Papírově se dospělými stáváme – alespoň v našich zeměpisných šířkách a délkách – v okamžik svých osmnáctých narozenin. Biologicky jsme dospělí dokonce už několik let předtím, ale do skutečné, mentální dospělosti často vede cesta podstatně delší. Ne všichni jdeme stejným tempem a ne všichni k dospělosti nakonec dojdeme.
Někteří z nás zůstanou na půli cesty, jiní nedokážou a ani nechtějí opustit svět dětství, které jim připadá bezpečnější, a další dřív zestárnou, než se jim na dospělost podaří dosáhnout. Podle psychologů i filozofů nekončí náš psychický vývoj spolu s předposledními náctými narozeninami. Nekončí rovněž ve chvíli, kdy nastoupíme do práce a začneme sami platit své účty. A dokonce ani tehdy, kdy založíme rodinu, a musíme vychovávat děti.
Lidský životní běh
Celoživotním vývojem se začala soustavně zabývat německá psycholožka Charlotte Bühler, která napsala dnes již klasickou knihu Lidský životní běh jako psychologický problém, přibližně ve třicátých letech dvacátého století. Do té doby psychologie zkoumala především vývoj v dětství a dospívání. Od té doby se mluví o psychologii životního běhu, psychologii životního rozpětí a slovenský psycholog Jozef Koščo přišel s termínem biodromální psychologie (bios znamená v řečtině život a dromos běh).
Psycholog Pavel Říčan se kloní k názvu psychologie životní cesty. „Slovo cesta hned napovídá řadu souvislostí speciálně lidských, je blízké bezprostřední zkušenosti: na cestě jsou setkání a loučení, bloudění a návraty, nebezpečné křižovatky, brody a průsmyky.“ O dlouhé cestě k dospělosti mluví také současní francouzští filozofové Pierre-Henri Tavoillot a Eric Deschavanne, kteří stejně jako Pavel Říčan a další psychologové zdůrazňují, že každé životní období má specifické úkoly, které jedinec musí zvládnout, aby se mohl posunout do období dalšího. Pavel Říčan v knize Cesta životem píše: „Když je vývojový úkol splněn, je člověk připraven postoupit do dalšího stadia. Není-li splněn, nebo je-li splněn nesprávným způsobem, poznamenává to celý jeho další život. Zůstat stát však není možné: genetický program nečeká, společnost naléhá, a i kdyby toho nebylo, v osobnosti samé jsou vývojové tendence, které nelze zastavit. Nacházejí se tedy případně nouzová řešení, různé okliky na životní cestě, které člověka někdy přivádějí do nepřehledných dobrodružství a většinou mu přinášejí utrpení – ale nekončí vždycky špatně.“
Zkouška dospělosti
Biologické vymezení dospělosti je relativně snadné, a jak píše Marie Vágnerová ve Vývojové psychologii II, její dosažení je vázáno na úroveň fyzické zralosti. „Z biologického hlediska je důležitá proměna významu sexuality.
Dospělost je dobou sexuální zralosti.“ Už z této definice vyplývá, že psychosociální vymezení dospělosti je mnohem složitější než vymezení biologické. Sexuálně zralí a v tomto smyslu dospělí jsme totiž o několik let dříve, než se staneme dospělými také z hlediska úřadů.
Hlavní problém psychosociálního vymezení dospělosti spočívá podle Marie Vágnerová v tom, že „tato proměna nebývá jednoznačně časově lokalizována“, tedy že probíhá u různých lidí v odlišnou dobu. Psychosociálních znaků dospělosti je vícero, projevují se v různých oblastech a o takzvané skutečné dospělosti mluvíme tehdy, když se jedinec může „pochlubit“ většinou z nich. Jedním ze znaků psychosociální dospělosti je schopnost korigovat své chování a schopnost a ochota přijmout zodpovědnost za svá rozhodnutí i činy, které se vztahují k druhým lidem i sobě samému. Dalším znakem je například schopnost sebereflexe, což je něco, co ani zdaleka není vlastní všem dospělým jedincům stejně jako schopnost přijmout zodpovědnost. „To on, ne já,“ vymlouvají se běžně dospělí.
