8. METODY A TECHNIKY SBĚRU DAT

8. METODY A TECHNIKY SBĚRU DAT

8.1. Základní metody

Pozorování
Pozorování spočívá v záměrném, cílevědomém a plánovitém sledování smyslově vnímatelných skutečností, aniž by pozorovatel do pozorovaných skutečností nějak zasahoval. V plánu pozorování musí být stanoveno, co má být předmětem pozorování a čas, ve kterém se bude pozorování uskutečňovat, jakým způsobem budou jevy sledovány, do jakých kategorií budou pozorovaná fakta zařazována, jak bude prováděn záznam pozorovaného.
Pozorování je méně strukturované a otevřenější, registrace je strukturovaná a jde o počítání někdy i s využitím techniky. Při této technice určujeme míru strukturovanosti, přímosti, utajení a spoluúčasti pozorovaného.

Dotazování
Dotazování je pokládání otázek dotazovaným (respondentům). Z jejich odpovědí řešitel projektu získává žádoucí primární údaje. Podle kontaktu s dotazovaným se rozlišují jednotlivé techniky dotazování a to osobní, telefonické, písemné a elektronické. Dotazování probíhá na základě dotazníku.

Osobní dotazování je založeno na přímé komunikaci s respondentem, tváří v tvář. Mezi jeho přednosti patří přímá zpětná vazba mezi tazatelem a respondentem a vysoká spolehlivost získaných údajů. Osobní přítomnost tazatele však nesmí být zdrojem záměrného zkreslování nebo zatajování informací respondentem, např. u citlivých témat nebo společenských tabu. Osobní forma dotazování je pro respondenta únosná jen v určitém časovém rozsahu. Nákladově, časově a organizačně jde o velmi náročnou techniku.
K hlavním typům rozhovorů patří rozhovory:
- plně strukturované - zde je nutno dodržet nejen sled dotazů, ale naprosto přesné formulace všech dotazů
- polostrukturované - sled dotazů musí být pevně dodržen, tazatel však může vstupovat do rozhovoru doplňujícími otázkami a přizpůsobovat celý rozhovor respondentovi
- nestrukturované - formulace otázek je ponechána na aktivitě tazatele. Cílem je získat předem stanovené informace. Tyto informace jsou však velmi rozdílné a obtížně zpracovatelné.
Tyto rozhovory lze rozdělit na:
a) měkké - cílem je získat pravdivé informace vytvořením kladného kontaktu mezi tazatelem a respondentem.
b) tvrdé - informace se získávají velmi energickým vedením rozhovoru. Jedná se o obtížné, těžko dosažitelné informace.

Telefonické dotazování je podobné osobnímu v existenci přímé vazby.
K největším výhodám patří rychlost, se kterou se získávají potřebné údaje a nízké náklady (ve srovnání s osobním dotazováním) na jeden kontakt. Při telefonickém dotazování se může využít bezprostřední elektronické ukládání odpovědí a jejich okamžité zpracování.

Problémem při telefonickém dotazování je navázání osobního kontaktu, riziko nepřesného pochopení otázky či odpovědi, nemožnost pracovat s vizuálními pomůckami, reprezentativností souboru dotazovaných a identifikací respondenta. Doba, po kterou je respondent ochoten po telefonu odpovídat, je mnohem kratší než u osobního dotazování a pohybuje se okolo 10 minut u obyvatelstva, při dotazování pracovníků firem či jiných institucí může být delší.

Písemné dotazování patří k relativně často používané technice dotazování. Využívá se zejména při sběru choulostivých údajů, kdy přítomnost tazatele může negativně ovlivnit pravdivost odpovědí. Respondent dostává dotazník v písemné formě různými distribučními cestami předem (poštou, s výrobkem, na výstavě apod.) a sám rozhoduje, zda a kdy jej vyplní.

