- obsahem se tato povídka ze všech nejvíce blíží románu, někde se uvádí, že to je jediný román Němcové
Děj: zámecký pár pan a paní Skočdopolovi (von Springenfeld – v.S.) nemají děti, proto si na radu služebné mamzel Sáry pořídí psíčka Joliho (čti Žoliho), který je velmi rozmazlován. Především paní von Springenfeld si chce pořád hrát na urozenou (proto to jméno). Pan Skočdolopole je mírný, své ženě za její rozmary nenadává. Mamzel (zkomolenina fr.mademoiseille) Sára je vypočítavá potvora, která dříve sloužila u opravdové hraběnky, manipuluje díky svým znalostem s paní v.S. Nakonec je ustanovena jako pečovatelka k Jolimu.
V městečku poznáváme vdovu Karáskovou se syny Vojtěchem a Josífkem, její muž zedník spadl i s lešením a následkem toho zemřel. Karásková je chudá, nemá střechu nad hlavou ani jídlo, natož peníze. Umírá nemluvně Josífek, matku se starším synem bere pod střechu krejčí Sýkora. Na druhý den umírá na choleru i matka Karásková, Vojtěch zůstává u krejčího jako šesté dítě, začíná chodit do školy. Spřátelí se s pannou (=slečnou) Klárou, která pracuje na zámku jako panská; Klára se s ním dokonce dělí o své jídlo. Chodí s písařem Kalinou.
Mamzel Sára začne nadbíhat služebnému jakéhosi barona Jacquovi, který jí začne využívat. Jednou jsou zavření v pokoji u Joliho a Sára se začne věnovat Jacquovi, Joli utíká. Venku je napaden vzteklým psem, zachraňuje ho Vojtěch. Tak se setkává s panem a paní Skočdopolovými, paní se rozhodne vzít si chlapce do zámku jako pážátko, hlavně pak jako služebného k Jolimu. V zámku Vojtěch (novým jménem Albert) vidí všechen přepych, srovnává nový život se svým starým, je mu smutno po mamince. Své jídlo nosí svým pěstounům a i chudým lidem.
Paní v.S. dostane choleru, navíc vyslechne rozhovor Sáry a Jacquesa, kterak ji hodlají oškubat. Sára dostane výpověď. Paní se nakonec uzdraví, uvědomí si, jak rozhazovačná a povrchní byla, začne se proto věnovat pomáhání chudým, zřizuje nemocnici. Vojtěch je za věrné služby poslán na studie, protože chce být doktorem. Manželé v.S. si adoptují sirotka Emila a odjíždějí na zotavenou do Itálie. Klára si bere Kalinu. Totální happyend.
- vykreslení soudobých poměrů, kontrast rozmařilého života pánů a bídného živoření chudiny v podzámčí
- autorka používá nářečí, soudobý slovosled i jazyk, pro umocnění nadřazenosti panstva francouzské výrazy
- rychlý dějový spád, dobře se čte
RÝMOVNÍK ANEB RÝMOVNÍ SLOVNÍK ANTONÍNA JAROSLAVA PUCHMAJERA
O autorovi
* 7. ledna 1769, Týn nad Vltavou
- otec Karel – koželuh (jirchář)
- velmi bystrý žák, výborná paměť, vynikal v latině, řečtině
- v Budějovicích gymnasiální studium – němčina – stala se pro něj jazykem mateřským. Na škole se divili, že ji dosed neumí, byl pilný a předčil své spolužáky. Učí se také francouzštinu (franštinu).
- v Praze studuje filozofii. Ve svém volném čase hodně čte, pobývá v knihovně.
- s přítelem Pokorným pracují na překladu ze španělštiny, po dokončení ruší knihkupec dohodu, překlad nevydá. Pokorný je zklamán, literární činnosti se nadobro vzdává, ale Puchmajer pokračuje v práci na německých pracích.
- jednou se potkal v univerzitní knihovně se svým spolužákem Šebestiánem Hněvkovským, ten se už v té době věnoval studiu domácí (české) literatury i jazyka – četl Konáčův spis.
- Hněvkovský natolik ovlivnil Puchmajera, že ten se přestává zabývat němčinou, ale plně se věnuje češtině. Dříve se pokoušel o poezii německou, posléze českou. (Podle zastaralé a chybné knihy jazykobrusiče Rosy).
- čeština v té době zanedbaná, žádné starší vzory vysoké umělecké hodnoty, národní písně jsou zapomenuty.
- Puchmajer se rozhodl vydat básnické sbírky (podobně jako Václav Thám), protože neexistovaly časopisy, kde by se mohla dílka prezentovat veřejnosti.
- 1791 zakládá s Hněvkovským a Václavem Nejedlým literární spolek – po Puchmajerovi zvaný Puchmírovský. Za úkol si bere vydávat českou poezii jakéhokoli obsahu a délky, aby česká veřejnost nesahala jen k zahraniční literatuře.
- první sbírka: Sebrání Básní a Zpěvů. Předloženo Faustýnovi Procházkovi, ten je zhodnotil a udělil jim radu, aby se nejprve pořádně naučili českou gramatiku a pak teprve psali a vydávali básně. Přepracováno.
- Dobrovský v té době navštívil Procházku, shlédl u něj prvotiny „Puchmírovců“. Zve je k sobě a seznamuje je se základy versologie. Radí jim, aby zapomněli na Rosu a řídili se přízvukem. Znovu přepracovávají.
- 1795 konečně vychází: Sebrání Básní a Zpěvů.
- z filozofie se Puchmajer zapisuje na bohosloveckou fakultu (teologickou), jednak aby vyhověl přání rodičů, jednak cítí, že tak bude moci lépe dostát slibu, který si dal; že bude probouzet a osvěcovat národ.
- 1791 vstoupil do pražského semináře, zprvu absolvuje mnoho rozepří kvůli obraně českého jazyka, nakonec si získává jak Čechy, tak Němce.
- opisuje vlastní básnické pokusy, tříbí dílka svých spolupracovníků, čte starší knihy – soustředěnost, ovšem ve společnosti je hlučný, nenucený, veselý tak, že často nebylo v refektáři slyšet nikoho jiného, než právě Puchmajera.
- započal, ale nedokončil překlad Cervantesova Dona Quijota – oblíbená kniha.
- seznal potřebu polštiny a ruštiny, oběma jazykům se naučil.
- 1796 vysvěcen na kněze.
V Týně nad Vltavou hoří, velká část vydaných Sebrání Básní a Zpěvů lehlo popelem, knížka je tudíž hned po vydání vzácností.
- kaplanem v Ktiši, zde r. 1797 vydává 2. svazek svých básní. Věnuje ho Faustýnovi Procházkovi.
- píše české ódy – nakloní si knížete Josefa Švarcenberka.
- píše německé ódy – nakloní si kněžnu Pavlovnu.
- kaplanem v Prachaticích. zde vydává 3. svazek veršů: Nové Básně. (V Praze r. 1798).
- 1800 administrátorem v Kamenném Oujezdě u svého strýce. zde vydává r. 1802 4. svazek: Nové Básně.
- z Oujezda je povolán r. 1804 za administrátora do Jinonic u Prahy, zde během roku vydává překlad Montesquieu: Chrám Gnídský. Zde také: 1805 – Pravopis Ruskočeský
- 1805 přechází do Citolib u Loun.
- 1807 dosazen na výnosnou faru v Radnicích u Plzně. Zde zůstává až do své smrti.
+ 29. září 1820 v pražské nemocnici, kam se šel léčit z v té době již vážné nemoci.
Dílo:
Almanach Sebrání Básní a Zpěvů:
1795 – první
1797 – druhý
1798 – třetí: Nové Básně
1802 – čtvrtý: Nové Básně
1814 – pátý (dodatečně): Nové Básně
- ódy, bajky
Fialky
- stejně jako Jungmann překládal Schillerovu Ódu na radost
1816 – zavedení češtiny do vyučování na gymnáziích – pod vlivem Óda na jazyk český
II. díl slovníku Dobrovského
Gramatika cikánštiny a zlodějské hantýrky (Románi čibi)
Rýmovník aneb Rýmovní slovník
1824 – Sedláček vydává posmrtně v Plzni
* 7. ledna 1769, Týn nad Vltavou
- otec Karel – koželuh (jirchář)
- velmi bystrý žák, výborná paměť, vynikal v latině, řečtině
- v Budějovicích gymnasiální studium – němčina – stala se pro něj jazykem mateřským. Na škole se divili, že ji dosed neumí, byl pilný a předčil své spolužáky. Učí se také francouzštinu (franštinu).
- v Praze studuje filozofii. Ve svém volném čase hodně čte, pobývá v knihovně.
- s přítelem Pokorným pracují na překladu ze španělštiny, po dokončení ruší knihkupec dohodu, překlad nevydá. Pokorný je zklamán, literární činnosti se nadobro vzdává, ale Puchmajer pokračuje v práci na německých pracích.
- jednou se potkal v univerzitní knihovně se svým spolužákem Šebestiánem Hněvkovským, ten se už v té době věnoval studiu domácí (české) literatury i jazyka – četl Konáčův spis.
- Hněvkovský natolik ovlivnil Puchmajera, že ten se přestává zabývat němčinou, ale plně se věnuje češtině. Dříve se pokoušel o poezii německou, posléze českou. (Podle zastaralé a chybné knihy jazykobrusiče Rosy).
- čeština v té době zanedbaná, žádné starší vzory vysoké umělecké hodnoty, národní písně jsou zapomenuty.
- Puchmajer se rozhodl vydat básnické sbírky (podobně jako Václav Thám), protože neexistovaly časopisy, kde by se mohla dílka prezentovat veřejnosti.
- 1791 zakládá s Hněvkovským a Václavem Nejedlým literární spolek – po Puchmajerovi zvaný Puchmírovský. Za úkol si bere vydávat českou poezii jakéhokoli obsahu a délky, aby česká veřejnost nesahala jen k zahraniční literatuře.
- první sbírka: Sebrání Básní a Zpěvů. Předloženo Faustýnovi Procházkovi, ten je zhodnotil a udělil jim radu, aby se nejprve pořádně naučili českou gramatiku a pak teprve psali a vydávali básně. Přepracováno.
- Dobrovský v té době navštívil Procházku, shlédl u něj prvotiny „Puchmírovců“. Zve je k sobě a seznamuje je se základy versologie. Radí jim, aby zapomněli na Rosu a řídili se přízvukem. Znovu přepracovávají.
- 1795 konečně vychází: Sebrání Básní a Zpěvů.
- z filozofie se Puchmajer zapisuje na bohosloveckou fakultu (teologickou), jednak aby vyhověl přání rodičů, jednak cítí, že tak bude moci lépe dostát slibu, který si dal; že bude probouzet a osvěcovat národ.
- 1791 vstoupil do pražského semináře, zprvu absolvuje mnoho rozepří kvůli obraně českého jazyka, nakonec si získává jak Čechy, tak Němce.
- opisuje vlastní básnické pokusy, tříbí dílka svých spolupracovníků, čte starší knihy – soustředěnost, ovšem ve společnosti je hlučný, nenucený, veselý tak, že často nebylo v refektáři slyšet nikoho jiného, než právě Puchmajera.
- započal, ale nedokončil překlad Cervantesova Dona Quijota – oblíbená kniha.
- seznal potřebu polštiny a ruštiny, oběma jazykům se naučil.
- 1796 vysvěcen na kněze.
V Týně nad Vltavou hoří, velká část vydaných Sebrání Básní a Zpěvů lehlo popelem, knížka je tudíž hned po vydání vzácností.
- kaplanem v Ktiši, zde r. 1797 vydává 2. svazek svých básní. Věnuje ho Faustýnovi Procházkovi.
- píše české ódy – nakloní si knížete Josefa Švarcenberka.
- píše německé ódy – nakloní si kněžnu Pavlovnu.
- kaplanem v Prachaticích. zde vydává 3. svazek veršů: Nové Básně. (V Praze r. 1798).
- 1800 administrátorem v Kamenném Oujezdě u svého strýce. zde vydává r. 1802 4. svazek: Nové Básně.
- z Oujezda je povolán r. 1804 za administrátora do Jinonic u Prahy, zde během roku vydává překlad Montesquieu: Chrám Gnídský. Zde také: 1805 – Pravopis Ruskočeský
- 1805 přechází do Citolib u Loun.
- 1807 dosazen na výnosnou faru v Radnicích u Plzně. Zde zůstává až do své smrti.
+ 29. září 1820 v pražské nemocnici, kam se šel léčit z v té době již vážné nemoci.
Dílo:
Almanach Sebrání Básní a Zpěvů:
1795 – první
1797 – druhý
1798 – třetí: Nové Básně
1802 – čtvrtý: Nové Básně
1814 – pátý (dodatečně): Nové Básně
- ódy, bajky
Fialky
- stejně jako Jungmann překládal Schillerovu Ódu na radost
1816 – zavedení češtiny do vyučování na gymnáziích – pod vlivem Óda na jazyk český
II. díl slovníku Dobrovského
Gramatika cikánštiny a zlodějské hantýrky (Románi čibi)
Rýmovník aneb Rýmovní slovník
1824 – Sedláček vydává posmrtně v Plzni
Karel Havlíček Borovský – Obrazy z Rus
Kniha je rozdělena do čtyř kapitol a dodatky. Někdy autor vloží kratičký příběh, který zažil,aby si čtenář situaci dokázal lépe představit.
Je to v postatě o jeho cestě do Ruska z období roku 1843-1846. Tuto zem zde oslavuje a srovnává ji s Čechy. Dává nám Rusko za vzor.
Jednotlivé kapitoly vycházely časopisecky.
1.kapitola: SVÁTEK PRAVOSLAVNOSTI
Popisuje obyčej ruské církve. Vypráví jak na slavnost jel na saních,jak hledal nejlepší místo, aby co nejlépe viděl. Velmi detailně popisuje rozmístění lidí v kostele, biskupy, zpěváky. Ceremoniál dělí na tři části. V první se četli všechny přestupky, co lidé v zemi udělali a lid v kostele odpovídal mocným hlasem: „Proklat budiž.“ Naopak lidé, co pro zem něco udělali dobrého jsou vyzdvihováni a hlásalo se „Věčňaja paměť.“ V poslední části slavnosti panovalo heslo: „Mnogája léta.“ Přála se těm,co sedí na vyšších místech (biskupové,kněží,…). Po slavnosti se autorovi zastesklo po domově a hleděl tam, kde si myslel, že jsou Čechy a hlásal: „Všem vám, pravým, věrným Čechům!Mnogája léta!“ ( Česká včela –20. a 24. 6. 1845 )
2.kapitola: GULAŇJE
Každý národ má prý slova, která jsou nepřeložitelná, protože znamenají věci nebo zvyky specifické jen pro daný národ. Slovo Gulať znamená nepracovat, veselit se, vyhodit si z kopýtka,.. dělají to však velmi originálně. Těchto slavností je v Rusku hned několik. Nejvýznamnější bývají : pod Novinskem na Svetuju( velikonoce), na Máslenicu ( konec masopustu), v Sokolníkách( první máj),…
Každý z nich je specifický a tak ho Karel popisuje každý zvlášť. Jak se liší, jak se lidé na ně chystají a připravují. Staví se různé stránky, jsou zde různé komedie na ulicích. Důležitou část tvoří tzv.: Balagány ( boudy ) – něco jako u nás kolotoče. Vykresluje rozdíly mezi bohatým a chudým lidem, ježdění v kočárech. Mezi bohatými se mluví hodně francouzsky, německy, anglicky a ruský jazyk jde slyšet jen u chudých lidí. S autorem slavnost navštívil i nějaký pan Č. – byl to Čech a velmi se tomu divil. Nemyslel si, že by tam za národní jazyk styděli, myslel, že takový způsob chování je jen v Čechách. Borovského zde alespoň uklidňuje, že i jinde jsou takoví prosťáčci jako u nás. Kritizuje, že se zde najde mnoho německých nápisů a srovnává opět s Čechy, kteří neumějí svým jazykem psát.
Popisuje různé zvyklosti, tradice,… ( Česká včela 19.8. – 9.9.1845 )
3. kapitola: KUPÉČESTVO –popisuje jak Němci rádi mluví o tom, že vše co je v Rusku dobré je od nich, ale Havlíček mluví spíše o opaku. Právě tento kupecký stav je v Rusku nejvíc německý. Kupci zachovali pravou ruskou národnost se všemi vadami, ale se vší důstojností.Kupci v Rusku jsou vzdělaní. Nepatří k utlačeným ani k utlačitelům. Většinou jsou zámožní, ale svá privilegia jako šlechta nevyužívají. Rozdávají peníze mezi žebráky a chovají se dobře i ke zvířatům.O Velikonocích vykupují vězně.
K.H. Borovský zde popisuje pojem taškářství. Taškář je ten, kdo vydává za pravdu něco, v co sám nevěří. A právě to je na těchto kupcích špatné – jejich taškářství. Jejich cílem je dostat za zboží co nejvíce,ať za to stojí, či ne. Ale výhoda je prý v tom, že lidé to o nich vědí a záleží na každém, jak chytrý a světaznalý, aby se nechal ošidit.
( Česká včela 14. – 28.10. 1845)
4.kapitola: CIZOZEMCI V RUSÍCH
Cizozemec je ten,kdo nepatří k našemu národu. Co je ale náš národ?Je stejného původu, má svůj jazyk,stát, obyčeje,… Každý si myslí, že ten jeho národ je nejlepší. Když si potom jeden podmaní ten druhý, snaží se tam uplatňovat svoje zvyky, jazyk, náboženství,…Také ruský národ je velmi ovlivňován , a to národy evropskými. Nejdříve normanská knížata, Řecko a nakonec tatarské kmeny. Toto ovlivňování má i pozitivní vliv, protože se přiučili mnohému novému. Popisuje Rusko za vlády jednotlivých panovníků – Petra a Kateřiny Veliké,cara Ivana Vasiljeviče, Alexandra a Mikuláše Pavlovičovi a další.
Podrobně popisuje vývoj jazyka, zvyků, jak se vychovává šlechta, život cizozemců na univerzitě v Rusku. Popisuje i zaměstnání, které využívají cizozemci v Rusku, aby ruský národ zvelebili. Staví fabriky, působí zde umělci,… ( Časopis českého muzea 1846 )
Všechny kapitoly jsou velmi popisné a nemají souvislý děj! Docela blbě se to čte, tudíž nedoporučuju.
Je to v postatě o jeho cestě do Ruska z období roku 1843-1846. Tuto zem zde oslavuje a srovnává ji s Čechy. Dává nám Rusko za vzor.
Jednotlivé kapitoly vycházely časopisecky.
1.kapitola: SVÁTEK PRAVOSLAVNOSTI
Popisuje obyčej ruské církve. Vypráví jak na slavnost jel na saních,jak hledal nejlepší místo, aby co nejlépe viděl. Velmi detailně popisuje rozmístění lidí v kostele, biskupy, zpěváky. Ceremoniál dělí na tři části. V první se četli všechny přestupky, co lidé v zemi udělali a lid v kostele odpovídal mocným hlasem: „Proklat budiž.“ Naopak lidé, co pro zem něco udělali dobrého jsou vyzdvihováni a hlásalo se „Věčňaja paměť.“ V poslední části slavnosti panovalo heslo: „Mnogája léta.“ Přála se těm,co sedí na vyšších místech (biskupové,kněží,…). Po slavnosti se autorovi zastesklo po domově a hleděl tam, kde si myslel, že jsou Čechy a hlásal: „Všem vám, pravým, věrným Čechům!Mnogája léta!“ ( Česká včela –20. a 24. 6. 1845 )
2.kapitola: GULAŇJE
Každý národ má prý slova, která jsou nepřeložitelná, protože znamenají věci nebo zvyky specifické jen pro daný národ. Slovo Gulať znamená nepracovat, veselit se, vyhodit si z kopýtka,.. dělají to však velmi originálně. Těchto slavností je v Rusku hned několik. Nejvýznamnější bývají : pod Novinskem na Svetuju( velikonoce), na Máslenicu ( konec masopustu), v Sokolníkách( první máj),…
Každý z nich je specifický a tak ho Karel popisuje každý zvlášť. Jak se liší, jak se lidé na ně chystají a připravují. Staví se různé stránky, jsou zde různé komedie na ulicích. Důležitou část tvoří tzv.: Balagány ( boudy ) – něco jako u nás kolotoče. Vykresluje rozdíly mezi bohatým a chudým lidem, ježdění v kočárech. Mezi bohatými se mluví hodně francouzsky, německy, anglicky a ruský jazyk jde slyšet jen u chudých lidí. S autorem slavnost navštívil i nějaký pan Č. – byl to Čech a velmi se tomu divil. Nemyslel si, že by tam za národní jazyk styděli, myslel, že takový způsob chování je jen v Čechách. Borovského zde alespoň uklidňuje, že i jinde jsou takoví prosťáčci jako u nás. Kritizuje, že se zde najde mnoho německých nápisů a srovnává opět s Čechy, kteří neumějí svým jazykem psát.
