda, básník a prozaik 19. Stol, zemřel v r. 1891.

Formální vyjadřování syntaktických vztahů
- v syntaktické dvojici
a) shoda (kongruence) – člen závislý se shoduje s členem řídícím v pádě, čísle, rodě nebo osobě, uplatňuje se v přísudku, přívlastku a doplňku
malý chlapec, chlapec jedl, chlapec jedl rád
b) řízenost (rekce) – člen řídící určuje pád závislého jména, uplatňuje se v předmětu, neshodném přívlastku, neshodném doplňku
jedl koláče, trhání blatouchů, zvolili ho svým vedoucím
c) přimykání (adjunkce) – tvar závislého členu není určován členem řídícím, jen významový vztah, uplatňuje se u příslovečného určení nebo neshodného přívlastku
jedl včera, jedl u stolu, dům u nádraží
- v syntaktických skupinách
a) parataxe (vztah souřadící) – spojení volné
otec a matka
b) hypotaxe (vztah podřadící) – nerovné, těsnější spojení
otec s matkou

Větné členy
- slova plnovýznamová
- základní větné členy: podmět, přísudek
- rozvíjející větné členy: přívlastek, předmět, příslovečné určení, doplněk
- každý větný člen může být:
holý (pes štěkal)
rozvitý (sousedův pes štěkal)
několikanásobný (náš i váš pes štěkal)

Základní větné členy

- podmět (subjekt)
- mluvnicky je nezávislý na jiném členu, shoduje se s přísudkem
- vyjadřuje původce děje (Chlapec zpívá.), nositele činnosti (Listí se zelená.), vlastnosti (Obraz byl krásný.), stavu (Všichni byli zdrávi.), někdy i cíl děje (Kniha byla vydána.)
- je vyjádřen nejčastěji podstatným jménem v prvním pádě, přídavným jménem, zájmenem, infinitivem a jiným slovním druhem
- nevyjádřený – je zřejmý z tvaru slovesa, z jeho koncovky
Myslím to dobře.
- všeobecný – blíže neurčený, ale osobní, např. všichni, člověk, lidé, někdo
Říkali to v rozhlase. Kdo se bojí, nesmí do lesa.
- neurčitý – neznámý neživotný původce
Na půdě to zapraskalo.
- přísudek (predikát)
- je nezávislý na jiném větném členu, shoduje se s podmětem
- vyjadřuje děj (Petr pracuje.), přisuzuje někomu činnost, vlastnost (Petr je mladý.), stav (Petr spí.), změnu stavu (Petr omládl.)
- přísudek slovesný
- je vyjádřen určitým tvarem slovesným slovesa plnovýznamového
Pavel čte.
- přísudek slovesně jmenný
- je vyjádřen určitým tvarem slovesným slovesa neplnovýznamového (sponové sloveso – být, stát se; modální sloveso; fázové sloveso – začít, přestat; kategoriální sloveso) + výraz jmenné povahy (možný je i infinitiv)
Zahrada je krásná. Otec se musel vrátit. Voda přestala téct. Dal příkaz.
- přísudek neslovesný
- věta neobsahuje určité sloveso, ale dělí se na část podmětovou a přísudkovou
Sliby chyby. Šatna naproti. Žába žbluňk do vody (citoslovce jako predikát).
- přívlastek (atribut)
- závisí na podstatném jménu
- závislost vyjádřena kongruencí (nová kniha) – v rodě, čísle a pádě, rekcí (beseda o knize) nebo adjunkcí (škola hrou, cesta lesem)
- je vyjádřen přídavným jménem (zimní krásy), zájmenem (naše země), číslovkou (tři žáci), podstatným jménem (krásy hor, lyžaři z Prahy), infinitivem (touha vyniknout), příslovcem (místo nahoře)
- otázka jaký? který? čí?
- shodný – se substantivem se shoduje v rodě, čísle, pádě, stojí většinou před ním, většinou vyjádřen adjektivem, zájmenem, číslovkou
červené jablko, to jablko, tři jablka
- neshodný - neshoduje se s podstatným jménem, většinou stojí za ním, je vyjádřen nejčastěji substantivem nebo přivlastňovacím zájmenem (jejich, jeho)
cesta lesem, kamarád z Prahy
- holý – nerozvitý žádným větným členem (červené květy),
- rozvitý – základem bývá rozvíjené adjektivum (rychle se měnící počasí)
- několikanásobný
- adjektiva jedné významové řady
- jejich pořadí lze změnit
- jsou oddělena čárkou nebo spojkou souřadící
červené, žluté a oranžové květy
- postupně rozvíjející
- řídící substantivum se rozvíjí nejdříve jedním adjektivním přívlastkem, pak celé spojení dalším výrazem atd.
- neoddělují se čárkou
nejznámější současný český básník
- volný
- vyjadřuje doplňující vlastnost, ale nepodstatnou (lze jej vypustit bez změny smyslu věty)
- odděluje se čárkou
Zahrada, obehnaná drátěným plotem, byla vzorně upravená.