Nebo také: „To okolnosti, smůla, shoda nešťastných náhod…“ Dospělý člověk by rovněž měl disponovat odhadem vlastních sil a kompetencí, měl by lépe ovládat svoje emoce a jednání, měl by mít ujasněný postoj k autoritám (v práci je to nezbytné) a měl by být schopen realisticky vidět svoji generaci, generaci svých dětí i generaci svých rodičů. „Role dospělého je typická většími právy i nárůstem povinností a odpovědnosti,“ píše Marie Vágnerová. „Má větší sociální prestiž, protože její zvládnutí je náročnější a obtížnější, než byly role vývojově předcházející.“
Iniciační obřady
Podle psychologů, sociologů i filozofů má každá společnost a každá kultura své rituály a obřady. Mezi rituály západokřesťanské kultury patří například křest, svatba, důležitými životními předěly jsou dosažení patnáctého a osmnáctého roku, maturita, promoce, narození dítěte a další. Co nám chybí, jsou takzvané iniciační obřady a radikální oddělení jednoho životního stadia od druhého, jak tomu bylo v tradičních společnostech a jak je tomu dodnes u takzvaných přírodních národů.
Radikální přechod do dospělosti, který doprovázel iniciační obřad, často bolestivý a z našeho pohledu drastický, nenechával žádný prostor nejistotě a tápání, kde se vlastně dotyčný nachází, jestli už je v dospělosti oběma nohama či pouze jednou nohou, kam patří a kde je jeho místo. To jsou otázky a úkoly především dospívání a v dospívání by také měly být z větší části vyřešeny (zralý člověk se k nim pak vrací až později, převážně na konci středního věku, kdy děti odcházejí z domova, a v průběhu stáří). Iniciační obřad uvádějící do dospělosti měl jasný výsledek – kdo jím úspěšně prošel, stal se jednou provždy a definitivně dospělým a jako takový se také musel chovat, protože společnost to od něj vyžadovala. Francouzský strukturalistický antropolog Claude Lévi-Strauss ve své biografické knize Smutné tropy líčí jednu z praktických ukázek iniciačních obřadů Indiánů takto: „U nemalého počtu severoamerických kmenů je společenská reputace jednotlivce určována okolnostmi kolem zkoušek, jimž se mladíci podrobují ve věku, kdy se mají stát dospělými. Někteří jsou ponecháni bez potravy na osaměle plujícím voru, jiní jdou hledat samotu do hor, jsou vystaveni útokům dravé zvěře, zimě a dešti. Odříkají si potravu: požívají jenom syrové plody nebo se postí, a fyziologickou vyčerpanost zhoršují ještě užíváním prostředků pro dávení. K tomu, aby vyvolali nadpřirozené zjevení, využívají kdeco: setrvávají dlouho v ledové lázni, nebo se různě mrzačí.“
Nové znaky současné dospělosti
Současná dospělost má oproti minulým dobám podle Marie Vágnerové některé nové znaky: „Je typická posunem od tradičního rodového předurčení k osobní volbě, k individualismu, k důrazu na vlastní rozhodování ve všech oblastech života. Profese i vztahy s lidmi musí vyhovovat především jednotlivci, dnešní mladý dospělý není ochoten se podřizovat požadavkům široké rodiny.