Popisuje různé zvyklosti, tradice,… ( Česká včela 19.8. – 9.9.1845 )
3. kapitola: KUPÉČESTVO –popisuje jak Němci rádi mluví o tom, že vše co je v Rusku dobré je od nich, ale Havlíček mluví spíše o opaku. Právě tento kupecký stav je v Rusku nejvíc německý. Kupci zachovali pravou ruskou národnost se všemi vadami, ale se vší důstojností.Kupci v Rusku jsou vzdělaní. Nepatří k utlačeným ani k utlačitelům. Většinou jsou zámožní, ale svá privilegia jako šlechta nevyužívají. Rozdávají peníze mezi žebráky a chovají se dobře i ke zvířatům.O Velikonocích vykupují vězně.
K.H. Borovský zde popisuje pojem taškářství. Taškář je ten, kdo vydává za pravdu něco, v co sám nevěří. A právě to je na těchto kupcích špatné – jejich taškářství. Jejich cílem je dostat za zboží co nejvíce,ať za to stojí, či ne. Ale výhoda je prý v tom, že lidé to o nich vědí a záleží na každém, jak chytrý a světaznalý, aby se nechal ošidit.
( Česká včela 14. – 28.10. 1845)
4.kapitola: CIZOZEMCI V RUSÍCH
Cizozemec je ten,kdo nepatří k našemu národu. Co je ale náš národ?Je stejného původu, má svůj jazyk,stát, obyčeje,… Každý si myslí, že ten jeho národ je nejlepší. Když si potom jeden podmaní ten druhý, snaží se tam uplatňovat svoje zvyky, jazyk, náboženství,…Také ruský národ je velmi ovlivňován , a to národy evropskými. Nejdříve normanská knížata, Řecko a nakonec tatarské kmeny. Toto ovlivňování má i pozitivní vliv, protože se přiučili mnohému novému. Popisuje Rusko za vlády jednotlivých panovníků – Petra a Kateřiny Veliké,cara Ivana Vasiljeviče, Alexandra a Mikuláše Pavlovičovi a další.
Podrobně popisuje vývoj jazyka, zvyků, jak se vychovává šlechta, život cizozemců na univerzitě v Rusku. Popisuje i zaměstnání, které využívají cizozemci v Rusku, aby ruský národ zvelebili. Staví fabriky, působí zde umělci,… ( Časopis českého muzea 1846 )
Všechny kapitoly jsou velmi popisné a nemají souvislý děj! Docela blbě se to čte, tudíž nedoporučuju.
Václav Kliment Klicpera
Narodil se 23. listopadu roku 1792 v Chlumci nad Cidlinou v rodině krejčího. Na přání otce se učil nejprve krejčovskému řemeslu, později řeznictví. Jako řeznický tovaryš byl na zkušené v Jihlavě, Olomouci a Brně, kde onemocněl. Po pobytu v tamější nemocnici odjel domů. Dlouho tam však nezůstal a v roce 1808, ve svých 16 letech odešel studovat do Prahy, kde v roce 1813 absolvoval gymnázium. Další tři roky studoval filosofii a po té následoval svého bratra Františka na medicínu, kterou nedokončil, ale přešel na humanitní studia. Roku 1819 získal aprobaci vyučovat v humanitních třídách gymnázia. V červnu téhož roku byl jmenován profesorem na gymnáziu v Hradci Králové.
Za jeho pobytu v Praze jej František uvede do společnosti vlasteneckých studentů. VKK se stává členem ochotnické družiny, která za vedení P. Haklíka, J. Hýbla a J. N. Štěpánka obnovila česká představení ve Stavovském divadle. Také v této době napsal přes 20 divadelních her mezi nimi většinu svých nejúspěšnějších komedií ( např. Hadrián z Římsů, Rohovín Čtverrohý). Jeho proslulost jako dramatika dokládá i fakt, že jej Jungmann vyzval, aby pro 1. vydání Slovesnosti připravil původní dramata. Vznikají tedy dvě jednoaktové hry: historická smutnohra Svatislav a činohra Bratři.
Po jedenácti letech studií v Praze odchází Klicpera vyučovat do Hradce Králové. Hradec byl v té době vojenskou pevností se silnou vojenskou posádkou, která dodávala městu zvláštní ráz. Klicpera byl oblíbeným profesorem a se svým pražským spolužákem Josefem Chmelou a Antonínem Stránským tvořili vlastenecké jádro hradeckého gymnázia. Mezi K. žáky byli mj. K.J. Erben, J. Kačer, J.J. Langer, J.K. Tyl.
Pražské divadlo ovládané autoritářským J. N. Štěpánkem věnovalo K. hrám jen málo pozornosti. V Hradci se Klicpera sice pokoušel vybudovat ochotnickou scénu, kde sám hrál, ale ředitelstvím školy byl rychle vyrozuměn, že není žádoucí aby se státní úředník angažoval na divadle jako herec. Jelikož Klicpera nemohl vidět své hry na jevišti, rozhodl se je vydávat, což byl podnik na tehdejší dobu dosti nákladný, protože bylo málo míst, kde by se dali knihy prodávat. Mezi 1820-21 tedy vychází čtyřsvazková edice „Divadlo Klicperovo“ s hrami z pražského období a od roku 1825 „Almanachy dramatických her“ s pracemi novými, které vycházely pravidelně každý rok až do roku 1830. Právě v tomto almanachu z roku 1828 vychází poprvé, vedle celovečerní veselohry „Tři hrabata najednou“ a úsměvné aktovky „Veselohra na mostě“, historická povídka „Točník“. Po odmlce v Hradci ještě napsal několik her mezi nimi veselohru „Zlý jelen“ a aktovkou „Ptáčník“ se s Hradcem loučí. Roku 1846 odchází po 27 letech zpět do Prahy na Pražské akademické gymnázium.
V Praze Klicpera spolupracuje s nakladatele dr. Gabrielem až do roku 1850, kdy nový tiskový zákon zakázal soukromým vydavatelům vydávat. V témže roce se stal ředitelem Akademického gymnázia od roku 1848 se totiž věnuje i politice. byl členem Národního výboru, kde pracoval v jeho IV. sekci pro věci školské ve VI. sekci pro rovnoprávnost. Stal se tribunem studentské kohorty za Hradec Králové i Chlumec nad Cidlinou byl zároveň zvolen poslancem, žádný z mandátů ale nepřijal; český sněm se nakonec pod vlivem pozdějších politických situací vůbec nesešel. Od té doby se věnoval pouze politice školské. Byli vyhlídky, že se rovnoprávnost projeví i ve školství a tak bylo třeba zajistit učebnice. Klicpera napsal učebnici „Zeměpis starého světa“, pracoval i na učebnici dějepisu, ale nedokončil ji. Z pražského akademického gymnázia, přestože zda vládla němčina, se stávalo středisko nové vlastenecké mládeže. Začínali se projevovat snahy přeměnit Akademické gymnázium v českou školu. V této věci psal Klicpera v září roku 1848 (spolu s dalšími kolegy) žádost ministerstvu. Jeho snahy byli nakonec úspěšné a roku 1850 je povoleno vyučovat v češtině , akademické gymnázium je prvním českým gymnáziem v Rakousku. I v Praze byl Klicpera mezi svými žáky (J.V. Frič, V. Hálek, J. Neruda) oblíben. V roce 1853 využila bachovská reakce aféry kolem vydávání českého studentského časopisu k tomu, aby Klicperu suspendovala a předčasně penzionavala a na Pražské gymnázium se vrátila němčina.
V Praze psal Klicpera převážně historické drama a historickou prózu. Konkrétně obsáhlý cyklus o době karlovské: „Příchod Karla IV. do Čech“, „Karel IV. před Frankensteinem a Potensteinem“ a „Král Jan Slepý“.
15. září roku 1859 Klicpera umírá a jeho pohřeb na Olšanském hřbitově chápali jeho současníci jako tichou národní demonstraci.
Za jeho pobytu v Praze jej František uvede do společnosti vlasteneckých studentů. VKK se stává členem ochotnické družiny, která za vedení P. Haklíka, J. Hýbla a J. N. Štěpánka obnovila česká představení ve Stavovském divadle. Také v této době napsal přes 20 divadelních her mezi nimi většinu svých nejúspěšnějších komedií ( např. Hadrián z Římsů, Rohovín Čtverrohý). Jeho proslulost jako dramatika dokládá i fakt, že jej Jungmann vyzval, aby pro 1. vydání Slovesnosti připravil původní dramata. Vznikají tedy dvě jednoaktové hry: historická smutnohra Svatislav a činohra Bratři.
Po jedenácti letech studií v Praze odchází Klicpera vyučovat do Hradce Králové. Hradec byl v té době vojenskou pevností se silnou vojenskou posádkou, která dodávala městu zvláštní ráz. Klicpera byl oblíbeným profesorem a se svým pražským spolužákem Josefem Chmelou a Antonínem Stránským tvořili vlastenecké jádro hradeckého gymnázia. Mezi K. žáky byli mj. K.J. Erben, J. Kačer, J.J. Langer, J.K. Tyl.
Pražské divadlo ovládané autoritářským J. N. Štěpánkem věnovalo K. hrám jen málo pozornosti. V Hradci se Klicpera sice pokoušel vybudovat ochotnickou scénu, kde sám hrál, ale ředitelstvím školy byl rychle vyrozuměn, že není žádoucí aby se státní úředník angažoval na divadle jako herec. Jelikož Klicpera nemohl vidět své hry na jevišti, rozhodl se je vydávat, což byl podnik na tehdejší dobu dosti nákladný, protože bylo málo míst, kde by se dali knihy prodávat. Mezi 1820-21 tedy vychází čtyřsvazková edice „Divadlo Klicperovo“ s hrami z pražského období a od roku 1825 „Almanachy dramatických her“ s pracemi novými, které vycházely pravidelně každý rok až do roku 1830. Právě v tomto almanachu z roku 1828 vychází poprvé, vedle celovečerní veselohry „Tři hrabata najednou“ a úsměvné aktovky „Veselohra na mostě“, historická povídka „Točník“. Po odmlce v Hradci ještě napsal několik her mezi nimi veselohru „Zlý jelen“ a aktovkou „Ptáčník“ se s Hradcem loučí. Roku 1846 odchází po 27 letech zpět do Prahy na Pražské akademické gymnázium.
V Praze Klicpera spolupracuje s nakladatele dr. Gabrielem až do roku 1850, kdy nový tiskový zákon zakázal soukromým vydavatelům vydávat. V témže roce se stal ředitelem Akademického gymnázia od roku 1848 se totiž věnuje i politice. byl členem Národního výboru, kde pracoval v jeho IV. sekci pro věci školské ve VI. sekci pro rovnoprávnost. Stal se tribunem studentské kohorty za Hradec Králové i Chlumec nad Cidlinou byl zároveň zvolen poslancem, žádný z mandátů ale nepřijal; český sněm se nakonec pod vlivem pozdějších politických situací vůbec nesešel. Od té doby se věnoval pouze politice školské. Byli vyhlídky, že se rovnoprávnost projeví i ve školství a tak bylo třeba zajistit učebnice. Klicpera napsal učebnici „Zeměpis starého světa“, pracoval i na učebnici dějepisu, ale nedokončil ji. Z pražského akademického gymnázia, přestože zda vládla němčina, se stávalo středisko nové vlastenecké mládeže. Začínali se projevovat snahy přeměnit Akademické gymnázium v českou školu. V této věci psal Klicpera v září roku 1848 (spolu s dalšími kolegy) žádost ministerstvu. Jeho snahy byli nakonec úspěšné a roku 1850 je povoleno vyučovat v češtině , akademické gymnázium je prvním českým gymnáziem v Rakousku. I v Praze byl Klicpera mezi svými žáky (J.V. Frič, V. Hálek, J. Neruda) oblíben. V roce 1853 využila bachovská reakce aféry kolem vydávání českého studentského časopisu k tomu, aby Klicperu suspendovala a předčasně penzionavala a na Pražské gymnázium se vrátila němčina.
V Praze psal Klicpera převážně historické drama a historickou prózu. Konkrétně obsáhlý cyklus o době karlovské: „Příchod Karla IV. do Čech“, „Karel IV. před Frankensteinem a Potensteinem“ a „Král Jan Slepý“.
15. září roku 1859 Klicpera umírá a jeho pohřeb na Olšanském hřbitově chápali jeho současníci jako tichou národní demonstraci.
KAREL JAROMÍR ERBEN 1811 – 1870
„poeta unius libri“– „básník jedné knihy“
- narozen v Miletíně (u Dvoru Králové), měl dvojče, které zemřelo jako dvouměsíční, proto měl vždy pocit, že musí žít za dva
- studoval gymnázium v Hradci Králové a práva v Praze
- vliv na něj mělo osudové setkání s Máchou (putování po hradech a vzájemně se navštěvovali); pod vlivem romantismu psal o hřbitovech a smrti.
- 2 roky v Praze na filosofii a pak 4 roky práva, na rozdíl od Máchy to na něj mělo dopad --- po roce 1848 (u nás se upevňují absolutistické poměry) se ujme úkolu vytváření české právní terminologie (juristika). Nejdřív se tohoto úkolu obával, ale Palacký ho přemluvil, aby mohli být i čeští soudcové.
- 1835 musel ale Prahu opustit kvůli chrlení krve --- první pokusy o básnickou epiku: 1. náčrt Záhořova pole (bývá označována jako bezprostřední reakce na Máchův Máj --- vrchol celého Erbenova básnictví (podle Šaldy); poutník: u Erbena symbol cesty za spásou
- balady v lidovém duchu --- první pokusy --- velký zájem (př.Polednice)
- velká inspirace ve snech, představ vyvolaná slovem --- slovo lehkomyslně řečené rozpoutává tragiku pohybu ; ne osud, ale mravní příkazy a důsledky vládnou člověku --- slovo se stává skutkem reálným, událostmi mezi životem a smrtí (Polednice, Dceřina kletba, Svatební košile)
- Erben je básník o zachování energie, básník viny a pokání, viny a trestu,
- básník doznívající barokní zbožnosti, staví se na obranu hodnot rodinného života
- nemá pochyby o mateřské lásce – je na vrcholu všech vztahů (soulad s Němcovou)
- 1838 – mu Palacký pochválil báseň Poklad --- povzbuzení
- poučením mu byla renesanční kronika
- Palacký se mu postaral o pravidelný výdělek (dal mu za úkol přepsat 4 svazky) --- zajištěn až do r. 1848 --- práce mu narušovala soukromý život --- prožíval trauma, odloučení od rodiny
- cenné rukopisy opatřil v Českých Budějovicích
- výplodem sběratelství = „Prostonárodní české písně a říkadla“
Zemřel v Praze.
POHÁDKY
- byl ve stopách bratří Grimmů, hledal zbytky starých bájí
- výběr ze slovanských příběhů tohoto druhu vydal napřed v původním a pak v českém jazyce: * „Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských“
- ukazuje tvář lidského života, kde náboženství synkretizuje s fantazií
- ve všech bytostech se prolíná vize s fantazií a středověkých dob (sudičky)
- tušil, že existuje spojitost pohádek s mytologií
- zkoumal magické číslo 3 (či 9), křesťanství to přejímá z mytologií
Arne Thomson: pohádkář, zkoumal pohádky, které jsou různě variované (př. motiv střevíčku – archetyp jedinečnosti partnera, popel - bohaté dívky, které byly posílány do tvrdé služby, aby se naučily skromnosti)
- „Arnethomsnův index“
Scharel Perone: pohádkář evropský
O archetypech však Erben nic nevěděl, což je škoda.
- věnoval zvýšenou pozornost epickým písním , legendám a baladám
*„Písně národní v Čechách“ --- jejich rozmnožený soubor: * „Prostonárodní české písně a říkadla“
KYTICE Z POVĚSTÍ NÁRODNÍCH
- pracoval na ni od 30 let a vydal ji poprvé roku 1853 a později vyšla rozšířena o Lilii a o Písně v r. 1861, kdy dosáhla počtu 13 básní
Nejstarší z nich je Poklad (1838 – mu Palacký pochválil báseň Poklad --- povzbuzení). Krátce před vydáním přibásnil z kompozičních důvodů číslo úvodní a závěrečné, takže v definitivní podobě byly texty řazeny takto: Kytice, Poklad, Svatební košile, Polednice, Zlatý kolovrat, Štědrý den, Holoubek, Záhořovo lože, Vodník, Vrba, Lilie, Dceřina kletba, Věštkyně.
Mezi jednotlivými básněmi jsou tematické, kompoziční a motivické vztahy,a to symetrie a tendence po párovém sdružování, př: Kytice a Poklad jsou spojeny tematikou mateřské lásky, Svatební košile a Polednice strašidelnými postavami a mezní časovou situací, jako je půlnoc a poledne.
- pohádkové náměty
- matka je vlast
- kytice znamená kytice národa sesbíraná z nejkrásnějších květů
- vrba: propojení člověka se stromem (mladá žena se propojí se stromem a její muž vrbu podřízne a tím zabije svoji ženu
- narozen v Miletíně (u Dvoru Králové), měl dvojče, které zemřelo jako dvouměsíční, proto měl vždy pocit, že musí žít za dva
- studoval gymnázium v Hradci Králové a práva v Praze
- vliv na něj mělo osudové setkání s Máchou (putování po hradech a vzájemně se navštěvovali); pod vlivem romantismu psal o hřbitovech a smrti.
- 2 roky v Praze na filosofii a pak 4 roky práva, na rozdíl od Máchy to na něj mělo dopad --- po roce 1848 (u nás se upevňují absolutistické poměry) se ujme úkolu vytváření české právní terminologie (juristika). Nejdřív se tohoto úkolu obával, ale Palacký ho přemluvil, aby mohli být i čeští soudcové.
- 1835 musel ale Prahu opustit kvůli chrlení krve --- první pokusy o básnickou epiku: 1. náčrt Záhořova pole (bývá označována jako bezprostřední reakce na Máchův Máj --- vrchol celého Erbenova básnictví (podle Šaldy); poutník: u Erbena symbol cesty za spásou
- balady v lidovém duchu --- první pokusy --- velký zájem (př.Polednice)
- velká inspirace ve snech, představ vyvolaná slovem --- slovo lehkomyslně řečené rozpoutává tragiku pohybu ; ne osud, ale mravní příkazy a důsledky vládnou člověku --- slovo se stává skutkem reálným, událostmi mezi životem a smrtí (Polednice, Dceřina kletba, Svatební košile)
- Erben je básník o zachování energie, básník viny a pokání, viny a trestu,
- básník doznívající barokní zbožnosti, staví se na obranu hodnot rodinného života
- nemá pochyby o mateřské lásce – je na vrcholu všech vztahů (soulad s Němcovou)
- 1838 – mu Palacký pochválil báseň Poklad --- povzbuzení
- poučením mu byla renesanční kronika
- Palacký se mu postaral o pravidelný výdělek (dal mu za úkol přepsat 4 svazky) --- zajištěn až do r. 1848 --- práce mu narušovala soukromý život --- prožíval trauma, odloučení od rodiny
- cenné rukopisy opatřil v Českých Budějovicích
- výplodem sběratelství = „Prostonárodní české písně a říkadla“
Zemřel v Praze.
POHÁDKY
- byl ve stopách bratří Grimmů, hledal zbytky starých bájí
- výběr ze slovanských příběhů tohoto druhu vydal napřed v původním a pak v českém jazyce: * „Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských“
- ukazuje tvář lidského života, kde náboženství synkretizuje s fantazií
- ve všech bytostech se prolíná vize s fantazií a středověkých dob (sudičky)
- tušil, že existuje spojitost pohádek s mytologií
- zkoumal magické číslo 3 (či 9), křesťanství to přejímá z mytologií
Arne Thomson: pohádkář, zkoumal pohádky, které jsou různě variované (př. motiv střevíčku – archetyp jedinečnosti partnera, popel - bohaté dívky, které byly posílány do tvrdé služby, aby se naučily skromnosti)
- „Arnethomsnův index“
Scharel Perone: pohádkář evropský
O archetypech však Erben nic nevěděl, což je škoda.
- věnoval zvýšenou pozornost epickým písním , legendám a baladám
*„Písně národní v Čechách“ --- jejich rozmnožený soubor: * „Prostonárodní české písně a říkadla“
KYTICE Z POVĚSTÍ NÁRODNÍCH
- pracoval na ni od 30 let a vydal ji poprvé roku 1853 a později vyšla rozšířena o Lilii a o Písně v r. 1861, kdy dosáhla počtu 13 básní
Nejstarší z nich je Poklad (1838 – mu Palacký pochválil báseň Poklad --- povzbuzení). Krátce před vydáním přibásnil z kompozičních důvodů číslo úvodní a závěrečné, takže v definitivní podobě byly texty řazeny takto: Kytice, Poklad, Svatební košile, Polednice, Zlatý kolovrat, Štědrý den, Holoubek, Záhořovo lože, Vodník, Vrba, Lilie, Dceřina kletba, Věštkyně.
Mezi jednotlivými básněmi jsou tematické, kompoziční a motivické vztahy,a to symetrie a tendence po párovém sdružování, př: Kytice a Poklad jsou spojeny tematikou mateřské lásky, Svatební košile a Polednice strašidelnými postavami a mezní časovou situací, jako je půlnoc a poledne.