- těsný
- vyjadřuje vlastnost podstatnou (nelze jej vypustit bez změny smyslu věty)
- neodděluje se čárkou
Žáci přihlášení do soutěže zvednou ruce.

Předmět (objekt)

- závisí na slovese nebo na přídavném jménu
- závislost vyjádřena rekcí
- je vyjádřen podstatným jménem (hodit míčem, těšit se na prázdniny), zájmenem (poslechnout ji), infinitivem (dovedou psát)
- vyskytuje se ve všech pádech kromě 1. a 5. Pádu
- příslovečné určení (adverbiale)
- závisí na slovese (vrátit se zpět), přídavném jménu (uskutečněný podle přání), příslovci (velmi dobře)
- závislost vyjádřena přimykáním
- vyjadřuje různé okolnosti děje a vztahy
místo jdu domů
čas jdu večer
způsob jdu pomalu
míru krátce před večerem
příčinu potrestat za krádež
účel jet na léčení
podmínku při nedostatku peněz se to nestane
přípustku přes nepříznivé počasí vyjel
- je nejčastěji vyjádřeno příslovcem (číst rychle), podstatným jménem (trvat týden, uklízet ob týden), infinitivem (odjet se léčit)
- otázky jiné než pádové (na místo, čas, způsob atd.)
- doplněk (atribut verbální)
- závisí na podstatném jménu a zároveň na slovese
Pavel chodil do divadla rád.
Vrátil mi knížku roztrhanou.

Příslovce

Neohebná slova vyjadřují:
místo: kde?,kam?,odkud?,kudy?
čas: kdy?,odkdy?,dokdy?,jak dlouho.
způsob: jak?
příčinu: proč?
Např.Dnes je venku škaredě. Příslovečné určení způsobu

Vznik příslovcí
Z přídavných jmen Např. pěkný- pěkně
dojemný dojemně
přátelský přátelsky
dlouhý dlouho

Ustrnutím
V sedmém pádě čísla jednotného.
hon honem
cval cvalem
úprk úprkem

Ustrnutím
V druhém pádě čísla množného.
dům domů

Z příslovečných spřežek:
Vznik:př.sp.:spojením předložky s:
podstatným jménem,
přídavným jménem,
nebo se zájmenem .

nahlas hlasitě
na hlas pozor na hlas
nahoře jsou díly
na hoře Byli jsme na hoře říp.

Pozor tato slova se píší dohromady s předložkami a jsou to také příslovce
Nalevo ,vlevo,doleva,zleva, napravo,vpravo,doprava,zprava,vpřed,kupředu,vzad a dozadu.

Předložky:
Neohebná slova stojí vždy před jmény

Předložky se dělí na nepůvodní a původní .

Původní předložky: za,k,do,ku,na,u,před,v.
Nepůvodní předložky: mohou být i jiným druhem slova.

Částice:
Neohebná slova, která uvozují samostatné větné členy.
Např. že, kéž, ať a nech.
Věty např. že nedáváš pozor!
Kéž bychom měli více hodin češtiny.