Výhodou písemného dotazování je dostatek času při vyplňování a z toho vyplývající možnost relativně rozsáhlejšího dotazníku, nízké náklady, lze použít soubor o širokém územním rozložení a je zajištěna určitá anonymita respondenta. Nevýhodou písemného dotazování je ztráta kontroly nad velikostí a strukturou výběrového souboru, nejednoznačnost autorství při vyplňování a nízká návratnost dotazníků(5-30%). Na písemné dotazování obvykle nereagují lidé s velmi vysokým a velmi nízkým vzděláním, lidé vyšších věkových kategorií a lidé pracovně přetížení.

Každý dotazník zasílaný poštou by měl být doprovázen dopisem, ve kterém je vysvětlen smysl a cíl dotazování, způsob získání adresy respondenta, slib zachování anonymity poskytnutých údajů, jasné pokyny pro vyplňování, termín, do kterého je žádoucí dotazník vyplnit a zaslat řešiteli, poděkování za spolupráci a podpis odpovědného pracovníka. Motivační účinek zvyšuje profesionálně připravený dotazník, dodržování všech pravidel pro tvorbu otázek, přehlednost uspořádání, ale i zajímavý způsob formulace otázek. Součástí zásilky je i obálka se známkou a zpětnou adresou.

Většina dotazníků zasílaných poštou obyvatelstvu se obvykle vrací během dvou až tří týdnů od odeslání. U dotazování organizací to bývá přibližně měsíc. Po této lhůtě je nepravděpodobné, že se vrátí významnější počet dotazníků. Pokud není k dispozici dostatečný počet odpovědí, je třeba připomenout respondentům, že jsou jejich odpovědi očekávány a po této výzvě obvykle přichází ještě asi 10% z konečného počtu dotazníků. Další urgence se ukazují jako neúčinné.

Elektronické dotazování je novou technikou sběru dat založenou na využití sítě účastníků elektronické pošty, podobně jako u telefonického dotazování. Elektronické dotazování spojuje výhody písemného dotazování (respondent vidí před sebou dotazník), je nesmírně rychlé, levné a urychluje zpracování dat, protože všechna data jsou již v elektronické podobě.

Experimentální výzkum
Experimentální výzkum je založen na studiu vztahů mezi dvěma nebo více proměnnými za kontrolovaných podmínek. Experiment lze rozdělit na:
– laboratorní (uskutečňují se v umělém prostředí, testující subjekty si jsou obvykle vědomy své účasti na experimentu a proto jsou citlivější a mají tendenci chovat se nepřirozeně)
– terénní (uskutečňují se v reálném prostředí, působení testovaných prvků se projevuje jako za normálních okolností)


8.2. Tvorba dotazníku

Dotazník je formulář určený k přesnému a úplnému zaznamenávání zjišťovaných informací.

Etapy tvorby dotazníku:

– vytvoření seznamu informací, které má dotazování přinést,
– určení způsobu dotazování,
– specifikace cílové skupiny dotazovaných osob a jejich výběr,
– konstrukce otázek ve vazbě na požadované informace,
– konstrukce celého dotazníku,
– pilotáž.


Stanovení údajů, které mají být zjištěny
Východiskem při sestavování dotazníku jsou úkoly a cíle výzkumu stanovené již v předchozích přípravných etapách. Cíle výzkumu musí být převedeny do požadavků na informace formou vypracování seznamu informací, které je třeba zjistit, aby byly stanovené cíle dosaženy. Každá položka seznamu se prověřuje z hlediska jejího významu pro objasnění stanovených cílů. Do dotazníku jsou pak vybrány jen ty otázky, které mají rozhodující význam pro získání potřebných údajů a nadbytečné se odstraní.