- pohádkové náměty
- matka je vlast
- kytice znamená kytice národa sesbíraná z nejkrásnějších květů
- vrba: propojení člověka se stromem (mladá žena se propojí se stromem a její muž vrbu podřízne a tím zabije svoji ženu
22. Vylučovací a rozmnožovací soustava živočichů a člověka
• Charakteristika vylučovací soustavy
• Vylučování = proces, kdy se tělo zbavuje zplodin látkové přeměny
o Vylučování zevnitř - z krve, zvenku - ze střeva
• Fylogeneze vylučovací soustavy
o trepka vylučuje difúzí
o nejjednodušší živočichové vylučují povrchem celého těla (např. nezmaři)
o složitější živočichové pomocí protonefrídií (plaménkové bunky) – ploštěnky, metanefrídie - žížaly
o malphigické trubice = vylučování do střeva - hmyz
o ledviny různého typu (předledviny, prvoledviny, pravé ledviny)
• Funkce: osmoregulace a odstraňování odpadních (toxických) a přebytečných látek
o odváděné látky: voda, ionty solí, produkty metabolismu dusíkatých látek, další přebytečné látky
• Vylučování: plícemi (C02 a voda), potními žlázami (NaCl, močovina, kys. mléčná, voda), ledvinami (téměř všechna močovina, většina solí a voda)
• vylučovací soustava člověka se skládá z ledvin, močovodů, močového měchýře, močové trubice
• Ledvina (RENES)
• párový orgán, fazolovitého tvaru, umístěný po obou stranách páteře v bederní oblasti
• ledviny jsou uloženy ve vazivovém pouzdře a obaleny tukovým polštářem
• vnitřní tmavší část se nazývá DŘEŇ, světlejší vnější část je KŮRA
• základní stavební jednotkou ledvin jsou NEFRONY tvořené Bowmanovým váčkem s glomerulem a systémem ledvinových kanálků
• Ledviny jsou zásobeny silnou tepnou
• činnost ledvin je pro existenci organismu nezbytná - udržují stálost vnitřního prostředí těla (HOMEOSTÁZA) - při zastavení činnosti ledvin nastává smrt během 3-5 dnů
• každá ledvina je složena přibližně z jednoho milionu (hned po narození, pak jich ubývá) základních jednotek nazývaných nefrony (všechny nefrony mají podobnou stavbu a funkci)
• STAVBA NEFRONU:
o glomerulus - klubíčko krevních vlásečnic, který je dokonale obklopen Bowmanovým váčkem (pouzdrem), tvořen vazivem a močovým kanálkem (tubulus)
o močový kanálek má 3 části:
- vinutý kanálek I. řádu = proximální
- Henleova klička
- vinutý kanálek II. řádu = distální
• TVORBA MOČI: Krev do ledviny přichází LEDVINOVOU ARTÉRIÍ, která se postupně dělí na menší větve, ARTERIOLY a KAPILÁRY, jež tvoří v Bowmanově váčku kapilární síť – GLOMERULUS. Tvorba moči začíná glomerulární filtrací - plazma se filtruje (díky vysokému krevnímu tlaku ve vlásečnicích) tenkou stěnou glomerulárních kapilár do Bowmanova váčku = PRIMÁRNÍ MOČ (až 150 litrů za den), primární moč se dále během průtoku tubuly upravuje tubulární resorpcí, při níž se přenášejí látky z tubulů do okolních kapilár (zpětně se vstřebá 100% glukózy, 99.5% NaCl a 99% vody) = DEFINITIVNÍ MOČ (asi 1.5 l za den) odtéká do sběrného kanálku
• MOČOVÉ CESTY: moč tvořící se v nefronech se shromažduje v LEDVINNÉ PÁNVIČCE, z ní poté vedou močovody ústící do MOČOVÉHO MĚCHÝŘE = svalový orgán uložený za stydkou sponou, v němž se hromadí moč, v jeho dně začíná MOČOBÁ TRUBICE, které vyúsťuje na povrchu těla
• Diuréza = množství moči vytvořené za časovou jednotku
• Složení moči: voda 1200ml, močovina 30g, malé množství kys. močové, žluté barvivo, moč zdravého člověka neobsahuje glukózu, krev, bílkoviny, hnis, žlučová barviva
• ŘÍZENÍ ČINNOSTI LEDVIN:
o antidiuretický hormon (ADH) - produkován hypotalamem, ovlivňuje vstřebávání vody
o mineralokortikoidy (aldosteron) - produkován buňkami kůry nadledvin, ovlivňuje vstřebávání Na+
o renin – enzym produkován ledvinami, reguluje přívod krve do glomerulů
• ONEMOCNĚNÍ LEDVIN:
o ledvinové kameny - tvořeny převážně Šťavelanem vápenatým, souvisí s hladinou Ca2+ v krvi, prevence - dostatečný příjem tekutin
o infekce a záněty - spojeny s jinými chorobami (spála, zánět nosohltanu), napadá-li zánět glomeruly - v 30 % nastává chronické selhání ledvin; léčba - dialýza (umělá ledvina), transplantace
o akutní (náhlé) selhání ledvin - různé příčiny (požití jedu, ztráta krve), v některých případech lze léčbou obnovit normální funkci ledviny
• Rozmnožovací soustava
• MUŽSKÁ POHLAVNÍ SOUSTAVA
o Zajištuje tvorbu pohlavních buněk, pohlavních hormonů a umožnuje pohlavní spojení
o STAVBA:
- VARLE - párový, vejčitý orgán uložený v ŠOURKU, varlata produkují SPERMIE
• Spermie = mužská pohlavní buňka, složená z hlavičky, krčku, bičíku (zajišťuje pohyb, asi 3mm/min.)
• tvoří se v semenotvorných kanálcích pomocí Sertoliho buněk - vznik buněk, které slouží jako výživa
• Leydigovy buňky - vytváří hormony potřebné pro vývoj (testosteron)
- NADVARLE – obsahuje spirálovitě stočené kanálky, ve kterých se shromaždují a dozrávají spermie
- CHÁMOVOD – uzká, asi 40 cm dlouhá párová trubice, odvádějící spermie z nadvarlete do močové trubice, před vyústěním do močové trubice prochází PŘEDSTOJNOU ŽLÁZOU (PROSTATA), sekrety obou žláz se smísí a vzniká ejakulát
- MOČOVÁ TRUBICE – vede až do penisu, slouží k vedení moči, ale prochází jí také ejakulát
- PYJ – nepárový zevní mužský pohlavní orgán, složen z jednoho nepárového a jednoho párového topořivého tělesa, je zakončen rozšířeným žaludem, na jehož vrcholu ústí močová trubice
• ŽENSKÁ POHLAVNÍ SOUSTAVA:
o Zajištuje tvorbu pohlavních buněk, pohlavních hormonů a vývoj plodu po oplození vajíčka
o STAVBA:
o VAJEČNÍKY - uloženy ve spodní části dutiny břišní, párová pohlavní žláza, 3 až 5 cm dlouhá, vejčitého tvaru, v kůře se již od narození nacházejí nezralá vajíčka, uložená ve folikulech, které v pohlavní dospělosti dozrávají v pravidelných intervalech v Graafův folikul, jehož stěny produkují hormon estrogen, dozrálý folikul praská, uvolní se vajíčko putující do vejcovodu, prasklý Graafův folikul se uzavře a vytvoří se žluté tělísko produkující hormon progesteron
o VEJCOVOD - párová trubice, stěna je tvořena řasinkovým epitelem a hladkou svalovinou (stahy svaloviny a pohybem řasinek se vajíčko posouvá do dělohy)
o DĚLOHA - nepárový dutý svalový orgán hruškovitého tvaru, po oplození vajíčka zde probíhá vývoj zárodku
o POCHVA – svalová trubice spojující dělohu a zevní pohlavní orgány, krytá vrstevnatými epitelem bez žláz, vchod do pochvy je kryt panenskou blánou (do doby prvního pohlavního styku), pochva sestupuje šikmo vpřed a ústí mezi malé stydké pysky, vně obklopené velkými stydkými pysky. Těsně nad ústím močové trubice je topořivé těleso kapkovitého tvaru – poštěváček (klitoris)
• MENSTRUAČNÍ CYKLUS:
o Zahrnuje pravidelné cyklické změny stavby a funkce děložní sliznice
o Je periodickou přípravou na oplodnění a těhotenství
o Probíhá přibližně 24 – 34 dní
o Souběžně s menstruačním cyklem probíhá také ovulační cyklus - sled opakujících se změn ve vaječnících (trvá od jedné ovulace k druhé)
o Oba cykly spolu úzce souvisejí. Rozlišujeme několik fází menstruačního cyklu:
- MENSTRUAČNÍ FÁZE – nastává, pokud nedojde k oplození a uhnízdění vajíčka, ve vaječnících zaniká žluté tělísko, ustává produkce jeho hormonů, sliznice se neprokrvuje, odumírá a její zbytky se vyplavují krví z dělohy, trvá přibližně čtyři dny
- PROLIFERAČNÍ FÁZE – růstová fáze, probíhá v první polovině cyklu, jeden folikul se mění na Graafův folikul, produkuje se estrogen, který podporuje růst nové děložní sliznice, na konci fáze (12. až 14. den cyklu) nastává ovulace - Graafův folikul praskne a uvolnuje se zralé vajíčko
- SEKREČNÍ FÁZE – z prasklého Graafova folikulu vzniká žluté tělísko produkující progesteron způsobující narůstání děložní sliznice, pokud není vajíčko oplozeno, žluté tělísko zaniká, produkce progesteronu se snižuje
- ISCHEMICKÁ FÁZE – poslední den cyklu, poklesem progesteronu dochází ke stažení cév zásobujících dělohu a sliznice se začne odlučovat
• OPLOZENÍ:
o Při pohlavním styku dochází ke spojení pohlavních orgánů muže a ženy
o Při pohlavním vzrušení nastává u muže erekce penisu v důsledku naplnění topořivých těles krví a může být zaveden do vagíny
o Dráždění vyvolá vyvrcholení sexuálního vzrušní – orgasmus, který je u muže provázen ejakulací (výstřik ejakulátu do pochvy ženy)
o Spermie vystříknuté při pohlavním styku do pochvy aktivně putují dělohou až do vejcovodu, kde může dojít k oplození vajíčka
o Vajíčko je schopné oplození asi v průběhu 20 hodin po ovulaci, spermie mají v ženském ústrojí životnost asi 1-2 dny
o Největší šance na oplození vajíčka je tedy mezi 12. – 16. dnem cyklu
• TĚHOTENSTVÍ
o Období počínaje oplozením vajíčka a konče porodem, probíhá přibližně 280 dní
o Oplozené vajíčko se začne ihned rýhovat, dostává se vejcovodem do dělohy -> morula, blastocysta, která se zanořuje do děložní sliznice = nidace
o Uvnitř embrya se tvoří tři zárodeční obaly, které dávají vznik jednotlivým orgánům:
- CHORION (vnější), AMNION (vnitřní), ALANTOIS (v pupeční části plodu)
o PLACENTA - zajišťuje spojení mezi tělem plodu a matky, zajišťuje plodu výživu, kyslík, odvod C02, vylučuje odpadní látky
o Těhotenství končí PORODem - 3 fáze:
- OTEVÍRACÍ - prasknou obaly, vyteče plodová voda
- VYPUZOVACÍ - narození dítěte
- LŮŽKOVÁ - porod končí odloupnutím placenty, která vyjde ven.
• OBDOBÍ LIDSKÉHO ŽIVOTA: Oplození (početí), nitroděložní období, kojenecké období, období batolete, předškolní věk, mladší školní věk, starší školní věk, období puberty, období dorostového věku (adolescence), dospělost, stáří
• ANTIKONCEPCE - cílená ochrana před nežádoucím otěhotněním
o KONDOM (mužský antikoncepční prostředek)
o POŠEVNÍ PESAR (vkládá se do pochvy)
o NITRODĚLOŽNÍ TĚLÍSKA (zavádí lékař, zabranují uhnízdění vajíčka a pohybu spermií)
o HORMONÁLNÍ ANTIKONCEPCE (tablety, které obsahují ženské pohlavní hormony, zabranují ovulaci)
o PŘERUŠOVANÁ SOULOŽ
o STERILIZACE (chirurgický zákrok zajištující trvalou neplodnost)
• POHLAVNÍ NEMOCI
o KAPAVKA (infekční onemocnění, projevuje se zánětem sliznic, hnisavým výtokem z pohlavních orgánů, pálením, může vést k neplodnosti)
o SYFILIS (chronické infekční onemocnění, začíná vředem, poté vyrážky, po určitém období napadá mozek, míchu, srdce)
o NEPLODNOST (neschopnost jedinců mít potomstvo, např. neschopnost tvorby spermií)
o AIDS
• Vylučování = proces, kdy se tělo zbavuje zplodin látkové přeměny
o Vylučování zevnitř - z krve, zvenku - ze střeva
• Fylogeneze vylučovací soustavy
o trepka vylučuje difúzí
o nejjednodušší živočichové vylučují povrchem celého těla (např. nezmaři)
o složitější živočichové pomocí protonefrídií (plaménkové bunky) – ploštěnky, metanefrídie - žížaly
o malphigické trubice = vylučování do střeva - hmyz
o ledviny různého typu (předledviny, prvoledviny, pravé ledviny)
• Funkce: osmoregulace a odstraňování odpadních (toxických) a přebytečných látek
o odváděné látky: voda, ionty solí, produkty metabolismu dusíkatých látek, další přebytečné látky
• Vylučování: plícemi (C02 a voda), potními žlázami (NaCl, močovina, kys. mléčná, voda), ledvinami (téměř všechna močovina, většina solí a voda)
• vylučovací soustava člověka se skládá z ledvin, močovodů, močového měchýře, močové trubice
• Ledvina (RENES)
• párový orgán, fazolovitého tvaru, umístěný po obou stranách páteře v bederní oblasti
• ledviny jsou uloženy ve vazivovém pouzdře a obaleny tukovým polštářem
• vnitřní tmavší část se nazývá DŘEŇ, světlejší vnější část je KŮRA
• základní stavební jednotkou ledvin jsou NEFRONY tvořené Bowmanovým váčkem s glomerulem a systémem ledvinových kanálků
• Ledviny jsou zásobeny silnou tepnou
• činnost ledvin je pro existenci organismu nezbytná - udržují stálost vnitřního prostředí těla (HOMEOSTÁZA) - při zastavení činnosti ledvin nastává smrt během 3-5 dnů
• každá ledvina je složena přibližně z jednoho milionu (hned po narození, pak jich ubývá) základních jednotek nazývaných nefrony (všechny nefrony mají podobnou stavbu a funkci)
• STAVBA NEFRONU:
o glomerulus - klubíčko krevních vlásečnic, který je dokonale obklopen Bowmanovým váčkem (pouzdrem), tvořen vazivem a močovým kanálkem (tubulus)
o močový kanálek má 3 části:
- vinutý kanálek I. řádu = proximální
- Henleova klička
- vinutý kanálek II. řádu = distální
• TVORBA MOČI: Krev do ledviny přichází LEDVINOVOU ARTÉRIÍ, která se postupně dělí na menší větve, ARTERIOLY a KAPILÁRY, jež tvoří v Bowmanově váčku kapilární síť – GLOMERULUS. Tvorba moči začíná glomerulární filtrací - plazma se filtruje (díky vysokému krevnímu tlaku ve vlásečnicích) tenkou stěnou glomerulárních kapilár do Bowmanova váčku = PRIMÁRNÍ MOČ (až 150 litrů za den), primární moč se dále během průtoku tubuly upravuje tubulární resorpcí, při níž se přenášejí látky z tubulů do okolních kapilár (zpětně se vstřebá 100% glukózy, 99.5% NaCl a 99% vody) = DEFINITIVNÍ MOČ (asi 1.5 l za den) odtéká do sběrného kanálku
• MOČOVÉ CESTY: moč tvořící se v nefronech se shromažduje v LEDVINNÉ PÁNVIČCE, z ní poté vedou močovody ústící do MOČOVÉHO MĚCHÝŘE = svalový orgán uložený za stydkou sponou, v němž se hromadí moč, v jeho dně začíná MOČOBÁ TRUBICE, které vyúsťuje na povrchu těla
• Diuréza = množství moči vytvořené za časovou jednotku
• Složení moči: voda 1200ml, močovina 30g, malé množství kys. močové, žluté barvivo, moč zdravého člověka neobsahuje glukózu, krev, bílkoviny, hnis, žlučová barviva
• ŘÍZENÍ ČINNOSTI LEDVIN:
o antidiuretický hormon (ADH) - produkován hypotalamem, ovlivňuje vstřebávání vody
o mineralokortikoidy (aldosteron) - produkován buňkami kůry nadledvin, ovlivňuje vstřebávání Na+
o renin – enzym produkován ledvinami, reguluje přívod krve do glomerulů
• ONEMOCNĚNÍ LEDVIN:
o ledvinové kameny - tvořeny převážně Šťavelanem vápenatým, souvisí s hladinou Ca2+ v krvi, prevence - dostatečný příjem tekutin
o infekce a záněty - spojeny s jinými chorobami (spála, zánět nosohltanu), napadá-li zánět glomeruly - v 30 % nastává chronické selhání ledvin; léčba - dialýza (umělá ledvina), transplantace
o akutní (náhlé) selhání ledvin - různé příčiny (požití jedu, ztráta krve), v některých případech lze léčbou obnovit normální funkci ledviny
• Rozmnožovací soustava
• MUŽSKÁ POHLAVNÍ SOUSTAVA
o Zajištuje tvorbu pohlavních buněk, pohlavních hormonů a umožnuje pohlavní spojení
o STAVBA:
- VARLE - párový, vejčitý orgán uložený v ŠOURKU, varlata produkují SPERMIE
• Spermie = mužská pohlavní buňka, složená z hlavičky, krčku, bičíku (zajišťuje pohyb, asi 3mm/min.)
• tvoří se v semenotvorných kanálcích pomocí Sertoliho buněk - vznik buněk, které slouží jako výživa
• Leydigovy buňky - vytváří hormony potřebné pro vývoj (testosteron)
- NADVARLE – obsahuje spirálovitě stočené kanálky, ve kterých se shromaždují a dozrávají spermie
- CHÁMOVOD – uzká, asi 40 cm dlouhá párová trubice, odvádějící spermie z nadvarlete do močové trubice, před vyústěním do močové trubice prochází PŘEDSTOJNOU ŽLÁZOU (PROSTATA), sekrety obou žláz se smísí a vzniká ejakulát
- MOČOVÁ TRUBICE – vede až do penisu, slouží k vedení moči, ale prochází jí také ejakulát
- PYJ – nepárový zevní mužský pohlavní orgán, složen z jednoho nepárového a jednoho párového topořivého tělesa, je zakončen rozšířeným žaludem, na jehož vrcholu ústí močová trubice
• ŽENSKÁ POHLAVNÍ SOUSTAVA:
o Zajištuje tvorbu pohlavních buněk, pohlavních hormonů a vývoj plodu po oplození vajíčka
o STAVBA:
o VAJEČNÍKY - uloženy ve spodní části dutiny břišní, párová pohlavní žláza, 3 až 5 cm dlouhá, vejčitého tvaru, v kůře se již od narození nacházejí nezralá vajíčka, uložená ve folikulech, které v pohlavní dospělosti dozrávají v pravidelných intervalech v Graafův folikul, jehož stěny produkují hormon estrogen, dozrálý folikul praská, uvolní se vajíčko putující do vejcovodu, prasklý Graafův folikul se uzavře a vytvoří se žluté tělísko produkující hormon progesteron
o VEJCOVOD - párová trubice, stěna je tvořena řasinkovým epitelem a hladkou svalovinou (stahy svaloviny a pohybem řasinek se vajíčko posouvá do dělohy)
o DĚLOHA - nepárový dutý svalový orgán hruškovitého tvaru, po oplození vajíčka zde probíhá vývoj zárodku
o POCHVA – svalová trubice spojující dělohu a zevní pohlavní orgány, krytá vrstevnatými epitelem bez žláz, vchod do pochvy je kryt panenskou blánou (do doby prvního pohlavního styku), pochva sestupuje šikmo vpřed a ústí mezi malé stydké pysky, vně obklopené velkými stydkými pysky. Těsně nad ústím močové trubice je topořivé těleso kapkovitého tvaru – poštěváček (klitoris)
• MENSTRUAČNÍ CYKLUS:
o Zahrnuje pravidelné cyklické změny stavby a funkce děložní sliznice
o Je periodickou přípravou na oplodnění a těhotenství
o Probíhá přibližně 24 – 34 dní
o Souběžně s menstruačním cyklem probíhá také ovulační cyklus - sled opakujících se změn ve vaječnících (trvá od jedné ovulace k druhé)
o Oba cykly spolu úzce souvisejí. Rozlišujeme několik fází menstruačního cyklu:
- MENSTRUAČNÍ FÁZE – nastává, pokud nedojde k oplození a uhnízdění vajíčka, ve vaječnících zaniká žluté tělísko, ustává produkce jeho hormonů, sliznice se neprokrvuje, odumírá a její zbytky se vyplavují krví z dělohy, trvá přibližně čtyři dny
- PROLIFERAČNÍ FÁZE – růstová fáze, probíhá v první polovině cyklu, jeden folikul se mění na Graafův folikul, produkuje se estrogen, který podporuje růst nové děložní sliznice, na konci fáze (12. až 14. den cyklu) nastává ovulace - Graafův folikul praskne a uvolnuje se zralé vajíčko
- SEKREČNÍ FÁZE – z prasklého Graafova folikulu vzniká žluté tělísko produkující progesteron způsobující narůstání děložní sliznice, pokud není vajíčko oplozeno, žluté tělísko zaniká, produkce progesteronu se snižuje
- ISCHEMICKÁ FÁZE – poslední den cyklu, poklesem progesteronu dochází ke stažení cév zásobujících dělohu a sliznice se začne odlučovat
• OPLOZENÍ:
o Při pohlavním styku dochází ke spojení pohlavních orgánů muže a ženy
o Při pohlavním vzrušení nastává u muže erekce penisu v důsledku naplnění topořivých těles krví a může být zaveden do vagíny
o Dráždění vyvolá vyvrcholení sexuálního vzrušní – orgasmus, který je u muže provázen ejakulací (výstřik ejakulátu do pochvy ženy)
o Spermie vystříknuté při pohlavním styku do pochvy aktivně putují dělohou až do vejcovodu, kde může dojít k oplození vajíčka
o Vajíčko je schopné oplození asi v průběhu 20 hodin po ovulaci, spermie mají v ženském ústrojí životnost asi 1-2 dny
o Největší šance na oplození vajíčka je tedy mezi 12. – 16. dnem cyklu
• TĚHOTENSTVÍ
o Období počínaje oplozením vajíčka a konče porodem, probíhá přibližně 280 dní
o Oplozené vajíčko se začne ihned rýhovat, dostává se vejcovodem do dělohy -> morula, blastocysta, která se zanořuje do děložní sliznice = nidace
o Uvnitř embrya se tvoří tři zárodeční obaly, které dávají vznik jednotlivým orgánům:
- CHORION (vnější), AMNION (vnitřní), ALANTOIS (v pupeční části plodu)
o PLACENTA - zajišťuje spojení mezi tělem plodu a matky, zajišťuje plodu výživu, kyslík, odvod C02, vylučuje odpadní látky
o Těhotenství končí PORODem - 3 fáze:
- OTEVÍRACÍ - prasknou obaly, vyteče plodová voda
- VYPUZOVACÍ - narození dítěte
- LŮŽKOVÁ - porod končí odloupnutím placenty, která vyjde ven.