Prioritní je pro něj subjektivní hodnota těchto vztahů a míra uspokojení, kterou mu mohou poskytovat. Tento trend umožňuje větší svobodu rozhodování a možnost získat subjektivně více vyhovující variantu. Avšak získává ji na úkor celkové jistoty a zachování příbuzenských vazeb, které mohou být z hlediska jeho potřeb příliš omezující. Dnešní mladý člověk se emancipuje z vazby na vlastní rodinu a není ochoten se vzápětí vázat na široké příbuzenstvo spojené s jeho prokreační rodinou, i když má hluboký vztah k partnerovi, který z ní pochází. Ztotožnění s individuálními hodnotami se projevuje i stoupajícím počtem dospělých lidí, kteří žijí sami, tzv. singles (ať už svobodní nebo rozvedení). Zároveň se uvolňuje většina příbuzenských vztahů, především v městské populaci.
Na venkově přetrvává tradiční spojení častěji. Kontakty s širší rodinou se oživují opět až ve starším věku, kdy mohou sloužit jako opora určité složky identity a jistoty stárnoucího jedince.“
Adorace individua a mládí
Pierre-Henri Tavoillot také mluví o nové dospělosti a dodává, že se vyznačuje dvěma hlavními znaky. Prvním je adorace individua a druhým adorace mládí. „Symbolem moderní doby je mládí. Ve všech dobách chtěli být lidé co nejdéle mladí, ale v současné době tato touha dosáhla až absurdních rozměrů a ne právě pozitivně zasahuje do života jedince. Snaha udržet se za každou cenu mladým mu přináší spoustu problémů, protože mu nedovoluje stát se skutečně dospělým. Mládí neznamená jenom hladkou tvář bez vrásek. Mládí v povědomí většiny společnosti představují vlastnosti jako bezprostřednost, dravost, jistá bezohlednost vlastní svému věku a potřebě se porovnávat se starší generací a hledat si své místo, naivita a někdy až lehká infantilita co do způsobů mluvy a podobně.
Mladí lidé se teprve učí přijímat odpovědnost, dospělým jedincům už by měla být vlastní. Tady – a nejen tady – vznikají potíže. Lidé toužící vypadat a působit mladě se odpovědnosti vyhýbají a dokonce jsou přesvědčeni, že by jim jejich chování mělo být tolerováno stejně jako mladým lidem. Jednou ale musí nutně narazit, a jak známo, čím je člověk starší a čím více má zažité své zvyky a způsoby chování, tím hůře je schopen nahlížet na sebe z odstupu a měnit se. Vývojový úkol přijetí zodpovědnosti není splněn, a to se odrazí minimálně na partnerských a širších rodinných vztazích, dále na vztazích v oblasti kariéry a konečně časem také na sebepojetí.“
Genderové rozdíly
Cestu k dospělosti sice šlape jiným tempem každý z nás, ale pokud se na problematiku psychosociálního vývoje podíváte z hlediska genderových teorií, zjistíte, že něco je společné ženám a něco mužům a že se obě pohlaví od sebe navzájem v mnoha směrech výrazně odlišují. Je známá věc, že dívky po psychické (ale i fyzické) stránce dospívají dřív než chlapci, malé holčičky jsou ve vývoji obecně o něco rychlejší a ženy v období takzvané mladé dospělosti, za kterou se nejčastěji považuje věkové období od dvaceti do čtyřiceti let, rychleji dozrají k větší zodpovědnosti v partnerských vztazích i v přístupu k rodině. Do jisté míry to souvisí s rozdílnými rolemi, jaké muži a ženy ve společnosti zastávají.
Společnost od mužů a od žen očekává něco jiného a klade na ně také jiné nároky. Podle psychologů je pro muže maskulinita důležitější než pro ženy jejich ženskost, a tudíž se více snaží vyhovět tradiční představě. Nezvládnutí požadavků maskulinity a s tím spojený nedostatečný rozvoj mužského sebevědomí vede k odmítání dospělosti a povinností, které přináší. Mužská nezralost se může projevovat takzvaným komplexem Petra Pana, který nechce dospět a převzít zodpovědnost. Z toho důvodu přijímá roli věčného chlapce a utíká před závazky. Nezralí muži buď zůstávají s matkou, uzavírají povrchní a krátkodobé vztahy, nebo navazují vztahy se ženami, které jsou ochotny se o ně starat. Jejich nezralost se může projevit i v rovině agrese – ze strachu, aby partnerka nejistého muže nezískala příliš velkou moc, ji ponižují a kritizují.
