ŽIVOT A VÁLKA POD KAVKAZEM, ŠTĚPÁN KAVAN

V uzounké knížce, možná by se dalo říci až sešitu, najdete vypravovanou celou historii obyvatel pod Kavkazem, jejich zvyky i obyčeje. Zkuste si představit, jak těžký život vedli lidé v této oblasti. Jak nuzný a namáhavý byl a je jejich život, plný nejistoty a nebezpečí, ale i každodenních starostí a drobných radostí. Bát se o život a zdraví, mít co do úst a do čeho obléknout děti, vychutnat si v klidu svůj 'čaj', zavzpomínat si na rodnou hroudu.

Na prvních stránkách se autor snažil nastínit situaci jedné země pod Kavkazem a těch, kteří se snaží pomáhat a zmírnit utrpení místních obyva¬tel. Podobných krajů jsou na zemi desítky a možná stovky. Na konci dvacátého století tak neblaze proslula mnohonárodnostní oblast Kavkazu - napětí v Abcházii, Jižní Osetii či válečný konflikt v Náhorním Karabachu a vlekoucí se boje v Čečensku. Jsou to zřejmé příklady porušování základních lidských práv a svobod. Kniha nás seznamuje s obdobím hrůzovlády Stalina, se zabíjením, střílením, hladomorem a nemocemi.

Otřesně na mě zapůsobily zážitky z bombových útoků, které autor popisuje, kde trpěli desítky a stovky nevinných lidí. Velice mě zaskočila kapitola nazvaná Výkupné, kde autor, líčí všední záležitosti těchto obyvatel, pro které je úplně běžnou záležitostí únos, který se praktikuje po staletí. Dalo by se říci, že je jakýmsi zvykem či obyčejem. Měli za úkol zastrašit protivníka, získat výkupné či vyměnit zajatce. Byli jak mezi bojujícími stranami, jednotlivými rody, ale jednalo se i o únosy žen. Pro nás, Evropany (pro mě) je představa žití v této oblasti nepředstavitelná. Pro obyvatele Kavkazu je velmi důležitá rodina, je to v muslimské víře nejvyšším zákonem. Bez velké rodiny je člověk bezbranným tvorem. Myslím si, že by to mělo platit i u nás, je zde ale. Existuje zde krevní msta, která není jen vzpomínkou na hrdinné činy otců, ale i žhavou současností. Platí zde heslo: Za muže ať padne muž, za ženu však již dva muži. Stáří je pro ně velmi uznávanou hodnotou.

Smutné a bolestivé osudy celých národů a jejich jednotlivých přísluš¬níků jsou pro nás zrcadlem, jakým hodnotám my, lidé „civilizovaného světa," dáme přednost. I když máme problémy, měli bychom myslet i na druhé, protože na světě existují lidé, kteří naši pomoc potřebují. Po přečtení této knihy, mám celkový obraz jak o historických událostech, tak o životě obyvatel, kteří zde žijí.

Vývoj předmětu vývojové psychologie v historickém průřezu včetně současných přístupů

1. Dějiny světové vývojové psychologie
Vývojová psychologie až do 17. století nebyla pro psychology zajímavým oborem. Téměř po celé Evropě převládal názor, že děti jsou zmenšeninou dospělých s malými rysy, ctnostmi i neřestmi dospělých. O děti se pečovalo zhruba do šesti let. Pak již byly do všech oblastí života zapojovány stejně jako dospělí, dokonce i trestány (např. za krádeže byly věšeny na šibenici).

 17 a 18. století
(psychologie se stále ještě rozvíjí v rámci filozofie)
Tento postoj se začíná velmi pozvolna měnit až po známém výroku Johna Locka (1632 - 1704), že dítě je nepopsaná tabulka („tabula rasa“), vývoj je způsoben pouhým hromaděním zážitků a asociací. Ve spise Myšlenky o vychovávání zdůrazňoval individualitu dítěte i jeho přirozenou potřebu aktivity, kterou je třeba podporovat.

Georg Wilhelm Hegel (1770 - 1831) se zabýval převážně psychologií osobnosti jako celku. Lidskou osobnost vykládá v jejích základech biologických v závislosti na přírodě, rodových vlohách a individuální dědičnosti, tedy na biologickém vývoji od dětství až po stáří. Příroda je dle Hegela  nižší podoba ducha, vyšší podoba ducha se jeví jako svobodná osobnost, ovšem ta se stává osobností až účastí v duchu objektivní společnosti. Cílem všeho poznání (učení se, věda, jednání) vyvinout se a zpředmětnit to, čím opravdu jsme.

 19. století a 20. století
 Velký zvrat zapříčinil o dvě stě let později Charles Robert Darwin (1809 - 1882) se svojí vývojovou = evoluční teorií. Své názory částečně publikoval ve spise Výraz emocí u člověka a u zvířat, kde probírá speciálně psychologii výrazu z hlediska vývojové teorie. To nenechalo psychology chladnými. Tvrdili, že stejně jako evoluce probíhá od jednoduchých stejnorodých (homogenních) forem života k formám složitým a vysoce diferencovaným, tak psychologický vývoj směřuje od homogenity a jednoduchosti ke složitosti a specializaci duševních funkcí. Potvrdili tak nevyhnutelný pokrok od dětství ke zralosti dospělosti.
Herbert Spencer (1820 - 1903) řešil vývoj psychiky v širším rozsahu. Prokázal existenci a vlastnosti tohoto vývoje od nejprimitivnějších organismů až po člověka a jednotlivé stránky duševního života probral systematicky. Prokázal vliv vnějších i vrozených dispozic na vývoj duševního života.
Ze Spencerova  evolucionismu a z fyziologických psychologů (E. H. Weber, J. E. Purkyně atd.) vychází Francouz Théodule Ribot (1839 - 1916).  Uspořádal veškeré vědomosti o vývoji  jednotlivých duševních funkcí, tyto fyziologické, biologické a psychologické poznatky spojil v souvislosti a zobecnil je. V podrobnostech byly v mnohém vývojem vědy opraveny a doplněny, přesto byla jeho práce velkým krokem vpřed.

H. W. Wallon (1879 - 1962), významný francouzský psycholog, pedagog a lékař, zakládá 1. Laboratoř psychobiologie dítěte. Velkým přínosem byl jeho důkaz na předmětnou činnost dítěte. Spojoval vývoj nervového systému s působením společenského prostředí. U vývoje klade do popředí pojmy konfliktu, rozporu a krize. Je autorem teorie dominujících vývojových vlastností: „Všechny psychické funkce představují jsednotu, ale v různých stádiích vývoje se některé aspekty vyvíjejí rychleji než jiné.“
R. Zazzo , žák a blízký spolupracovník Wallona, se zabýval především inteligencí a jejím měřením; psychickým vývojem a metodami psychologického vyšetřováním a v neposlední řadě odlišením psychologického vývoje od vývoje inteligence. Pracoval také na problematice dvojčat a jejich intelektových schopnostech.

Největší vášní G. Stanleyho Halla byla experimentace a sběr dat. Sám prováděl dotazníkový výzkum myšlení žáků. Tak udal směr nově vznikajícímu oboru dětské psychologie.
Dalšími psychology zabývajícími se intelektem byli A. Binet, který patřil k zakladatelům vývojové a pedagogické psychologie ve Francii, a Terman. Měřili intelekt  v každém roce dítěte, bohužel se nevěnovali příčinami vývoje.

 20. – 50. léta 20. století
Dochází ke snaze určování norem chování a duševních schopností, které „by měli“ novorozenci vykazovat každý týden a děti každý měsíc. Dětská psychologie je zaměřené spíše pedagogicky.
Arnold Gesell (1880 - 1961), americký psycholog, je autorem vývojové škály normálního chování v každém důležitém okamžiku chování života dítěte založeném na výzkumech dvojčat a malých dětí. Připisoval základní význam prostředí, ale za rozhodující považuje vnitřní tendenci k růstu, jež může být příliš ovlivněna prostředím. Na tento popud proběhly na Yale, Berkeley a Harvardu velké longitudiální výzkumy. Jednalo se o opakované testování lidí od novorozeneckého věku až do dospělosti, aby se zjistilo, které faktory, naměřené na počátku života, jsou důležité pro rozvoj osobnosti a proto, čím se dospělý člověk stane.
Rozvoj vývojové teorie částečně zabrzdil behaviorismus, který ve třicátých letech ovládl psychologii v USA. Na výchovnou praxi začala působit teze, že správné chování lze upravit či pozměnit tréninkem. Od 40. let se projevují i psychoanalytické koncepce a důrazem na rané zkušenosti.
Ve třicátých letech se věnoval dětské psychologii A. N. Leonťjev (1903 - 1979). Se svými spolupracovníky zkoumali vývoj řeči a myšlení. Došli k závěru o úloze činnosti ve vývoji dítěte a o vlivu životních podmínek a výchovy při utváření činnosti.

 2. polovina 20. století
Moderní psychologové jsou realističtější. Uvažují  o tom, že jejich obor zahrnuje i pozdější dekády života, ve kterých ubývá duševních schopností a zvyšuje se výskyt stařecké demence.
Mimořádný vliv měl švýcarský psycholog Jean Piaget (1896 - 1980), jenž vyvinul mnoho metod pro studium dětské psychiky (systematické pozorování dětské hry, klinické interview, experimenty – ukázal dítěti hračku a pak ji skryl pod čepici;dítě do 9 měsíců na ni téměř okamžitě zapomnělo, v 9 měsících si však dítě uvědomilo, že hračka existuje i pod čepicí, testy). Zajímal se o to, proč se stejném věku dělají děti podobné chyby. Objevil „embriologii inteligence“. Vývoj inteligence nepovažoval za důsledek zrání nervového systému, ale za důsledek získávání zkušeností a proměnám, jež tyto zkušenosti zapříčinily.
Tvrdil, že mysl prostřednictvím interakcí s okolím prochází posloupností změn; prožitky neshromažďuje, ale je jimi měněna, přičemž dosahuje pokročilejších typů myšlení, a teprve v 15 letech dosáhne typu mysli, která je typická pro člověka. Tak se zrodila moderní vývojová psychologie.
Anglický psychoanalytik John Boweby zkoumal děti vychovávané v ústavech. Zjistil, že tyto děti zaostávájí v citovém a osobním vývoji. Dítě je podle něho geneticky naprogramované chovat se určitým způsobem, který přivolává péči = přežití, a tak se vytváří citová vazba, jež je velice důležitá pro normální vývoj dítěte. Bez ní se pravděpodobně vyvine „bezcitný charakter“ a dítě bude náchylné k psychopatologii.
Jeho názory odstartovaly několik experimentů věnujících se právě této problematice. Např. Studie o úsměvu kojenců (1965 - Izrael) srovnávala děti ve vlastních rodinách, v kibucech (kolektivních osadách, kde jsou děti vychovávané ve velkých domech s profesionálními pečovatelkami) a v ústavech. Měsíční kojenec se zřídka usmívá na cizí tvář, avšak s každým týdnem usmívá častěji. Toto chování dosahuje vrcholu ve čtyřech měsících, pak ustupuje. Výzkum ukázal, že ve čtyřech měsících se všechny tři skupiny usmívaly často na neznámé ženské tváře, ale v osmnácti měsících se děti vychovávané doma smály pouze o něco méně, v kibucech se smály o polovinu méně a děti v ústavech se smály méně než v jednom měsíci.
L. Alan Sroufe, Robert G. Cooper se zabývají dětskou hrou.
2. Dějiny vývojové psychologie v českých zemích

 Počátek 20. století
Zakladatelem české dětské a pedagogické psychologie byl filozof a profesor Karlovy univerzity František Čáda (6.4. 1865 – 14.12. 1918). Byl iniciátorem hnutí pro výzkum dítěte. Založil Pedagogický ústav pražský. Byl prvním, kdo se zabýval soustavně zkoumáním dětí. Zabýval se studiem vývoje dětské řeči a slovní zásoby, všímal si dětských her a kreseb, které považoval za způsob výrazu představivosti a myšlení.
Cyril Stejskal (1890 - 1969) přispěl k rozvoji výzkumu vývoje dětské inteligence.
Mihaljo Rostohar (30.7. 1878 – 5.8. 1966) založil první  českou laboratoř experimentální psychologie v Praze a  v Brně na Masarykově univerzitě Psychologický ústav (1926), který se zabýval oblastí vývoje psychických procesů v dětském věku. Později se zaměřil více na dětskou hru, fantazii a počáteční čtení.

