Vývoj českého pravopisu
- primitivní pravopis (původní) – jednoduchý; hlásky v češtině, které latina neměla, označovány písmenem pro hlásky zvukově nejbližší
- spřežkový pravopis – k označování hlásek, které má proti latině čeština navíc, používány spřežky, tj. spojení dvou i více latinských písmen
- např. spřežka cz mohla označovat jak c, tak č (stejně rz – r nebo ř atd.), dále pak spřežkový pravopis nerozlišoval kvantity (délky) samohlásek – to vše vedlo k nejednoznačnosti některých tvarů
- pravopis diakritický – s největší pravděpodobností zaveden Janem Husem; navrhl diakritická znaménka: nabodeníčko dlúhé (čárka označující délku samohlásky) a nabodeníčko krátké (tečka označující měkkost samohlásky); viz Husův spis de ortographia Bohemica (O pravopise českém)
- bratrský pravopis (platil až do národního obrození)
- místo teček nad souhláskami zaveden háček – ž, š, ř
- hláska j se píše písmenem g
- dvojhlásky aj, ej se píší ay, ey
- hláska v se označuje písmenem w (wěc)
- písmeno v označuje na začátku slova hlásku u (vslyš = uslyš)
- délka samohlásek se označuje čárkami, ale í se píše písmenem j (gegj = její)
- po c, z, s a ve spojce i se píše vždy jen y (cyzý)
- Dobrovského analogická oprava pravopisná – zavedení i po c a ve spojce y, po s, z se podle analogie začalo psát i nebo y (1. pád páni – psi, 4. a 7. pád pány – psy)
Psaní slov přejatých
- původní pravopis:
abbé, watt, wolfram, revue
- počeštěný pravopis
aféra, prézens, hokej, téma, tematický, teze, komise, adresa, ale džez i jazz, makeup i mejkap
- s a z
- kde se vyslovuje s jako z, píše se z:
analýza, organizace, poezie, gymnázium;
kurs i kurz, realismus i realizmus, diskuse i diskuze, renesance i renezance aj.
- označování délky:
- délka tam, kde se vyslovuje: akvárium, téma, sérum, filé
- obojí: benzin i benzín, citron i citrón, sezona i sezóna, ortopedie i ortopédie aj.
- krátké: na -ura: brožura, literatura
-una: laguna, tribuna
Žádné komentáře:
Okomentovat