Spousta psychologů, mezi nimi například C. G. Jung, zastává názor, že zrání mužské osobnosti se ustaluje až kolem čtyřicítky, kdy se muž méně soustředí na sebe, na svou moc a úspěch a více se otevírá ostatním lidem. Rychlejší zrání žen je do značné míry podmíněno biologickou potřebou zakotvení a potřebou mateřství, ale existují samozřejmě i nezralé ženy (a v současné době jich přibývá), které odmítají dospět a setrvávají v pozici věčné holčičky.
Tabula rasa vs strůjce života
Filozofové se odjakživa přeli, jestli se člověk rodí jako tabula rasa, tedy nepopsaná deska, na kterou se až v průběhu života zapisuje všechno, co prožije a pozná, nebo zda přichází na svět poznamenán a nějak předurčený. Lidskou duši přirovnával k nepopsané tabuli už Platón a podobná metafora se najde v Aristotelově pojednání O duši. Termín tabula rasa používal později i anglický filozof John Locke, který tvrdil, že všechny pojmy, znalosti, vědomosti a mravní zásady se získávají v průběhu života, a to výhradně zkušeností.
S tím nesouhlasil Immanuel Kant a do sporu mezi empiristy a zastánci teorie vrozených idejí významně zasáhla genetika. V dnešní době také existují spory o tom, jestli je člověk více utvářen biologickými faktory, psychickými nebo sociálními, avšak psychologové i biologové se shodují, že vliv mají všechny tři a že záleží nejenom na okolnostech, ale na samotném člověku, co ze sebe slovy Pavla Říčana vytvoří. „Každý člověk je – v určité míře – tvůrcem sebe samého. Člověk má tedy určitou svobodu v tom, co sám ze sebe vytvoří. Někdo má této svobody více, někdo zase mnohem méně než většina ostatních. Máme svobodu volby, ale můžeme volit jen z rozumných (čímž neříkám přízemně realistických) alternativ.
Někdy je to svoboda architekta, který může podle svého rozhodnutí vytvořit projekt budovy, případně dokonce rozhodnout, zda má jít o nemocnici, vězení nebo divadlo – ale musí respektovat fakt, že základy a přízemí už stojí. (Chcete-li si ještě pohrát s tímto přirovnáním, uvažujte o svobodě architekta, který má přestavět starou budovu, ale má k dispozici jen určité množství peněz, jen určitou techniku a jen určitý druh materiálu. Tak jsme na tom možná v padesátce.) Jsou v životě chvíle, ale také léta nebo celá dlouhá období, kdy máme velkou svobodu rozhodování i možnost ze sebe něco udělat, ale na druhé straně chvíle a léta, kdy nemáme víc svobody než galejník připoutaný k veslu.“ Filozof Pierre-Henri Tavoillot k problému hledání dospělosti dodává: „Člověk může dospět pouze tehdy, když dokáže dospělost přijmout. Zůstane-li uzavřen v mládí, nikdy neodemkne všechny komnaty života. A protože věčné mládí neexistuje, zestárne dřív, než se stane dospělým.“ Napoleon Bonaparte na sklonku svého života řekl: „Nikdo jiný, jen já jsem příčinou svého pádu. Byl jsem svým hlavním nepřítelem. Strůjcem svých neštěstí. Chtěl jsem příliš mnoho obejmout.“ ?
________________________________________
Tradiční společnosti měly tzv. iniciační obřady. Kdo jimi úspěšně prošel, stal se jednou provždy dospělým a jako takový se také musel chovat.
DALŠÍ INFORMACE
Pavel Říčan: Cesta životem, Portál Marie Vágnerová: Vývojová psychologie II, Univerzita Karlova
Žádné komentáře:
Okomentovat