1. Dějiny světové vývojové psychologie
Vývojová psychologie až do 17. století nebyla pro psychology zajímavým oborem. Téměř po celé Evropě převládal názor, že děti jsou zmenšeninou dospělých s malými rysy, ctnostmi i neřestmi dospělých. O děti se pečovalo zhruba do šesti let. Pak již byly do všech oblastí života zapojovány stejně jako dospělí, dokonce i trestány (např. za krádeže byly věšeny na šibenici).
17 a 18. století
(psychologie se stále ještě rozvíjí v rámci filozofie)
Tento postoj se začíná velmi pozvolna měnit až po známém výroku Johna Locka (1632 - 1704), že dítě je nepopsaná tabulka („tabula rasa“), vývoj je způsoben pouhým hromaděním zážitků a asociací. Ve spise Myšlenky o vychovávání zdůrazňoval individualitu dítěte i jeho přirozenou potřebu aktivity, kterou je třeba podporovat.
Georg Wilhelm Hegel (1770 - 1831) se zabýval převážně psychologií osobnosti jako celku. Lidskou osobnost vykládá v jejích základech biologických v závislosti na přírodě, rodových vlohách a individuální dědičnosti, tedy na biologickém vývoji od dětství až po stáří. Příroda je dle Hegela nižší podoba ducha, vyšší podoba ducha se jeví jako svobodná osobnost, ovšem ta se stává osobností až účastí v duchu objektivní společnosti. Cílem všeho poznání (učení se, věda, jednání) vyvinout se a zpředmětnit to, čím opravdu jsme.
19. století a 20. století
Velký zvrat zapříčinil o dvě stě let později Charles Robert Darwin (1809 - 1882) se svojí vývojovou = evoluční teorií. Své názory částečně publikoval ve spise Výraz emocí u člověka a u zvířat, kde probírá speciálně psychologii výrazu z hlediska vývojové teorie. To nenechalo psychology chladnými. Tvrdili, že stejně jako evoluce probíhá od jednoduchých stejnorodých (homogenních) forem života k formám složitým a vysoce diferencovaným, tak psychologický vývoj směřuje od homogenity a jednoduchosti ke složitosti a specializaci duševních funkcí. Potvrdili tak nevyhnutelný pokrok od dětství ke zralosti dospělosti.
Herbert Spencer (1820 - 1903) řešil vývoj psychiky v širším rozsahu. Prokázal existenci a vlastnosti tohoto vývoje od nejprimitivnějších organismů až po člověka a jednotlivé stránky duševního života probral systematicky. Prokázal vliv vnějších i vrozených dispozic na vývoj duševního života.
Ze Spencerova evolucionismu a z fyziologických psychologů (E. H. Weber, J. E. Purkyně atd.) vychází Francouz Théodule Ribot (1839 - 1916). Uspořádal veškeré vědomosti o vývoji jednotlivých duševních funkcí, tyto fyziologické, biologické a psychologické poznatky spojil v souvislosti a zobecnil je. V podrobnostech byly v mnohém vývojem vědy opraveny a doplněny, přesto byla jeho práce velkým krokem vpřed.
H. W. Wallon (1879 - 1962), významný francouzský psycholog, pedagog a lékař, zakládá 1. Laboratoř psychobiologie dítěte. Velkým přínosem byl jeho důkaz na předmětnou činnost dítěte. Spojoval vývoj nervového systému s působením společenského prostředí. U vývoje klade do popředí pojmy konfliktu, rozporu a krize. Je autorem teorie dominujících vývojových vlastností: „Všechny psychické funkce představují jsednotu, ale v různých stádiích vývoje se některé aspekty vyvíjejí rychleji než jiné.“
R. Zazzo , žák a blízký spolupracovník Wallona, se zabýval především inteligencí a jejím měřením; psychickým vývojem a metodami psychologického vyšetřováním a v neposlední řadě odlišením psychologického vývoje od vývoje inteligence. Pracoval také na problematice dvojčat a jejich intelektových schopnostech.
Největší vášní G. Stanleyho Halla byla experimentace a sběr dat. Sám prováděl dotazníkový výzkum myšlení žáků. Tak udal směr nově vznikajícímu oboru dětské psychologie.
Dalšími psychology zabývajícími se intelektem byli A. Binet, který patřil k zakladatelům vývojové a pedagogické psychologie ve Francii, a Terman. Měřili intelekt v každém roce dítěte, bohužel se nevěnovali příčinami vývoje.
20. – 50. léta 20. století
Dochází ke snaze určování norem chování a duševních schopností, které „by měli“ novorozenci vykazovat každý týden a děti každý měsíc. Dětská psychologie je zaměřené spíše pedagogicky.