• OBDOBÍ LIDSKÉHO ŽIVOTA: Oplození (početí), nitroděložní období, kojenecké období, období batolete, předškolní věk, mladší školní věk, starší školní věk, období puberty, období dorostového věku (adolescence), dospělost, stáří
• ANTIKONCEPCE - cílená ochrana před nežádoucím otěhotněním
o KONDOM (mužský antikoncepční prostředek)
o POŠEVNÍ PESAR (vkládá se do pochvy)
o NITRODĚLOŽNÍ TĚLÍSKA (zavádí lékař, zabranují uhnízdění vajíčka a pohybu spermií)
o HORMONÁLNÍ ANTIKONCEPCE (tablety, které obsahují ženské pohlavní hormony, zabranují ovulaci)
o PŘERUŠOVANÁ SOULOŽ
o STERILIZACE (chirurgický zákrok zajištující trvalou neplodnost)
• POHLAVNÍ NEMOCI
o KAPAVKA (infekční onemocnění, projevuje se zánětem sliznic, hnisavým výtokem z pohlavních orgánů, pálením, může vést k neplodnosti)
o SYFILIS (chronické infekční onemocnění, začíná vředem, poté vyrážky, po určitém období napadá mozek, míchu, srdce)
o NEPLODNOST (neschopnost jedinců mít potomstvo, např. neschopnost tvorby spermií)
o AIDS
21. Vývoj, stavba a činnost trávicí soustavy
• Fylogeneze
• Trávicí soustava bezobratlých
o celým povrchem těla (osmoticky), např. někteří parazité (tasemnice)
o láčka - vakovitá dutina s jediným otvorem (současně přijímací i vyvrhovací), např. žahavci, ploštěnci
o gastrovaskulární soustava - složitější láčka, zajišťuje trávení i rozvod živin, např. medúza
o trávicí trubice - má dva otvory (přijímací a řitní), je rozlišena na ústní dutinu, hltan (vychlípitelný, případně sací), jícen, žaludek, střevo a konečník
• Trávicí soustava obratlovců
o Je tvořena trávicí trubicí se dvěma otvory a s přídatnými orgány. Části:
- ústa - ohraničena čelistmi, slouží k uchopení potravy, která je promíchána jazykem, mechanicky zpracována zuby a zvlhčena slinami ze slinných žláz
- hltan, jícen - posouvají potravu do žaludku
- žaludek- potrava je mechanicky zpracována a trávena (nemají kruhoústí, mihule, některé ryby), ptáci mají 2 žaludky (žláznatý a svalnatý), přežvýkavci mají čtyřdílný žaludek (bachor, čepec, kniha, slez)
- střevo - slouží k trávení potravy a vstřebávání živin, jeho plocha je zvětšena spirální řasou (ryby, paryby), nebo klky (ptáci, savci), u vyšších obratlovců rozlišujeme tenké střevo (dvanáctník, lačník, kyčelník) a tlusté střevo
- konečník- zakončen řitním otvorem nebo kloakou- vývod trávicí, vylučovací a pohlavní soustavy
- játra, slinivka břišní - přídatné orgány, napomáhají trávení, živiny jsou štepeny enzymy
• Trávicí soustava člověka
• DUTINA ÚSTNÍ - umožňuje mechanické zpracování potravy a promísení se slinami
o jazyk- svalnatý orgán na spodině dutiny ústní, vzadu fixován k jazylce, na hřbetní straně jsou umístěny papily s chuťovými pohárky
o zuby- jsou ukotveny v dásni na horním a dolním oblouku čelistním, tvoří je korunka, krček a kořen, povrch zubu je kryt sklovinou, pod ní je zubovina, uvnitř je dřeňová dutina vyplněná zubní dření s cévami a nervy, rozlišujeme 4 typy zubů - řezáky, špičáky, třenové zuby a stoličky
o slinné žlázy - existují 3 velké párové žlázy (příušní, podčelistní a podjazykové) a větší množství drobných žlázek roztroušených v podslizničním vazivu ústní dutiny, produkují sliny (asi 1-1,5 l denně) a zvlhčující potravu
• HLTAN - nálevkovitá trubice ústící do jícnu, má tři oddíly - nosohltan, ústní část hltanu (zde se kříží dýchací a polykací cesty), hltanovou část (proti hrtanu je uzavřena hltanovou příklopkou)
• JÍCEN - svalovitá trubice spojující hltan a žaludek
• ŽALUDEK - vakovitý svalový orgán, shromažďuje přijatou potravu a mísí ji se žaludečními šťávami, tvoří ho česlo, vlastní tělo žaludku a vrátník, ve sliznici žaludku jsou žlázky produkující žaludeční šťávu
• TENKÉ STŘEVO - 3 až 5 m dlouhá trubice složená v kličky, je místem intenzivního trávení a vstřebávám, jeho sliznice je zbrázděna v klky zvětšující resorpční plochu a obsahuje žlázky produkující střevní šťávu, má tři oddíly:
o Dvanáctník - první část tenkého střeva podkovovitého tvaru, do něhož ústí žlučovod a vývody slinivky břišní
o Lačník - tvoří horní část kliček tenkého střeva (asi tři pětiny)
o Kyčelník - tvoří dolní část kliček tenkého střeva (asi dvě pětiny)
• TLUSTÉ STŘEVO - asi 1,5 m dlouhá trubice, hromadí se zde nestrávené zbytky potravy a dochází k resorpci vody (zahušťování obsahu) a minerálních látek, jeho stěna je tenká, svalovina je redukována, chybí klky (tvoří se výdutě), sliznice produkuje hlen chránící sliznici a tvoří obal pro nestrávené zbytky, tvoří ho:
o slepé střevo- vyústění tenkého střeva, na jeho spodině se z něj vychlipuje červovitý přívěsek obsahující množství lymfoidní tkáně
o tračník- složený z tračníku vzestupného, příčného a sestupného končícího esovitou kličkou
o konečník- shromažďuje se zde stolice- zahuštěné nestrávené zbytky, jeho naplnění vyvolává defekaci (vyprázdnění), ústí řitním otvorem ven z těla
• SLINIVKA BŘIŠNÍ- protáhlý orgán uložený v ohybu dvanáctníku, její lalůčky produkují pankreatickou šťávu, z nich je odváděna vývody spojujícími se v hlavní vývod ústící do dvanáctníku
• JÁTRA- největší žláza těla uložena vpravo pod bránicí, tvořena pravým a levým lalokem, složena z jaterních lalůčků obsahujících trámce jaterních buněk produkující žluč, žluč je odváděna jaterními žlučovody, z každého laloku vychází jeden vývod, jejich spojením vzniká vývod jaterní, na nějž je připojen žlučník (slouží k hromadění žluče), společný vývod žlučníku a vývodu jaterního ústí do dvanáctníku
• Trávení a vstřebávání
• Zpracování potravy:
o mechanické - rozmělnění potravy a její promíchání s trávicími šťávami
o chemické - pomocí trávicích šťáv obsahujících enzymy jsou živiny štěpeny na jednodušší látky
V dutině ústní je potrava mechanicky rozmělněna (zuby, jazyk) a promísena se slinami - bezbarvou tekutinou obsahující vodu, minerální látky, amylázu ptyalin (zahajuje trávení škrobu), mucin (hlenovitou látku způsobující vazkost soust) a lysozym (ničící choroboplodné zárodky). Polknutím se sousto dostává do hltanu a dále do jícnu. Dýchací cesty se při průchodu hltanem reflexně zavírají (pomocí hrtanové příklopky). V žaludku je strava promíchávána peristaltickými pohyby s žaludeční šťávou obsahující kyselinu chlorovodíkovou (nízké pH - ničí choroboplodné zárodky, aktivuje pepsin, usnadňuje vstřebávání) pepsin (štěpí bílkoviny na polypeptidy), chymozin (sráží mléčné bílkoviny na vločky), mucin (hlenovitá látka, chrání před natrávením vlastní žaludeční sliznice), žaludeční lipázu (štěpí tuky). Trávenina je posouvána směrem k vrátníku a po malých dávkách se dostává do dvanáctníku.
• Tenké střevo je místem nejintenzivnějšího trávení. Hladká svalovina střeva vykonává pohyby peristaltické (posouvá tráveninu) a kývavé (promíchává tráveninu). Trávení v tenkém střevě napomáhá:
• STŘEVNÍ ŠŤÁVA - je slabě zásaditá (neutralizuje kyselou tráveninu ze žaludku), obsahuje peptidázy (štěpí bílkoviny na aminokyseliny), lipázy (štěpí tuky) a amylázy (štěpí vyšší sacharidy na jednoduché)
• PANKREATICKÁ ŠŤÁVA - obsahuje trypsin (štěpí bílkoviny), lipázy, amylázy
• ŽLUČ - žlutohnědá (způsobeno žlučovým barvivem - bilirubinem) kapalina, obsahuje soli žlučových kyselin napomáhající trávení tuků, způsobují jejich emulgaci (rozptýlení) a aktivují pankreatickou lipázu
• Vstřebávání (resorpce) je přechod látek vzniklých štěpením živin do krevního oběhu. Hlavním místem resorpce je sliznice tenkého střeva, která je ke vstřebávání uzpůsobena svou velkou plochou a bohatým prokrvením. Při vstřebávání látky pronikají stěnou tenkého střeva do portálního krevního oběhu nebo do lymfy (některé mastné kyseliny)
• Přeměna živin
• Výsadní postavení v metabolismu všech tří hlavních živin (sacharidů, lipidů, bílkovin) má jaterní tkáň. Většina látek vstřebaných z tenkého střeva je portální žilou odváděna do jater a zde nejdříve zpracována v jaterních buňkách. Dochází k jejich štěpeni na látky jednodušší (za uvolnění energie) nebo k jejich syntéze na látky složitější (za spotřeby energie)
• SACHARIDY - jsou ve střevě štěpeny až na monosacharidy, klíčovou sloučeninou metabolismu sacharidů je glukóza, je nejpohotovějším zdrojem energie pro většinu tkání, v krvi je její množství stálé (zvyšuje se po požití potravy), nadbytečná glukóza se v játrech přeměňuje na glykogen nebo zásobní tuk
• LIPIDY – další významný zdroj energie buněk a stavební složka buněčných membrán, jejich metabolismus úzce souvisí s metabolismem sacharidů, součástí potravy jsou především ve formě triacylglycerolů (esterů glycerolu a vyšších mastných kyselin), které se ve střevě štěpí na glycerol a vyšší mastné kyseliny, které jsou dále odbourávány a stávají se zdrojem energie, přebytečný tuk se v organismu ukládá do zásoby
• BÍLKOVINY - jsou ve střevě štěpeny na aminokyseliny, které jsou dále využívány především k syntéze nových bílkovin (stavebních bílkovin, hormonů, enzymů, bílkovin plazmy), mohou také sloužit jako zdroj energie
• Kromě sacharidů, lipidů a bílkovin musí strava obsahovat také vodu, minerální látky a vitaminy
• Zásady správné výživy
• Nedodržování pravidel správné výživy se podílí na vzniku některých onemocnění (např. onemocnění srdce a cév, obezita, rakovina), jejich dodržování působí naopak jako prevence
• Zásady správné výživy shrnují základní výživová doporučení:
o jíst pravidelně, v menších dávkách, častěji za den, konzumovat pestrou stravu
o redukovat přívod tuků (upřednostňovat rostlinné tuky, vybírat mléčné výrobky s nižším obsahem tuku, upřednostňovat drůbež před vepřovým masem)
o zvýšit konzumaci polysacharidů, tzn. celozrnné pečivo (raději chléb než bílé pečivo), luštěniny, a naopak snížit příjem cukru (sladkosti nahrazovat ovocem)
o udržovat příjem bílkovin, především živočišných, na rozumné úrovni
o udržovat rovnováhu mezi příjmem potravy a energetickým výdejem, a tím přiměřenou tělesnou hmotnost
o denně konzumovat čerstvou zeleninu, ovoce
o dostatečně pít, alespoň 1,5-2 l, v létě až 3 l tekutiny denně
• Nemoci trávicí soustavy
• zubní kaz - porušení zubní hmoty vyvolané bakteriemi, které při nedostatečné zubní hygieně vytvářejí na povrchu zubu vrstvu (plak) a zkvašováním cukrů z potravy tvoří organické kyseliny narušující zubní sklovinu
• vředová choroba - narušení sliznice žaludku nebo dvanáctníku způsobené ztrátou její odolnosti vůči trávicím šťávám
• zácpa - obtížné, někdy nepravidelné vyprazdňování tuhé stolice, může být způsobena nevhodným složením stravy (málo vlákniny) nebo příznakem onemocnění trávicí soustavy
• průjem - časté vyprazdňování řídké, vodnaté stolice, může být způsoben nesnášenlivostí některých potravin, infekcí atd.
• apendicitida - zánět červovitého výběžku slepého střeva
• infekční žloutenka (hepatitida) - virový zánět jater
• cirhóza jater - závažné onemocnění, při němž dochází k odumírání jaterní tkáně a jejímu nahrazování vazivem, jde o nevratný proces vedoucí ke snížení činnosti jater až k úplnému selhání jejich funkce, může být způsobena např. chronickým alkoholismem nebo virovou infekcí
• žlučové kameny - útvary vzniklé krystalizací některých solí v žlučníku nebo žlučových cestách, mohou omezit nebo úplně zabránit odtoku žluči do dvanáctníku
• hemoroidy - žilní městky (varixy) - rozšířené žíly v oblasti konečníku, často spojené s krvácením nebo zánětem
• Trávicí soustava bezobratlých
o celým povrchem těla (osmoticky), např. někteří parazité (tasemnice)
o láčka - vakovitá dutina s jediným otvorem (současně přijímací i vyvrhovací), např. žahavci, ploštěnci
o gastrovaskulární soustava - složitější láčka, zajišťuje trávení i rozvod živin, např. medúza
o trávicí trubice - má dva otvory (přijímací a řitní), je rozlišena na ústní dutinu, hltan (vychlípitelný, případně sací), jícen, žaludek, střevo a konečník
• Trávicí soustava obratlovců
o Je tvořena trávicí trubicí se dvěma otvory a s přídatnými orgány. Části:
- ústa - ohraničena čelistmi, slouží k uchopení potravy, která je promíchána jazykem, mechanicky zpracována zuby a zvlhčena slinami ze slinných žláz
- hltan, jícen - posouvají potravu do žaludku
- žaludek- potrava je mechanicky zpracována a trávena (nemají kruhoústí, mihule, některé ryby), ptáci mají 2 žaludky (žláznatý a svalnatý), přežvýkavci mají čtyřdílný žaludek (bachor, čepec, kniha, slez)
- střevo - slouží k trávení potravy a vstřebávání živin, jeho plocha je zvětšena spirální řasou (ryby, paryby), nebo klky (ptáci, savci), u vyšších obratlovců rozlišujeme tenké střevo (dvanáctník, lačník, kyčelník) a tlusté střevo
- konečník- zakončen řitním otvorem nebo kloakou- vývod trávicí, vylučovací a pohlavní soustavy
- játra, slinivka břišní - přídatné orgány, napomáhají trávení, živiny jsou štepeny enzymy
• Trávicí soustava člověka
• DUTINA ÚSTNÍ - umožňuje mechanické zpracování potravy a promísení se slinami
o jazyk- svalnatý orgán na spodině dutiny ústní, vzadu fixován k jazylce, na hřbetní straně jsou umístěny papily s chuťovými pohárky
o zuby- jsou ukotveny v dásni na horním a dolním oblouku čelistním, tvoří je korunka, krček a kořen, povrch zubu je kryt sklovinou, pod ní je zubovina, uvnitř je dřeňová dutina vyplněná zubní dření s cévami a nervy, rozlišujeme 4 typy zubů - řezáky, špičáky, třenové zuby a stoličky
o slinné žlázy - existují 3 velké párové žlázy (příušní, podčelistní a podjazykové) a větší množství drobných žlázek roztroušených v podslizničním vazivu ústní dutiny, produkují sliny (asi 1-1,5 l denně) a zvlhčující potravu
• HLTAN - nálevkovitá trubice ústící do jícnu, má tři oddíly - nosohltan, ústní část hltanu (zde se kříží dýchací a polykací cesty), hltanovou část (proti hrtanu je uzavřena hltanovou příklopkou)
• JÍCEN - svalovitá trubice spojující hltan a žaludek
• ŽALUDEK - vakovitý svalový orgán, shromažďuje přijatou potravu a mísí ji se žaludečními šťávami, tvoří ho česlo, vlastní tělo žaludku a vrátník, ve sliznici žaludku jsou žlázky produkující žaludeční šťávu
• TENKÉ STŘEVO - 3 až 5 m dlouhá trubice složená v kličky, je místem intenzivního trávení a vstřebávám, jeho sliznice je zbrázděna v klky zvětšující resorpční plochu a obsahuje žlázky produkující střevní šťávu, má tři oddíly:
o Dvanáctník - první část tenkého střeva podkovovitého tvaru, do něhož ústí žlučovod a vývody slinivky břišní
o Lačník - tvoří horní část kliček tenkého střeva (asi tři pětiny)
o Kyčelník - tvoří dolní část kliček tenkého střeva (asi dvě pětiny)
• TLUSTÉ STŘEVO - asi 1,5 m dlouhá trubice, hromadí se zde nestrávené zbytky potravy a dochází k resorpci vody (zahušťování obsahu) a minerálních látek, jeho stěna je tenká, svalovina je redukována, chybí klky (tvoří se výdutě), sliznice produkuje hlen chránící sliznici a tvoří obal pro nestrávené zbytky, tvoří ho:
o slepé střevo- vyústění tenkého střeva, na jeho spodině se z něj vychlipuje červovitý přívěsek obsahující množství lymfoidní tkáně
o tračník- složený z tračníku vzestupného, příčného a sestupného končícího esovitou kličkou
o konečník- shromažďuje se zde stolice- zahuštěné nestrávené zbytky, jeho naplnění vyvolává defekaci (vyprázdnění), ústí řitním otvorem ven z těla
• SLINIVKA BŘIŠNÍ- protáhlý orgán uložený v ohybu dvanáctníku, její lalůčky produkují pankreatickou šťávu, z nich je odváděna vývody spojujícími se v hlavní vývod ústící do dvanáctníku
• JÁTRA- největší žláza těla uložena vpravo pod bránicí, tvořena pravým a levým lalokem, složena z jaterních lalůčků obsahujících trámce jaterních buněk produkující žluč, žluč je odváděna jaterními žlučovody, z každého laloku vychází jeden vývod, jejich spojením vzniká vývod jaterní, na nějž je připojen žlučník (slouží k hromadění žluče), společný vývod žlučníku a vývodu jaterního ústí do dvanáctníku
• Trávení a vstřebávání
• Zpracování potravy:
o mechanické - rozmělnění potravy a její promíchání s trávicími šťávami
o chemické - pomocí trávicích šťáv obsahujících enzymy jsou živiny štěpeny na jednodušší látky
V dutině ústní je potrava mechanicky rozmělněna (zuby, jazyk) a promísena se slinami - bezbarvou tekutinou obsahující vodu, minerální látky, amylázu ptyalin (zahajuje trávení škrobu), mucin (hlenovitou látku způsobující vazkost soust) a lysozym (ničící choroboplodné zárodky). Polknutím se sousto dostává do hltanu a dále do jícnu. Dýchací cesty se při průchodu hltanem reflexně zavírají (pomocí hrtanové příklopky). V žaludku je strava promíchávána peristaltickými pohyby s žaludeční šťávou obsahující kyselinu chlorovodíkovou (nízké pH - ničí choroboplodné zárodky, aktivuje pepsin, usnadňuje vstřebávání) pepsin (štěpí bílkoviny na polypeptidy), chymozin (sráží mléčné bílkoviny na vločky), mucin (hlenovitá látka, chrání před natrávením vlastní žaludeční sliznice), žaludeční lipázu (štěpí tuky). Trávenina je posouvána směrem k vrátníku a po malých dávkách se dostává do dvanáctníku.