 30. léta 20. století
V těchto letech se psychologie rozvíjí podstatně více v Brně než v Praze. Řeší se především otázky spojené s měřením předpokladů žáků a studentů, vypracováním testových a jiných metod zkoumání výchovně vzdělávací práce školy.
Josef Švancara se snažil o popsání dětských problémů, které mohou pozitivně či negativně ovlivnit zdravotní stav dítěte. Rozvíjel přístrojovou diagnostiku a nové psychodiagnostické metody psychického vývoje.
Vilém Chmelař (19.11. 1892 – 21.6.1988), žák Františka Čády, zkoumal vývoj aktivní optické a akustické pozornosti vnímáním a poznáváním předmětů dítěte v raném věku. Zabýval se také soustavně duševními schopnostmi vzhledem ke správné volbě povolání a diagnosticko-prognostickými metodami. Zvláště ho zajímala osobnost dítěte a převaha citové složky nad racionální v období poberty.
Václav Příhoda (7.9. 1889 – 18.11. 1979) vydává  knihu Dvě studie o lidském chování, v níž se zabývá hlavně historií vývoje psychologických testů. V pokročilejším věku se zaměřil na studium procesu stárnutí a na charakteristiku a smysl stáří, své poznatky zachytil v knize Ontogeneze lidské psychiky, kde lidskou psychiku rozebírá jako celoživotní proces, který má obecné i specifické zákonitosti platné pro jednotlivá vývojová stádia.

 60. léta 20. století – 21. století
Pavel Říčan (1933) uvažuje o vývoji člověka jako o životním příběhu, tedy cestou.
Zdeněk Matějček (1922 - 2004) je jedním z předních odborníků ve vývojové psychologii. Zabývá se dětskou psychologií, diagnostikou a psychickou deprivací dětí.
Josef Langmeier (1921) pracoval jako externí učitel Fakulty dětského lékařství Univerzity Karlovy v Praze. Věnoval se vývojové psychologii dětí, společně s Z. Matějčkem pracoval na problematice deprivace dětí.
Jaroslav Koch (1910 - 1979) se zaměřil na výzkum kojenců a na jejich duševní i tělesný rozvoj. Studoval také neuropsychologický vývoj dětí v jeslích a prevenci poruch tohoto vývoje ústavních dětí. Zjistil, že hlavní příčina je v nedostatku přímého styku dětí s dospělými. Přispěl tak k výraznému zlepšení podmínek v těchto zařízeních.
Václav Břicháček (1930) se zabývá raným vztahem matky a dítěte.
Jaroslava Dittrichová (1929) sleduje vývoj bdění a spánku u zdravých, nedonošených i primárně poškozených novorozenců a kojenců.
Marie Severová (1924 - 1999) se zabývala výzkumem dětských her a jejich specifickou motivaci, která je dána tzv. vývojovými potřebami dětí. Ty způsobují neustálou snahu dětí o sebepřekonávání, a to objevováním něčeho nového a nacházením nových způsobů využití  svých  rostoucích kapacit ke zvládání okolního prostředí. Vývoj, který se uskutečňuje formou hry se stává skutečným seberozvíjením na rozdíl od vývoje vnucovaného dětem zvnějšku.
L. Kubička (1924) se soustředí na hledání podmínek zdravého duševního vývoje, tedy duševní hygienou školních let; zdůrazňuje otevřenost ve výchově.
Jarmila Kotásková (1933 - 1994) zkoumala morální vývoj dítěte. Je autorkou metody měření morální zralosti osobnosti. Ve svých studiích objasňuje některé  stránky významu sociálního prostředí, v němž děti vyrůstají. Sociální učení v předškolním věku poukazuje na význam imitačního učení a modelování, tedy na působení rodičů jako sociálních modelů. Vyzdvihuje roli otce ve výchově, zvláště ve vztahu k morálním vývoji dětí a je velmi významným činitelem při procesu identifikace s otcem a mužskou rolí u chlapců.
Lenka Šulová (1954) se zaměřila na výchovu k manželství a rodičovství.
Helena Haškovcová (1945) se zabývá psychikou starého člověka, jeho potřebami a stále rozmáhajícím se „kultem mladosti“.

Janoušek, J., Hoskovec J., Štikar J.: Psychologický výkladový slovník. Praha: Academia, 1993
Homola, M.: Dějiny psychologie. Olomouc, 1985
Hoskovec, J., Hoskovcová, S.: Malé dějiny české a středoevropské psychologie. Praha: Portál. 2000
Hunt, M. :Dějiny psychologie. Praha: Portál, 2000

Friedrich Wilhelm Joseph Schelling německý filozof.

přátelství s Hegelem.
Schelling byl zprvu silně ovlivněn Fichtem (zejména jeho dílem Základy vědosloví) a Spinozou.
V Jeně vznikl „První náčrt systému přírodní filozofie“(1798/9) a „Systém transcendentálního idealismu“ (1800), později i nedokončené „Výklad mého filozofického systému v celku“ (1801) a „Přednášky o metodě akademického studia“ (1802).
Od roku 1803 Schelling přednášel ve Würzburgu, poté v Erlangenu, zde vytvořil dílo mysticko náboženské orientace „Filozofická bádání o podstatě lidské svobody“ (1809) a fragment „Věky světa“ (1813) nakonec vyučoval v Mnichově (od roku 1827). Jeho posledním vydaným dílem se zdá být „Filozofie mytologie a zjevení“.
Filozofie identity
Schellingův systém, jak jej přednášel v Jeně, nese jméno filozofie identity. Lze ho chápat jako spojovací článek mezi Fichtem a Hegelem.
• Nikoli příroda je výtvorem ducha, ale duch je výtvorem přírody.
• Úkolem filozofie je vyložit vědění, tj. shodu SUBJEKTU s OBJEKTEM. Duch (Já)je v přírodě možný jenom proto, že příroda je původně duch, duch našeho ducha; jen proto, že příroda a duch, reálný a ideální moment jsou ve své hloubce totéž (identické). Duchu a vůbec všemu životu lze porozumět z přírody pouze tehdy, nepokládáme-li přírodu za cosi mrtvého,…,nýbrž vidíme-li ji (přírodu) jako jednotný celek, jehož nejhlubší podstatou je živoucí prasíla.
Hegel
 studoval filosofii a teologii, roku 1806 porazil Napoleon pruskou armádu u Jeny, Hegel právě dokončoval své nejslavnější dílo – Fenomenologii ducha. S přítelem Schellingem vydával „Kritický časopis pro filosofii“, věnovaný hlavně dědictví Kantovy filosofie, druhé velké dílo, třísvazkovou Vědu o logice (1812 – 1816). napsal Encyklopedii filosofických věd (1817).
Základy filosofie práva a potom ještě přepracovaná vydání Encyklopedie a Logiky. Řadu přednášek o filosofii dějin a náboženství, o estetice a dějinách filosofie vydali jeho žáci až po Hegelově smrti. Vydání sebraných spisů z roku 1990 má 20 svazků.
Myšlení a dílo
Hegelovo myšlení navazuje na Kanta – jehož si upřímně vážil – a reaguje na začínající romantismus. V něm vrcholí německý idealismus, systematická snaha o racionální vyjádření i těch nejméně přístupných stránek skutečnosti jakožto projevu ducha a o jejich výklad „z pojmu“. Hegelovy spisy jsou velmi obtížné, také díky poněkud svévolné terminologii, přitahovaly však především hloubkou myšlenek i brilantními formulacemi, takže na něj mnozí filosofové 19. i 20. století tak či onak navazovali. Odrážejí se v něm převratné události jeho doby, zejména Francouzská revoluce a Napoleon, které Hegel (aspoň zpočátku) s obdivem vítal.
Ani pro Hegela není filosofie jen poznáním či vědou, nýbrž „pravá potřeba filosofie nemíří patrně k ničemu jinému než naučit se žít“; tato potřeba vzniká „když z lidských životů mizí síla sjednocení a protiklady ztratily svoji životnost“. V myšlení člověk „hledá svou svobodu a základ mravnosti“. Jejím úkolem je „pochopit to, co jest, neboť to, co je, je rozum.“ Jako je každý člověk „synem své doby“, tak je také filosofie „svojí dobou uchopenou v myšlenkách“. Mnozí se bohužel domnívají, že myšlení je „svobodné jen když se odchyluje od obecně uznávaného a platného, když si dovede vynalézt něco zvláštního“. V této „neklidné samolibosti“ je pak kdekdo „přesvědčen, že rozumí filosofii vůbec a je s to o ní hovořit“. „Žádné jiné umění ani věda není v takovém opovržení“, aby si každý myslel, že je „přímo vlastní, ovládá“.[1]
Na rozdíl od stálého světa více méně samostatných podstat, Kantových „věcí o sobě“, je Hegelův svět nekonečná souvislost, plná napětí, protikladů a změn. „Pravdivý je celek. Celek se však dovršuje jen ve vývoji. O absolutnu je třeba říci, že je bytostně výsledkem, že je teprve na konci tím, čím ve skutečnosti jest.“ I lidské vědomí vzniká tak, že se naivní vědomí dítěte („bytí o sobě“ čili these) nejprve musí obrátit ke druhému („bytí pro druhé“ čili antithese) a teprve v (reflexivním) návratu k sobě může být nejenom „o sobě“, ale také „pro sebe“, lidskou osobou. To je jádro Hegelovy dialektiky i dalších klíčových pojmů „Ducha“ a „svobody“. Vůbec pro lidskou osobu a její vztahy, např. v rodině, má Hegel daleko větší pochopení než kdokoli z jeho předchůdců. V navázání na křesťanskou myšlenku dějin spásy chápe Hegel svět jako jedno nesmírné a dramatické dějství, v němž se Duch – oklikou a díky „práci záporna“ - nakonec vrací sám k sobě. Téma dějin, neustálé a nevratné proměny světa je jedním z hlavních a trvalých přínosů Hegelovy filosofie, který postupně proměnil i všechny vědy – od historie přes biologii (Charles Darwin) až po astronomii („velký třesk“).
Základem Hegelovy filosofie společnosti je myšlenka svobody. Ta je totiž pro člověka možná právě jen v dobře uspořádané společnosti, ve vztahu občana a státu. Hegel je tak jedním z prvních myslitelů důsledně „občanské“ společnosti, která se neopírá o posvátné autority. Přesto je Hegel myslitel spíše konservativní, zejména ve Filosofii práva: základem občanské společnosti je vlastnictví, v němž si osoba dává svoji skutečnost. Podstatnou institucí je také rodina s jasně vymezenými rolemi muže a ženy: veřejný život je záležitost mužů. Vysoké hodnocení občanské společnosti a státu Hegel na několika místech přenáší na soudobé Prusko, což mu lze právem vytýkat; na druhé straně bylo Prusko reforem Steinových, Hardenbergových a Humboldtových jedním z nejliberálnějších států své doby.
Vliv
Ve Fenomenologii ducha znázorňuje Hegel dialektický pohyb ducha na slavném příkladu „pána a raba“. Ve střetu na život a na smrt se rabem stává ten, kdo se bojí smrti a uzná druhého za svého pána. Ten se tím však postupně dostává do závislosti na rabově práci, kdežto rab se díky své dovednosti stává svobodným, tj. tvořivým člověkem. Tento motiv dialektiky a dějinného vývoje mohla využít Marxova teorie společnosti, opřená spíše o Adama Smithe a D. Ricarda, Hegela však musela obrátit, „postavit z hlavy na nohy“, jak říká Marx. Je tedy paradoxní, že Hegel, který vždy platil i působil jako filosof svobody (proto např. český překlad Filosofie práva mohl vyjít až po roce 1989), se stal pro K. R. Poppera (vedle Platona) myslitelem totality.
Hegelův vliv na pozdější filosofii je velký, mnohotvárný a většina jeho následovníků se k němu stavěla kriticky. To platí jak o Bruno Bauerovi nebo S. Kierkegaardovi, tak o Feuerbachovi, od něhož hegelovské motivy převzal Marx. V Čechách vznikla v polovině 19. století významná skupina hegelovců (F. M. Klácel, F. T. Bratránek, I. Hanuš, A. Smetana), v Rusku na Hegela navázal V. G. Bělinskij. Ve 20. století se hegelovskou filosofií inspirovali např. W. Dilthey, A. N. Whitehead, G. Lukács nebo Frankfurtská škola, ve Francii A. Kojeve a J.-P. Sartre a v Itálii B. Croce.
Johann Gottlieb Fichte byl významný německý filosof a žák Immanuela Kanta.
Náhoda jej přivedla ke studiu Kantových spisů. Aby na sebe obrátil Kantovu pozornost, napsal v Královci (místo kde Kant bydlel) během několika dnů „Pokus o kritiku všeho zjevení“. Kant dopomohl spisu k vydání. Dílo vyšlo anonymně a proto bylo omylem přisuzováno Kantovi. Ten vše uvedl na správnou míru, díky čemuž se Fichte stal rázem slavný a byl povolán na Jenskou univerzitu. Zde dlouho nepobyl, spis O důvodu naší víry v boží vládu ve světě mu vynesl pověst zarytého ateisty, a tím jeho pobyt v Lipsku byl již neudržitelný. pronesl slavné Řeči k německému národu. Vyzval v nich celý německý národ k mravní obrodě.
Filosofii si volíme takovou, jací jsme.
Obecný výklad Fichtova systému tvoří:
• O pojmu vědosloví neboli takzvané filosofie (1794)
• Základ veškerého vědosloví (1794)
Podle Fichta mohou existovat pouze dva důsledné filosofické systémy. Filosofie buď vykládá zkušenost (věc, předmět - dogmatismus), anebo lze odvozovat zkušenost z představy (idealismus). K jakému systému se přikloní, je věcí každého jednotlivce.
Co tedy musí být počátkem filosofie?
Myslící subjekt, který klade sebe sama. Já klade vlastní bytí. Na počátku je tedy čin, říká Fichte. Mysli sebe sama! Tento požadavek tvoří počátek filosofie. Jím je zplozen rozum. Rozum je sebevytvářející čin, a jak Fichte řekl: Na počátku byl čin!
Odkud ale pochází zkušenost? Fichte odpovídá: Zkušenost má svůj pramen v Já. Ale jak to? Fichte vysvětluje: Já plodí ne - Já, cosi cizího v sobě samém. Je to nevědomý, nebo lépe předvědomý, svobodný a bezdůvodný, kauzálně neurčený děj. Ale proč nezůstane Já samo? Fichte naznačuje: Protože Já ve své nejhlubší podstatě je čistou, nekonečnou činností, která ale musí mít nějakou mez, odpor, na němž může dotvrzovat, jistit a zdůvodňovat svou činnost. A protože vně Já není nic, musí samo vytvářet materiál, své povinnosti. Já klade sobě samému meze, aby je mohlo překonávat. Ne - Já je kladeno proto, aby byla možná akce a činnost.
Filosofický výklad: Teze: Já -> Antiteze: Já proti sobě klade Ne-Já -> Syntéza: Já se klade skrze Ne-Já. Teze je tvořena výchozí pozicí praktické filosofie, rozhodnutím Já k sebeurčení prostřednictvím identity se sebou samým. Já původně klade své vlastní bytí, tzn. Já, proti vší skutečnosti předchází jednání sebekladoucího Já. Absolutně jistý počátek je tedy sebemyšlení, jímž Já dochází určenosti sebe samého. Antiteze: proti Já je postaveno Ne-já, které charakterizuje pozici teoretického rozumu. Popisuje se jím svět věcí, který člověk dokáže zprvu popsat jen jako neidentický s Já. Tomuto druhému kroku přináleží vedle svobody nutnost. Předmět lze myslet jen v odlišnosti od jiných a také Já se může klást, když proti němu stojí Ne-Já. Syntéza je spojením Já a Ne-Já a odpovídá na problém, jak může být poznání věcí pochopeno jako výsledek sebeurčení Já: já se klade v Já skrze Ne-Já, tzn. vnější zkušenost je výsledkem činu Já a současně hranicí pro sebeurčující duchovní jednání subjektu. Tímto dialektickým způsobem vykládá Fichte každý akt, vznikání světa objektů atd. Pochopit svět věcí znamená pochopit strukturu vědomí. Poznání přírody je prostředkem sebepoznání. Já je všechno.
Za zmínku stojí zcela určitě Fichteho etika
"Mravouka" (1798) a populární formou „Přednášky o pojmu člověka“ (1800)
Svět jako souhrn našich představ, pocitů a pudů pochází sice z Já, ale z předvědomého aktu, takže nezávisí na mém vědomí. Potud je pro mě skutečnou mezí. Ale na mě záleží, jak se k této mezi zachovám. Mohu před ní kapitulovat (radikální zlo v člověku), anebo mohu usilovat (Já je síla nadaná okem) Lidský život by měl být postupným procesem očišťování od cizích příměsí, protože zdokonalování je smyslem, určením a plánem života.
Morálka je u Fichteho dobrovolná a uvědomělá činnost směřující k dosažení cílů řádu světa. Tyto cíle se mění v historickém vývoji a tak i morálka je proměnlivá. Rozvinul koncept transcendentální filosofie na oblast praktické filosofie (morální jednání). Není rozdíl mezi konajícím a tím, co je konáno.

