Po opětovném zvolení Carlose Menema prezidentem a tím ukončení úvah o opuštění fixního měnového kurzu, Argentina opět aktivovala program finanční pomoci od Mezinárodního měnového fondu a Světové banky, která znamenala rozsáhlé oživení bankovního sektoru a opětovné přijímání vkladů. Pro získání potřebné pomoci od MMF a SB se však země musela zavázat k přísné fiskální politice, což zpomalilo zlepšení ekonomické situace, jelikož banky začaly být opatrnější v poskytování úvěrů. Přesto ale nastalo krátké období růstu, kdy se obnovil příliv zahraničních investic a vzrostlo HDP. Na povrch však současně začaly vyplývat i problémy s nedostatečně rozvinutým systémem sociální podpory, který tak nedokázal řešit rostoucí nezaměstnanost a čím dál více lidí se dostávalo pod hranici chudoby (až 17 procent). Dalším předmětem úvah se stal problém fixního kurzu, který v podstatě způsobil vyhrocení mexické krize, ale vzhledem k tomu, že se nakonec vlastně osvědčil, jelikož i tak krizi přestál, získal si značnou podporu obyvatelstva.
Do další krize upadla Argentina již koncem roku 1998, kdy se zahraniční investoři opět po zkušenostech z Thajska a zemí jihovýchodní Asie a Brazílie přesvědčili o nedůvěryhodnosti zemí s režimem fixních měnových kurzů a nově vznikajících tržních ekonomik celkově. Po tom, co Brazílie opustila fixní měnový kurz, poklesla hodnota její měny a tím se snížila konkurenceschopnost Argentiny. Dalším faktorem, ovlivňujícím konkurenceschopnost, byla síla amerického dolaru. Ztráta konkurenceschopnosti, spolu s prudkým poklesem přílivu zahraničního kapitálu, měly za následek propad investic (o 20 procent v období 1999 - 2000), nižší růst vývozu, a pokles HDP v roce 1999 o 3,5 procenta.
Žádné komentáře:
Okomentovat