• Tenké střevo je místem nejintenzivnějšího trávení. Hladká svalovina střeva vykonává pohyby peristaltické (posouvá tráveninu) a kývavé (promíchává tráveninu). Trávení v tenkém střevě napomáhá:
• STŘEVNÍ ŠŤÁVA - je slabě zásaditá (neutralizuje kyselou tráveninu ze žaludku), obsahuje peptidázy (štěpí bílkoviny na aminokyseliny), lipázy (štěpí tuky) a amylázy (štěpí vyšší sacharidy na jednoduché)
• PANKREATICKÁ ŠŤÁVA - obsahuje trypsin (štěpí bílkoviny), lipázy, amylázy
• ŽLUČ - žlutohnědá (způsobeno žlučovým barvivem - bilirubinem) kapalina, obsahuje soli žlučových kyselin napomáhající trávení tuků, způsobují jejich emulgaci (rozptýlení) a aktivují pankreatickou lipázu
• Vstřebávání (resorpce) je přechod látek vzniklých štěpením živin do krevního oběhu. Hlavním místem resorpce je sliznice tenkého střeva, která je ke vstřebávání uzpůsobena svou velkou plochou a bohatým prokrvením. Při vstřebávání látky pronikají stěnou tenkého střeva do portálního krevního oběhu nebo do lymfy (některé mastné kyseliny)
• Přeměna živin
• Výsadní postavení v metabolismu všech tří hlavních živin (sacharidů, lipidů, bílkovin) má jaterní tkáň. Většina látek vstřebaných z tenkého střeva je portální žilou odváděna do jater a zde nejdříve zpracována v jaterních buňkách. Dochází k jejich štěpeni na látky jednodušší (za uvolnění energie) nebo k jejich syntéze na látky složitější (za spotřeby energie)
• SACHARIDY - jsou ve střevě štěpeny až na monosacharidy, klíčovou sloučeninou metabolismu sacharidů je glukóza, je nejpohotovějším zdrojem energie pro většinu tkání, v krvi je její množství stálé (zvyšuje se po požití potravy), nadbytečná glukóza se v játrech přeměňuje na glykogen nebo zásobní tuk
• LIPIDY – další významný zdroj energie buněk a stavební složka buněčných membrán, jejich metabolismus úzce souvisí s metabolismem sacharidů, součástí potravy jsou především ve formě triacylglycerolů (esterů glycerolu a vyšších mastných kyselin), které se ve střevě štěpí na glycerol a vyšší mastné kyseliny, které jsou dále odbourávány a stávají se zdrojem energie, přebytečný tuk se v organismu ukládá do zásoby
• BÍLKOVINY - jsou ve střevě štěpeny na aminokyseliny, které jsou dále využívány především k syntéze nových bílkovin (stavebních bílkovin, hormonů, enzymů, bílkovin plazmy), mohou také sloužit jako zdroj energie
• Kromě sacharidů, lipidů a bílkovin musí strava obsahovat také vodu, minerální látky a vitaminy
• Zásady správné výživy
• Nedodržování pravidel správné výživy se podílí na vzniku některých onemocnění (např. onemocnění srdce a cév, obezita, rakovina), jejich dodržování působí naopak jako prevence
• Zásady správné výživy shrnují základní výživová doporučení:
o jíst pravidelně, v menších dávkách, častěji za den, konzumovat pestrou stravu
o redukovat přívod tuků (upřednostňovat rostlinné tuky, vybírat mléčné výrobky s nižším obsahem tuku, upřednostňovat drůbež před vepřovým masem)
o zvýšit konzumaci polysacharidů, tzn. celozrnné pečivo (raději chléb než bílé pečivo), luštěniny, a naopak snížit příjem cukru (sladkosti nahrazovat ovocem)
o udržovat příjem bílkovin, především živočišných, na rozumné úrovni
o udržovat rovnováhu mezi příjmem potravy a energetickým výdejem, a tím přiměřenou tělesnou hmotnost
o denně konzumovat čerstvou zeleninu, ovoce
o dostatečně pít, alespoň 1,5-2 l, v létě až 3 l tekutiny denně
• Nemoci trávicí soustavy
• zubní kaz - porušení zubní hmoty vyvolané bakteriemi, které při nedostatečné zubní hygieně vytvářejí na povrchu zubu vrstvu (plak) a zkvašováním cukrů z potravy tvoří organické kyseliny narušující zubní sklovinu
• vředová choroba - narušení sliznice žaludku nebo dvanáctníku způsobené ztrátou její odolnosti vůči trávicím šťávám
• zácpa - obtížné, někdy nepravidelné vyprazdňování tuhé stolice, může být způsobena nevhodným složením stravy (málo vlákniny) nebo příznakem onemocnění trávicí soustavy
• průjem - časté vyprazdňování řídké, vodnaté stolice, může být způsoben nesnášenlivostí některých potravin, infekcí atd.
• apendicitida - zánět červovitého výběžku slepého střeva
• infekční žloutenka (hepatitida) - virový zánět jater
• cirhóza jater - závažné onemocnění, při němž dochází k odumírání jaterní tkáně a jejímu nahrazování vazivem, jde o nevratný proces vedoucí ke snížení činnosti jater až k úplnému selhání jejich funkce, může být způsobena např. chronickým alkoholismem nebo virovou infekcí
• žlučové kameny - útvary vzniklé krystalizací některých solí v žlučníku nebo žlučových cestách, mohou omezit nebo úplně zabránit odtoku žluči do dvanáctníku
• hemoroidy - žilní městky (varixy) - rozšířené žíly v oblasti konečníku, často spojené s krvácením nebo zánětem
20. Vývoj, stavba a funkce dýchací soustavy
• Charakteristika
• zprostředkovává výměnu dýchacích plynů (C02 a 02) mezi organismem a vnějším prostředím
• dýchání (respirace) = výměna plynů
o mezi vzduchem a tělm - VNĚJŠÍ dýchání (ventilace plic)
o mezi vzduchem a krví - VNITŘNÍ dýchání
o mezi krví a buňkami - BUNĚČNÉ dýchání
• tkáňové dýchání = buněčná oxidace (opak fotosyntézy) - chemické reakce, kde se organické cukry štěpí na látky jednodušší (anorganické), cukry se rozštěpí na vodu a C02 a energii
• FYLOGENEZE dýchací soustavy
o trepka - dýchá difuzí – celým povrchem těla
o bezobratlí (žahavci, ploštěnci) dýchají celým povrchem těla nebo využívají žábry (vodní korýši), plicní vaky (pavouci), vzdušnice (tracheje) = soustava trubic a trubiček, které vedou ke každé buňce, prochází celým tělem (vzdušnicovci - hmyz)
o žábry bezobratlých jsou ektodermálního původu, ale žábry a plíce obratlovců jsou entodermálního původu
o žábry jsou tvořeny z dobře prokrvených žaberních lupínků, mají je živočichové, kteří žijí ve vodě a přijímají kyslík rozpuštěný ve vodě
o plíce – hlavní dýchací párový orgán dospělých obojživelníků a vyšších obratlovců
• zdroj kyslíku = vzduch (21% 02 a 0.04% C02)
• vydechovaný vzduch obsahuje asi 14% 02 a 5% C02
• dýchací soustavu rozlišujeme na
o část vodivou (dýchací cesty -nosohltan, hltan, hrtan, průdušnice, průdušky, průdušinky)
o část respirační (tj. místo vlastní výměny plynů - plíce, plicní vaky, plicní sklípky)
• Horní cesty dýchací
• nos (nasum)
• dutina nosní (cavum nasi)
o Funkce = filtrace (zbavování prachu), zvlhčení a oteplení vzduchu
o Stavba: začíná nosními dírkami a ústí dvěma nosními otvory = nozdrami do nosohltanu, od dutiny ústní je oddělena měkkým a tvrdým patrem
rozdělena nosní přepážkou = chrupavka + ploténka kosti čichové + kost radličná
na bočních stěnách jsou nosní skořepy
dutina je vystlána sliznicí, krytou řasinkovým epitelem, obsahující drobné hlenové žlázky
• nosohltan (nasopharynx)
o při polykání od hltanu oddělen měkkým patrem
o vyústění Eustachovy trubice
o nedaleko trubic nosohltanové mandle = lymfatické uzlíky - ochrana proti infekci
• Dolní cesty dýchací
• hrtan (larynx)
o je soubor chrupavek, největší je chrupavka štítná - tzv. ohryzek (Adamovo jablko), vazivem spojena s jazylkou
o pod ní je chrupavka prstencová, na její stranu přisedají dvě chrupavky hlasivkové -> proudící vzduch rozezná vazy a vzniká zvuk = hlasivkové ústrojí
o hltan je od hrtanu oddělen hrtanovou příklopkou - při polykání zavírá hrtan (nepodmíněný reflex)
• průdušnice (trachea)
o nepárová trubice (délka 12-13 cm, šířka 1,5 cm), vyztužená chrupavkami, vystlána řasinkovým epitelem
o dělí se na pravou a levou průdušku = vyztuženy chrupavkami, vystlány řasinkovým epitelem - kmitá směrem nahoru dolu (odstranění nečistot), vstupují do plic, kde se větví na průdušinky
• Respirační část – Plíce (PULMO)
• velikost: vnitřní povrch asi 80 m2
• párový orgán - odděleny vazivovou mezihrudní přepážkou
• pravá plíce 3 laloky, levá 2 laloky
• povrch plic kryje vazivová blána - poplicnice, přecházející na vnitřní stranu hrudníku jako pohrudnice - vystýlá dutinu hrudní
• mezi oběma blanami je pohrudniční štěrbina (dutina), vyplněná vazkou tekutinou, umožňující klouzání blan při dýchání, vytváří se zde podtlak
• vnitřní stavba plic:
o průduška se postupně větví = bronchiální strom v průdušinky – nemají chrupavčitou výstuž --> plicní lalůčky --> váčky - stěny vyklenuty v plicní sklípky
• dýchací pohyby: na jeden nádech vyměníme 0,5 litrů vzduchu
o VDECH (inspirace) = aktivní děj - vzduch je nasáván, plíce se rozepínají, pomáhá stah dýchacích svalů: bránice - pohyb směrem dolů (vyklenutí stěny břišní), mezižeberní svaly - vystoupení žeber => větší objem hrudníku => rozepnutí žeber => nasávání vzduchu do plic
uděláme 12-16 vdechů za minutu
o VÝDECH (exspirace) = pasivní děj - uvolnění svalů: bránice - pohyb nahoru, mezižeberní svaly - pokles žeber => zmenšen objemu hrudníku => vypuzení vzduchu, plíce se smršťují
• dýchání (uplatňují se oba typy):
o kostální = žeberní = hrudní (horní - 2.-5. žebro a dolní - 6.-10. žebro)
o abdominální = bránicní (břišní) - převládá u mužů a dětí
• dechový objem = množství vzduchu, které člověk vydechne jedním dechem (asi 500 ml při klidném dýchání, 1-2 l při námaze)
o inspirační rezervní objem = množství vzduchu, které je možné ještě nadechnout po normálním vdechu (2-2,5 1)
o exspirační rezervní objem = množství vzduchu, které lze ještě vydechnout po normálním výdechu (1-1,5 1)
o reziduální objem = zbytkový objem vzduchu - zůstává v plicích i po usilovném výdechu (1,5 l) = mrtvý prostor - vzduch nevyužit; v dýchacích cestách (v nosní dutině)
• vitální kapacita plic — maximální množství vzduchu, které lze vydechnout po největším možném nádechu (orientační ukazatel výkonnosti plic - u žen = 3.2 l, u mužů 4.2 l)
• celková - totální kapacita plic - vitální kapacita + reziduální vzduch
• dechová frekvence = počet dechů (nádech + výdech) za minutu - dospělý 16-18/min, dítě 20-26/min
• surfaktant = tekutina (směs bílkovin), obsažena v plicních sklipcích a plicích plodu
• obranné dýchací reflexy:
o kýchání = podráždění sliznice nosní
o kašláni = podráždění sliznice hrtanu, průdušnice a průdušek
• řízení dýchání:
o nervové: dýchací centrum v prodloužené míše (rytmické dýchání) => čidla (chemoreceptory), které reagují na množství CO2 v krvi. Máme-li v krvi více C02 => dýchání se zrychlí. Holotropní dýchání = otrava CO2
činnost dýchacího centra může také ovlivňovat koncový a střední mozek - vůlí lze regulovat frekvenci a hloubku dýchání
proprioreceptory - v dýchacích svalech a receptory ve stěnách dýchacích cest a cév - tlumí činnost dýchacího centra
o látkové: chemoreceptory v dýchacím centru a v cévách (v aortě a v krkavicích) => chemické podněty: reakce na zvýšené množství C02 a 02 změnu pH krvi => zrychlení frekvence dýchání (velký nadbytek C02 způsobuje útlum a zástavu dechu)
• nerespirační funkce - díky řasinkám jsme odolnější proti bronchitidám (kuřáci jich mají málo)
• Funkce dýchací soustavy
o hlas = pohyb hrtanových chrupavek, vzniká v hrtanu průchozím proudem vzduchu
o ohřívají a zvlhčují vzduch
• Transport dýchacích plynů: parciální tlak = tlak jednoho plynu. Princip přenosu - v různých parciálních tlacích kyslíku a C02 ve vzduchu, v tepenné, žilní a kapilární krvi. Pokud je tlak 02 vyšší, potom je malý tlak C02 nebo tlak C02 je vysoký, 02 nízký -> dochází k výměně plynů
o přenos 02 (kyslík se přenáší krví ve dvou formách):
- rozpuštěný v plazmě (velmi málo - 1.5% z celkového množství 02)
- vázaný na molekuly červeného krevního barviva hemoglobina v červených krvinkách - hemoglobin obsahuje 4 hemové skupiny, každá obsahuje FeII+- na něj naváže jednu molekulu 02 = oxyhemoglobin (po uvolnění kyslíku deoxyhemoglobin)
vazbou CO s hemoglobinem vzniká karboxyhemoglobin - váže se poměrně snadno a pevně, a tím znemožňuje vazbu hemoglobinu s kyslíkem - otrava CO může být smrtelně nebezpečná
o přenos C02 (přenáší se krví ve třech formách):
- rozpuštěný v plazmě (také málo - 8% z celk. množství přenášeného C02)
- v plazmě ve formě HC03- (hydrogenuhličitanový anion - 67%)
- vázaný na hemoglobin (25% C02) = karbaminohemoglobin - v tkáňových kapilárách se váže na hemoglobin a v plicích se zase uvolňuje, hemoglobin pak opět může vázat kyslík
o složení vdechovaného vzduchu - 21% 02, 78% N2, 0,03% C02 + vodní páry;
o vydechovaný vzduch - 16% 02 79%N2, 4% C02
o Kyslíkový dluh vzniká při námaze, nestačí množství kyslíku - E se získává štěpení glykogenu anaerobní glykolýzou na kyselinu mléčnou. Potřeba později kyslík doplnit
• Nemoci dýchací soustavy
• astma = asthma bronchiale - stah hladké svaloviny průdušinek – dušení - astmatický záchvat (dušnost, kašel, až selhání fce. plic) – způsobeno alergeny, infekcí, námahou, léky...
• tuberkulóza = TBC - bakterióza = kochův bacil – mycobacterium tuberculosis
• chřipka — viróza, akutní hořečnaté onemocnění, které postihuje velmi často dýchací ústrojí v podobě rýmy, kašle a bolesti v krku
• bronchitida = infekční zánět průdušinek
• rakovina — vyvoláno kouřením
• pneumotorax — smrštění plic v důsledku proniknutí vzduchu do pohrudniční štěrbiny a vyrovnání tlaku (při proražení stěny hrudníku)
• pneumonie = zápal (zánět) plic - infekční onemocnění (může být vyvoláno bakteriemi i viry), plicní sklípky jsou vždy zaplněny hlenem a tekutinou což zhoršuje výměnu plynů
• Tělesná teplota
• poikolotermní, ektotermní = s proměnlivou tělesnou teplotou - tělesná teplota se řídí venkovním prostředím; při minimální teplotě jsou životní funkce zpomalené, s vyšší teplotou se funkce zvyšuje
• homoiotermní, endotermní = se stálou tělesnou teplotou - v jádře je stálá tělesná teplota, v obalu kolísá
• Tvorba tepla - v jádře jater, srdce, mozku, ledvin - vznik chemickou reakcí
• Bazální metabolismus = stav, kdy se nepohybujeme, ležíme na posteli, drží nás při životě jen ty reakce, při kterých vzniká teplo
• Řízení - po celém těle jsou termoreceptory
• Funkce - termoregulace - zbavování se tepla - sálání, vedením
• Teplo vzniká činností svalů, v chladu roste svalový tonus = vnitřní napětí, svaly tuhnou
• Vazokonstrikce – zblednutí
• Když je tělu teplo - ochlazujeme se pocením, zrychluje se nám dýchání - zčervenáme - teplá krev (červená) se dere na povrch, aby se ochladila
• Optimální teplota - 37°, min.- až 24°, max.- 42 - 43°
• Kůže
• plocha: 1,6 - 1,8 m2, hmotnost: 4 - 4,5 kg, tloušťka: 1 - 4 cm
• Funkce:
o ochrana těla před vlivy vnějšího prostředí (mechanické, fyzikální, chemické), proti mikroorganismům a nepřátelům
o vylučovací (potní a mazové žlázy)
o termoregulace (udržování stálé tělesné teploty)
o vstřebávací (příjem živin, aplikace mastí...)
o dýchací, skladovací (v podkožním vazivu je uložen tuk a vitamíny rozpustné v tucích)
• obsahuje některé drobné orgány (žlázy, smysly)
• Stavba:
o POKOŽKA (epidermis) - mnohovrstevný dlaždicový epitel
- vrchní vrstva
• stratum conreum - mrtvé buňky
• stratum germinetivum - živé buňky, které časem odumřou, jdou na povrch
- povrchové buňky jsou ploché, postupně rohovatějí (ukládání keratinu = bílkovina - produkují ho keratocyty, v horních vrstvách pokožky) a odlupují se
- buňky spodní vrstvy = zárodečná vrstva - jejich dělením se doplňuje povrchová vrstva
• obsahují melanocyty (pigmentové b.) - produkují barvivo melanin - pohlcuje UV záření, produkuje vit. D (z provit. D3)
• obsahuje Langerhansovy buňky - prvotní ochrana (imunita) proti nepříznivým vlivům
o ŠKÁRA (corium) = mnohovrstevné vazivo (vazivové b. a vlákna kolagenu a elastinu, mezi nimiž se nacházejí i b. tukové - pružnost, roztažitelnost, pevnost
- směrem k pokožce vybíhá v papily, ve kterých jsou kapilární sítě a nervová zakončení (čidla bolesti) - výživa a inervace pokožky
- tvoří kožní lišty - na povrchu kůže se jeví jako papilámí linie = dermatoglyfy - dědičné, pro každého charakteristické (využití v daktyloskopii, soudním lékařství...)
