přátelství s Hegelem.
Schelling byl zprvu silně ovlivněn Fichtem (zejména jeho dílem Základy vědosloví) a Spinozou.
V Jeně vznikl „První náčrt systému přírodní filozofie“(1798/9) a „Systém transcendentálního idealismu“ (1800), později i nedokončené „Výklad mého filozofického systému v celku“ (1801) a „Přednášky o metodě akademického studia“ (1802).
Od roku 1803 Schelling přednášel ve Würzburgu, poté v Erlangenu, zde vytvořil dílo mysticko náboženské orientace „Filozofická bádání o podstatě lidské svobody“ (1809) a fragment „Věky světa“ (1813) nakonec vyučoval v Mnichově (od roku 1827). Jeho posledním vydaným dílem se zdá být „Filozofie mytologie a zjevení“.
Filozofie identity
Schellingův systém, jak jej přednášel v Jeně, nese jméno filozofie identity. Lze ho chápat jako spojovací článek mezi Fichtem a Hegelem.
• Nikoli příroda je výtvorem ducha, ale duch je výtvorem přírody.
• Úkolem filozofie je vyložit vědění, tj. shodu SUBJEKTU s OBJEKTEM. Duch (Já)je v přírodě možný jenom proto, že příroda je původně duch, duch našeho ducha; jen proto, že příroda a duch, reálný a ideální moment jsou ve své hloubce totéž (identické). Duchu a vůbec všemu životu lze porozumět z přírody pouze tehdy, nepokládáme-li přírodu za cosi mrtvého,…,nýbrž vidíme-li ji (přírodu) jako jednotný celek, jehož nejhlubší podstatou je živoucí prasíla.
Hegel
studoval filosofii a teologii, roku 1806 porazil Napoleon pruskou armádu u Jeny, Hegel právě dokončoval své nejslavnější dílo – Fenomenologii ducha. S přítelem Schellingem vydával „Kritický časopis pro filosofii“, věnovaný hlavně dědictví Kantovy filosofie, druhé velké dílo, třísvazkovou Vědu o logice (1812 – 1816). napsal Encyklopedii filosofických věd (1817).
Základy filosofie práva a potom ještě přepracovaná vydání Encyklopedie a Logiky. Řadu přednášek o filosofii dějin a náboženství, o estetice a dějinách filosofie vydali jeho žáci až po Hegelově smrti. Vydání sebraných spisů z roku 1990 má 20 svazků.
Myšlení a dílo
Hegelovo myšlení navazuje na Kanta – jehož si upřímně vážil – a reaguje na začínající romantismus. V něm vrcholí německý idealismus, systematická snaha o racionální vyjádření i těch nejméně přístupných stránek skutečnosti jakožto projevu ducha a o jejich výklad „z pojmu“. Hegelovy spisy jsou velmi obtížné, také díky poněkud svévolné terminologii, přitahovaly však především hloubkou myšlenek i brilantními formulacemi, takže na něj mnozí filosofové 19. i 20. století tak či onak navazovali. Odrážejí se v něm převratné události jeho doby, zejména Francouzská revoluce a Napoleon, které Hegel (aspoň zpočátku) s obdivem vítal.