Citoslovce
Neohebná slova vyjadřují:city a nálady ,vůle mluvícího, zvuky a hlasy zvířat.
City a nálady: ách, ouvej, au, hejsa.
Vůle mluvícího:hejrup, holahej
Zvuky a hlasy zvířat: bum, bú, hú, vrků, br, ko ko dák.

Staroslověnština

Roku 863 přišli na Velkou Moravu dva bratři ze Soluně – Konstantin (celým jménem Konstantin Filozof, později přijal mnišské jméno Cyril) a Metoděj. Na žádost knížete Rostislava byli vysláni císařem Michalem a patriarchou Fótiem (světská a církevní hlava Byzancie). Předpokládá se, že na Moravu přinesli již hotové překlady některých náboženských a bohoslužebných textů. Pro tyto potřeby upravili z malých písmen řecké abecedy první slovanské písmo – hlaholici. Později bylo vytvořeno z velkých písmen řecké abecedy zjednodušené, řečtině podobnější písmo, cyrilice (současná azbuka s ní vykazuje mnoho shodných rysů). Například ještě Dobrovský (autor věhlasného díla Základy jazyka staroslověnského, konstituoval slavistiku jako autonomní vědeckou disciplinu) se mylně domníval, že z obou písem je hlaholice starší. Na jeho obranu ovšem dodejme, že neměl k dispozici dostatečné množství autentických památek. Nedlouho po zveřejnění Dobrovského úsudků našel Pavel Šafařík při Chrámu sv. Víta Pražské hlaholské zlomky a ocitl se tak mezi prvními, kdo zpochybnili a záhy vyvrátili teorii o cyrilici coby starším z obou písem. Jazyk, do něhož bratři překládali, dnes označujeme jako staroslověnština (nebo stará církevní slovanština). Jedná se o jazyk liturgický (bohoslužebný), umělý. Původem je staroslověnština bulharsko-makedonský dialekt z okolí řeckého města Soluně. Jako první vyslovil teorii o vzniku staroslověnštiny v bulharsko-makedonské oblasti Josef Dobrovský. Zásluhy staroslověnského jazyka jsou vskutku dalekosáhlé. Předně si uvědomme, že se jednalo o jazyk principiálně liturgický, o čemž výmluvně svědčí mnohočetné doklady z oblasti lexika. Svou náboženskou funkcí, třebaže dominantní, se však staroslověnština nevyčerpala. Krom šíření křesťanství měla výsostné zásluhy na obraně proti západním kulturním vlivům a, zapojeno do širší časové perspektivy, také na modulování moderních slovanských jazyků. Žel autentických dobových materiálů se nám dochovalo velmi málo, obraz doby namáhavě skládáme z nečetných, často pouze fragmentárních opisů staroslověnských děl vzniklých ve středověku.
Staroslověnština je nejstarobylejší písemně doložený slovanský jazyk, který je svým archaickým rázem nejbližší historicky nedoložené praslovanštině. V staroslověnštině jsou zachovány jery, nosovky, plně rozvinutá soustava jednoduchých préterit (minulých časů), plně rozvinutý duál (dnešní tvary rukama, nohama – zbytky duálových tvarů) atd.
Stejně jako dnešní čeština byla i staroslověnština jazyk silně flexivní, tedy tíhnoucí k ohýbání slov, a proto také můžeme uvnitř jazyka identifikovat skloňovací paradigmata (vzory). U podstatných jmen rozeznáváme tzv. kmeny (a-kmeny, o-kmeny atd.), substantiva dále vyjadřují kategorie rodu (maskulinum, femininum, neutrum), čísla (singulár, plurál, duál) a pádu (u většiny kmenů jich existuje sedm, tedy stejně jako dnes). Slovesa mohla vyjadřovat rozličné časy: prézent (tedy přítomný čas), minulé časy – aorist (základní minulý čas, tvořil se od dokonavých i nedokonavých sloves), imperfektum (vyjadřoval děj, který se v minulosti opakoval, nebo průvodní okolnost k minulému ději), perfektum (později nahrazen préteritem), pluskvamperfektum (předčasnost v minulosti), budoucí čas nebyl jednotně stanoven. Kromě času dále slovesa vyjadřovala kategorie způsobu (indikativ, imperativ, kondicionál), vidu a rodu (aktivum, pasivum). Slovesa se tvořila od prézentního a infinitivního kmene, v souvztažnosti s tím pak rozlišujeme 5 prézentních a 6 infinitivních slovesných tříd.
Význam staroslověnštiny pro české prostředí a češtinu spočívá v tom, že zprostředkovala styk našich zemí s tehdejší vyspělou kulturou byzantskou a že za svou více než dvěstěletou existenci (jako datum jejího zániku se s oblibou traduje rok 1097, kdy byli ze Sázavského kláštera vyhnáni poslední kněží udržující cyrilometodějskou, tedy staroslověnskou liturgii, tento milník musíme ale chápat pouze orientačně) v roli kulturního (písemného) jazyka u nás měla nepochybně vliv i na formování češtiny ve funkci kulturního jazyka. Čeština přejala ze staroslověnštiny nebo jejím prostřednictvím z dalších jazyků (z řečtiny) též řadu lexikálních prostředků, zejména z oblasti náboženské terminologie: modlit se, prorok, učedník, mučedník, apoštol atd.

