Na rozdíl od mexické krize však nebyl propad růstu tentokrát dočasný a k rychlé sanaci nedošlo. Naopak, Argentina se ocitla v začarovaném kruhu. Koncem 90. let se začal projevovat druhý problém fixního kurzu a režimu měnového výboru. Hospodářská recese nevedla ke zlepšení běžného účtu platební bilance. Nemožnost reagovat na negativní vnější šok změnou relativních cen dovozu a vývozu prostřednictvím nominální devalvace pesa vedla k přetrvávajícímu poměrně velkému schodku běžného účtu platební bilance. Vzhledem k omezeným možnostem financovat tento schodek soukromým zahraničním kapitálem byla Argentina nucena ve stále větší míře spoléhat na financování z vnějších zdrojů, především MMF.
Tím, že neexistovala možnost nominální devalvace měny v důsledku negativních vnějších šoků, docházelo k přizpůsobování pomalejší a o to bolestivější cestou poklesu domácích cen. Argentina se tak paradoxně ocitá v situaci deflace, kdy maloobchodní ceny klesají o 1,8% a ceny výrobců o 3,8%. Nakonec tak tedy dochází k znehodnocování domácí měny, ale také ke zvyšování reálné hodnoty dluhů podniků. Stav ekonomiky se promítl i do stavu veřejných rozpočtů, kdy Argentina začala doplácet na problémy s nedokonalými fiskálními reformami-hlavně obtíže s výběrem daní a neschopnost dosáhnout většího zlepšení hospodaření provincií.
Další věc ztěžující současný stav bylo zadlužování v minulosti, což způsobilo, že v roce 2000 činily úroky z veřejného dluhu 15% HDP. Po prezidentských volbách roku 1999, kdy vyhrál de la Rúa, se nová vláda rozhodla zaměřit na stabilizaci veřejných financí. Byla přijata restriktivní fiskální politika podpořená tříletým programem MMF. Předpoklady úspěchu tohoto plánu byly obnovení důvěry zahraničních investorů, pokles nákladů na zahraniční úvěry, růst investic a celkový hospodářský růst. Bohužel však nebyl splněn základní požadavek úspěchu, protože se nepodařilo získat důvěru zahraničních investorů.
Žádné komentáře:
Okomentovat