Určení způsobu dotazování
Dle zvolené techniky dotazování je třeba zvolit vhodný typ dotazníku, protože jednotlivé techniky kladou na dotazník rozdílné požadavky.
– písemné dotazování vyžaduje největší požadavky na dotazník, protože respondent musí zvládnout dotazník vyplnit sám, bez pomoci tazatele. Otázky musí být formulovány tak, aby respondentovi bylo jasné, co se od něj požaduje. K dotazníku musí být přiložen průvodní dopis, který osvětluje účel šetření.
– osobní dotazování je nejrozšířenější, protože má řadu předností. Obsah dotazníku je určen oběma stranám, proto musí zohledňovat nejen potřeby respondenta, ale i tazatele.
– telefonické dotazování se liší stylem práce. Je vhodné pro krátké, rychlé, orientační rozhovory. Tazatel musí rychle číst otázky, instrukce, možné odpovědi, zároveň se musí soustředit na poslech odpovědí a jejich zapsání.

Hodnocení obsahu otázek
Obsah otázek lze hodnotit ve vztahu k respondentovi z hlediska
a) porozumění otázce – otázka formulována jednoznačně pomocí pojmů, které respondent zná,

b) schopnosti odpovědět – respondent by měl disponovat potřebnými znalostmi, aby uměl na otázku odpovědět, aby se nestalo, že požadovanou informaci nezná nebo si ji nevybaví,

c) ochoty odpovědět – respondent může porozumět otázce, je schopen i odpovědět, a přesto poskytne nesprávnou informaci nebo odmítne odpovědět na otázky společensky citlivé, zasahující do jeho soukromí nebo časově náročné na odpověď.

Stanovení typu otázek
Otázky dle variant odpovědí je možné klasifikovat dle povahy očekávané odpovědi do dvou skupin:
a) otevřené otázky umožňují obsáhlejší, nestandardizované odpovědi, které tazatel musí věrně zaznamenat.
Výhody:
– umožňují získat nepředpokládanou odpověď;
– umožňují získat věrnější pohled respondenta na předmět dotazu;
– vylučují frustraci, kterou může respondent pociťovat, jestliže má na výběr jen nabízené odpovědi a nemá příležitost volně vyjádřit svůj názor;
– jsou vhodné jako úvodní otázky k vytvoření příznivého vztahu s respondentem a k získání jeho spolupráce.

Nevýhody:
– problémy při interpretaci odpovědí respondenta;
– časově náročné dotazování, zpracování i analýza;
– zřetelnost a hloubka odpovědí závisí na respondentových schopnostech vyjadřovat se;
– pro tazatele může být nesnadné zaznamenávat odpovědi doslovně, proto je zkracuje a vypouští to, co pokládá za nepodstatné;
– nevhodné pro písemné dotazování, protože respondenti se vyjadřují stručněji než ústně.

b) uzavřené otázky jsou vysloveny tak, aby možnosti odpovědí byly předem dány a bylo možné je standardizovat. Respondent tak vybírá z omezeného počtu variant možných odpovědí.
Uzavřené otázky dělíme podle počtu variant odpovědí:
- dichotomické (alternativní) umožňují pouze jednu ze dvou možných variant odpovědí (např. ano-ne, mám-nemám, buď-anebo). Obvykle jde o prostou otázku i o snadnou odpověď.
- trichotomické otázky jsou alternativní otázky s možností úniku v podobě třetí kategorie možné odpovědi (např. jinak, nevím, nejsem si jist). Zavádí se kvůli respondentům, kteří neznají přesnou odpověď na žádnou z nabízených alternativ dichotomické otázky.
- polytomické otázky (selektivní) umožňují respondentovi výběr z více variant předem stanovených odpovědí. Usnadňují a upřesňují pochopení otázky, usnadňují nepříjemné odpovědi a usnadňují také rozpomínání. Na druhé straně však mohou vést k určitému zkreslení tím, že odpovědi jsou již přímo určeny a jejich počet je omezen, takže někdy mohou být jen přibližné. Polytomické otázky mohou sugestivně ovlivnit odpověď respondenta tím, že mu napovídají, vnucují odpověď, na kterou by on sám nepřišel.