Ani pro Hegela není filosofie jen poznáním či vědou, nýbrž „pravá potřeba filosofie nemíří patrně k ničemu jinému než naučit se žít“; tato potřeba vzniká „když z lidských životů mizí síla sjednocení a protiklady ztratily svoji životnost“. V myšlení člověk „hledá svou svobodu a základ mravnosti“. Jejím úkolem je „pochopit to, co jest, neboť to, co je, je rozum.“ Jako je každý člověk „synem své doby“, tak je také filosofie „svojí dobou uchopenou v myšlenkách“. Mnozí se bohužel domnívají, že myšlení je „svobodné jen když se odchyluje od obecně uznávaného a platného, když si dovede vynalézt něco zvláštního“. V této „neklidné samolibosti“ je pak kdekdo „přesvědčen, že rozumí filosofii vůbec a je s to o ní hovořit“. „Žádné jiné umění ani věda není v takovém opovržení“, aby si každý myslel, že je „přímo vlastní, ovládá“.[1]
Na rozdíl od stálého světa více méně samostatných podstat, Kantových „věcí o sobě“, je Hegelův svět nekonečná souvislost, plná napětí, protikladů a změn. „Pravdivý je celek. Celek se však dovršuje jen ve vývoji. O absolutnu je třeba říci, že je bytostně výsledkem, že je teprve na konci tím, čím ve skutečnosti jest.“ I lidské vědomí vzniká tak, že se naivní vědomí dítěte („bytí o sobě“ čili these) nejprve musí obrátit ke druhému („bytí pro druhé“ čili antithese) a teprve v (reflexivním) návratu k sobě může být nejenom „o sobě“, ale také „pro sebe“, lidskou osobou. To je jádro Hegelovy dialektiky i dalších klíčových pojmů „Ducha“ a „svobody“. Vůbec pro lidskou osobu a její vztahy, např. v rodině, má Hegel daleko větší pochopení než kdokoli z jeho předchůdců. V navázání na křesťanskou myšlenku dějin spásy chápe Hegel svět jako jedno nesmírné a dramatické dějství, v němž se Duch – oklikou a díky „práci záporna“ - nakonec vrací sám k sobě. Téma dějin, neustálé a nevratné proměny světa je jedním z hlavních a trvalých přínosů Hegelovy filosofie, který postupně proměnil i všechny vědy – od historie přes biologii (Charles Darwin) až po astronomii („velký třesk“).
Základem Hegelovy filosofie společnosti je myšlenka svobody. Ta je totiž pro člověka možná právě jen v dobře uspořádané společnosti, ve vztahu občana a státu. Hegel je tak jedním z prvních myslitelů důsledně „občanské“ společnosti, která se neopírá o posvátné autority. Přesto je Hegel myslitel spíše konservativní, zejména ve Filosofii práva: základem občanské společnosti je vlastnictví, v němž si osoba dává svoji skutečnost. Podstatnou institucí je také rodina s jasně vymezenými rolemi muže a ženy: veřejný život je záležitost mužů. Vysoké hodnocení občanské společnosti a státu Hegel na několika místech přenáší na soudobé Prusko, což mu lze právem vytýkat; na druhé straně bylo Prusko reforem Steinových, Hardenbergových a Humboldtových jedním z nejliberálnějších států své doby.
Vliv
Ve Fenomenologii ducha znázorňuje Hegel dialektický pohyb ducha na slavném příkladu „pána a raba“. Ve střetu na život a na smrt se rabem stává ten, kdo se bojí smrti a uzná druhého za svého pána. Ten se tím však postupně dostává do závislosti na rabově práci, kdežto rab se díky své dovednosti stává svobodným, tj. tvořivým člověkem. Tento motiv dialektiky a dějinného vývoje mohla využít Marxova teorie společnosti, opřená spíše o Adama Smithe a D. Ricarda, Hegela však musela obrátit, „postavit z hlavy na nohy“, jak říká Marx. Je tedy paradoxní, že Hegel, který vždy platil i působil jako filosof svobody (proto např. český překlad Filosofie práva mohl vyjít až po roce 1989), se stal pro K. R. Poppera (vedle Platona) myslitelem totality.
Hegelův vliv na pozdější filosofii je velký, mnohotvárný a většina jeho následovníků se k němu stavěla kriticky. To platí jak o Bruno Bauerovi nebo S. Kierkegaardovi, tak o Feuerbachovi, od něhož hegelovské motivy převzal Marx. V Čechách vznikla v polovině 19. století významná skupina hegelovců (F. M. Klácel, F. T. Bratránek, I. Hanuš, A. Smetana), v Rusku na Hegela navázal V. G. Bělinskij. Ve 20. století se hegelovskou filosofií inspirovali např. W. Dilthey, A. N. Whitehead, G. Lukács nebo Frankfurtská škola, ve Francii A. Kojeve a J.-P. Sartre a v Itálii B. Croce.
Johann Gottlieb Fichte byl významný německý filosof a žák Immanuela Kanta.
Náhoda jej přivedla ke studiu Kantových spisů. Aby na sebe obrátil Kantovu pozornost, napsal v Královci (místo kde Kant bydlel) během několika dnů „Pokus o kritiku všeho zjevení“. Kant dopomohl spisu k vydání. Dílo vyšlo anonymně a proto bylo omylem přisuzováno Kantovi. Ten vše uvedl na správnou míru, díky čemuž se Fichte stal rázem slavný a byl povolán na Jenskou univerzitu. Zde dlouho nepobyl, spis O důvodu naší víry v boží vládu ve světě mu vynesl pověst zarytého ateisty, a tím jeho pobyt v Lipsku byl již neudržitelný. pronesl slavné Řeči k německému národu. Vyzval v nich celý německý národ k mravní obrodě.