- nervová tělíska vyskytující se ve škáře:
• Meissnerova (hmatová) tělíska
• Krausova tělíska (receptory chladu)
• Ruffmiho tělíska (receptory tepla)
- ze škáry vyrůstají vlasy a chlupy, vznikající z buněk vlasových váčků
- mazové a potní žlázy (šednutí vlasů - mezí buňky se dostává vzduch)
o PODKOŽNÍ VAZIVO (tela subcutanea) = síť elastických a kolagenních vláken mezi nimiž jsou uloženy výživové buňky --> umožňuje posun
- tukové buňky - izolace, zásoba energie
- tělíska Vater-Paciniho = receptory tlaku a tahu
o KOŽNÍ DERIVÁTY
- chlupy (pili), vlasy (capili), obočí, řasy
• tvořeny keratinem, zakládají se ve škáře
• výživa: zabezpečuje škárová papila
• růst: z vlasové cibulky
• zbarvení: melaniny ve zrohovatělé vrstvě kůry
• vzpřímení: vzpřimovači chlupu - termoregulace
• primární ochlupení = lanugo - během nitroděložního vývoje, po celém těle, opadá před narozením
• sekundární ochlupení - tvoří se před a po narození - disperzní chlupy po těle, vlasy, řasy, obočí
• terciární ochlupení - tvorba v pubertě a dospělosti = ochlupení v podpaží, v krajině stydké a na zevních pohlavních orgánech, v zevním zvukovodu a nosním vchodu, vousy
- nehty (ungues)
• mechanická ochrana prstů zrohovatělé destičky, vyrůstají z nehtového lůžka = zárodečná vrstva b. pod nehtem a u nehtového kořene
- žlázy
• mazové = ústí do pochvy chlupu, chybí na dlaních a chodidlech
o maz (1 - 2 g/den) = tukové látky (nenasycené mastné kyseliny) + bílkoviny + soli
o funkce: ochrana kůže a chlupu před vysycháním, brání bobtnání pokožky ve vodě, udržuje vláčnost a pružnost, je baktericidní
• potní = 2,5 miliónu žlázek - nerovnoměrně rozloženy: nejvíce na dlaních, chodidlech, v podpaží, na čele, nose
o pot (100 ml - 10 l/den) = tvoří se z tkáňového moku - voda, NaCl, mastné kyseliny, močovina, kyselina močová, kreatinin, aminokyseliny, kyselina mléčná
o funkce: termoregulace, baktericidní účinky (kys. mléčná)
• pachové (apokrinní) = v podpaží, okolí pohlavních orgánů, okolí nosního vchodu
o funkce: sexuální komunikace
• mléčné (gladula mammaria) = párová laločnatá žláza, uložena v tukovém vazivu => prs
o vývody = mlékovody vyúsťují na prsní bradavce - okolo je prsní dvorec
o největší žláza v těle, zakládá se u obou pohlaví, růst u dívek v pubertě, další rozvoj až v těhotenství a po porodu tvorba mleziva (kolostrum) a mléka (ze složek obsažených v krvi)
• NEMOCI KŮŽE:
o akné - tzv. „oheň" - rozšířené cévy, bradavice (viróza), vředy, ztráta pigmentu, melanom (UV záření)
o lupénka = předčasně se posouvají ještě nezralé buňky na povrch; je to dáno geneticky, není lék, ale dá se zmírnit
o ekzém = drobné červené pupínky, způsobeno alergenem (pylová zrnka, roztoče)
o opar = způsoben virem
o trudovina = nadměrná produkce mazových žláz při opalování - podle množství pigmentu
o při nadměrném opalování ultrafialovým zářením pigment „rozkvete", vznik melaninu = zhoubný nádor
• zprostředkovává výměnu dýchacích plynů (C02 a 02) mezi organismem a vnějším prostředím
• dýchání (respirace) = výměna plynů
o mezi vzduchem a tělm - VNĚJŠÍ dýchání (ventilace plic)
o mezi vzduchem a krví - VNITŘNÍ dýchání
o mezi krví a buňkami - BUNĚČNÉ dýchání
• tkáňové dýchání = buněčná oxidace (opak fotosyntézy) - chemické reakce, kde se organické cukry štěpí na látky jednodušší (anorganické), cukry se rozštěpí na vodu a C02 a energii
• FYLOGENEZE dýchací soustavy
o trepka - dýchá difuzí – celým povrchem těla
o bezobratlí (žahavci, ploštěnci) dýchají celým povrchem těla nebo využívají žábry (vodní korýši), plicní vaky (pavouci), vzdušnice (tracheje) = soustava trubic a trubiček, které vedou ke každé buňce, prochází celým tělem (vzdušnicovci - hmyz)
o žábry bezobratlých jsou ektodermálního původu, ale žábry a plíce obratlovců jsou entodermálního původu
o žábry jsou tvořeny z dobře prokrvených žaberních lupínků, mají je živočichové, kteří žijí ve vodě a přijímají kyslík rozpuštěný ve vodě
o plíce – hlavní dýchací párový orgán dospělých obojživelníků a vyšších obratlovců
• zdroj kyslíku = vzduch (21% 02 a 0.04% C02)
• vydechovaný vzduch obsahuje asi 14% 02 a 5% C02
• dýchací soustavu rozlišujeme na
o část vodivou (dýchací cesty -nosohltan, hltan, hrtan, průdušnice, průdušky, průdušinky)
o část respirační (tj. místo vlastní výměny plynů - plíce, plicní vaky, plicní sklípky)
• Horní cesty dýchací
• nos (nasum)
• dutina nosní (cavum nasi)
o Funkce = filtrace (zbavování prachu), zvlhčení a oteplení vzduchu
o Stavba: začíná nosními dírkami a ústí dvěma nosními otvory = nozdrami do nosohltanu, od dutiny ústní je oddělena měkkým a tvrdým patrem
rozdělena nosní přepážkou = chrupavka + ploténka kosti čichové + kost radličná
na bočních stěnách jsou nosní skořepy
dutina je vystlána sliznicí, krytou řasinkovým epitelem, obsahující drobné hlenové žlázky
• nosohltan (nasopharynx)
o při polykání od hltanu oddělen měkkým patrem
o vyústění Eustachovy trubice
o nedaleko trubic nosohltanové mandle = lymfatické uzlíky - ochrana proti infekci
• Dolní cesty dýchací
• hrtan (larynx)
o je soubor chrupavek, největší je chrupavka štítná - tzv. ohryzek (Adamovo jablko), vazivem spojena s jazylkou
o pod ní je chrupavka prstencová, na její stranu přisedají dvě chrupavky hlasivkové -> proudící vzduch rozezná vazy a vzniká zvuk = hlasivkové ústrojí
o hltan je od hrtanu oddělen hrtanovou příklopkou - při polykání zavírá hrtan (nepodmíněný reflex)
• průdušnice (trachea)
o nepárová trubice (délka 12-13 cm, šířka 1,5 cm), vyztužená chrupavkami, vystlána řasinkovým epitelem
o dělí se na pravou a levou průdušku = vyztuženy chrupavkami, vystlány řasinkovým epitelem - kmitá směrem nahoru dolu (odstranění nečistot), vstupují do plic, kde se větví na průdušinky
• Respirační část – Plíce (PULMO)
• velikost: vnitřní povrch asi 80 m2
• párový orgán - odděleny vazivovou mezihrudní přepážkou
• pravá plíce 3 laloky, levá 2 laloky
• povrch plic kryje vazivová blána - poplicnice, přecházející na vnitřní stranu hrudníku jako pohrudnice - vystýlá dutinu hrudní
• mezi oběma blanami je pohrudniční štěrbina (dutina), vyplněná vazkou tekutinou, umožňující klouzání blan při dýchání, vytváří se zde podtlak
• vnitřní stavba plic:
o průduška se postupně větví = bronchiální strom v průdušinky – nemají chrupavčitou výstuž --> plicní lalůčky --> váčky - stěny vyklenuty v plicní sklípky
• dýchací pohyby: na jeden nádech vyměníme 0,5 litrů vzduchu
o VDECH (inspirace) = aktivní děj - vzduch je nasáván, plíce se rozepínají, pomáhá stah dýchacích svalů: bránice - pohyb směrem dolů (vyklenutí stěny břišní), mezižeberní svaly - vystoupení žeber => větší objem hrudníku => rozepnutí žeber => nasávání vzduchu do plic
uděláme 12-16 vdechů za minutu
o VÝDECH (exspirace) = pasivní děj - uvolnění svalů: bránice - pohyb nahoru, mezižeberní svaly - pokles žeber => zmenšen objemu hrudníku => vypuzení vzduchu, plíce se smršťují
• dýchání (uplatňují se oba typy):
o kostální = žeberní = hrudní (horní - 2.-5. žebro a dolní - 6.-10. žebro)
o abdominální = bránicní (břišní) - převládá u mužů a dětí
• dechový objem = množství vzduchu, které člověk vydechne jedním dechem (asi 500 ml při klidném dýchání, 1-2 l při námaze)
o inspirační rezervní objem = množství vzduchu, které je možné ještě nadechnout po normálním vdechu (2-2,5 1)
o exspirační rezervní objem = množství vzduchu, které lze ještě vydechnout po normálním výdechu (1-1,5 1)
o reziduální objem = zbytkový objem vzduchu - zůstává v plicích i po usilovném výdechu (1,5 l) = mrtvý prostor - vzduch nevyužit; v dýchacích cestách (v nosní dutině)
• vitální kapacita plic — maximální množství vzduchu, které lze vydechnout po největším možném nádechu (orientační ukazatel výkonnosti plic - u žen = 3.2 l, u mužů 4.2 l)
• celková - totální kapacita plic - vitální kapacita + reziduální vzduch
• dechová frekvence = počet dechů (nádech + výdech) za minutu - dospělý 16-18/min, dítě 20-26/min
• surfaktant = tekutina (směs bílkovin), obsažena v plicních sklipcích a plicích plodu
• obranné dýchací reflexy:
o kýchání = podráždění sliznice nosní
o kašláni = podráždění sliznice hrtanu, průdušnice a průdušek
• řízení dýchání:
o nervové: dýchací centrum v prodloužené míše (rytmické dýchání) => čidla (chemoreceptory), které reagují na množství CO2 v krvi. Máme-li v krvi více C02 => dýchání se zrychlí. Holotropní dýchání = otrava CO2
činnost dýchacího centra může také ovlivňovat koncový a střední mozek - vůlí lze regulovat frekvenci a hloubku dýchání
proprioreceptory - v dýchacích svalech a receptory ve stěnách dýchacích cest a cév - tlumí činnost dýchacího centra
o látkové: chemoreceptory v dýchacím centru a v cévách (v aortě a v krkavicích) => chemické podněty: reakce na zvýšené množství C02 a 02 změnu pH krvi => zrychlení frekvence dýchání (velký nadbytek C02 způsobuje útlum a zástavu dechu)
• nerespirační funkce - díky řasinkám jsme odolnější proti bronchitidám (kuřáci jich mají málo)
• Funkce dýchací soustavy
o hlas = pohyb hrtanových chrupavek, vzniká v hrtanu průchozím proudem vzduchu
o ohřívají a zvlhčují vzduch
• Transport dýchacích plynů: parciální tlak = tlak jednoho plynu. Princip přenosu - v různých parciálních tlacích kyslíku a C02 ve vzduchu, v tepenné, žilní a kapilární krvi. Pokud je tlak 02 vyšší, potom je malý tlak C02 nebo tlak C02 je vysoký, 02 nízký -> dochází k výměně plynů
o přenos 02 (kyslík se přenáší krví ve dvou formách):
- rozpuštěný v plazmě (velmi málo - 1.5% z celkového množství 02)
- vázaný na molekuly červeného krevního barviva hemoglobina v červených krvinkách - hemoglobin obsahuje 4 hemové skupiny, každá obsahuje FeII+- na něj naváže jednu molekulu 02 = oxyhemoglobin (po uvolnění kyslíku deoxyhemoglobin)
vazbou CO s hemoglobinem vzniká karboxyhemoglobin - váže se poměrně snadno a pevně, a tím znemožňuje vazbu hemoglobinu s kyslíkem - otrava CO může být smrtelně nebezpečná
o přenos C02 (přenáší se krví ve třech formách):
- rozpuštěný v plazmě (také málo - 8% z celk. množství přenášeného C02)
- v plazmě ve formě HC03- (hydrogenuhličitanový anion - 67%)
- vázaný na hemoglobin (25% C02) = karbaminohemoglobin - v tkáňových kapilárách se váže na hemoglobin a v plicích se zase uvolňuje, hemoglobin pak opět může vázat kyslík
o složení vdechovaného vzduchu - 21% 02, 78% N2, 0,03% C02 + vodní páry;
o vydechovaný vzduch - 16% 02 79%N2, 4% C02
o Kyslíkový dluh vzniká při námaze, nestačí množství kyslíku - E se získává štěpení glykogenu anaerobní glykolýzou na kyselinu mléčnou. Potřeba později kyslík doplnit
• Nemoci dýchací soustavy
• astma = asthma bronchiale - stah hladké svaloviny průdušinek – dušení - astmatický záchvat (dušnost, kašel, až selhání fce. plic) – způsobeno alergeny, infekcí, námahou, léky...
• tuberkulóza = TBC - bakterióza = kochův bacil – mycobacterium tuberculosis
• chřipka — viróza, akutní hořečnaté onemocnění, které postihuje velmi často dýchací ústrojí v podobě rýmy, kašle a bolesti v krku
• bronchitida = infekční zánět průdušinek
• rakovina — vyvoláno kouřením
• pneumotorax — smrštění plic v důsledku proniknutí vzduchu do pohrudniční štěrbiny a vyrovnání tlaku (při proražení stěny hrudníku)
• pneumonie = zápal (zánět) plic - infekční onemocnění (může být vyvoláno bakteriemi i viry), plicní sklípky jsou vždy zaplněny hlenem a tekutinou což zhoršuje výměnu plynů
• Tělesná teplota
• poikolotermní, ektotermní = s proměnlivou tělesnou teplotou - tělesná teplota se řídí venkovním prostředím; při minimální teplotě jsou životní funkce zpomalené, s vyšší teplotou se funkce zvyšuje
• homoiotermní, endotermní = se stálou tělesnou teplotou - v jádře je stálá tělesná teplota, v obalu kolísá
• Tvorba tepla - v jádře jater, srdce, mozku, ledvin - vznik chemickou reakcí
• Bazální metabolismus = stav, kdy se nepohybujeme, ležíme na posteli, drží nás při životě jen ty reakce, při kterých vzniká teplo
• Řízení - po celém těle jsou termoreceptory
• Funkce - termoregulace - zbavování se tepla - sálání, vedením
• Teplo vzniká činností svalů, v chladu roste svalový tonus = vnitřní napětí, svaly tuhnou
• Vazokonstrikce – zblednutí
• Když je tělu teplo - ochlazujeme se pocením, zrychluje se nám dýchání - zčervenáme - teplá krev (červená) se dere na povrch, aby se ochladila
• Optimální teplota - 37°, min.- až 24°, max.- 42 - 43°
• Kůže
• plocha: 1,6 - 1,8 m2, hmotnost: 4 - 4,5 kg, tloušťka: 1 - 4 cm
• Funkce:
o ochrana těla před vlivy vnějšího prostředí (mechanické, fyzikální, chemické), proti mikroorganismům a nepřátelům
o vylučovací (potní a mazové žlázy)
o termoregulace (udržování stálé tělesné teploty)
o vstřebávací (příjem živin, aplikace mastí...)
o dýchací, skladovací (v podkožním vazivu je uložen tuk a vitamíny rozpustné v tucích)
• obsahuje některé drobné orgány (žlázy, smysly)
• Stavba:
o POKOŽKA (epidermis) - mnohovrstevný dlaždicový epitel
- vrchní vrstva
• stratum conreum - mrtvé buňky
• stratum germinetivum - živé buňky, které časem odumřou, jdou na povrch
- povrchové buňky jsou ploché, postupně rohovatějí (ukládání keratinu = bílkovina - produkují ho keratocyty, v horních vrstvách pokožky) a odlupují se
- buňky spodní vrstvy = zárodečná vrstva - jejich dělením se doplňuje povrchová vrstva
• obsahují melanocyty (pigmentové b.) - produkují barvivo melanin - pohlcuje UV záření, produkuje vit. D (z provit. D3)
• obsahuje Langerhansovy buňky - prvotní ochrana (imunita) proti nepříznivým vlivům
o ŠKÁRA (corium) = mnohovrstevné vazivo (vazivové b. a vlákna kolagenu a elastinu, mezi nimiž se nacházejí i b. tukové - pružnost, roztažitelnost, pevnost
- směrem k pokožce vybíhá v papily, ve kterých jsou kapilární sítě a nervová zakončení (čidla bolesti) - výživa a inervace pokožky
- tvoří kožní lišty - na povrchu kůže se jeví jako papilámí linie = dermatoglyfy - dědičné, pro každého charakteristické (využití v daktyloskopii, soudním lékařství...)
- nervová tělíska vyskytující se ve škáře:
• Meissnerova (hmatová) tělíska
• Krausova tělíska (receptory chladu)
• Ruffmiho tělíska (receptory tepla)
- ze škáry vyrůstají vlasy a chlupy, vznikající z buněk vlasových váčků
- mazové a potní žlázy (šednutí vlasů - mezí buňky se dostává vzduch)
o PODKOŽNÍ VAZIVO (tela subcutanea) = síť elastických a kolagenních vláken mezi nimiž jsou uloženy výživové buňky --> umožňuje posun
- tukové buňky - izolace, zásoba energie
- tělíska Vater-Paciniho = receptory tlaku a tahu
o KOŽNÍ DERIVÁTY
- chlupy (pili), vlasy (capili), obočí, řasy
• tvořeny keratinem, zakládají se ve škáře
• výživa: zabezpečuje škárová papila
• růst: z vlasové cibulky
• zbarvení: melaniny ve zrohovatělé vrstvě kůry
• vzpřímení: vzpřimovači chlupu - termoregulace
• primární ochlupení = lanugo - během nitroděložního vývoje, po celém těle, opadá před narozením
• sekundární ochlupení - tvoří se před a po narození - disperzní chlupy po těle, vlasy, řasy, obočí
• terciární ochlupení - tvorba v pubertě a dospělosti = ochlupení v podpaží, v krajině stydké a na zevních pohlavních orgánech, v zevním zvukovodu a nosním vchodu, vousy
- nehty (ungues)
• mechanická ochrana prstů zrohovatělé destičky, vyrůstají z nehtového lůžka = zárodečná vrstva b. pod nehtem a u nehtového kořene
- žlázy
• mazové = ústí do pochvy chlupu, chybí na dlaních a chodidlech
o maz (1 - 2 g/den) = tukové látky (nenasycené mastné kyseliny) + bílkoviny + soli
o funkce: ochrana kůže a chlupu před vysycháním, brání bobtnání pokožky ve vodě, udržuje vláčnost a pružnost, je baktericidní
• potní = 2,5 miliónu žlázek - nerovnoměrně rozloženy: nejvíce na dlaních, chodidlech, v podpaží, na čele, nose
o pot (100 ml - 10 l/den) = tvoří se z tkáňového moku - voda, NaCl, mastné kyseliny, močovina, kyselina močová, kreatinin, aminokyseliny, kyselina mléčná
o funkce: termoregulace, baktericidní účinky (kys. mléčná)
• pachové (apokrinní) = v podpaží, okolí pohlavních orgánů, okolí nosního vchodu
o funkce: sexuální komunikace
• mléčné (gladula mammaria) = párová laločnatá žláza, uložena v tukovém vazivu => prs
o vývody = mlékovody vyúsťují na prsní bradavce - okolo je prsní dvorec
o největší žláza v těle, zakládá se u obou pohlaví, růst u dívek v pubertě, další rozvoj až v těhotenství a po porodu tvorba mleziva (kolostrum) a mléka (ze složek obsažených v krvi)
• NEMOCI KŮŽE:
o akné - tzv. „oheň" - rozšířené cévy, bradavice (viróza), vředy, ztráta pigmentu, melanom (UV záření)
o lupénka = předčasně se posouvají ještě nezralé buňky na povrch; je to dáno geneticky, není lék, ale dá se zmírnit
o ekzém = drobné červené pupínky, způsobeno alergenem (pylová zrnka, roztoče)
o opar = způsoben virem
o trudovina = nadměrná produkce mazových žláz při opalování - podle množství pigmentu
o při nadměrném opalování ultrafialovým zářením pigment „rozkvete", vznik melaninu = zhoubný nádor
19. Vývoj, stavba a činnost oběhové soustavy
• Charakteristika tělních tekutin
• Tělní tekutiny jsou roztoky anorganických a organických látek
• Jejich základní složkou je voda: tělo obsahuje asi 42 litrů vody, přičemž v buňkách jsou uloženy 2/3 objemu vody a 1/3 je mimo buňky
• Intracelulární tekutina je tekutina uložená v buňkách - obsahuje velké množství iontů K+, menší množství Mg2+ a iontů fosforečnanových
• Extracelulární tekutina obsahuje značné množství iontů sodných, chloridových, menší množství iontů vápenatých i hydrogenuhličitanových, glukózu, mastné kyseliny, ale i plyny jako kyslík, oxid uhličitý.
o mezibuněčná tekutina - tkáňový mok
o tekutinu proudící v cévách = krev a míza – lymfa, která vzniká z tkáňového moku
• Tkáňový mok tvoří vnitřní prostředí všech tkáňových buněk.
