V následném období, v důsledku nedostatku domácího kapitálu, vyšší inflace a restriktivní měnové politiky, převyšovaly domácí úrokové míry úrokové míry v zahraničí. V prostředí stabilního nominálního kurzu a stabilní celkové hospodářské situace počal tento úrokový diferenciál přitahovat do české ekonomiky stále větší objemy zahraničního kapitálu. Tento pohyb byl v ekonomice patrný už na počátku transformace, akceleroval však teprve s postupnou liberalizací transakcí na kapitálovém účtu platební bilance. Příliv zahraničního kapitálu začal nabývat významnějšího rozměru přibližně od druhé poloviny roku 1993 a kulminoval v roce 1995. V roce 1994 činil podíl čistého přílivu na HDP 8,5%, v roce 1995 pak dosáhl maximální hodnoty 16,6% (Dědek, O, 2000, str.30). Tento příliv začal způsobovat apreciační tendence a současně limitoval provádění měnové politiky, protože sterilizace přílivu vedla ke zvyšování peněžní zásoby.
Z těchto důvodů přistoupila ČNB 28. února 1996 k rozšíření pásma oscilace kolem centrální parity z +/- 0,5% na +/- 7,5%. Cílem tohoto opatření bylo zvýšit kurzové riziko pro spekulační kapitál. Rozšířením oscilačního pásma víceméně skončila etapa fixního měnového kurzu a kurz koruny začal vykazovat spíše charakteristiky řízeného floatingu. V reakci na toto opatření sice došlo k částečnému odlivu kapitálu, brzy byl však příliv obnoven.
V květnu roku 1997 se česká koruna dostala pod silný spekulační tlak. Během tohoto dne koruna prudce oslabila a přes silné intervence ČNB tento tlak přetrvával i v dalších dnech. Centrální banka postupně přestávala ztrácet nad vývojem situace kontrolu a na trhu začaly vládnout devalvační očekávání a odliv kapitálu se měnil v úprk. Proto se ČNB 26. května 1997 po konzultacích s vládou rozhodla uvolnit pásma oscilace a přejít na systém volně pohyblivého kurzu. Oficiálně deklarovala, že nadále bude používat systém řízeného floatingu s orientací na kurs české koruny k německé marce.
Žádné komentáře:
Okomentovat