Komerční banka, a. s.

— stát vlastní 49 procent akcií banky (z toho 14 % akcií je nárokem Slovenského fondu národního majetku). Síť banky je velmi členitá a pokrývá celé území republiky. Na celkovém trhu úvěrů má Komerční banka 28% podíl, na trhu depozit 22% podíl. Významnými čin- nostmi banky jsou provádění domácího i mezinárodního platebního styku, zajišťování hotovostního peněžního oběhu a směnárenské operace.
• Československá obchodní banka, a. s. — stát vlastní 66 procent akcií banky. Na celkovém trhu úvěrů má CSOB 7% podíl, na trhu depozit 8% podíl. Banka, s ohledem na svou předchozí činnost, má dominantní postavení v zahraničním platebním styku.
• Investiční a Poštovní banka, a. s. — podíl státu na základním jmění činí 30 procent v podobě účasti Fondu národního majetku a 6 procent je v držení České pošty, a. s. Kromě toho je stát držitelem tzv. zlaté akcie se zvláštními právy, jejíž splatnost končí v roce 1999. Na trhu úvěrů má IPB přibližně 16% podíl, na trhu depozit asi 14% podíl. Banka disponuje poměrně rozsáhlou pobočkovou sítí a v oblasti služeb stojí za zmínku poskytování investičního poradenství.
• Česká spořitelna, a. s. — podii státu na základním jmění činí 45 procent. Na celkovém trhu úvěrů má Česká spořitelna 17% podíl, zatímco na trhu depozit až 30% podíl. Má značně rozsáhlou síť pracovišť a složitou organizační strukturu.
Odhadnutá hodnota státních podílů ve čtyřech výše uvedených bankách je kolem 50 mld. Kč. Všechny vykazují určitou míru ziskovosti a poměrně vysoký rating. Práce těchto velkých bank nebyla však zatím prověřena tvrdou mezinárodní konkurencí. Uvedená konkurence svádí boj o dobrou klientelu, tlačí úrokové míry z úvěrů na nižší úroveň a je otázkou, zda má české bankovnictví dostatečnou sílu jí čelit. Proto je stále aktuálnější zapojit do řešení i renomované zahraniční investory a dokončit proces privatizace velkých bank.
Východiska pro další postup dokončení privatizace bank:
• velké české banky v porovnání s evropským prostředím zaostávají ve standardu služeb, ve výši úroků z úvěrů a depozit a v efektivnosti práce. Je pro to nezbytné hledat možnosti, jak současný stav změnit;
• za stávající situace je výkon vlastnických práv málo efektivní. Prioritní je rozhodování managementů, jejichž zájem je motivován krátkodobě. Rovněž propojení banka — fondy — podniky snižuje optimalizaci alokace zdrojů;
• na evropském bankovním trhu je v posledních letech zřetelná tendence ke koncentraci. Je třeba zvážit, zda není účelné ve vazbě na proces privatizace řešit i otázku velikosti privatizovaných bank. Je otázkou, zda by rozhodnutí o případných fúzích nemělo předcházet rozhodnutí o privatizaci;
• posoudit výhodnost (rizikovost) postupného ústupu státu z vlastnictví bank, nebo dokončení privatizace v jednom kroku. Konkrétní varianty je třeba zvážit i s ohledem na odlišné výchozí podmínky jednotlivých bank;
jedním z rozhodujících východisek je vyhodnocení a výběr potenciálních investorů, jimiž mohou být:
— strategičtí zahraniční investoři se silnou kapitálovou základnou (otázka požadavků, politická průchodnost, riziko splnění očekávání),
— strategičtí domácí investoři (omezený počet, problém spojení se silným výrobním podnikem, finančními skupinami — zvyšuje se riziko v případě recese apod.),
— rozptýlení investoři domácí i zahraniční (malé kapitálové zdroje, otázka výkonu vlastnických práv),
— management, kterému byly odprodány akcie (šlo by v podstatě o řešení na úvěr, zvyšovalo by cenu bankovních produktů).
Výše uvedená hlediska jsou analyzována a za spolupráce Fondu národního majetku, Ministerstva financí ČR a ČNB je formována privatizační strategie.