o V obsahu soli se podobá krvi, ale liší se obsahem bílkovin - obsahuje jen malé množství bílkovin, neboť stěna vlásečnic je pro ně nepropustná
• Stálý stav vnitřního prostředí se označuje jako HOMEOSTÁZA – pokus dojde k větším poruchám v homeostáze, projevuje se to vážnými poruchami v činnosti celého organismu
• Funkcí tělních tekutin je přenos látek a plynů:
o V uzavřené oběhové soustavě se látky pohybují po těle s krví
o Vlastní předávání látek probíhá ve vlásečnicích, kde se látky dostávají difúzí na základě koncentračního rozdílu do tkáňového moku a jeho prostřednictvím ke tkáňovým buňkám
• Vývoj oběhové soustavy:
o Nejjednodušší živočichové nemají žádné soustavy
o Složitější mají cévní soustavu otevřenou (krev se rozlévá po těle), např. hmyz nebo měkkýši
o Nejdokonalejší živočichové mají cévní soustavu uzavřenou (krev proudí v uzavřeném systému)
• Krev
• KREV je červená, neprůhledná tekutina
• Její objem v těle je 5,5l - Ženy mají krve asi o 10% méně, protože mají méně červených krvinek
• SLOŽENÍ KRVE
o KREVNÍ PLAZMA – 90% vody, bílkoviny, soli, hormony
o KREVNÍ TĚLÍSKA
- červené krvinky (ERYTROCYTY)
• vznikají v kostní dřeni dlouhých a plochých kostí
• 5*1012 v litru krve
• tvoří hemoglobin, který obsahuje železo, na které se váže kyslík za vzniku oxinhemoglobinu, z něhož se kyslík zase uvolňuje
• carboxyhemoglobin - místo kyslíku se naváže CO – příčina úmrtí
• červené krvinky přežívají v oběhu asi 120 dní
• stárnoucí erytrocyty jsou ve slezině a v játrech rozkládány
- bílé krvinky (LEUKOCYTY)
• 4 – 9 * 109 v litru krve
• jsou průsvitné jaderné buňky
• hrají roli v obranných reakcích organismu, proto jejich počet stoupá při infekcích, zánětech, nádorových a jiných onemocněních
• vznikají v kostní dřeni, většina má schopnost fagocytózy
• některé z bílých krvinek vytvářejí protilátky
• rozdělujeme je podle toho, jestli obsahují barvitelná zrníčka (granula)
o GRANULOCYTY - obsahují barvitelná zrníčka. Podle barvitosti zrníček je dělíme na
- NEUTROFILNÍ – nejpočetnější, představují první obrannou linii těla proti vniklým bakteriím
- EOSINOFILNÍ - menší zastoupení. Jejich počet stoupá při alergiích
- BASOFILNÍ - produkují látky, které rozšiřují cévy a mají protisrážlivé účinky (zásadité barvivo)
o AGRANULOCYTY - zrníčka neobsahují
- LYMFOCYTY - hrají roli v imunitním systému organismu
• typu B (bursa - váček u ptáků, umožňují protilátkovou imunitu - likvidují cizí molekuly)
• typu T (thymus - brzlík, protibuněčná imunita - likvidují cizí buňky)
o MONOCYTY - nezralé krevní buňky, které mají schopnost fagocytózy, nacházejí se zejména v lymfatických uzlinách, slezině a játrech
o Krevní destičky (TROMBOCYTY)
- úlomky buněk, působí při zástavě krvácení
- zástava krvácení je životně důležitý proces, který při poranění nebo jiném poškození cévy zabraňuje vykrvácení
- krevní destičky se shlukují a rozpadají na místě poškození cévy, přitom dochází k zúžení cév v poraněném místě, poté se přemění fibrinogen na fibrin, který vytvoří síť dlouhých vláken. Vznikne tzv. krevní koláč - strup, který se po čase smrští a vytlačí nažloutlou kapalinu - krevní sérum
• Imunita
• = obranyschopnost - schopnost organismu chránit se proti nákaze
o Vrozená
- druhová (nemůžeme dostat psinku), dědičná (imunita od rodičů)
o Získaná
- aktivní
• prodělání nemoci
• očkování oslabenou nemocí
- pasivní - očkován protilátkou (není stálá, musíme se přeočkovat)
• Nespecifická imunita je především činnost fagocytujících buněk, které jsou schopny pohlcovat chorobné mikroorganismy, mrtvé buňky a jejich částice
• Specifická imunita je zprostředkována specifickým imunitním systémem, v němž mají hlavní úlohu lymfocyty
• Krevní skupiny
• V membránách červených krvinek jsou přítomny antigeny označované jako aglutinogeny A a B, které mohou reagovat se specifickou protilátkou aglutininem anti-A nebo anti-B
• Rozlišujeme čtyři krevní skupiny: Kromě aglutinogenu A a B mohou existovat v membránách krvinek ještě další antigeny, z nichž nejvýznamnější je tzv. RH faktor. Jestliže je tento faktor přítomen, krev je označována jako RH-pozitivní. Zvláštní komplikace způsobené tímto faktorem mohou vznikat v těhotenství. Jestliže je plod RH-pozitivní a matka RH-negativní může vzniknout novorozenecká žloutenka
Krevní skupina Aglutinogen Aglutin Zastoupení
A A Anti-B 43%
B B Anti -A 14%
AB A i B - 6%
0 - Anti A i Anti B 37%
• Srdce (COR)
• Vývoj srdce – u ryb (1+1), u obojživelníků (2+1), u plazů (2+1) a ptáků a savců (2+2)
• = Dutý svalový nepárový orgán zajištující trvalou cirkulaci krve v cévách
• Umístěno v hrudní dutině mezi plícemi ve vazivovém pouzdře – OSRDEČNÍKU
• Vnitřní vazivová výstelka srdce se nazývá ENDOKARD, srdeční svalovina MYOKARD a vnější vazivový obal je EPIKARD
• Srdce je rozděleno podélnou přepážkou na pravou a levou polovinu
o každou polovinu tvoří síň (ATRIUM) a komora (VENTRICULUS) a vzájemně jsou od sebe odděleny cípatými chlopněmi
o mezi pravou síní a komorou je trojcípá chlopeň
o mezi levou síní a komorou je dvojcípá chlopeň
o z levé komory vychází AORTA, z pravé komory TEPNA
• Výživa srdce je zajištena věnčitými tepnami
o Pravá a levá věnčitá tepna vystupují přímo z aorty a větví se na velké množství vlásečnic
• Činnost srdce je zajištěna neustálým rytmickým smršťováním a ochabováním (systola a diastola)
• Tlaková vlna probíhající arteriální částí oběhu se nazývá tep (puls), při maximálních výkonech je tepová frekvence 180-200 tepů
• Kardiovaskulární centrum řídící činnost srdce a cév je uloženo v prodloužené míše (její činnost je ovlivňování hypotalamem a mozkovou kůrou)
• Elektrokardiogram (EKG) = zaznamenává celkové elektrické změny v srdci
• Vývoj srdce jedince - vzniká postupně, přibližují se k sobě dvě cévy, které se začnou spojovat -přibližně ve 14. týdnu začne být krev čerpána vlastním srdcem, přibližně v 18. týdnu začínají být slyšet ozvy
• Tepny a žíly jsou spojeny prostřednictvím menších cév v jeden uzavřený celek
• U člověka existují dva oběhové okruhy. Oba začínají a končí v srdci, které je podélně rozděleno na dva funkční okruhy
o Malý plicní oběh začíná z pravé komory -> poté jde pravou a levou tepnou plicní, vstupuje do plic (výměna 02 a C02), do nichž přivádějí odkysličenou krev, okysličená krev se z plic sbírá do 4 plícních žil, které přivádějí krev do levé síně
o Velký tělní oběh rozvádí okysličenou krev do celého těla a zpět k srdci přivádí krev odkysličenou, okysličená krev proudí z levé komory do aorty, rozvod krve pomocí tepen, tepének, vlásečnice, (ze srdce -> do těla, do srdce)
Ve velkém tělním oběhu rozlišujeme několik obvodů:
- Vrátnicový - shromažďuje krev procházející trávicí soustavou
- Ledvinný - prokrvuje ledviny
- Horní a dolní systémový obvod - tělní obvod zahrnující mozek, svaly, kůži, žlázy a další orgány
- Srdeční obvod - slouží k zásobování srdečních svalových buněk
• Cévy (VASAE)
• TEPNY (ARTERIE) - vedou krev ze srdce, jsou pružné, elastické, větví se na tepénky
• VLÁSEČNICE (KAPILÁRY) - tenké, průsvitné cévy, jejich stěna je tvořena pouze jednou vrstvou výstelkových buněk, jsou propustné pro plyny, vodu a některé další látky, tvoří přechod mezi tepnami a žílami
• ŽÍLY (VÉNY) - tenká stěna, vedou krev do srdce, větví se na žilky, v dolních částech těla mají kapsovité chlopně zabraňující zpětnému toku krve
• Krevní tlak
• = tlaková síla proudící krve působící na plošnou jednotku cévní stěny
• Krevním tlakem obvykle rozumíme arteriální tlak
• Krevní tlak měřený při stahu komor je systolický tlak (90-150), při uvolnění komor je diastolický tlak (60)
• systolický tlak je určen převážně srdečním výkonem, diastolický odporem v periferních cévách
• systolický tlak značně kolísá, diastolický méně
• hodnoty systolického a diastolického tlaku se vyjadřují zlomkem - normální tlak je v rozmezí 160/90 - 90/60
• Nemoci cévní soustavy
• INFARK MYOKARDU = odumření určitého úseku srdeční svaloviny způsobené úplným ucpáním věnčité tepny, která ho vyživuje
• CHUDOKREVNOST (ANÉMIE) – pokles počtu červených krvinek
• LEUKÉMIE – v kostní dřeni se hromadí velké množství nefunkčních bílých krvinek, což vede k potlačení tvorby normálních bílých a červených krvinek
• ŽILNÍ MĚSTKY (VARIXY - křečové žíly) = patologické rozšíření žil, městnání krve, vznik sraženin (trombů)
• ATEROSKLERÓZA = postižení velkých cév, ukládání cholesterolu a vápenatých solí do stěn cév
• MOZKOVÁ MRTVICE – náhlé selhání funkce mozku, způsobené uzávěrem mozkové tepny
• Mízní (lymfatická soustava)
• tvoří samostatný uzavřený systém cév, sbírá mízu tvořící se v tkáních a odvádí ji do žil v podobě lymfy, zabraňuje se tak otokům – edémům
• mízní soustava odvádí také tuky (triacylglyceroly) v podobě tukových kapének z trávicí soustavy do horní duté žíly
• mízní cévy – odvádějí mízu z vlásečnic, spojují se v mízní kmeny, jejichž soutokem vzniká hrudní mízovod, který ústí do žilní krve
• mízní uzliny – oválné útvary vyplněné lymfocyty, uložené ve vazivovém pouzdře, filtrují přicházející mízu, lymfatické uzliny jsou uloženy na krku, v podpaží, v třislech
• Slezina je největší lymfatický orgán v těle
o uložena pod brániční klenbou
o tvořena červenou a bílou dření
- v červené dřeni jsou v mezibuněčných prostorách uloženy červené krvinky.
- v bílé dřeni jsou uzlíčky s lymfocyty
- dále jsou zde monocyty, které se přeměňují na makrofágy - odbourávají množství zanikajících červených krvinek
• Tělní tekutiny jsou roztoky anorganických a organických látek
• Jejich základní složkou je voda: tělo obsahuje asi 42 litrů vody, přičemž v buňkách jsou uloženy 2/3 objemu vody a 1/3 je mimo buňky
• Intracelulární tekutina je tekutina uložená v buňkách - obsahuje velké množství iontů K+, menší množství Mg2+ a iontů fosforečnanových
• Extracelulární tekutina obsahuje značné množství iontů sodných, chloridových, menší množství iontů vápenatých i hydrogenuhličitanových, glukózu, mastné kyseliny, ale i plyny jako kyslík, oxid uhličitý.
o mezibuněčná tekutina - tkáňový mok
o tekutinu proudící v cévách = krev a míza – lymfa, která vzniká z tkáňového moku
• Tkáňový mok tvoří vnitřní prostředí všech tkáňových buněk.
o V obsahu soli se podobá krvi, ale liší se obsahem bílkovin - obsahuje jen malé množství bílkovin, neboť stěna vlásečnic je pro ně nepropustná
• Stálý stav vnitřního prostředí se označuje jako HOMEOSTÁZA – pokus dojde k větším poruchám v homeostáze, projevuje se to vážnými poruchami v činnosti celého organismu
• Funkcí tělních tekutin je přenos látek a plynů:
o V uzavřené oběhové soustavě se látky pohybují po těle s krví
o Vlastní předávání látek probíhá ve vlásečnicích, kde se látky dostávají difúzí na základě koncentračního rozdílu do tkáňového moku a jeho prostřednictvím ke tkáňovým buňkám
• Vývoj oběhové soustavy:
o Nejjednodušší živočichové nemají žádné soustavy
o Složitější mají cévní soustavu otevřenou (krev se rozlévá po těle), např. hmyz nebo měkkýši
o Nejdokonalejší živočichové mají cévní soustavu uzavřenou (krev proudí v uzavřeném systému)
• Krev
• KREV je červená, neprůhledná tekutina
• Její objem v těle je 5,5l - Ženy mají krve asi o 10% méně, protože mají méně červených krvinek
• SLOŽENÍ KRVE
o KREVNÍ PLAZMA – 90% vody, bílkoviny, soli, hormony
o KREVNÍ TĚLÍSKA
- červené krvinky (ERYTROCYTY)
• vznikají v kostní dřeni dlouhých a plochých kostí
• 5*1012 v litru krve
• tvoří hemoglobin, který obsahuje železo, na které se váže kyslík za vzniku oxinhemoglobinu, z něhož se kyslík zase uvolňuje
• carboxyhemoglobin - místo kyslíku se naváže CO – příčina úmrtí
• červené krvinky přežívají v oběhu asi 120 dní
• stárnoucí erytrocyty jsou ve slezině a v játrech rozkládány
- bílé krvinky (LEUKOCYTY)
• 4 – 9 * 109 v litru krve
• jsou průsvitné jaderné buňky
• hrají roli v obranných reakcích organismu, proto jejich počet stoupá při infekcích, zánětech, nádorových a jiných onemocněních
• vznikají v kostní dřeni, většina má schopnost fagocytózy
• některé z bílých krvinek vytvářejí protilátky
• rozdělujeme je podle toho, jestli obsahují barvitelná zrníčka (granula)
o GRANULOCYTY - obsahují barvitelná zrníčka. Podle barvitosti zrníček je dělíme na
- NEUTROFILNÍ – nejpočetnější, představují první obrannou linii těla proti vniklým bakteriím
- EOSINOFILNÍ - menší zastoupení. Jejich počet stoupá při alergiích
- BASOFILNÍ - produkují látky, které rozšiřují cévy a mají protisrážlivé účinky (zásadité barvivo)
o AGRANULOCYTY - zrníčka neobsahují
- LYMFOCYTY - hrají roli v imunitním systému organismu
• typu B (bursa - váček u ptáků, umožňují protilátkovou imunitu - likvidují cizí molekuly)
• typu T (thymus - brzlík, protibuněčná imunita - likvidují cizí buňky)
o MONOCYTY - nezralé krevní buňky, které mají schopnost fagocytózy, nacházejí se zejména v lymfatických uzlinách, slezině a játrech
o Krevní destičky (TROMBOCYTY)
- úlomky buněk, působí při zástavě krvácení
- zástava krvácení je životně důležitý proces, který při poranění nebo jiném poškození cévy zabraňuje vykrvácení
- krevní destičky se shlukují a rozpadají na místě poškození cévy, přitom dochází k zúžení cév v poraněném místě, poté se přemění fibrinogen na fibrin, který vytvoří síť dlouhých vláken. Vznikne tzv. krevní koláč - strup, který se po čase smrští a vytlačí nažloutlou kapalinu - krevní sérum
• Imunita
• = obranyschopnost - schopnost organismu chránit se proti nákaze
o Vrozená
- druhová (nemůžeme dostat psinku), dědičná (imunita od rodičů)
o Získaná
- aktivní
• prodělání nemoci
• očkování oslabenou nemocí
- pasivní - očkován protilátkou (není stálá, musíme se přeočkovat)
• Nespecifická imunita je především činnost fagocytujících buněk, které jsou schopny pohlcovat chorobné mikroorganismy, mrtvé buňky a jejich částice
• Specifická imunita je zprostředkována specifickým imunitním systémem, v němž mají hlavní úlohu lymfocyty
• Krevní skupiny
• V membránách červených krvinek jsou přítomny antigeny označované jako aglutinogeny A a B, které mohou reagovat se specifickou protilátkou aglutininem anti-A nebo anti-B
• Rozlišujeme čtyři krevní skupiny: Kromě aglutinogenu A a B mohou existovat v membránách krvinek ještě další antigeny, z nichž nejvýznamnější je tzv. RH faktor. Jestliže je tento faktor přítomen, krev je označována jako RH-pozitivní. Zvláštní komplikace způsobené tímto faktorem mohou vznikat v těhotenství. Jestliže je plod RH-pozitivní a matka RH-negativní může vzniknout novorozenecká žloutenka
Krevní skupina Aglutinogen Aglutin Zastoupení
A A Anti-B 43%
B B Anti -A 14%
AB A i B - 6%
0 - Anti A i Anti B 37%
• Srdce (COR)
• Vývoj srdce – u ryb (1+1), u obojživelníků (2+1), u plazů (2+1) a ptáků a savců (2+2)
• = Dutý svalový nepárový orgán zajištující trvalou cirkulaci krve v cévách
• Umístěno v hrudní dutině mezi plícemi ve vazivovém pouzdře – OSRDEČNÍKU
• Vnitřní vazivová výstelka srdce se nazývá ENDOKARD, srdeční svalovina MYOKARD a vnější vazivový obal je EPIKARD
• Srdce je rozděleno podélnou přepážkou na pravou a levou polovinu
o každou polovinu tvoří síň (ATRIUM) a komora (VENTRICULUS) a vzájemně jsou od sebe odděleny cípatými chlopněmi
o mezi pravou síní a komorou je trojcípá chlopeň
o mezi levou síní a komorou je dvojcípá chlopeň
o z levé komory vychází AORTA, z pravé komory TEPNA
• Výživa srdce je zajištena věnčitými tepnami
o Pravá a levá věnčitá tepna vystupují přímo z aorty a větví se na velké množství vlásečnic
• Činnost srdce je zajištěna neustálým rytmickým smršťováním a ochabováním (systola a diastola)
• Tlaková vlna probíhající arteriální částí oběhu se nazývá tep (puls), při maximálních výkonech je tepová frekvence 180-200 tepů
• Kardiovaskulární centrum řídící činnost srdce a cév je uloženo v prodloužené míše (její činnost je ovlivňování hypotalamem a mozkovou kůrou)
• Elektrokardiogram (EKG) = zaznamenává celkové elektrické změny v srdci
• Vývoj srdce jedince - vzniká postupně, přibližují se k sobě dvě cévy, které se začnou spojovat -přibližně ve 14. týdnu začne být krev čerpána vlastním srdcem, přibližně v 18. týdnu začínají být slyšet ozvy
• Tepny a žíly jsou spojeny prostřednictvím menších cév v jeden uzavřený celek
• U člověka existují dva oběhové okruhy. Oba začínají a končí v srdci, které je podélně rozděleno na dva funkční okruhy
o Malý plicní oběh začíná z pravé komory -> poté jde pravou a levou tepnou plicní, vstupuje do plic (výměna 02 a C02), do nichž přivádějí odkysličenou krev, okysličená krev se z plic sbírá do 4 plícních žil, které přivádějí krev do levé síně
o Velký tělní oběh rozvádí okysličenou krev do celého těla a zpět k srdci přivádí krev odkysličenou, okysličená krev proudí z levé komory do aorty, rozvod krve pomocí tepen, tepének, vlásečnice, (ze srdce -> do těla, do srdce)
Ve velkém tělním oběhu rozlišujeme několik obvodů:
- Vrátnicový - shromažďuje krev procházející trávicí soustavou
- Ledvinný - prokrvuje ledviny
- Horní a dolní systémový obvod - tělní obvod zahrnující mozek, svaly, kůži, žlázy a další orgány
- Srdeční obvod - slouží k zásobování srdečních svalových buněk
• Cévy (VASAE)
• TEPNY (ARTERIE) - vedou krev ze srdce, jsou pružné, elastické, větví se na tepénky
• VLÁSEČNICE (KAPILÁRY) - tenké, průsvitné cévy, jejich stěna je tvořena pouze jednou vrstvou výstelkových buněk, jsou propustné pro plyny, vodu a některé další látky, tvoří přechod mezi tepnami a žílami
• ŽÍLY (VÉNY) - tenká stěna, vedou krev do srdce, větví se na žilky, v dolních částech těla mají kapsovité chlopně zabraňující zpětnému toku krve
• Krevní tlak
• = tlaková síla proudící krve působící na plošnou jednotku cévní stěny
• Krevním tlakem obvykle rozumíme arteriální tlak
• Krevní tlak měřený při stahu komor je systolický tlak (90-150), při uvolnění komor je diastolický tlak (60)
• systolický tlak je určen převážně srdečním výkonem, diastolický odporem v periferních cévách
• systolický tlak značně kolísá, diastolický méně
• hodnoty systolického a diastolického tlaku se vyjadřují zlomkem - normální tlak je v rozmezí 160/90 - 90/60
• Nemoci cévní soustavy
• INFARK MYOKARDU = odumření určitého úseku srdeční svaloviny způsobené úplným ucpáním věnčité tepny, která ho vyživuje
• CHUDOKREVNOST (ANÉMIE) – pokles počtu červených krvinek
• LEUKÉMIE – v kostní dřeni se hromadí velké množství nefunkčních bílých krvinek, což vede k potlačení tvorby normálních bílých a červených krvinek
• ŽILNÍ MĚSTKY (VARIXY - křečové žíly) = patologické rozšíření žil, městnání krve, vznik sraženin (trombů)
• ATEROSKLERÓZA = postižení velkých cév, ukládání cholesterolu a vápenatých solí do stěn cév
• MOZKOVÁ MRTVICE – náhlé selhání funkce mozku, způsobené uzávěrem mozkové tepny
• Mízní (lymfatická soustava)
• tvoří samostatný uzavřený systém cév, sbírá mízu tvořící se v tkáních a odvádí ji do žil v podobě lymfy, zabraňuje se tak otokům – edémům
• mízní soustava odvádí také tuky (triacylglyceroly) v podobě tukových kapének z trávicí soustavy do horní duté žíly
• mízní cévy – odvádějí mízu z vlásečnic, spojují se v mízní kmeny, jejichž soutokem vzniká hrudní mízovod, který ústí do žilní krve
• mízní uzliny – oválné útvary vyplněné lymfocyty, uložené ve vazivovém pouzdře, filtrují přicházející mízu, lymfatické uzliny jsou uloženy na krku, v podpaží, v třislech
• Slezina je největší lymfatický orgán v těle
o uložena pod brániční klenbou
o tvořena červenou a bílou dření
- v červené dřeni jsou v mezibuněčných prostorách uloženy červené krvinky.
