Krize, která vypukla v Argentině v prosinci 2001, má své kořeny již v 70. letech a to konkrétně v období vojenské diktatury v letech 1976-1983. R. 1976 byla totiž armádou sesazena Isabela Perón, která nastoupila do úřadu po svém muži Juanu Domingo Perónovi. Vládnoucí generálové tehdy způsobili zmizení až 30 tisíc osob, které si dovolily kritizovat nastalý režim. Toto pronásledování opozice způsobilo mezinárodní izolaci země a vysloužilo si kritiku mezinárodních organizací a vlád různých zemí. Na přelomu let 1979 a 1980 vypukla v Argentině finanční krize, kdy došlo k několikanásobné devalvaci měny a rychlému nárůstu inflace. Vojenská vláda se rozhodla situaci řešit obsazením Falklandských ostrovů, které od roku 1833 patřily Velké Británii, a následným válečným konfliktem s Velkou Británií. Celá operace skončila po vylodění se britských vojsk katastrofální porážkou Argentiny. Zvýšené státní výdaje byly jednou z příčin hyperinflace, která od roku 1975 neklesla pod 90% ročně, ale také ostrého nárůstu zahraničního dluhu z 8 na 43 miliard USD. Následovaly pro vládu nezvladatelné protestní akce občanů, zklamaných neschopností své armády, které společně s kritikou mezinárodních organizací zapříčinili její odstoupení a přislíbení zorganizování demokratických voleb.
Civilním prezidentem se stal Raúl R. Alfonsín, jenž si stanovil za cíl oživit hospodářství a uskutečnit sociální reformy. Rostoucí inflaci se pokusil zastavit roku 1985 pomocí tzv. plánu Austral, pojmenovaného podle nové měny. Tento plán podporoval MMF, ale přesto se mu nepodařilo uspět. Vláda totiž nedokázala úspěšně vyřešit základní problémy ekonomiky, a to hlavně vysoké vládní výdaje a schodek veřejného rozpočtu, který dosahoval v průměru kolem 5% HDP země a byl financován především emisí peněz. Za další faktor, který může mít svůj podíl na neúspěchu, je považováno i oslabování vlády spory s armádou, protože se v té době vyšetřovaly zločiny předchozích vojenských režimů. Dopady neúspěchu se však dramaticky promítly do zhoršení situace a rostoucí dynamičnosti potřeby splácení dluhu a tím častou emisi peněz, která hrozila až hyperinflací. Dlouhodobá inflace ovlivňovala spotřební chování obyvatel, kteří nechtěli držet větší množství peněz, jelikož ty rychle ztrácely svou hodnotu. Tím docházelo k obrovské demonetizaci ekonomiky, která způsobovala stále větší potřebu rychlé a časté emise peněz. Stejným tempem rostla samozřejmě i inflace, která nakonec koncem 80. let přerostla v hyperinflaci. Během jednoho roku (březen 1989-březen 1990) se tak zvýšila cenová hladina o 20 000% a HDP zaznamenal pokles o více než 6%.
Žádné komentáře:
Okomentovat