FJODOR MICHAJLOVIČ DOSTOJEVSKIJ 1821 – 1881

ŽIVOT

DĚTSTVÍ A RODINA
Otec prchlivý, duševně nevyrovnaný, s nevolníky (tzv. mužiky) jednal tak krutě, že jej zabili.
Matka slabá, útlocitná, nábožensky založená, což zanechalo na D. stopy.
D. měl z celé rodiny rád jen bratra Michaila, který byl také literárně činný.

ŠKOLA
Svým založením, tedy romantickou a snivou povahou, meditativností se příliš nehodil na  vojenskou Hlavní inženýrskou školu v Petrohradě, ale budiž :).
Po dostudování se hodlal věnovat jen literatuře, první kniha Chudí lidé měla totiž úspěch. To byl rok 1844.

TREST SMRTI A SIBIŘ
Za to, že v kroužku Petrašovského četl dopis literárního kritika Bělinského Gogolovi ( kitik Gogola obviňuje ze zrady mladistvých ideálů a z příklonu k carovi) byl odsouzen k smrti.
Jak proběhlo ono zastřelení? Na místě popravy byl odsouzeným přečten rozsudek, a již se otočili čelem ke zdi, když v tom dobrá zpráva, že mají milost, že budou mít jen 9-leté vězení na Sibiři.
Toto nelidské divadlo mělo mladé lidi zlomit.
Ve vězení byli zakováni v okovech, nesmyslný dril ubíjel jejich ducha, D. byl navíc epileptik.

DALŠÍ ŽIVOT
Do Petrohradu se vrátil v roce 1859 a horlivě literárně tvořil. Zemřela mu žena i bratr.

Navštívil Fr, SRN, It.
Celý život jej zajímalo napětí myšlenek socialismu, ale byl pro něj nepřijatelný. Kapitalismus a buržoazii také neměl vůbec rád, protože v nich viděl slepou uličku vývoje (individualismus, „Jen pro sebe chceš svobodu“).


Měl finanční potíže, protože byl hráčem rulety a většinou prohrával.

V 70. letech hodně psal, redigoval a vydával časopis, zajistil si pozici ve světové literatuře.


LITERATURA

Román v dopisech Chudí lidé znamenal šťastný vstup do literatury. Byl v duchu naturální (přirozené) školy. K ní se řadili Gogol, i začínající Turgeněv a Tolstoj.
Naturalismus: vycházeli z fyziologické črty, v níž podle fr. vzorů líčili v drobných portrétech tehdejší život. Základem je portrét člověka v prostředí a líčení odvrácených stran života městské spodiny. Sociální kritika však nebyla hlavním znakem D. tvorby.

Mladému autorovi byla předpovídána budoucnost, Bělinskij a Někrasov, významní lidé, v něm viděli nového Gogola.

Dostojevskij byl velmi vnímavý ke společenským vlivům, nejdříve jej zaujal romantismus (přeložil Chrám M.B. v P.), později počátky realismu (vliv Charlese Dickense).

V jeho povídkách se objevoval nový rys - D. směřoval k člověku, jeho psychice, k filosofii dějin.

Pobyt na Sibiři znamenal radikální zlom. Naturální škole e e e. Již nevěřil, že lidé sami změní hrozné ruské poměry. V boji dělnické třídy viděl jen hrubé materiální cíle. Obrátil se k náboženství a mystice a v kř. pokoře hledal vyřešení problému sociální nerovnosti a lidského utrpení vůbec.


BRATŘI KARAMAZOVI (1879-80), sociálně filozofický román

Koncentrace celoživotních úvah o lidské psychologii, etice, socilních, politických a filosofických problémec, o vývoji Ruska. To vše je promítnuto do osudů rodiny Karamazových.
Otec Fjodor Pavlovič, krutý šlechtic z nevolnických dob, čtyři synové, Dmitij (Mítěnka), Ivan, Alexej (Aljoša),  Smerďakov. Osudy synů spojuje zavraždění otce. Zabil jej Směrďakov, impuls dal Ivan, uvězněn je Dmitrij. Každý je trochu vinen. Východisko z tohoto stavu měl být pozitivní Aljoša, pobožný. Náboženství mělo být východisko pro hříšné lidstvo.
Avšak D. o tom nedokázal umělecky přesvědčit. Ivan Karamazov, který je proti religióznímu mysticismu, působí přesvědčivěji než blouznící Aljoša.


Mistrovské zobrazení stinných stránek rozporuplné skutečosti, hluboké psychologické prokreslení postav, vynikající komponování děl, živý obrazný jazyk.

D. geniálně odhalí i v nejkomplokovanějších a nejfantastičtějších faktech duševního života hrdinů obecné zákonitosti.
Kompozice románu je dynamická, s prudkým dějovým posunem, napětím, expresivností, koncentrovaností, a proto tak výborně a poutavě vyjádří složité morálně psychologické a sociálně filozofické otázky.
Jazyk je velmi expresivní, jakoby uspěchaný, netrpělivý, usilující o postihnutí prodkosti děje.
Ve vášnivých dialozích mistrně odhaluje psychiku, myšlení a cítění postav.

D. se nemohl smířit s myšlenkou, že zlo (egoismus, individualismus) je nutné a normální. Podle něj je možné jen zlo v sobě potlačovat a morálně se zdokonalovat. (tzv. protihumanistický kult utrpení). Možná proto, že žil v době plné rozporů. („Jaká muka mě stála a ještě stojí tato touha věřit, která je tím silnější v mé duši, čím čím více důvodů hovoří proti ní.“).
Jeho životní názor je ale poněkud nesprávný, a nekryje se s následky a vývody z jeho díla.

Ovlivnil moderní literaturu, pokrokový realismus si bere zkušenost k zachycení zkušenosti a proniknutí do duše, nerealistická literatura si bere náboženskou mystiku a psychologickou analýzu.

Filozofie – poznámky

Milétská škola – problém pralátky
                          ¬- Thales, Anaximadros, Anaximenes
Pyhagorejci – Pythagoras – číslo jako arché( omezeno), hmota (neomezeno), převtělování duší
                         Herakleitos- oheň, boj dvou protikladů, míra= logos
Eleaté – Xenofanes – kritika bohů
               Parmenides-  nic se nemění, je pouze bytí, není vývoj
               Zenon -  popřel pohyb, aporie, parmenidův žák
Mladší fysikové- Empedokles-  oheň, voda,země,vzduch x láska a svár – dynamické x statické
                             Anaxagoras- semena věcí ( donekonečna dělitelná) a nús (hybný princip)
Atomismus – Demokritos- smějící se filozof, atomy (konečné stadium dělitelnosti jsoucna) a prostor,
                                               vše řídí logos
Sofisté – učitelé moudrosti za plat,
                 Protagoras – člověk je měrou všech věcí
                 Gorgias -  Nic není, je-li něco nelze to poznat, nemohu to říct jiným
                 Sokrates – Odpor proti sofistům a demokracii
- dialog 2 části: destruktivní x konstruktivní
- daimonion – božský hlas
- etický intelektualismus- definuje si morální normy.
                 Platon – akademie, dialogy se Sokratem,
- svět idejí x smyslový svět - > podobenství o jeskyni
- 3 části duše: rozum, vůle a vyšší city, pudy a vášně.
                 Aristoteles – studoval akademii, látka (hylé) a tvar (morfé)
- forma forem – bůh
- duše- vegetativní, smyslově animální, racionální
Stoicismus – Zenon z Kitia – zakladatel
- logika – tabula rasa -) kataleptické a proleptické představy
- fysika – hmotná pasivní jsoucna x oživující princip – bůh
                      vše se mění, změna je kruhová
- etika- žij ve shodě s přírodou ( s logem)
Epikureismus-  negativně hodnocen
                         Epikuros ze Samu -  fil. škola – zahrada – 1,filozofky – obšťastňovatelky
- cílem zahrady je slast= neexistence strasti
a) kanonika – základní poznání = smyslové poznání (vjemy)
b) fysika – atomy se vychylují =) svoboda jednání
c) etika – zákl. problémem je bolest: očekávání bolesti, strach z bohů, strach ze smrti
Skepticismus – Pyrhon z Elidy- založil slovo skepse, Co jsou věci? Jak se k nim chovat? Čeho tím docílím?
                               sextos empeirikos mohu se vyjadřovat pouze k malým pravdám (med je sladký)
Fil.konce antiky:
- ústup, řádu rozumu, logu.  Vstup nových kultur.
- zákl.otázky života: jak se osvobodit od života? Jak se sjednotit s božstvím? Jak žít abych byl spasen?