- v bílé dřeni jsou uzlíčky s lymfocyty
- dále jsou zde monocyty, které se přeměňují na makrofágy - odbourávají množství zanikajících červených krvinek
18. Vývoj, činnost a stavba opěrné soustavy
Charakteristika
• Pohyb patří mezi základní projevy života
• Nejjednoduší živočichové se pohybovali pomocí bičíků a panožek
• Funkce: Kostra tvoří oporu těla a chrání vnitřní organy
• První pevnou oporou těla nižších živočichů je VNĚJŠÍ KOSTRA –vzniká z ektodermu, je tvořena na povrchu těla různě silnou vrstvou kutiukly a může být zpevněna CaCO3, někdy zasahuje do těla a upínají se na ni svaly, vyskytuje se u měkkýšů, křemičité jehlice u hub a chitinová u brouků
• VNITŘNÍ KOSTRA se tvoří u strunatců – vzniká z mezodermu, základem je struna hřbetní umístěná na hřbetní straně těla pod nervovou trubicí. Od kruhoústých je postupně zatlačena páteří
• Bezčelistnatí, paryby, larvální stádia a embria mají kostru chrupavčitou
• Ostatní živočichové mají kostru tvořenou kostní hmotou, kostnatěním podkožního vaziva vznikají kosti krycí, osifikací skeletu vznikají kosti náhradní
• POJIVOVÁ TKÁŇ = základní hmota a elastinová vlákna
o Vazivo (vazy – spojení jednotlivých kostí)
o Šlachy (připojení svalů ke kostem)
o Chrupavka (pokrývá kost v kloubu, spojuje některé kosti a tvoří meziobratlové ploténky)
o Kost (ochranné pouzdro pro orgány – hrudní koš a lebka)
• Většina kostí vzníká osifikací chrupavky X čéška vzniká osifikací vaziva
• OSIFIKACE = proces, kdy ubývá organických látek a přibýva anorganických – ztráci pruřnost, tvrdne
• Kosti PODLE TVARU:
o Krátké (články prstů)
o Dlouhé (stehenní)
o Ploché (lopatka, pánev)
o Nepravidelné (obratle)
• STAVBA KOSTI DLOUHÉ:
o na povrchu kompaktní (hutná) hmota (je zde Hawersův systém kanálků)
o hmota spongiózní (tvoří vnitřek plochých a krátkých kostí, je v hlavách kostí dlouhých; je tvořena trámci, které se kříží a vytváří prostorovou síť)
o Diafýza – proximální (ke středu těla), 2 Epifýzy – distální (od těla)
o Na povrchu kostí je okostice = periost (tuhý vazivový obal bohatě protkán cévami a nervy, zajišťuje výživu kostí, upínají se zde svaly, kostnatěním kost tloustne)
o Osifikací růstových chrupavek roste kost do délky
o Dutina dlouhých kostí vyplněna kostní dření – vznik červených a bílých krvinek, v mládí je dřeň červená, postupně žloutne až šedne
• SPOJENÍ KOSTÍ:
o Pohyblivé = kloub (jednoduchý: kyčelní; složitý: kolenní)
o Nepohyblivé = vazivo (lebka), chrupavka (žebra na hrudní kost), srůst (pánev = sedací, stydká; kyčelní kost; křížová kost = křížové obratle)
• Části skelete: OSOVÁ (lebka, páteř, hruník), KOSTRA KONČETIN (pletenec a vlastní končetina)
Páteř
• Soubor kostí nepravidelného tvaru, obratle na sebe nenasedají přímo, jsou odděleny meziobratlovou chrupavčitou ploténkou, je složená z 33-34 obratlů
o 7 krčních = CERVIKÁLNÍ : atlas = nosič (nemá tělo, tvar prstýnku, kývavý pohyb), axis = čepovec (má na sobě čep = tělo atlasu, otáčivý pohyb), ostatní obratle tvar trnovitého výběžku do vidličky
o 12 hrudních = TORAKÁLNÍ : mohutnější tělo, trnovitý výběžek směřuje dolů
o 5 bederních = LUMBÁLNÍ : končí zde mícha, mohutná těla, výběžek tvar kormidla
o 5 křížových = SAKRÁLNÍ : srostlé do trojúhelníka
o 4-5 kostrčních = COGITÁLNÍ : srůstají v kostrční kost
• Obratel je složen z těla, oblouku a výběžků (trnovité, příčné a výběžky pro spojení s ostatními)
• Největší těla mají obratle bederní
• Obratlové otvory tvoří kanál, kterým prochází mícha
• Hrudní obratle mají po stranách plošky pro kloubní spojení s žebry
• Pro pružnost je páteř esovitě zahnutá – krční a bederní LORDÓZA, hrudní a kostrční KYFÓZA
• Vybočení = vada = SKOLIÓZA
Hrudník
• Tvořen 12 žebry (costea) kloubně připojenými k hrudním obratlů,
pevně chrupavkou připojeny k hrudní kosti
o 7 pravých – připojeny k hrudní kosti
o 3 nepravá – chrupavkou připojeny na poslední pravé žebro
o 2 volná
• Hrudní kost tvoří rukojeť, tělo a mečovitý výběžek,
který je tvořen chrupavkou, osifikuje až naposledy
– v hrudní kosti vzniká nejvíce červených krvinek
Lebka
• MOZKOVNA (NEUROCRANIUM)
o spodina lební - vzniká osifikací chrupavky
o kost týlní (os occipitale) - 2 kloubní hrboly pro spojení s atlasem, výběžek u mužů vyvinutější
o kost klínová (os sphenoidale) - tvar netopýra (tělo a 2 křídla)
o kost spánková (os temporale) - lícní výběžek k. spánkové + spánkový výběžek k. lícní tvoří jařmový oblouk (arcus zygomaticus)
o kost čichová (os ethmoidale) - dírkovaná ploténka (jejími otvůrky procházejí vlákna čichového nervu)
o kost skalní (os petrosum) - nejtvrdší kost na těle (nemá spongiózu), je v ní uloženo vnitřní ucho
o kost bubínková (os tympanicum) - tvoří kostěný podklad pro zevní zvukovod
o výběžek bradavkový - upíná se na něj zdvihač hlavy
o výběžek bodcovitý - na něm vazem zavěšena jazylka (os hyoideum) - na ní zavěšen hrtan
o klenba lební - vzniká osifikací vaziva, tvoří ji ploché kosti
o kost čelní (os frontale) - u mužů výraznější nadoboční oblouky
o kost temenní (os parietale) - navzájem odděleny švem šípovým (sutura sagittalis)
• OBLIČEJOVÁ ČÁST (SPLANCHNOCRANIUM) - nasedá na spodinu lební, kosti spojeny švy, dolní čelist připojena kloubně
o horní čelist (maxilla)
o kost patrová (os palatinum)
o kost radličná (vomer) - dolní část nosní přepážky
o kost lícní (os zygomaticum)
o kost nosní (os nasale)
o kost slzní (os lacrimale) - lamela na vnitřní straně očnice
o dolní čelist (mandibula) - kloubně spojena s k. spánkovou jazylka (hyloideum)
o bradový výběžek - lidský znak, význam při mluvení
o lebeční švy: lambdový, šupinový, šípový, věncový
Kostra horní končetiny
• PLETENEC LOPATKOVÝ
o kost klíční (clavicula)
o lopatka (scapula)
• KOSTRA VOLNÉ KONČETINY
o kost pažní (humerus)
o kosti předloktí = kost vřetenní (radius) + kost loketní (ulna)
o kosti zápěstní (carpale) - 8
o kosti záprstní (metacarpale) - 5
o články prstů (falanges) – 14
Kostra dolní končetiny
• PLETENEC PÁNEVNÍ
o kosti pánevní (coxalní) - 3 kosti, spojeny chrupavkou, po 15. roce srůst
o kost kyčelní, kost stydká, kost sedací
• KOSTRA VOLNÉ KONČETINY
o kost stehenní (femur)
o čéška = patela
o bérec = kost holenní (tibia) + kost lýtková (fibula)
o kosti zánártní (tarzální) - 7
o kosti nártní (metatarzální) - 5
o články prstů (falanges) – 14
Nemoci
• onemocnění kloubů - nervová onemocnění - rozpad chrupavky - zánětová, nezánětová onemocnění
• dna — nadměrná spotřeba potravin bohatých na puriny – maso, vnitřnosti; v kloubech se hromadí krystalky kyseliny močové, začíná i palce na noze = královská nemoc
• skolióza - vybočení páteře
• osteroporóza - řídnutí kostí
• plégie - úplné ochrnutí
• paréza - částeční ochrnutí
• obrna - porucha hybnost svalů
Svalová soustava
• umožňuje nám veškerý pohyb těla
• podle funkce dělíme svaly na
o Ohybače – flexory
o Natahovače – extenzory
o Přitahovače – abduktory
o Odtahovače – adduktory
o Svěrače – sfinktery
o Rozvěrače - dilatátory
• svaly, které pracují současně se nazývají synergisté, proti sobě antagoniste
• svaly
o příčně pruhované (velká síla, unavitelné, ovládané vůlí)
o hladké (slabší, neovládáme vůlí, neunavitelné)
o srdeční (silný, neovladatelný vůlí, neunavitelný)
• pracuje na principu stažitelnosti - dojde k podráždění, uvolní se vápník (troponín), sval se zkrátí (myofibrily svalového vlákna se zkrátí) aktonomiozinový komplex. Prodloužením myofibril dojde k uvolnění svalu
• svaly hlavy - mimické (úpony mají v kůži, ne na kosti), krční - zdvihač hlavy
• hrudník - velký prsní sval
• svaly břicha - pilovitý sval
• záda - velký trapézový sval, široký zádový sval
• končetiny - deltový, biceps, triceps (= antagonistické svaly) hýžďový kvadryceps, trojhlavý lýtkový, krejčovský (nejdelší)
• kyslíkový dluh -> hromadění laktátu ve svalech, křeče, bolesti při relaxaci je laktát postupně odveden do jater, kde je odbouráván
• Pohyb patří mezi základní projevy života
• Nejjednoduší živočichové se pohybovali pomocí bičíků a panožek
• Funkce: Kostra tvoří oporu těla a chrání vnitřní organy
• První pevnou oporou těla nižších živočichů je VNĚJŠÍ KOSTRA –vzniká z ektodermu, je tvořena na povrchu těla různě silnou vrstvou kutiukly a může být zpevněna CaCO3, někdy zasahuje do těla a upínají se na ni svaly, vyskytuje se u měkkýšů, křemičité jehlice u hub a chitinová u brouků
• VNITŘNÍ KOSTRA se tvoří u strunatců – vzniká z mezodermu, základem je struna hřbetní umístěná na hřbetní straně těla pod nervovou trubicí. Od kruhoústých je postupně zatlačena páteří
• Bezčelistnatí, paryby, larvální stádia a embria mají kostru chrupavčitou
• Ostatní živočichové mají kostru tvořenou kostní hmotou, kostnatěním podkožního vaziva vznikají kosti krycí, osifikací skeletu vznikají kosti náhradní
• POJIVOVÁ TKÁŇ = základní hmota a elastinová vlákna
o Vazivo (vazy – spojení jednotlivých kostí)
o Šlachy (připojení svalů ke kostem)
o Chrupavka (pokrývá kost v kloubu, spojuje některé kosti a tvoří meziobratlové ploténky)
o Kost (ochranné pouzdro pro orgány – hrudní koš a lebka)
• Většina kostí vzníká osifikací chrupavky X čéška vzniká osifikací vaziva
• OSIFIKACE = proces, kdy ubývá organických látek a přibýva anorganických – ztráci pruřnost, tvrdne
• Kosti PODLE TVARU:
o Krátké (články prstů)
o Dlouhé (stehenní)
o Ploché (lopatka, pánev)
o Nepravidelné (obratle)
• STAVBA KOSTI DLOUHÉ:
o na povrchu kompaktní (hutná) hmota (je zde Hawersův systém kanálků)
o hmota spongiózní (tvoří vnitřek plochých a krátkých kostí, je v hlavách kostí dlouhých; je tvořena trámci, které se kříží a vytváří prostorovou síť)
o Diafýza – proximální (ke středu těla), 2 Epifýzy – distální (od těla)
o Na povrchu kostí je okostice = periost (tuhý vazivový obal bohatě protkán cévami a nervy, zajišťuje výživu kostí, upínají se zde svaly, kostnatěním kost tloustne)
o Osifikací růstových chrupavek roste kost do délky
o Dutina dlouhých kostí vyplněna kostní dření – vznik červených a bílých krvinek, v mládí je dřeň červená, postupně žloutne až šedne
• SPOJENÍ KOSTÍ:
o Pohyblivé = kloub (jednoduchý: kyčelní; složitý: kolenní)
o Nepohyblivé = vazivo (lebka), chrupavka (žebra na hrudní kost), srůst (pánev = sedací, stydká; kyčelní kost; křížová kost = křížové obratle)
• Části skelete: OSOVÁ (lebka, páteř, hruník), KOSTRA KONČETIN (pletenec a vlastní končetina)
Páteř
• Soubor kostí nepravidelného tvaru, obratle na sebe nenasedají přímo, jsou odděleny meziobratlovou chrupavčitou ploténkou, je složená z 33-34 obratlů
o 7 krčních = CERVIKÁLNÍ : atlas = nosič (nemá tělo, tvar prstýnku, kývavý pohyb), axis = čepovec (má na sobě čep = tělo atlasu, otáčivý pohyb), ostatní obratle tvar trnovitého výběžku do vidličky
o 12 hrudních = TORAKÁLNÍ : mohutnější tělo, trnovitý výběžek směřuje dolů
o 5 bederních = LUMBÁLNÍ : končí zde mícha, mohutná těla, výběžek tvar kormidla
o 5 křížových = SAKRÁLNÍ : srostlé do trojúhelníka
o 4-5 kostrčních = COGITÁLNÍ : srůstají v kostrční kost
• Obratel je složen z těla, oblouku a výběžků (trnovité, příčné a výběžky pro spojení s ostatními)
• Největší těla mají obratle bederní
• Obratlové otvory tvoří kanál, kterým prochází mícha
• Hrudní obratle mají po stranách plošky pro kloubní spojení s žebry
• Pro pružnost je páteř esovitě zahnutá – krční a bederní LORDÓZA, hrudní a kostrční KYFÓZA
• Vybočení = vada = SKOLIÓZA
Hrudník
• Tvořen 12 žebry (costea) kloubně připojenými k hrudním obratlů,
pevně chrupavkou připojeny k hrudní kosti
o 7 pravých – připojeny k hrudní kosti
o 3 nepravá – chrupavkou připojeny na poslední pravé žebro
o 2 volná
• Hrudní kost tvoří rukojeť, tělo a mečovitý výběžek,
který je tvořen chrupavkou, osifikuje až naposledy
– v hrudní kosti vzniká nejvíce červených krvinek
Lebka
• MOZKOVNA (NEUROCRANIUM)
o spodina lební - vzniká osifikací chrupavky
o kost týlní (os occipitale) - 2 kloubní hrboly pro spojení s atlasem, výběžek u mužů vyvinutější
o kost klínová (os sphenoidale) - tvar netopýra (tělo a 2 křídla)
o kost spánková (os temporale) - lícní výběžek k. spánkové + spánkový výběžek k. lícní tvoří jařmový oblouk (arcus zygomaticus)
o kost čichová (os ethmoidale) - dírkovaná ploténka (jejími otvůrky procházejí vlákna čichového nervu)
o kost skalní (os petrosum) - nejtvrdší kost na těle (nemá spongiózu), je v ní uloženo vnitřní ucho
o kost bubínková (os tympanicum) - tvoří kostěný podklad pro zevní zvukovod
o výběžek bradavkový - upíná se na něj zdvihač hlavy
o výběžek bodcovitý - na něm vazem zavěšena jazylka (os hyoideum) - na ní zavěšen hrtan
o klenba lební - vzniká osifikací vaziva, tvoří ji ploché kosti
o kost čelní (os frontale) - u mužů výraznější nadoboční oblouky
o kost temenní (os parietale) - navzájem odděleny švem šípovým (sutura sagittalis)
• OBLIČEJOVÁ ČÁST (SPLANCHNOCRANIUM) - nasedá na spodinu lební, kosti spojeny švy, dolní čelist připojena kloubně
o horní čelist (maxilla)
o kost patrová (os palatinum)
o kost radličná (vomer) - dolní část nosní přepážky
o kost lícní (os zygomaticum)
o kost nosní (os nasale)
o kost slzní (os lacrimale) - lamela na vnitřní straně očnice
o dolní čelist (mandibula) - kloubně spojena s k. spánkovou jazylka (hyloideum)
o bradový výběžek - lidský znak, význam při mluvení
o lebeční švy: lambdový, šupinový, šípový, věncový
Kostra horní končetiny
• PLETENEC LOPATKOVÝ
o kost klíční (clavicula)
o lopatka (scapula)
• KOSTRA VOLNÉ KONČETINY
o kost pažní (humerus)
o kosti předloktí = kost vřetenní (radius) + kost loketní (ulna)
o kosti zápěstní (carpale) - 8
o kosti záprstní (metacarpale) - 5
o články prstů (falanges) – 14
Kostra dolní končetiny
• PLETENEC PÁNEVNÍ
o kosti pánevní (coxalní) - 3 kosti, spojeny chrupavkou, po 15. roce srůst
o kost kyčelní, kost stydká, kost sedací
• KOSTRA VOLNÉ KONČETINY
o kost stehenní (femur)
o čéška = patela
o bérec = kost holenní (tibia) + kost lýtková (fibula)
o kosti zánártní (tarzální) - 7
o kosti nártní (metatarzální) - 5
o články prstů (falanges) – 14
Nemoci
• onemocnění kloubů - nervová onemocnění - rozpad chrupavky - zánětová, nezánětová onemocnění
• dna — nadměrná spotřeba potravin bohatých na puriny – maso, vnitřnosti; v kloubech se hromadí krystalky kyseliny močové, začíná i palce na noze = královská nemoc
• skolióza - vybočení páteře
• osteroporóza - řídnutí kostí
• plégie - úplné ochrnutí
• paréza - částeční ochrnutí
• obrna - porucha hybnost svalů
Svalová soustava
• umožňuje nám veškerý pohyb těla
• podle funkce dělíme svaly na
o Ohybače – flexory
o Natahovače – extenzory
o Přitahovače – abduktory
o Odtahovače – adduktory
o Svěrače – sfinktery
o Rozvěrače - dilatátory
• svaly, které pracují současně se nazývají synergisté, proti sobě antagoniste
• svaly
o příčně pruhované (velká síla, unavitelné, ovládané vůlí)
o hladké (slabší, neovládáme vůlí, neunavitelné)
o srdeční (silný, neovladatelný vůlí, neunavitelný)
• pracuje na principu stažitelnosti - dojde k podráždění, uvolní se vápník (troponín), sval se zkrátí (myofibrily svalového vlákna se zkrátí) aktonomiozinový komplex. Prodloužením myofibril dojde k uvolnění svalu
• svaly hlavy - mimické (úpony mají v kůži, ne na kosti), krční - zdvihač hlavy
• hrudník - velký prsní sval
• svaly břicha - pilovitý sval
• záda - velký trapézový sval, široký zádový sval
• končetiny - deltový, biceps, triceps (= antagonistické svaly) hýžďový kvadryceps, trojhlavý lýtkový, krejčovský (nejdelší)
• kyslíkový dluh -> hromadění laktátu ve svalech, křeče, bolesti při relaxaci je laktát postupně odveden do jater, kde je odbouráván
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)