Polytomické otázky rozlišujeme:
– výčtové umožňují respondentovi vybrat jednu nebo více vyhovujících odpovědí, které jsou uvedeny v dotazníku. Výčtové otázky jsou relativně krátké a dá se na ně snadno odpovědět. Avšak vyčerpávající seznam možných odpovědí může respondenta unavovat či nudit. Respondent může označit všechny odpovědi nebo naopak nemusí označit žádnou. Zde je vhodné výčet možných odpovědí doplnit o variantu, která umožní zkontrolovat, zda respondent omylem nebo z nějakého subjektivního důvodu neopomněl nějakou odpověď označit.
– výběrové nabízejí respondentovi výběr jedné z několika možných odpovědí. Požívají se ke zkoumání názoru respondenta, kdy se předpokládá, respondent má jen jeden názor na zkoumaný problém. Obsah jednotlivých odpovědí musí být přesně vymezen, nesmí se překrývat, varianty se musí vzájemně vylučovat, což může působit problémy při jejich formulaci.

§ baterie otázek představují spojení několika dotazů, u nichž mohu nastat stejné varianty odpovědí a na které bychom se jinak ptali odděleně.

§ škály slouží k vyjádření postojů a názorů respondenta a umožňují tak převod těchto kvalitativních informací na kvantitativní formu. Škála je forma otázky, kterou žádáme respondenta, aby zařadil zkoumaný problém (např. postoje, názory, spotřební chování) na určitou stupnici, tzn. snaží se respondentovo mínění přímo měřit.

Škála může být vyjádřena
– verbálně, např. „velmi spokojen, spíše spokojen, ani spokojen, ani nespokojen, spíše nespokojen, velmi nespokojen“,
– graficky, např. stupnice mezi dvěma póly,
– číselně, např. „1 = velmi se mi líbí, 2 = dost se mi líbí…“.

Mezi nejčastější techniky škálování patří:
– škála pořadí (stupňové řazení) – respondent řadí soubor vyjmenovaných subjektů podle preferenčního pořadí.
– škála párové komparace – ze souboru předmětů jsou respondentovi předkládány vždy pouze dva, přičemž má vybrat ten, který preferuje. Preferenční pořadí se pak stanoví podle toho, kolikrát je určitý objekt preferován před jiným;
– škála konstantní sumy – respondent rozděluje fixní sumu bodů, procent nebo peněz (obvykle 100) mezi několik objektů a tím vyjadřuje relativní preferenci každého z nich;
– sémantický diferenciál – respondent vyjadřuje svůj postoj k předmětu výzkumu na určitém počtu (obvykle 10-25) pětistupňových nebo sedmistupňových bipolárních škál, které jsou na pólech ohraničeny antonymy, jež vyjadřují opačné hodnocení (např. malý – velký, silný – slabý, hořký – sladký);
– Likertova škála od respondenta požaduje, aby vyjádřil stupeň souhlasu či nesouhlasu s různými výroky, které se týkají určitého postoje k objektu.

Formulace otázek
Špatně formulovaná otázka je jedním z hlavních zdrojů nepřesných nebo jinak chybných odpovědí.
Při formulování otázek je proto třeba dbát určitých pravidel:

– používat jednoduchý jazyk a známý slovník,
– vyloučit dlouhé otázky,
– dotaz musí být co nejvíce specifický,
– vyvarovat se víceznačných slov,
– vyloučit otázky tázající se na dvě nebo více různých věcí současně,
– vyloučit sugestivní a zavádějící otázky, které již navrhují odpověď,
– vyhnout se nepříjemným otázkám,
– vyloučit odhady.

Každý dotazník má svou logickou strukturu, dynamiku, která pomáhá udržet zájem respondenta, a určitou omezenou délku. Při konstrukci dotazníku musíme brát v úvahu význam funkce jednotlivých otázek v dotazníku, míru strukturovanosti dotazníku. Otázky by měly být v dotazníku uspořádány v určité sekvenci tak, aby z hlediska respondenta tvořily určitý logický celek, který podporuje plynulost rozhovoru.