Novoplatonismus – Plotinos -  jeho duše omezená tělem, styděl se za něj
                                                  Pyramida jsoucna – Jedno- první- proton- bůh- světlo je podstatou všeho        
                                                                                   Rozum-) Duše-) Kosmos-) Hmota (absolutní tma)

Papírově se dospělými stáváme – alespoň v našich zeměpisných šířkách a délkách – v okamžik svých osmnáctých narozenin.

Papírově se dospělými stáváme – alespoň v našich zeměpisných šířkách a délkách – v okamžik svých osmnáctých narozenin. Biologicky jsme dospělí dokonce už několik let předtím, ale do skutečné, mentální dospělosti často vede cesta podstatně delší. Ne všichni jdeme stejným tempem a ne všichni k dospělosti nakonec dojdeme.
Někteří z nás zůstanou na půli cesty, jiní nedokážou a ani nechtějí opustit svět dětství, které jim připadá bezpečnější, a další dřív zestárnou, než se jim na dospělost podaří dosáhnout. Podle psychologů i filozofů nekončí náš psychický vývoj spolu s předposledními náctými narozeninami. Nekončí rovněž ve chvíli, kdy nastoupíme do práce a začneme sami platit své účty. A dokonce ani tehdy, kdy založíme rodinu, a musíme vychovávat děti.
Lidský životní běh
Celoživotním vývojem se začala soustavně zabývat německá psycholožka Charlotte Bühler, která napsala dnes již klasickou knihu Lidský životní běh jako psychologický problém, přibližně ve třicátých letech dvacátého století. Do té doby psychologie zkoumala především vývoj v dětství a dospívání. Od té doby se mluví o psychologii životního běhu, psychologii životního rozpětí a slovenský psycholog Jozef Koščo přišel s termínem biodromální psychologie (bios znamená v řečtině život a dromos běh).
Psycholog Pavel Říčan se kloní k názvu psychologie životní cesty. „Slovo cesta hned napovídá řadu souvislostí speciálně lidských, je blízké bezprostřední zkušenosti: na cestě jsou setkání a loučení, bloudění a návraty, nebezpečné křižovatky, brody a průsmyky.“ O dlouhé cestě k dospělosti mluví také současní francouzští filozofové Pierre-Henri Tavoillot a Eric Deschavanne, kteří stejně jako Pavel Říčan a další psychologové zdůrazňují, že každé životní období má specifické úkoly, které jedinec musí zvládnout, aby se mohl posunout do období dalšího. Pavel Říčan v knize Cesta životem píše: „Když je vývojový úkol splněn, je člověk připraven postoupit do dalšího stadia. Není-li splněn, nebo je-li splněn nesprávným způsobem, poznamenává to celý jeho další život. Zůstat stát však není možné: genetický program nečeká, společnost naléhá, a i kdyby toho nebylo, v osobnosti samé jsou vývojové tendence, které nelze zastavit. Nacházejí se tedy případně nouzová řešení, různé okliky na životní cestě, které člověka někdy přivádějí do nepřehledných dobrodružství a většinou mu přinášejí utrpení – ale nekončí vždycky špatně.“
Zkouška dospělosti
Biologické vymezení dospělosti je relativně snadné, a jak píše Marie Vágnerová ve Vývojové psychologii II, její dosažení je vázáno na úroveň fyzické zralosti. „Z biologického hlediska je důležitá proměna významu sexuality.
Dospělost je dobou sexuální zralosti.“ Už z této definice vyplývá, že psychosociální vymezení dospělosti je mnohem složitější než vymezení biologické. Sexuálně zralí a v tomto smyslu dospělí jsme totiž o několik let dříve, než se staneme dospělými také z hlediska úřadů.
Hlavní problém psychosociálního vymezení dospělosti spočívá podle Marie Vágnerová v tom, že „tato proměna nebývá jednoznačně časově lokalizována“, tedy že probíhá u různých lidí v odlišnou dobu. Psychosociálních znaků dospělosti je vícero, projevují se v různých oblastech a o takzvané skutečné dospělosti mluvíme tehdy, když se jedinec může „pochlubit“ většinou z nich. Jedním ze znaků psychosociální dospělosti je schopnost korigovat své chování a schopnost a ochota přijmout zodpovědnost za svá rozhodnutí i činy, které se vztahují k druhým lidem i sobě samému. Dalším znakem je například schopnost sebereflexe, což je něco, co ani zdaleka není vlastní všem dospělým jedincům stejně jako schopnost přijmout zodpovědnost. „To on, ne já,“ vymlouvají se běžně dospělí.
Nebo také: „To okolnosti, smůla, shoda nešťastných náhod…“ Dospělý člověk by rovněž měl disponovat odhadem vlastních sil a kompetencí, měl by lépe ovládat svoje emoce a jednání, měl by mít ujasněný postoj k autoritám (v práci je to nezbytné) a měl by být schopen realisticky vidět svoji generaci, generaci svých dětí i generaci svých rodičů. „Role dospělého je typická většími právy i nárůstem povinností a odpovědnosti,“ píše Marie Vágnerová. „Má větší sociální prestiž, protože její zvládnutí je náročnější a obtížnější, než byly role vývojově předcházející.“
Iniciační obřady
Podle psychologů, sociologů i filozofů má každá společnost a každá kultura své rituály a obřady. Mezi rituály západokřesťanské kultury patří například křest, svatba, důležitými životními předěly jsou dosažení patnáctého a osmnáctého roku, maturita, promoce, narození dítěte a další. Co nám chybí, jsou takzvané iniciační obřady a radikální oddělení jednoho životního stadia od druhého, jak tomu bylo v tradičních společnostech a jak je tomu dodnes u takzvaných přírodních národů.
Radikální přechod do dospělosti, který doprovázel iniciační obřad, často bolestivý a z našeho pohledu drastický, nenechával žádný prostor nejistotě a tápání, kde se vlastně dotyčný nachází, jestli už je v dospělosti oběma nohama či pouze jednou nohou, kam patří a kde je jeho místo. To jsou otázky a úkoly především dospívání a v dospívání by také měly být z větší části vyřešeny (zralý člověk se k nim pak vrací až později, převážně na konci středního věku, kdy děti odcházejí z domova, a v průběhu stáří). Iniciační obřad uvádějící do dospělosti měl jasný výsledek – kdo jím úspěšně prošel, stal se jednou provždy a definitivně dospělým a jako takový se také musel chovat, protože společnost to od něj vyžadovala. Francouzský strukturalistický antropolog Claude Lévi-Strauss ve své biografické knize Smutné tropy líčí jednu z praktických ukázek iniciačních obřadů Indiánů takto: „U nemalého počtu severoamerických kmenů je společenská reputace jednotlivce určována okolnostmi kolem zkoušek, jimž se mladíci podrobují ve věku, kdy se mají stát dospělými. Někteří jsou ponecháni bez potravy na osaměle plujícím voru, jiní jdou hledat samotu do hor, jsou vystaveni útokům dravé zvěře, zimě a dešti. Odříkají si potravu: požívají jenom syrové plody nebo se postí, a fyziologickou vyčerpanost zhoršují ještě užíváním prostředků pro dávení. K tomu, aby vyvolali nadpřirozené zjevení, využívají kdeco: setrvávají dlouho v ledové lázni, nebo se různě mrzačí.“
Nové znaky současné dospělosti
Současná dospělost má oproti minulým dobám podle Marie Vágnerové některé nové znaky: „Je typická posunem od tradičního rodového předurčení k osobní volbě, k individualismu, k důrazu na vlastní rozhodování ve všech oblastech života. Profese i vztahy s lidmi musí vyhovovat především jednotlivci, dnešní mladý dospělý není ochoten se podřizovat požadavkům široké rodiny.
Prioritní je pro něj subjektivní hodnota těchto vztahů a míra uspokojení, kterou mu mohou poskytovat. Tento trend umožňuje větší svobodu rozhodování a možnost získat subjektivně více vyhovující variantu. Avšak získává ji na úkor celkové jistoty a zachování příbuzenských vazeb, které mohou být z hlediska jeho potřeb příliš omezující. Dnešní mladý člověk se emancipuje z vazby na vlastní rodinu a není ochoten se vzápětí vázat na široké příbuzenstvo spojené s jeho prokreační rodinou, i když má hluboký vztah k partnerovi, který z ní pochází. Ztotožnění s individuálními hodnotami se projevuje i stoupajícím počtem dospělých lidí, kteří žijí sami, tzv. singles (ať už svobodní nebo rozvedení). Zároveň se uvolňuje většina příbuzenských vztahů, především v městské populaci.
Na venkově přetrvává tradiční spojení častěji. Kontakty s širší rodinou se oživují opět až ve starším věku, kdy mohou sloužit jako opora určité složky identity a jistoty stárnoucího jedince.“
Adorace individua a mládí
Pierre-Henri Tavoillot také mluví o nové dospělosti a dodává, že se vyznačuje dvěma hlavními znaky. Prvním je adorace individua a druhým adorace mládí. „Symbolem moderní doby je mládí. Ve všech dobách chtěli být lidé co nejdéle mladí, ale v současné době tato touha dosáhla až absurdních rozměrů a ne právě pozitivně zasahuje do života jedince. Snaha udržet se za každou cenu mladým mu přináší spoustu problémů, protože mu nedovoluje stát se skutečně dospělým. Mládí neznamená jenom hladkou tvář bez vrásek. Mládí v povědomí většiny společnosti představují vlastnosti jako bezprostřednost, dravost, jistá bezohlednost vlastní svému věku a potřebě se porovnávat se starší generací a hledat si své místo, naivita a někdy až lehká infantilita co do způsobů mluvy a podobně.
Mladí lidé se teprve učí přijímat odpovědnost, dospělým jedincům už by měla být vlastní. Tady – a nejen tady – vznikají potíže. Lidé toužící vypadat a působit mladě se odpovědnosti vyhýbají a dokonce jsou přesvědčeni, že by jim jejich chování mělo být tolerováno stejně jako mladým lidem. Jednou ale musí nutně narazit, a jak známo, čím je člověk starší a čím více má zažité své zvyky a způsoby chování, tím hůře je schopen nahlížet na sebe z odstupu a měnit se. Vývojový úkol přijetí zodpovědnosti není splněn, a to se odrazí minimálně na partnerských a širších rodinných vztazích, dále na vztazích v oblasti kariéry a konečně časem také na sebepojetí.“
Genderové rozdíly
Cestu k dospělosti sice šlape jiným tempem každý z nás, ale pokud se na problematiku psychosociálního vývoje podíváte z hlediska genderových teorií, zjistíte, že něco je společné ženám a něco mužům a že se obě pohlaví od sebe navzájem v mnoha směrech výrazně odlišují. Je známá věc, že dívky po psychické (ale i fyzické) stránce dospívají dřív než chlapci, malé holčičky jsou ve vývoji obecně o něco rychlejší a ženy v období takzvané mladé dospělosti, za kterou se nejčastěji považuje věkové období od dvaceti do čtyřiceti let, rychleji dozrají k větší zodpovědnosti v partnerských vztazích i v přístupu k rodině. Do jisté míry to souvisí s rozdílnými rolemi, jaké muži a ženy ve společnosti zastávají.
Společnost od mužů a od žen očekává něco jiného a klade na ně také jiné nároky. Podle psychologů je pro muže maskulinita důležitější než pro ženy jejich ženskost, a tudíž se více snaží vyhovět tradiční představě. Nezvládnutí požadavků maskulinity a s tím spojený nedostatečný rozvoj mužského sebevědomí vede k odmítání dospělosti a povinností, které přináší. Mužská nezralost se může projevovat takzvaným komplexem Petra Pana, který nechce dospět a převzít zodpovědnost. Z toho důvodu přijímá roli věčného chlapce a utíká před závazky. Nezralí muži buď zůstávají s matkou, uzavírají povrchní a krátkodobé vztahy, nebo navazují vztahy se ženami, které jsou ochotny se o ně starat. Jejich nezralost se může projevit i v rovině agrese – ze strachu, aby partnerka nejistého muže nezískala příliš velkou moc, ji ponižují a kritizují.
Spousta psychologů, mezi nimi například C. G. Jung, zastává názor, že zrání mužské osobnosti se ustaluje až kolem čtyřicítky, kdy se muž méně soustředí na sebe, na svou moc a úspěch a více se otevírá ostatním lidem. Rychlejší zrání žen je do značné míry podmíněno biologickou potřebou zakotvení a potřebou mateřství, ale existují samozřejmě i nezralé ženy (a v současné době jich přibývá), které odmítají dospět a setrvávají v pozici věčné holčičky.
Tabula rasa vs strůjce života
Filozofové se odjakživa přeli, jestli se člověk rodí jako tabula rasa, tedy nepopsaná deska, na kterou se až v průběhu života zapisuje všechno, co prožije a pozná, nebo zda přichází na svět poznamenán a nějak předurčený. Lidskou duši přirovnával k nepopsané tabuli už Platón a podobná metafora se najde v Aristotelově pojednání O duši. Termín tabula rasa používal později i anglický filozof John Locke, který tvrdil, že všechny pojmy, znalosti, vědomosti a mravní zásady se získávají v průběhu života, a to výhradně zkušeností.
S tím nesouhlasil Immanuel Kant a do sporu mezi empiristy a zastánci teorie vrozených idejí významně zasáhla genetika. V dnešní době také existují spory o tom, jestli je člověk více utvářen biologickými faktory, psychickými nebo sociálními, avšak psychologové i biologové se shodují, že vliv mají všechny tři a že záleží nejenom na okolnostech, ale na samotném člověku, co ze sebe slovy Pavla Říčana vytvoří. „Každý člověk je – v určité míře – tvůrcem sebe samého. Člověk má tedy určitou svobodu v tom, co sám ze sebe vytvoří. Někdo má této svobody více, někdo zase mnohem méně než většina ostatních. Máme svobodu volby, ale můžeme volit jen z rozumných (čímž neříkám přízemně realistických) alternativ.
Někdy je to svoboda architekta, který může podle svého rozhodnutí vytvořit projekt budovy, případně dokonce rozhodnout, zda má jít o nemocnici, vězení nebo divadlo – ale musí respektovat fakt, že základy a přízemí už stojí. (Chcete-li si ještě pohrát s tímto přirovnáním, uvažujte o svobodě architekta, který má přestavět starou budovu, ale má k dispozici jen určité množství peněz, jen určitou techniku a jen určitý druh materiálu. Tak jsme na tom možná v padesátce.) Jsou v životě chvíle, ale také léta nebo celá dlouhá období, kdy máme velkou svobodu rozhodování i možnost ze sebe něco udělat, ale na druhé straně chvíle a léta, kdy nemáme víc svobody než galejník připoutaný k veslu.“ Filozof Pierre-Henri Tavoillot k problému hledání dospělosti dodává: „Člověk může dospět pouze tehdy, když dokáže dospělost přijmout. Zůstane-li uzavřen v mládí, nikdy neodemkne všechny komnaty života. A protože věčné mládí neexistuje, zestárne dřív, než se stane dospělým.“ Napoleon Bonaparte na sklonku svého života řekl: „Nikdo jiný, jen já jsem příčinou svého pádu. Byl jsem svým hlavním nepřítelem. Strůjcem svých neštěstí. Chtěl jsem příliš mnoho obejmout.“ ?
________________________________________
Tradiční společnosti měly tzv. iniciační obřady. Kdo jimi úspěšně prošel, stal se jednou provždy dospělým a jako takový se také musel chovat.
DALŠÍ INFORMACE
Pavel Říčan: Cesta životem, Portál Marie Vágnerová: Vývojová psychologie II, Univerzita Karlova