Vývoj českého pravopisu, pravopis cizích slov

Vývoj českého pravopisu
- primitivní pravopis (původní) – jednoduchý; hlásky v češtině, které latina neměla, označovány písmenem pro hlásky zvukově nejbližší
- spřežkový pravopis – k označování hlásek, které má proti latině čeština navíc, používány spřežky, tj. spojení dvou i více latinských písmen
- např. spřežka cz mohla označovat jak c, tak č (stejně rz – r nebo ř atd.), dále pak spřežkový pravopis nerozlišoval kvantity (délky) samohlásek – to vše vedlo k nejednoznačnosti některých tvarů
- pravopis diakritický – s největší pravděpodobností zaveden Janem Husem; navrhl diakritická znaménka: nabodeníčko dlúhé (čárka označující délku samohlásky) a nabodeníčko krátké (tečka označující měkkost samohlásky); viz Husův spis de ortographia Bohemica (O pravopise českém)
- bratrský pravopis (platil až do národního obrození)
- místo teček nad souhláskami zaveden háček – ž, š, ř
- hláska j se píše písmenem g
- dvojhlásky aj, ej se píší ay, ey
- hláska v se označuje písmenem w (wěc)
- písmeno v označuje na začátku slova hlásku u (vslyš = uslyš)
- délka samohlásek se označuje čárkami, ale í se píše písmenem j (gegj = její)
- po c, z, s a ve spojce i se píše vždy jen y (cyzý)
- Dobrovského analogická oprava pravopisná – zavedení i po c a ve spojce y, po s, z se podle analogie začalo psát i nebo y (1. pád páni – psi, 4. a 7. pád pány – psy)

Psaní slov přejatých
- původní pravopis:
abbé, watt, wolfram, revue
- počeštěný pravopis
aféra, prézens, hokej, téma, tematický, teze, komise, adresa, ale džez i jazz, makeup i mejkap
- s a z
- kde se vyslovuje s jako z, píše se z:
analýza, organizace, poezie, gymnázium;
kurs i kurz, realismus i realizmus, diskuse i diskuze, renesance i renezance aj.
- označování délky:
- délka tam, kde se vyslovuje: akvárium, téma, sérum, filé
- obojí: benzin i benzín, citron i citrón, sezona i sezóna, ortopedie i ortopédie aj.
- krátké: na -ura: brožura, literatura
-una: laguna, tribuna

Přídavná jmena

Ohebná slova, která mají svůj rod, číslo, pád, podle podstatného jména u nich
vzor mají vlastní.