Z hlediska účelu otázky v dotazníku rozlišujeme otázky na dvě hlavní skupiny:
a) nástrojové otázky – slouží k tomu, aby bylo možno v přesně vymezených nebo navozených podmínkách položit otázky, které se týkají zkoumaného tématu;
– filtrační – umožňují v průběhu dotazování respondenty třídit,
– analytické – slouží k dalšímu třídění respondentů do určitých sociálních skupin, tzv. identifikační otázky,
– kontaktní – slouží k vytvoření kontaktu mezi dotazovaným a tazatelem.

b) výsledkové otázky – zaměřují se přímo na zkoumaný problém;
– měřítkové – umožňují zkoumaný problém určitým způsobem měřit (na stupnici, verbálně, kvalitativně pomocí škál),
– nominální – slouží ke jmenovitému určení zkoumané skutečnosti,
– dokreslující – pomáhají upřesňovat nominální nebo měřítkové otázky nebo pomocí nich můžeme usuzovat na určitý problém, který nelze charakterizovat přímo.
Otázky by v dotazníku měly být řazeny v následujícím pořadí:
– úvodní – jejich účelem je navázání kontaktu s respondentem, představení výzkumu nebo tazatele, vysvětlení účelu, vzbuzení důvěry a zájmu dotazovaného;
– filtrační – účelem je zjistit, zda se jedná o správného respondenta k poskytnutí požadovaných informací;
– zahřívací – obecnější otázky zaměřené na vybavování z paměti;
– specifické (věcné) – týkají se předmětu šetření, jsou zaměřené na zjišťování informací nezbytných k objasnění zkoumaného problému;
– identifikační – zaměřují se na zjištění charakteristik respondenta.

Při řazení otázek v dotazníku je třeba počítat s tím, že otázky se při dotazování neuplatňují izolovaně, ale ve vzájemném kontextu, tzn. že každá otázka ovlivňuje nejen odpověď na sebe samu, ale i na otázky následující (tzv. halo efekt). V řazení otázek je proto třeba postupovat tak, aby otázky, které mohou ovlivnit odpovědi na jiné otázky, těmto otázkám nepředcházely. Někdy je také možné halo efekt využít k tomu, aby otázka usnadnila lépe pochopit smysl následujících otázek, aby ulehčila připomínání.

Formální úprava dotazníku
Před zahájením sběru dat je nutné provést ještě formální úpravu dotazníku tak, aby vyhovoval požadavkům respondenta i tazatele
– vzhledová atraktivita dotazníku,
– přehledné uspořádání otázek,
– dostatečný prostor pro záznam odpovědí na otevřené otázky,
– diferencovat typem písma text, který je určen pro respondenta, od textu, který obsahuje instrukce pro tazatele,
– materiál, používaný tazatelem při dotazování, je nutné omezit na minimum.

Konečný koncept
Pilotáž je předběžné ověření dotazníku v praxi, jehož smyslem je najít nedostatky dotazníku, které by negativně ovlivnily získané údaje. Při pilotáži se testuje srozumitelnost a jednoznačnost dotazníku na malém vzorku respondentů, kteří nejsou do problému vtaženi.

Při pilotáži dotazníku je nezbytné věnovat pozornost:
– formální stránce dotazníku, kdy je testována délka dotazníku, jeho prostorové rozvržení, sekvence otázek, formát otázek, prostor ponechaný pro odpovědi na otevřené otázky;
– formulaci jednotlivých otázek;
– problematice spojené se zpracováním a analýzou údajů a s celkovým plánem výzkumu.

Po pilotáži se provedou potřebné úpravy a připraví se konečný koncept dotazníku, který bude použit při výzkumu.