STÁT A PRÁVO BARBARŮ

Historikové jsou termínem germánské barbarské státy zvykli nazývat ta germánská království doby velkého stěhování národů, která v průběhu 5. a 6. stol. vznikala usazením barbarů na půdě říše západořímské: na území Gallie stát Vizigótů (jehož dějiny po r. 507/8 pokračovaly v Hispánii), stát Burgundů a Franků, na hispánském území stát Svébů, v severní Africe vandalský stát a v Britannii anglosaská království, v Itálii stát Ostrogótů a Langobardů, případně Odoakerovo království. Další germánské správní útvary této epochy bývají označovány jako říše, čímž jsou v tomto případě míněny kmenové svazy předstátního charakteru, z nichž některé svůj vývoj ke společnosti feudálního státu dovršily v rámci království Franků. Zařazení konkrétního germánského království mezi útvary vyspělejší anebo méně vyspělé je ovšem pochopitelně závislé také na stavu pramenné základny, jež se k nim vztahuje, a u některých z nich označení stát nebo říše může být sporné.
V barbarských germánských státech, vzniklých na území římského impéria, máme dík různým pramenům, mezi nimiž významnou roli hrají památky práva, zejména tzv. barbarské zákoníky, možnost pozorovat zajímavé a důležité historické procesy: jak tady probíhal vývoj, jímž se rodová společnost, založená na principu pokrevního příbuzenství, měnila ve stát, více či měně vyspělé raně středověké království; jakým způsobem se ve větší anebo menší míře různé sociální a politické prvky, přežívající z antiky i dozrávající uprostřed společenství barbarů, slévaly v novou, historicky pokrokovou jednotu; jak se proměňovalo sociální postavení rozličných vrstev obyvatelstva a v nejvyspělejších z barbarských států vznikala raně feudální společnost, v niž se dá mluvit o šlechtě a poddaných. Na různém stupni tu bylo přebíráno dědictví antické kultury a vzdělanosti, prolínalo se a vzájemně ovlivňovalo pohanství s křesťanstvím. Rozličné zajímavé otázky existence těchto států byly probrány v jednotlivých speciálních kapitolách, přece však zbývají některé, jimž bychom chtěli trochu pozornosti věnovat ještě v tomto závěrečném shrnutí.
Latinské prameny označují barbarská etnika slovem gentes nebo nationes, což obojí může znamenat kmeny i národy. Hranice, za níž kmen končí a národ začíná, je ovšem v době stěhování, kterému tradičně říkáme migrace národů a nikoli kmenů, značně problematická. Pokud v organizaci určitého lidu rozhoduje princip pokrevního příbuzenství, měli bychom mluvit o rodech a kmenech, ale po usazení barbarů na půdě jejich počínajícího státu se rozhodující jednotkou správy stávají kraje, aniž by přitom okamžitě všechny funkce a úkoly rodů vymizely. Navíc se kmenové svazy v době vzniku barbarských států dost často skládaly ze kmenů různého původu, i když prameny tyto celky zpravidla označují jen názvem etnika, které v nich početně nebo mocensky převládalo. Pojem Vandalové např. v době jejich severoafrického království zahrnoval nejenom Vandaly–Hasdingy a zbytky Silingů, ale i negermánské Alany a kontingenty dalších barbarských etnik, příkladně Gótů. Mezi barbary Theodericha Velikého byli hlavním prvkem jeho Ostrogóti, ale patřili k nim také nikoliv nevýznamní Rugiové a řada součástí jiných barbarských kmenů, jako byli Herulové, Skirové, Svébové, Taifalové, Turcilingové a opět Alani. Právě etnická pestrost značně přispívala k rychlému odbourávání zvyklostí rodů, nové se tvořícímu celku již překážejících.
Jazykové hledisko tu ještě příliš velkou rozlišovací roli hrát nemohlo, protože všechny východogermánské stejně tak jako západogermánské kmeny se mezi sebou mohly poměrně snadno dorozumět. Řečí zákoníků, úředních dokumentů a diplomacie pak většinou byla latina.
Chceme-li podstatu barbarského státu nějak lépe a správněji charakterizovat, je těžko říci, že šlo např. o stát národa Ostrogótů, zejména ne v dnešním smyslu slova národ. Kmen a stát jsou pak dvě různé kategorie, z nichž první postupem vývoje může ve druhou přecházet. Budeme tedy hovořit o nositelích státnosti barbarského království.
V antice, ve starém Řecku či Římě, byl nositelem státnosti, podstatou státu občan, jehož postavení nebylo definováno jazykově nebo národnostně, ale přístupem k výkonu občanských práv a povinností; v typickém feudálním zřízení stát reprezentovaly stavy (šlechta a vyšší duchovenstvo, později měšťané) a v barbarských státech bylo jakýmsi „občanským kolektivem“ především vojsko. Všichni svobodní barbaři, patřící k ozbrojeným silám království, byli nositeli určitých funkcí státu a podílníky na některých výsadách. Prameny, hovořící ovšem o různých barbarských královstvích, uvádějí následující funkce a privilegia plnoprávného ozbrojeného lidu: volil nebo alespoň slavnostně potvrzoval krále a skládal mu přísahu věrnosti, svobodní bojovníci měli možnost rozhodování v otázkách války a míru, byly jím k posouzení nebo odsouhlasení předkládány nové zákony, podíleli se na výkonu místní samosprávy a místního soudnictví, měli nárok na pozemkový příděl z půdy státu, na část válečné kořisti, na výkon některých speciálních státních úřadů (např. u Ostrogótů velitele vojska a úředníka, majícího na starosti státní poklad), zákony jim mohly poskytovat vyšší míru ochrany života a zdraví nežli ostatním obyvatelům království. Pojem Gothi anebo exercitus Gothorum zahrnoval pak všechny barbary – svobodné válečníky ostrogótského království, bez ohledu na to, zda příslušný voják byl opravdu Gót, Rugij, nebo byl některé jiné původní kmenové příslušnosti – pojem exercitus Vandalorum se tak samozřejmě vztahoval i na Alany, atd.
Tak bychom mohli říci, že základ barbarských států (před tím, než se v některých z nich vyvinuly stavy) tvořilo jeho vojsko, svobodní barbarští bojovníci. Ale situace je ještě o něco složitější. Svým postavením v ekonomickém i kulturním životě jednotlivých území, svou vzdělaností a zkušenostmi, které jim otevíraly cestu do úřadů i do vojska, se postupem času, někdy i prakticky od počátku, do rovnoprávného nebo alespoň politicky nikoli bezprávného postavení v barbarských státech dostávalo také původní římské obyvatelstvo. Jistou výjimku tady tvoří krátkodobě trvající stát Vandalů, třebaže ani on se bez pomoci osobností římského původu neobešel. Pro království hispánských Svébů nemáme ohledné postavení římskoprovinciálního obyvatelstva dostatek spolehlivých pramenů, zdá se však, že tu splývání společnosti Římanů a barbarů též příliš daleko nepokročilo. V merovejské franské říši jsou sice v řeči barbarských zákoníků Gallořímané barbarům nerovní, v praxi tu ale v možnosti zastávat nejvyšší úřady a významně ovlivňovat život státu nijak omezováni nebyli.
Vyrovnávání pozice barbarského a původního obyvatelstva zpravidla postupovalo ruku v ruce s feudalizačním vývojem příslušných států, takže původní obyvatelstvo se výraznějším nositelem jejich státnosti stávalo vlastně na cestě ke státu reprezentovanému stavy. Polarizace podle hlediska Říman – barbar se měnila v rozdělení na šlechtu, duchovenstvo a prostý lid, skupiny, u nichž nezáleželo na etnicitě, a to ani v politickém, ani hospodářském ohledu (např. pokud se týká darů půdy od krále).
Velice silným sjednocujícím faktorem společnosti barbarských států byla instituce jejich království. Pod velením jednoho krále stálo vojsko svobodných barbarů, leckdy pocházejících z různých kmenů, král umožňoval do vojska i do úřadů vstupovat obyvatelům bývalých římských provincií služba králově moci dovolovala každému, bez ohledu na jeho etnickou příslušnost, získat vynikající společenské postavení. A historie také skutečně ukazuje, že barbarské, ale koneckonců i jiné raně středověké státy byly v naprosté většině tak silné, jako jejich králové a opory královské moci. Mezi tyto opory patřila zákony speciálně chráněná královská družina, privilegovaní úředníci, mnohdy románského původu, ve christianizovaných barbarských královstvích církev, a také zákony, psané právo, mající značnou státotvornou roli. Velmi důležité bylo, zda se institucím království podpírajícím zdařilo prorůst celým životem a celou rozlohou státu, jak dobře se podařilo zorganizovat územní královskou správu a jak fungovalo její propojení s centrem země. Soupeřem králů byla pak zejména ekonomickosociální moc soukromníků.
Barbarská germánská království doby stěhování národů byla složitými útvary, typickými pro neklidné přechodné období dějin, kdy pod tlakem mocenskopolitických poměrů častěji docházelo ke slučování a rozpadu různých kmenů a kmenových svazů i k podrobování římského obyvatelstva. Podoby jejich fungování se lišily podle toho, do jaké míry napodobily a převzaly instituce pozdně římského impéria a do jaké v nich převládly prvky vlastního sociálního vývoje, podle toho, jak brzy se tu barbaři sžili s příslušníky římskoprovinciálního obyvatelstva, jak se jim dařilo či nedařilo překonávat případnou rozdvojenost náboženství a práva. Ve všech však královská moc, posilovaná vojenskými úkoly germánského krále v době migrací a dobývání nových území, hrála velice zásadní roli.
V antických pramenech je pro krále germánských barbarských států a jednotně ovládaných kmenových svazů užíváno latinského titulu rex, v přepise alfabetou se objevujícího také v řeckých textech, dále řeckého označení krále (ale i císaře) basileús, někdy též pojmu fýlarchos. (Všech tří je ovšem vedle výrazů princeps, primas, dux, iudex apod. využíváno i k označení předáků nižších politických struktur, nežli stát nebo kmenový svaz.)
Germáni sami označovali své krále pojmy thiudans, kuning (konung) nebo reiks. Slovo thiudans je odvozeno od thiuda (thioda) – lid a jde tu o název formy království bližší rodovému zřízení, rodovým a kmenovým náčelníkům. Tento titul najdeme např. ve Vulfilově bibli (jako překlad řeckého výrazu basileús) nebo v nejstarší verzi zákoníku Sálských Franků. Království Boží je u Vulfrly thiudinassus. S výrazem kuning se setkáváme u Franků, s příbuzným konung u severních Germánů (můžeme jej nalézt např. v Eddě) a u Anglosasů (zde v podobě cyning, království cynedome); vznikla z něj slova König, king, Königtum, kingdom. Výraz reiks můžeme rovněž najít ve Vulfilově překladu bible, kde se jím vyjadřuje řecké slovo archón, podobně jako se zde nalézají slova reikinon (vládnout, srovnejme německé regieren) nebo reiki (srovnejme pojem Reich) a byl též často obsažen v koncovkách jmen různých vládců námi sledovaného období. Např. ve jménech latinsky přepisovaných jako Ermanaricus, Theodericus, Alaricus, Geisericus apod. Můžeme to srovnat s koncovkou jmen keltských náčelníků doby Caesarovy: kupř. vůdce povstání Galů proti římské nadvládě se jmenoval Vercingetorix. Podobnost s latinským titulem rex je tu zjevná.