Např. krásný míč
Rod: M M
Číslo: jed jed
Pád: 4 4
Vzor mladý stroj


Přídavná jména jsou měkká , tvrdá , přivlastňovací
Měkká:
mají vzor jarní končí na í, í, í ve všech rodech píšeme v nich měkké i .
Např. od jmen zvířat sloní kly havraní oči
POZOR na slova ryzí a cizí píšeme v nich měkké i

Tvrdá
mají vzor mladý končí na ý v rodě mužském píšeme v tvrdých přídavných jménech měkké i, á v rodě ženském, nebo tvrdé y, é v rodě střední. Měkké i píšeme v 1. Pádě čísla množného v mužském rodě životném u přídavných jmen tvrdých. Jinak píšeme vždy tvrdé y.

Přivlastňovací
Mají vzory matčin a otcův
Vzor matčin končí na in , ina , ino. Měkké i nebo tvrdé y píšeme většinou podle vzoru matčin
Např. Smetanovy skladby
Matčiny skladby
Vzor otcův končí na úv , ova , ovo

POZOR na podstatná jména v třetím a v šestém pádě v koncovce ovi píšeme měkké i Např. Podal jsem ruku kamarádovi.

Zájmena:
jsou ohebná slova určujeme u nich rob, číslo, pád a vzor

Druhy zájmen :
Osobní: já, ty, on,ona ,ono ,my ,vy, oni,ony,ona ¸
Přivlastňovací: můj ,tvůj svůj ,jeho, její, jejich
Ukazovací: ten ,ta,to,ti,ty,ta,ten ,tenhle,týž,tentýž,takový,sám
Tázací: kdo?, co?, jaký?, který?, čí?
Vztažná: kdo,co,jaký,který,čí,jenž
Neurčitá: předpony: Ně kořeny slov kdo přípony koli Pozor k neurčitým
Lec co si zájmenům patří
Leda jaký také slova
Kde který Každý a Všechen
Málo čí

Záporná: přípona: ni kořeny slov kdo
jaký
který
čí
Patří jsem taky žádný

Zájmena osobní já ,ty ,my ,vy. To jsou zájmena bezrodá nemají žádný rod.
Zájmena přivlastňovací jeho, její, jejich to jsou zájmena, která se nemůžou skloňovat.

Číslovky
Jsou slova, která vyjadřují určitý nebo neurčitý počet
Číslovky určité: základní má otázku Kolik?
Řadová Kolikátý?
Druhová Kolikatero? Kolikaterý?
Násobná Kolikrát? Kolikanásobný?
Číslovky neurčité: Např. málo, moc, hodně, několik.
Skloňování číslovek řadových
Jeden - ten
Dva dva oba samostatné skloňování
Tři čtyři - kosti
Pět až devadesát devět i
Sto město
Tisíc stroj
Milion hrad

Slovesa

Určujeme u nich: osobu, číslo, čas, způsob, rod, třídu, vzor a vid.
Osoba: já, ty ,on, ona, ono Jednotná os.
my, vy ,oni ,ony ,ona Množná os
číslo: jednotné, množné
čas: minulý ,přítomný , budoucí
způsob
oznamovací má všechny tři časy minulí, přítomný ,budoucí :

Podmiňovací
Nemá žádný čas je buď:
podmiňovací minulý
např. Já bych býval přijel. podmiň.
Přítomný
Já bych jel.

rozkazovací
Nemá žádný čas ALE je v 2. os. Č. jed. 1.os. čísla množného 2. Os. Č. množného

Rod: činný např. Kluk pracuje na referátu, trpný např. Kluk přemýšlí.
Třída: první končí na E vzory tvrdé: Kmen přítomný Kmen minulý
nese nesl
bere bral všechny slovesné třídy jsou v 3. Os č. jed.
vzory měkké: maže mazal
peče pekl
umře umřel

druhá končí na NE vzory tiskne tiskl
mine minul
začne začal

třetí končí na JE vzory kryje kryl
kupuje kupoval

čtvrtá končí na Í vzory prosí prosil
trpí trpěl
sazí sázel sázej!

pátá končí na Á vzor dělá dělal

Slovesný vid
Je schopnost slovesa vyjadřovat. Nedokonavý má všechny časy přítomný, minulý, budoucí. Dokonavý nemá přítomný čas např.připojím

Vznik slovesného podstatného
Jména přidáním koncovky í např. připojit připojení

Shoda podmětu s přísudkem

Shoda podmětu s přísudkem
O koncovce přísudku rozhoduje rod podmětu
Podmět může být:rodu mužského životného v koncovce přísudku píšeme měkké i.
Podmět může být :rodu mužského neživotného a nebo rodu ženského v koncovce přísudku píšeme tvrdé y.
Podmět může být rodu středního v koncovce přísudku píšeme a.