Arnold Gesell (1880 - 1961), americký psycholog, je autorem vývojové škály normálního chování v každém důležitém okamžiku chování života dítěte založeném na výzkumech dvojčat a malých dětí. Připisoval základní význam prostředí, ale za rozhodující považuje vnitřní tendenci k růstu, jež může být příliš ovlivněna prostředím. Na tento popud proběhly na Yale, Berkeley a Harvardu velké longitudiální výzkumy. Jednalo se o opakované testování lidí od novorozeneckého věku až do dospělosti, aby se zjistilo, které faktory, naměřené na počátku života, jsou důležité pro rozvoj osobnosti a proto, čím se dospělý člověk stane.
Rozvoj vývojové teorie částečně zabrzdil behaviorismus, který ve třicátých letech ovládl psychologii v USA. Na výchovnou praxi začala působit teze, že správné chování lze upravit či pozměnit tréninkem. Od 40. let se projevují i psychoanalytické koncepce a důrazem na rané zkušenosti.
Ve třicátých letech se věnoval dětské psychologii A. N. Leonťjev (1903 - 1979). Se svými spolupracovníky zkoumali vývoj řeči a myšlení. Došli k závěru o úloze činnosti ve vývoji dítěte a o vlivu životních podmínek a výchovy při utváření činnosti.
2. polovina 20. století
Moderní psychologové jsou realističtější. Uvažují o tom, že jejich obor zahrnuje i pozdější dekády života, ve kterých ubývá duševních schopností a zvyšuje se výskyt stařecké demence.
Mimořádný vliv měl švýcarský psycholog Jean Piaget (1896 - 1980), jenž vyvinul mnoho metod pro studium dětské psychiky (systematické pozorování dětské hry, klinické interview, experimenty – ukázal dítěti hračku a pak ji skryl pod čepici;dítě do 9 měsíců na ni téměř okamžitě zapomnělo, v 9 měsících si však dítě uvědomilo, že hračka existuje i pod čepicí, testy). Zajímal se o to, proč se stejném věku dělají děti podobné chyby. Objevil „embriologii inteligence“. Vývoj inteligence nepovažoval za důsledek zrání nervového systému, ale za důsledek získávání zkušeností a proměnám, jež tyto zkušenosti zapříčinily.
Tvrdil, že mysl prostřednictvím interakcí s okolím prochází posloupností změn; prožitky neshromažďuje, ale je jimi měněna, přičemž dosahuje pokročilejších typů myšlení, a teprve v 15 letech dosáhne typu mysli, která je typická pro člověka. Tak se zrodila moderní vývojová psychologie.
Anglický psychoanalytik John Boweby zkoumal děti vychovávané v ústavech. Zjistil, že tyto děti zaostávájí v citovém a osobním vývoji. Dítě je podle něho geneticky naprogramované chovat se určitým způsobem, který přivolává péči = přežití, a tak se vytváří citová vazba, jež je velice důležitá pro normální vývoj dítěte. Bez ní se pravděpodobně vyvine „bezcitný charakter“ a dítě bude náchylné k psychopatologii.
Jeho názory odstartovaly několik experimentů věnujících se právě této problematice. Např. Studie o úsměvu kojenců (1965 - Izrael) srovnávala děti ve vlastních rodinách, v kibucech (kolektivních osadách, kde jsou děti vychovávané ve velkých domech s profesionálními pečovatelkami) a v ústavech. Měsíční kojenec se zřídka usmívá na cizí tvář, avšak s každým týdnem usmívá častěji. Toto chování dosahuje vrcholu ve čtyřech měsících, pak ustupuje. Výzkum ukázal, že ve čtyřech měsících se všechny tři skupiny usmívaly často na neznámé ženské tváře, ale v osmnácti měsících se děti vychovávané doma smály pouze o něco méně, v kibucech se smály o polovinu méně a děti v ústavech se smály méně než v jednom měsíci.
L. Alan Sroufe, Robert G. Cooper se zabývají dětskou hrou.
2. Dějiny vývojové psychologie v českých zemích
Počátek 20. století
Zakladatelem české dětské a pedagogické psychologie byl filozof a profesor Karlovy univerzity František Čáda (6.4. 1865 – 14.12. 1918). Byl iniciátorem hnutí pro výzkum dítěte. Založil Pedagogický ústav pražský. Byl prvním, kdo se zabýval soustavně zkoumáním dětí. Zabýval se studiem vývoje dětské řeči a slovní zásoby, všímal si dětských her a kreseb, které považoval za způsob výrazu představivosti a myšlení.
Cyril Stejskal (1890 - 1969) přispěl k rozvoji výzkumu vývoje dětské inteligence.
Mihaljo Rostohar (30.7. 1878 – 5.8. 1966) založil první českou laboratoř experimentální psychologie v Praze a v Brně na Masarykově univerzitě Psychologický ústav (1926), který se zabýval oblastí vývoje psychických procesů v dětském věku. Později se zaměřil více na dětskou hru, fantazii a počáteční čtení.