Germánští králové doby stěhování národů byli oceňováni především podle svých vojenských schopností. Talent k válčení, obraně, ale také k udržování vnitřního míru a pořádku či dokonce k uzdravováni lidí apod. nebyl ovšem tehdejšími barbary chápán jako nahodilá vlastnost jedince, ale jako magická schopnost, provázející určitý královský rod, který svůj původ většinou odvozoval od některého božského předka. Jordanes, křesťanský barbarský historik 6. stol., víru Germánů v magické královské štěstí, které prospívá celému etniku, dosvědčuje ve svém díle Getica (Gótské dějiny) následujícími slovy: Poté, co (Gótové) dosáhli velkého vítězství, nenazývali již své předáky, díky jejichž štěstí, jak tomu věřili, vítězili, pouhými lidmi, ale polobohy, to jest ansy. (V originále bylo užito výrazu „Anses“; srovnejme s ním staroseverský výraz pro božstva: aesir – ásové; J. Grimm soudí, že v gótštině pojem pro božstva zněl anseis.)
Vandalští králové odvozovali původ své dynastie od božských dvojčat, jaká Tacitus ve spise Germania nazývá alces, dánští a anglosaští od Wodana nebo (v Essexu) od boha Gauta (Geata), švédští a norští od boha Freye. O franských Merovejcích se tradovala pověst, že otcem zakládajícího předka jejich rodu Merovecha byl tzv. Neptunus Quinotaurus (jak jeho jméno najdeme např. u tzv. Fredegara), který oplodnil manželku krále Chlogiona, když se koupala v moři (fransky meru). Jméno bájného předka rodu je zřejmé odvozeno od krétského Mínotaura, napůl muže a napůl býka. Kult býka je přitom mezi Franky dosvědčen a částečně s ním může souviset i to, že na shromáždění svého lidu nebo šlechty, konaná vždy 1. března, jezdili merovejští králové na voze taženém hovězím dobytkem, což silně připomíná také jarní objížďky polí s vozem bohyně Nerthús, Země, o kterých píše Tacitus. V tradici Langobardů není svědectví o eventuální víře v božský původ jejich králů dochováno.
Králové, nositelé královského štěstí, byli za blaho svého území jakožto jeho garanti také zodpovědní. Např. u Burgundů to pro 4. stol. dosvědčuje Ammianus Marcellinus: král skládal svou moc a býval usmrcen v případě vojenských porážek a neúrody. Stejně tak mohla být prohra ve válce důvodem k obětování krále bohům u Sasů, u Švédů je dosvědčen zvyk obětovat jej za neúrody a hladu. Byl to určitě nepříjemný obyčej, ale na druhé straně přesvědčení, že příslušnými nadpřirozenými schopnostmi je nadán právě určitý rod, přispělo k vytvoření zásady dědičnosti královské moci a k upevnění království jako instituce. Už Tacitus říká, že krále si Germáni vybírali podle vznešenosti, tedy nikoli podle konkrétních osobních zásluh jedince, ale z osvědčených rodů.
Králům příslušelo nejenom první místo ve vojenství, administrativě a soudnictví, ale i výsadní postavení v záležitostech náboženských. Bývali hlavou kultu svého kmene a tohoto postavení se posléze, po přijetí křesťanství, dost těžko vzdávali. Snad právě toto bylo jednou z důležitých příčin obliby ariánství mezi Germány, protože králové jednotlivé ariánské církve v podstatě řídili a nemuseli se přitom ohlížet ani na papeže. Ale souvisí s tím i tendence k budování zemských církví a k zásahům panovníků do církevních záležitostí (např. do volby biskupů) vůbec.
Jako s vrchním velitelem branné moci kmene, kmenového svazu či státu se s králem spojovala určitá posvátná symbolika vojenské výstroje a zbraní. K ceremoniím nástupu k moci patřilo např. pozvedávání krále na štítě, předávání dědičného kopí; zvláště drahocenné zbraně byly také ukládány v jeho hrobě. (Porovnat můžeme např. výbavu hrobu z francouzské lokality Pouan, kde byl pohřben pravděpodobně hrdina z Catalaunských polí, vizigótský král Theoderich I., nebo předměty z hrobu Chlodvíkova otce Childericha I., nalezeného v Tournai.)
Kopí bylo i odznakem boha Wodana, otce a „krále“ bohů. Na náhrobku franského křesťana z Niederdollendorfu ze 7. stol. se pak nachází vyobrazení, vykládané jako postava Krista s kopím – Krista mocného krále a ochránce válečníků. Nevypovídá to jen o ovlivnění křesťanství staršími představami Germánů, ale též o významu, který v jejich společnosti a myšlení král měl. I karolínská hradní kaple v Cáchách byla vyzdobena mozaikou, zobrazující trůnícího Krista v královském majestátu.
Králové se své státy snažili upevnit různými způsoby. Činili tak např. budováním státních úřadů a soudů, zajišťováním válečné kořisti, nové půdy a bezpečí pro svůj lid, spoluprací s představiteli ariánských anebo katolických církví a s původním obyvatelstvem ovládaných území, ale i zákonodárnou činností.
Velmi charakteristickými právními památkami doby přechodu mezi antikou a středověkem jsou tzv. „barbarské zákoníky“, psané (s výjimkou anglosaských – viz níže) latinským jazykem. Některé z nich v podstatě zachytily podle dobových potřeb modifikovanou podobu zvykového práva rodů a kmenů, jiné stavěly převážně na právu římském. Některé platily pro barbary i Římany příslušného státu společně, další zase jen pro jednu z těchto složek. I zde však záleželo na králích, kteří připustili buď užívání jednoho nebo většího počtu právních systémů v zemi (až tolika, kolik etnik s původně samostatným obyčejovým právem v království žilo), bděli nad dodržováním zákonů vůči barbarům i Románům a již také právo hojně doplňovali o společensky pokrokové normy a ve prospěch pevnější jednoty země.
Érou tvorby barbarských zákoníků je 5.-9. století a nejstarší z nich najdeme u Vizigótů, Ostrogótů a Burgundů.
Ve vizigótském státě představuje nejstarší sbírku zákonů tzv. Eurichův kodex, jehož vznik bývá zpravidla kladen do r. 475, kdy se Vizigóti v Gallii zcela rozešli s římskou vládou, do období panování krále, který své království i v jiných směrech, jak známo, značně posílil. Eurichův kodex byl zřejmě vydán pro germánské obyvatele země (srov. také v kapitole „První křesťané mezi Germány“), a dále platil ve sporech mezi Vizigóty a Římany. Po dobytí gallských území jižně od Loiry Chlodvíkem si zachoval platnost pro Vizigóty, kteří zůstali na franském území. O legalizaci užívání římského práva Romány, žijícími na jeho území, se v roce 506 postaral Alarich II.
Po Eurichově a Alarichově smrti pokračovali v novelizaci a úpravách vizigótských zákoníků, navazujících na právní tvorbu Eurichova kodexu, králové vládnoucí v Hispánii. První revizí Eurichova kodexu byla redakce zákonů, kterou podle zprávy Isidora ze Sevilly pořídil Leovigild (568-586). Zákony vydané do jeho doby včetně (mimo Alarichovo Breviarium) nazýváme vizigótská Antiqua. K další nové redakci zákonů dal podnět král Chindasvinth (642-653) a dokončil ji Reccesvinth (653-672), který r. 654 ve vizigótském království zrušil právní personalitu a od jehož úpravy se pro soubor vizigótských zákonů užívá titulu Lex Visigothorum, případně Forum iudicum či Liber iudiciorum. Patří sem i redakce Erwigova z r. 681 a snad Egikova, naplánovaná r. 693.
Podobu vizigótských zákonů utvářelo obyčejové právo Západních Gótů, hojné přebírání práva římského a početné královské konstituce.
Z původních kmenových zvyklostí pocházela např. pro Germány zcela typická instituce wergeldu nebo očistné přísahy před soudem. Wergeld byl na rozdíl od jiných barbarských práv pro všechny svobodné Vizigóty stanoven jednotné, zato si však tito svobodní, zcela podobně jako římští honestiores a humiliores, nebyli rovni v trestech za různá provinění. Využívání římského práva pomáhalo ve vizigótském státě překonávat zbytky germánského rodového zřízení, např. co se týkalo vlastnictví půdy, dědických předpisů, svobody závěti, nahrazování kompozic za vraždy, placených původně i příbuznými pachatele, trestem smrti pro konkrétního viníka, ale pomáhalo též budovat královskou moc, ovládat polosvobodné anebo otroky. Jeho využití bylo jedním z nástrojů výstavby a posilování státu i upevňování společenského postavení jeho vyšších vrstev, což si můžeme na některých zajímavých pasážích z vizigótských zákonů ukázat.
V VI. knize těchto zákonů (titulus 1, kapitola 2) např. král Chindasvinth připouští mučení všech obžalovaných, jedná-li se o ochranu královské moci, která je tu uváděna na prvém místě, kmene, vlasti (tu tvořili Vizigóti a Římané dohromady), o vraždu nebo cizoložství. V případech menší důležitosti byli od mučení osvobozeni privilegovaní lidé – konkrétně vznešené a mocné osoby, jako jsou vysocí úředníci našeho paláce anebo jejich synové. Osoby nižšího postavení, svobodní, označovaní jako inferiores a humiliores personae, nesměli v závažných trestních případech, při nichž hrozily útrpné výslechy, podávat žaloby na lidi vyššího společenského postavení (nobiliores nebo potentiores). Otroci, vyslýchaní proti svým vlastníkům, směli být mučeni také jen v případě, že jejich pán byl podezřelý ze spáchání cizoložství, zločinu proti králi, kmeni, vlasti, dále též šlo-li o padělání peněz, vraždu anebo čarodějnictví.
Jiný paragraf potom říká: Kdykoli někdo bude prosil za ty, kteří jsou zapleteni v nějakém ze svrchu uvedených zločinů, poskytneme těmt prosbám sluchu a vyhradíme naší moci se zbožným slitováním provinilcům jejich viny odpustit. V případe zločinu proti kmeni a vlasti (varianta: v případě provinění proti královské moci a vlasti) tuto možnost upíráme. Pokud by však křesťanské slitování královo srdce pohnulo smilovat se i nad tak zločinnou osobou, nechť má (i tady) možnost udělení milosti, budou-li souhlasit hnéží a vyšší královští úředníci.
Falšování nebo pozměňování královských nařízení bylo v případě výše postavené osoby trestáno konfiskací poloviny majetku, u ostatních utětím ruky. Podobně by se ve výčtu ustanovení, chránících královskou moc, dalo pokračovat i dále. Zčásti sem patří také z Codexu Theodosianu převzatý a upravený zákon, týkající se zákazu tázat se na osud vládce anebo kteréhokoli člověka věštců. Trest smrti, požadovaný zákonem císaře Theodosia I., je tu však změněn na bičování a zotročení u svobodných, na mučení a prodej za moře v případě otroků.