Podmět:
Tážeme se na něj v prvním pádě čísla jednotného s otázkou kdo? Co? s přísudkem
a) Druhy podmětu:
Podmět vyjádřený:je ve větě uveden např. Kluk studuje.
Podmět nevyjádřený: není ve větě uveden,ale můžeme si ho přesně domyslet
1 z určitého slovesného tvaru Já jdu do školy.
2 Nebo ze souvislosti z předchozí věty. Děti skákali po posteli, ale brzo musely přestat.
Podmět všeobecný: není ve větě uveden . Např. Zvonili v poledne. Podmět oni lidé .

b) Druhy podmětu
Podmět holý . např. Kluk se učí.
Podmět rozvitý např. Náš tým to vyhraje.
Podmět Několika násobný : Kluci a dívky běhali na poli.

Přísudek:
Je základní větný člen ,který vyjadřuje co dělá podmět.
Druhy přísudku :
Slovesný:
je vyjádřen slovesem např.Děti si hrají.
Jmenný:
podstatným jménem v 7.pádě a v 1. Pádě Maminka je hodinářka.
Přídavným jménem v 1. Pádě a v 7. Pádě
1 se sponou např. Maminka je hodinářka
2 beze spony Např. Kniha – nejlepší dar.
Sponová slovesa : být, bývat,stávat ,stávat se.


Článek podporuje:
české ložnice, dětské postele, rustikální nábytek

Rozvíjející větné členy : Přívlastek , Předmět, Příslovečné určení

Přívlastek
Tvoří dvojici s podstatným jménem bývá vyjádřen přídavným jménem,zájmenem a číslovkou.
Ptáme se na něj otázkou jací?kteří?,jaký?který? s podstatným jménem.

Druhy Přívlastku:
shodný PKS a neshodný PKN

PKS
Poznáme podle toho , že se shoduje v rodě , čísle,pádě, se svým podstatným. Jménem a stojí před podstatným jménem Např. Krásný míč.

PKN
Neshoduje se v ničem se svým podstatným jménem s stojí za podstatným jménem. Např. Vlak z Brna

Vyjádření přívlastku
vyjádřený přídavným jménem : Státní svátek .
vyjádřený zájmenem : Náš svátek
vyjádřený číslovkou : V páté lavici.


Doplnění k přívlastku
Přívlastek postupně rozvíjející. Jsou to dva přívlastky vedle sebe, nedá se mezi ně vložit spojka A, a proto je neoddělujeme čárkou. Např.: Měl pěkné zvlněné vlasy.

PKS rozvitý
Včera byl pěkný jarní den.

Přívlastek několikanásobný
Je to několik přívlastků mezi kterými se dělá čárka. Dá se mezi ně vložit spojka A. Například Vlasy hnědé, lesklé,vlnité.

Přívlastek Volný
Volný přívlastek: Je rozvitý přívlastek který mohu z věty vypustit a smysl věty se nezmění. Proto ho oddělujeme čárkou.Např.: Naše republika, honosící se množstvím historických památek, je lákadlo pro cizince.

Přívlastek Těsný
Je rozvitý přívlastek, který však nemohu z věty vypustit, protože by ztratila smysl. Např: Denně přicházeli z bojiště zprávy hovořící o množství padlích ve válce.

Předmět
Tvoří skladební dvojici se slovesem nebo s Přídavným jménem .Tážeme se na něj pádovými otázkami
Kromě °1. a 5. pádu.

Bývá vyjádřen
Podstatným jménem: čtu knihu.
zájmenem :čtu ji._

Příslovečné určení
Tvoří skladební dvojici se slovesem

Vyjadřují: místo, příčinu, čas, způsob ,účel, podmínku, přípustku. Doplněk,