30. léta 20. století
V těchto letech se psychologie rozvíjí podstatně více v Brně než v Praze. Řeší se především otázky spojené s měřením předpokladů žáků a studentů, vypracováním testových a jiných metod zkoumání výchovně vzdělávací práce školy.
Josef Švancara se snažil o popsání dětských problémů, které mohou pozitivně či negativně ovlivnit zdravotní stav dítěte. Rozvíjel přístrojovou diagnostiku a nové psychodiagnostické metody psychického vývoje.
Vilém Chmelař (19.11. 1892 – 21.6.1988), žák Františka Čády, zkoumal vývoj aktivní optické a akustické pozornosti vnímáním a poznáváním předmětů dítěte v raném věku. Zabýval se také soustavně duševními schopnostmi vzhledem ke správné volbě povolání a diagnosticko-prognostickými metodami. Zvláště ho zajímala osobnost dítěte a převaha citové složky nad racionální v období poberty.
Václav Příhoda (7.9. 1889 – 18.11. 1979) vydává knihu Dvě studie o lidském chování, v níž se zabývá hlavně historií vývoje psychologických testů. V pokročilejším věku se zaměřil na studium procesu stárnutí a na charakteristiku a smysl stáří, své poznatky zachytil v knize Ontogeneze lidské psychiky, kde lidskou psychiku rozebírá jako celoživotní proces, který má obecné i specifické zákonitosti platné pro jednotlivá vývojová stádia.
60. léta 20. století – 21. století
Pavel Říčan (1933) uvažuje o vývoji člověka jako o životním příběhu, tedy cestou.
Zdeněk Matějček (1922 - 2004) je jedním z předních odborníků ve vývojové psychologii. Zabývá se dětskou psychologií, diagnostikou a psychickou deprivací dětí.
Josef Langmeier (1921) pracoval jako externí učitel Fakulty dětského lékařství Univerzity Karlovy v Praze. Věnoval se vývojové psychologii dětí, společně s Z. Matějčkem pracoval na problematice deprivace dětí.
Jaroslav Koch (1910 - 1979) se zaměřil na výzkum kojenců a na jejich duševní i tělesný rozvoj. Studoval také neuropsychologický vývoj dětí v jeslích a prevenci poruch tohoto vývoje ústavních dětí. Zjistil, že hlavní příčina je v nedostatku přímého styku dětí s dospělými. Přispěl tak k výraznému zlepšení podmínek v těchto zařízeních.
Václav Břicháček (1930) se zabývá raným vztahem matky a dítěte.
Jaroslava Dittrichová (1929) sleduje vývoj bdění a spánku u zdravých, nedonošených i primárně poškozených novorozenců a kojenců.
Marie Severová (1924 - 1999) se zabývala výzkumem dětských her a jejich specifickou motivaci, která je dána tzv. vývojovými potřebami dětí. Ty způsobují neustálou snahu dětí o sebepřekonávání, a to objevováním něčeho nového a nacházením nových způsobů využití svých rostoucích kapacit ke zvládání okolního prostředí. Vývoj, který se uskutečňuje formou hry se stává skutečným seberozvíjením na rozdíl od vývoje vnucovaného dětem zvnějšku.
L. Kubička (1924) se soustředí na hledání podmínek zdravého duševního vývoje, tedy duševní hygienou školních let; zdůrazňuje otevřenost ve výchově.
Jarmila Kotásková (1933 - 1994) zkoumala morální vývoj dítěte. Je autorkou metody měření morální zralosti osobnosti. Ve svých studiích objasňuje některé stránky významu sociálního prostředí, v němž děti vyrůstají. Sociální učení v předškolním věku poukazuje na význam imitačního učení a modelování, tedy na působení rodičů jako sociálních modelů. Vyzdvihuje roli otce ve výchově, zvláště ve vztahu k morálním vývoji dětí a je velmi významným činitelem při procesu identifikace s otcem a mužskou rolí u chlapců.
Lenka Šulová (1954) se zaměřila na výchovu k manželství a rodičovství.
Helena Haškovcová (1945) se zabývá psychikou starého člověka, jeho potřebami a stále rozmáhajícím se „kultem mladosti“.
Janoušek, J., Hoskovec J., Štikar J.: Psychologický výkladový slovník. Praha: Academia, 1993
Homola, M.: Dějiny psychologie. Olomouc, 1985
Hoskovec, J., Hoskovcová, S.: Malé dějiny české a středoevropské psychologie. Praha: Portál. 2000
Hunt, M. :Dějiny psychologie. Praha: Portál, 2000
Žádné komentáře:
Okomentovat