Zajímavostí je, že soubor zákonů, nazývaný Lex Visigothorum, stát Vizigótů v Hispánii přežil. Ještě král španělské Kastilie a Leonu Ferdinand III. (1229-1234) dal (pro praktické účely svého království) pořídit jeho překlad.
Od r. 506 do doby Reccesvinthovy, jenž jeho používání zakázal, platil ve vizigótském státě i vzpomenutý zákoník, vydaný králem Alarichem II. speciálně pro románské obyvatelstvo království. Od 10. stol. se mu říká Alarichovo Breviarium. Většina ustanovení v něm pochází z Codexu Theodosianu, jiná pak z novell ke kodexu připojených, dále ze soukromě pořízených sbírek římského práva, Theodosiové kodifikaci předcházejících a zvaných Codex Gregorianus a Hermogenianus, z tzv. Institucí právníka 2. stol. n. l. Gaia a z děl dalších významných římských právníků Paula (1. polovina 3. stol. n. l.) a Papiniana (146-212). Téměř ke všem zákonům Alarichovy kodifikace jsou připojeny zjednodušené výklady. Ty byly asi převzaty z římského školního vyučování 5. století. Zrušení praktické platnosti Breviaria kolem poloviny 7. stol. neznamenalo pro románské obyvatele vizigótského království žádnou újmu, neboť v té době už rozhodujícím dělítkem zdejší společnosti zde bylo sociální postavení.
Po roce 507 našlo Alarichovo Breviarium využití i mezi platnými právy franské říše a především díky bohatosti materiálu v něm sebraného, jak píše již v 19. století znalec barbarských zákoníků H. G. Gengler, se navíc jako význačná pomůcka poznávání římského práva šířilo do mnoha oblastí raně středověké západní Evropy, zejména v církevním prostředí. Roli takové pomůcky sehrálo Breviarium mimo jiné i prostřednictvím tzv. Lex Romana Curiensis, souboru právních předpisů, poměrně často uváděného a rozebíraného v historicko-právnické literatuře. Vznikl snad koncem 8. stol. v obvodu biskupství Chur v bývalé římské provincii Raetii a rozšířen byl i na severu Itálie.
Alarichovo Breviarium i Lex Visigothorum byly důležitými vzory pro právní myšlení, vzdělávání a zákonodárnou tvorbu, prostředkem k zachování a rozšíření tzv. vulgárního (tj. poklasického) římského práva v raném středověku. Řada badatelů srovnává jejich význam a působení s významem Vulfilovy bible.
Státu Východních Gótů bývá některými badateli (např. A. H. M. Jonesem, H. Wolframem, R. Giintherem, A R. Korsunským), k jejichž mínění se přikláním, připisováno tzv. Edictum Theoderici, obsahující 154 většinou krátkých titulů a vycházející z římských císařských konstitucí a výroků římských znalců práva.
Často jsou ovšem vyslovovány i názory, že tato sbírka právních předpisů mohla vzniknout na území Vizigótů anebo v Odoakerově Itálii. Pokud by se snad v budoucnu tyto názory potvrdily (i s tím, že eventuálně Odoakerem vydaný zákoník po pádu jeho moci v italském státě Ostrogótů, jenž na římské tradice navazoval stejně silně jako Odoakerovo království, nadále neplatil), neznamenalo by to, že žádné právní památky ostrogótského státu neznáme. Mnohé královské edikty či rekripty (vyhlášky nebo odpovědi úředníkům) nám ve svém díle zvaném Variae zachoval quaestor ostrogótského království Cassiodorus Senator. Jsou tady, podobně jako ve vzpomenutém Ediktu, napodobeny římské právní zvyklosti.
Theoderichův edikt patří ke sbírkám zákonů, velmi přísným vůči „protistátním živlům“: Kdo by podnítil vzpouru v lidu či ve vojsku, ať je upálen, žádá paragraf 107. O snaze vyrovnat právní postavení odlišných částí obyvatelstva království svědčí odstavec zdůrazňující, že nejen Římané, ale i barbaři mají mít úplnou svobodu závěti; tento odstavec je zároveň pěkným dokladem pokrokové role, jež římskému právu ve vývoji barbarských společenství od rodu ke státu příslušela.
Ze zákonů, zachovaných Cassiodorem Senátorem, je pak možno vzpomenout zajímavé předpisy z doby vlády Theoderichova vnuka Athalaricha (526-534), tedy vlastně z éry regentky Amalaswinthy. Patří k nim např. zákon proti násilným a podvodným zásahům do majetkových poměrů království, chránící jistě především římské obyvatelstvo státu, vyhláška k ochraně původní římské městské samosprávy (kurií) a zákon proti podplácení při volbě papeže a biskupů, pozoruhodný mj. tím, že v něm záležitosti katolické církve upravovala ariánská královna.
Krátké trvání ostrogótského státu i snaha Theodericha a poté Amalaswinthy (526-535) přizpůsobit jeho chod co nejvíce římské tradici, nebyly pro bohatší vlastní zákonodárnou tvorbu vladařů a sestavování „barbarských zákoníků“ příliš příznivé. Ke správě království bylo většinou využíváno toho, co bylo vytvořeno římskými císaři a učenými právníky, a místy i toho, co mezi Ostrogóty ještě přežívalo ze starých kmenových zvyklostí, jako byla například nutnost odsouhlasit nástup nového krále ve shromáždění barbarů anebo alespoň barbarských předáků.
Také ve státě Burgundů vydání prvního zákoníku spadá do období rozkvětu království, k němuž došlo za panování krále Gundobada (zhruba 474-516, konkrétně snad byl vydán kolem r. 502). Sbírka, latinsky nazvaná Lex Gundobada, obsahuje zákony, vydané předchůdci tohoto panovníka i jím samotným, a poprvé byla doplněna jeho nástupcem Sigismundem (516-523), a to snad již v r. 517. Postupné k ní pak byly přidávány i další královské zákony, z nichž poslední spadá až na sám konec samostatného burgundského státu, do doby vlády krále Gundomara. Lex Gundobada obecně platila pro Burgundy a ve sporech mezi Burgundy a Římany. Asi jedna pětina jejích ustanovení měla však jednotnou platnost pro germánské i původní obyvatele království. K regulaci právních vztahů mezi Gallořímany navzájem byl dále kolem r. 516, snad ješté za Gundobadovy vlády, vydán speciální, velmi silně z římských právních pramenů čerpající zákoník, latinsky nazývaný Lex Romana Burgundionum.
V předmluvě tzv. Gundobady se mluví o nutnosti bezúhonného chování, spravedlivosti a neúplatnosti soudců. Tento cíl měl zákonodárce před sebou z lásky ke spravedlnosti, kterou se smiřuje Bůh a získává sejí moc pozemského panování. I v Gundobadé je dobře patrný vliv římských právních vzorů a stejně tak zřetelné tento zákoník vypovídá o právní rovnosti mezi barbary a původními obyvateli gallského údolí Rhóny. Ta se projevovala nejenom ve stejné míře postihu za újmu na živote či zdraví, ať byla způsobena barbarům nebo Římanům, ale např. i v tom, že jsou zde Burgundi, usedlí na někdejší římské půdě ve východní Gallii stále nazýváni „hosty“ a Římané označováni jako „hostitelé“ – v té tradici, v jaké byla tzv. hospitalitas chápána v době usidlování foederátů římským státem, při kterém římští vlastníci novým ochráncům říše odstupovali dohodnutou část své půdy a k ní vázaných pracovních sil, část lesů, luk a pastvin. Pokud pak Burgund půdu prodával, měli Římané předkupní právo – prodat ji jinému, když o ni měl zájem římský „hostitel“, bylo zakázáno.
Svízele budování státní správy ukazuje titulus 76, v němž je zachyceno chování některých lidí k nižším královským úředníkům. Burgundská hrabata si stěžovala, že jejich podřízení, witiskalkové, výběrčí hraběcím soudem stanovených pokut a zástav, jsou při výkonu svých funkcí pokutovanými a těmi, jimž bylo něco zastaveno, dokonce biti. Šlo sice o otroky, ale působící v královských službách. Poslušnost vůči zákonům státu a jeho administrativě se tedy zdaleka nedostavovala automaticky a král musel za rány uštědřované witiskalkům stanovit trojnásobek normálně požadovaných kompozic.
Ženy byly v burgundské společnosti přísně stíhány za cizoložství, ale ve zdejším právu nechyběly ani paragrafy, vložené k jednoznačnému prospěchu žen. Rozvést se manžel směl pouze s cizoložnicí, čarodějnicí anebo ženou, jež porušovala hroby (což u žen bylo opět asi spojováno spíše s magickými praktikami než s olupováním mrtvých). Jinak ji sice také mohl opustit, ale v tom případě musel odejít z domu a ženě s dětmi zanechat veškerý (tj. i svůj) majetek.
Burgundské zákony značně podporovaly spolupráci s původním obyvatelstvem Gallie, jež se za krále Sigismunda jasně projevila i v oblasti náboženské, přece však už ve 30. letech 6. století burgundský stát podlehl rozpínavosti svých sousedů Franků.
V 9. století, za panování Ludvíka Němce, se proti dalšímu používání burgundského zákoníku Lex Gundobada na území franské říše ostře postavil arcibiskup Agobard z Lyonu. Domníval se totiž, že arián Gundobad zavedl do právní praxe souboje jakožto Boží soudy (srov. Gundobada tit. 45), třebaže se tu jednalo o pradávný, do vzniku Gundobady ovšem písemně nezachycený germánský zvyk.
Agobard dále zaujatě brojil i proti přebujelé právní personalitě franského státu jako takové. Ve svém díle „Spis či dopis Ludvíkovi Mladšímu proti Gundobadově zákoníku a bezbožným soubojům, které se z jeho podnětu vedou“, psal: Panuje veliká rozličnost zákonů, nejenom v krajích a městských obvodech, ale i v mnoha jednotlivých domech. Neboť často se stává, že spolu jde anebo sedí pět lidí, a žádný z nich přitom nesdílí zákon společný s druhým. Ve zrušení právní personality viděl velmi důležitý prostředek ke svornosti a spravedlnosti uvnitř franské říše.
Ve státě Vandalů psaný zákon nevznikl, z pramenů narrativního charakteru víme však např. o ustanoveních tzv. Geiserichova seniorátu, nástupnického řádu, podle něhož měl na trůn dosednout nikoli nutně syn předchozího vládce, ale nejstarší člen Geiserichova rodu, a známe edikt krále Hunericha, namířený proti katolíkům, jemuž jsme v pojednání o Vandalech věnovali podrobnější pozornost. Salvianus se zmiňuje také o Geiserichových opatřeních ve prospěch mravnosti obyvatel největšího města západořímské severní Afriky Karthaga.
