Česká próza mezi válkami
S posledními výstřely světové války padly velké mocnosti Evropy. Z prachu a popela válkou zničené Evropy vznikly nové státy. Jedním z těchto států bylo také svobodné Československo. Čtyři roky ukrutného válčení se znatelně otiskly do tváří Evropanů. Náhle nastal křehký mír. Počáteční euforii ze vzniku svobodného Československého státu rychle vystřídaly existenční otázky. Situace se postupně stabilizovala až počátkem 20. let. Demokratické základy naší země uvolnily cestu myšlení, názorům a jejich projevům na veřejnosti. Svoboda projevu se rychle projevila snad ve všech oblastech lidské činnosti.
Nejinak tomu bylo i v literatuře, kde vzniklo několik nových „proudů“, které vystřídaly do té doby obvyklé směry. Obecně můžeme říct, že takovou bohatost co do různorodosti témat a zaměření literatura ještě nezažila. Jako první směr bych označil autory legionářské literatury, kterou představuje například Josef Kopta nebo Rudolf Medek. Ve svých dílech popisují osudy a boje českých legií, hlavně v Rusku, ale i ve Francii a Itálii. Jejich díla jsou srovnatelná s díly významných světových autorů, jako byl Remarque nebo Hemingway. Nejvýznamnějším českým válečným (spíš antiválečným) románem jsou bezpochyby „Osudy dobrého vojáky Švejka za světové války“, který získal světového obdivu. Švejk je mojí nejoblíbenější knihou meziválečné prózy. Cením si jeho nadčasové moudrosti a pohledu na svět.
Žádné komentáře:
Okomentovat