Filosofii si volíme takovou, jací jsme.
Obecný výklad Fichtova systému tvoří:
• O pojmu vědosloví neboli takzvané filosofie (1794)
• Základ veškerého vědosloví (1794)
Podle Fichta mohou existovat pouze dva důsledné filosofické systémy. Filosofie buď vykládá zkušenost (věc, předmět - dogmatismus), anebo lze odvozovat zkušenost z představy (idealismus). K jakému systému se přikloní, je věcí každého jednotlivce.
Co tedy musí být počátkem filosofie?
Myslící subjekt, který klade sebe sama. Já klade vlastní bytí. Na počátku je tedy čin, říká Fichte. Mysli sebe sama! Tento požadavek tvoří počátek filosofie. Jím je zplozen rozum. Rozum je sebevytvářející čin, a jak Fichte řekl: Na počátku byl čin!
Odkud ale pochází zkušenost? Fichte odpovídá: Zkušenost má svůj pramen v Já. Ale jak to? Fichte vysvětluje: Já plodí ne - Já, cosi cizího v sobě samém. Je to nevědomý, nebo lépe předvědomý, svobodný a bezdůvodný, kauzálně neurčený děj. Ale proč nezůstane Já samo? Fichte naznačuje: Protože Já ve své nejhlubší podstatě je čistou, nekonečnou činností, která ale musí mít nějakou mez, odpor, na němž může dotvrzovat, jistit a zdůvodňovat svou činnost. A protože vně Já není nic, musí samo vytvářet materiál, své povinnosti. Já klade sobě samému meze, aby je mohlo překonávat. Ne - Já je kladeno proto, aby byla možná akce a činnost.
Filosofický výklad: Teze: Já -> Antiteze: Já proti sobě klade Ne-Já -> Syntéza: Já se klade skrze Ne-Já. Teze je tvořena výchozí pozicí praktické filosofie, rozhodnutím Já k sebeurčení prostřednictvím identity se sebou samým. Já původně klade své vlastní bytí, tzn. Já, proti vší skutečnosti předchází jednání sebekladoucího Já. Absolutně jistý počátek je tedy sebemyšlení, jímž Já dochází určenosti sebe samého. Antiteze: proti Já je postaveno Ne-já, které charakterizuje pozici teoretického rozumu. Popisuje se jím svět věcí, který člověk dokáže zprvu popsat jen jako neidentický s Já. Tomuto druhému kroku přináleží vedle svobody nutnost. Předmět lze myslet jen v odlišnosti od jiných a také Já se může klást, když proti němu stojí Ne-Já. Syntéza je spojením Já a Ne-Já a odpovídá na problém, jak může být poznání věcí pochopeno jako výsledek sebeurčení Já: já se klade v Já skrze Ne-Já, tzn. vnější zkušenost je výsledkem činu Já a současně hranicí pro sebeurčující duchovní jednání subjektu. Tímto dialektickým způsobem vykládá Fichte každý akt, vznikání světa objektů atd. Pochopit svět věcí znamená pochopit strukturu vědomí. Poznání přírody je prostředkem sebepoznání. Já je všechno.
Za zmínku stojí zcela určitě Fichteho etika
"Mravouka" (1798) a populární formou „Přednášky o pojmu člověka“ (1800)
Svět jako souhrn našich představ, pocitů a pudů pochází sice z Já, ale z předvědomého aktu, takže nezávisí na mém vědomí. Potud je pro mě skutečnou mezí. Ale na mě záleží, jak se k této mezi zachovám. Mohu před ní kapitulovat (radikální zlo v člověku), anebo mohu usilovat (Já je síla nadaná okem) Lidský život by měl být postupným procesem očišťování od cizích příměsí, protože zdokonalování je smyslem, určením a plánem života.
Morálka je u Fichteho dobrovolná a uvědomělá činnost směřující k dosažení cílů řádu světa. Tyto cíle se mění v historickém vývoji a tak i morálka je proměnlivá. Rozvinul koncept transcendentální filosofie na oblast praktické filosofie (morální jednání). Není rozdíl mezi konajícím a tím, co je konáno.
Žádné komentáře:
Okomentovat