Mezi lety 507-511, ještě za vlády jeho zakladatele krále Chlodvíka, vznikl první psaný zákoník státu Franků. Platil pro Franky kmene Saliů, z kterého Chlodvík pocházel, a dále pro Římany, žijící severně od řeky Loiry. (V zákonících podobného typu se s principem personality částečně proplétala zásada teritoriality práva.) V lecčems jsme se na něj odvolávali už v pasážích věnovaných franskému státu, kde uvádíme také jeho redakce, pořizované v průběhu 6. až počátku 9. stol. Na rozdíl od svrchu zatím vzpomínaných barbarských zákoníků zachoval Pactus legis Salicae značné množství starých germánských zvyklostí, pocházejících z doby rodové společnosti, a byl jen velmi málo dotčen vlivy římského práva. Název Pactus, který se v jeho označení vyskytuje, chce vypovědět, že zákoník vznikl dohodou mezi králem a jeho lidem. O významu sbírky Pactus legis Salicae svědčí mj. též 87 dochovaných rukopisů a jejich fragmentů, pocházejících většinou z 8.-10. stol. Ze zajímavostí jmenovaného zákoníku Sálských Franků je možno vzpomenout některé normy, které jsou jasnými pozůstatky rodového zřízení. Je to např. už zde vzpomínaný titulus De chrene cruda, který nás velmi instruktivné seznamuje se zvláštnostmi, charakteristickými pro obyčejové právo obecné. Toto právo bylo totiž v podstatě rituálem, náboženskou záležitosti, a jako každý rituál bylo vázáno přísnými pravidly formálního jednání.
Zabije-li někdo člověka a poté, co odevzdal celý svůj majetek, nemá na to, aby zaplatil požadovaný wergeld, musí poskytnout 12 svědků, kteří pod přísahou dosvědčí, že ani na zemi ani pod zemí nemá více majetku, než kolik již dal. Poté musí vejít do svého domu a zde nabrat do hrsti ze všech čtyř rohů hlínu, postavit se na práh a s pohledem obráceným dovnitř domu levou rukou hodit část nabrané hlíny za svá záda na toho, kdo je mu z příbuzných nejbližší. Jestliže již jeho otec i bratří zaplatili, hodí hlínu na další nejbližší příbuzné ze strany matky a ze strany otce.
Tato procedura se opakovala tak dlouho, dokud nebyla celá pokuta zaplacena. Pokud však ani všichni pachatelovi příbuzní na její splacení nestačili, byl viník přítomen na čtyřech soudních sněmech a zde čekal, zda ho někdo pomůže vykoupit. Jestliže se tak nestalo, platil svým životem.
Pro kmen tzv. středorýnských Franků, kteří se od 8. století v pramenech objevují jako Ribuariové a žili zhruba mezi řekou Lippe a dnešním městem Bonnem, byl první psaný zákoník vydán za vlády Dagoberta L, někdy v 1. 629-639. Obsahuje ovšem i katalog pokut, pocházející asi již z éry panování Chlothara II. (584-629), a později k němu byly přidány dodatky z doby karolínské. V mnohém se shoduje se zákoníkem Sálských Franků, římským právem je však ovlivněn o něco více.
Mezi nejzajímavější pasáže Sálského i Ribuárského zákoníku patří podle mého mínění ustanovení, týkající se žen. Společně s dalšími prameny vypovídají o tom, že franská společnost si ženy v podstatě velmi vážila, a také o tom, že bezbranní lidé, mezi něž byly ženy tenkrát počítány, mívali větší podíl na králem zajišťovaném míru.
Pactus legis Salicae stanovuje za zabití ženy svobodného původu ve věku, kdy je schopna rodit děti, wergeld stejný jako za usmrcení králova družiníka: 600 solidů. Žena, která už nebyla schopna rodit, mela wergeld zcela rovný franskému muži, tj. 200 solidů. Ten, kdo by uhodil těhotnou ženu a zapříčinil tím její smrt, musel pak zaplatit 800 solidů. V královských zákonech k Pactu přičleněných byla ochrana těhotných žen ještě zvýšena. Kdo by ženu, nosící dítě, uhodil nebo kopl a způsobil tím její smrt, byl pokulován 900 solidy. Polovičním, a tedy v tomto případě též velmi vysokým wergeldem byla chráněna i žena polosvobodného postavení anebo otrokyné na královském dvoře. Jistě by se dalo namítnout, že tady šlo i o ochranu dosud nenarozených détí, ale ne jenom o ni. Došlo-li totiž po fyzickém napadení ženy svobodného původu k potratu a plod byl mužského pohlaví, činila pokuta 600 solidů; byl-li však ženského pohlaví, dosahovala dokonce 2400 solidů! Lex Ribuaria stanovuje za vraždu svobodné ženy v plodném věku také pokutu 600 solidů, již byly povinny splácet tři generace potomků pachatele. Chtěl-li se někdo z podezření ze zabití ženy očistit, musel si přivést 72 přísežníků.
Vysoké pokuty byly určeny také za znásilnění, nejenom ženy svobodného rodu, ale i otrokyně. Uhodil-li někdo cizího svobodného chlapce, platil 45, za ublížení dívce pak 100 zlatých solidů.Ochraně ženy byla ovšem věnována značná pozornost i co se týče deliktů menších. Pokutou 62,5 solidu byl např. trestán muž, který ustoupil od slibu manželství. Nadávky ženám byly trestány dvojnásob jako u mužů. V katalogu urážek muže je v zákoníku Pactus legis Salicae jako nejhorší uveden výraz cinidus, znamenající asi něco jako mužský prostitut, za jehož užití se platilo 15 solidů. Stejná částka byla určena jako pokuta pro toho, kdo se dotkl prsu cizí ženy; kdo násilím zbavil ženu pokrývky její hlavy anebo stuhy, která jí poutala vlasy, zaplatil za to 15 a 30 solidů. Zahradil-li někdo cestu muži, platil jen 15 solidů, v případě zahrazení cesty ženě byl trestán pokutou třikrát vyšší. Při tomto výčtu stále musíme mít na mysli, že zákonem stanovené částky jsou neobyčejně vysoké a pro pachatele často mohly znamenat chudobu, při neschopnosti zaplatit dočasné nebo doživotní otroctví, a u závažnějších provinění i smrt.
Problémem franské společnosti zřejmě byly únosy žen. Král Childebert II. v r. 696 zrušil pro únosce, který měl být považován za „nepřítele Boha“, možnost využít církevního azylu. Pokud byla žena s únoscem srozuměna, trest smrti hrozil oběma. Únosy žen byly jistě pozůstatkem známého starého zvyku rodově společnosti unášet nevěsty z cizího rodu. Přísné trestání těchto přežitků bylo nejspíše ústupkem morálce, hlásané církví. Podle nařízení krále Chlothara II. nesměl být sňatek uzavřen proti vůli vdovy ani svobodné dívky.
Nevěra ženy světským právem stíhána nebyla, mohl ji za ni však, a to případně i smrtí, potrestat manžel anebo její příbuzní. Podobně jako v římské společnosti neměla franská žena právo účasti na politickém životě, což ovšem neznamená, že zde ženy politiku významně neovlivňovaly nebo dokonce nevytvářely. (Vzpomeňme proslulou královnu poslední čtvrtiny šestého a počátku 7. století Brunichildu, jež byla bojovnicí za silné království a za jednotu říše, anebo její soupeřku Fredegundu). Předpokládalo se, že žena sama nemůže úspěšně vést své pře před soudem a většinou nebylo se ženami (výjimku mohly tvořit např. vdovy) možno uzavírat právoplatné smlouvy. Proto Germánky musely mít poručníky.
Ne bez příčiny se uvažuje o tom, že leccos z toho, co z dnešního pohledu vypadá jako diskriminace žen, mohlo být tehdy chápáno spíše jako typ ochrany, již se barbarská společnost ženám snažila poskytnout, jak o tom svědčí také existence patronátu krále vůči těm, které neměly příbuzné, schopné být jejich záštitou. Pečlivá byla ve franském státě rovněž i právní ochrana dětí.
Lex Salica a Lex Ribuaria byly vzorem pro zákoník Lex Chamavorum, vydaný roku 802/3, kdy Karel Veliký konal proslulý cášský sněm. Tento zákoník upravoval právní život Franků Chamavů, a dále některých Frýsů a Sasů, obývajících kraj Hamalant s jádrem mezi řekami Yssel a Rýn. Většina jeho paragrafů se týká trestního práva a výrazní je tu snaha o ochranu úředních orgánů franského státu i zájmů jeho vojska.
U Germánů v bývalé římské Britannii se v rámci právní tvorby setkáme s jistou anomálií. Jejich první zákony byly sepsány anglosasky a do latiny poprvé přeloženy až ve 12. století. Badatelé je někdy mezi takzvanými leges barbarorum neuvádějí, ačkoli s nimi mají mnoho společných rysů. Do doby 5.-9. stol., tedy do epochy vzniku barbarských zákoníků, z nich patří pouze zákony společné pro germánské i původní obyvatelstvo Kentu, Wessexu a zákoník království Mercie.
Nejstarší zákoník Kentu byl vypracován již v letech 601-604, za prvního křesťanského krále Aethelberhta. Stejně tak jako další staré anglosaské zákony, i tyto obsahují množství původních germánských právních prvků. Přesto však podávají jasné svědectví o tom, jak od 2. poloviny 5. stol., kdy Sasy z Britannie popisoval Sidonius Apollinaris, vývoj jejich společnosti pokročil. Ukazatelem sociální diferenciace je tady stejně tak jako v řadě jiných barbarských zákoníků systém wergeldu, etnickou diferenciaci neodrážející. Doplňky k uvedené kodifikaci práva pak přibývaly zhruba do konce 7. století.
Wessexské zákoníky vznikaly v době od 7. do 9. stol. a prvním zákonodárcem tu byl král Ine, vládnoucí v letech 688-695, jehož sbírka zákonů začíná přehledem dodržovaných křesťanských obřadů a výčtem pohanských extrémů. Mladší zákoník panovníka Alfreda (871-901) se v rámci sjednocování Anglie pravděpodobně snažil uvést v soulad zákony Wessexu, Kentu i Mercie a pozoruhodné je na něm také to, že jako úvod mu byla předeslána Mojžíšova ustanovení a výtah z některých apoštolských listů. Jistě to vypovídá o vlivu církve na anglosaskou právní tvorbu, ale zřejmě i o snaze připomenout nutnou souvislost mezi lidským právem s zákony Božími.
Zákony krále Offy z Mercie (788-796) se nám bohužel nedochovaly.
Z psaných práv samostatných barbarských států nám v této chvíli zbývá stručně představit už jen jediné – langobardské.
Tvůrcem prvního psaného zákoníku Langobardů byl r. 643 král Rothari. Šlo o soubor dosud použitelného kmenového i nově králem vytvořeného práva, který vznikl ve spolupráci s vysokými státními úředníky a po odsouhlasení lidem v jeho shromáždění (gairethingu) byl jako zákoník vyhlášen v hlavním městě langobardského království, Pavii.
Jde o obsáhlé dílo, dělené do 368 článků, mezi nimiž najdeme hned na počátku ustanovení chránící královskou moc, za nimi další paragrafy trestního práva, právo dědické, rodinné i majetkové, ustanovení ohledně dluhů, přísah atd. V kapitole o langobardském státě jsme z Rothariho ediktu již citovali.
Ze zákonodárné činnosti Rothariho nástupců se zachovaly zákony tolerantního ariána krále Grimoalda z r. 668 a katolíků Liutpranda (712-744), Ratchise (744-749) a Aistulfa (749-756). Za ortodoxních panovníků se spolupráce s katolickou církví projevila i v bohatším přebírání norem římského práva.
Grimoaldův edikt měl odstranit zastaralá a příliš tvrdá ustanovení prvního langobardského zákoníku. Také Liutprandova legislativa přinesla oproti zákonům Rothariho leccos nového. Je naplněna převážně křesťanským duchem, určité její normy jsou v přímém spojení s církevními kánony; tresty za některé zločiny jsou tu však opět zpřísněny. Objevuje se v ní snaha o boj proti určitým zkostnatělým pravidlům, pocházejícím z obyčejového práva rodové společnosti, a na pokrokový sociální vývoj státu ukazuje také velká pozornost, věnovaná zde postavení polosvobodných lidí, z nichž se vytvářela vrstva poddaných, anebo předpisům dědického práva. Pomocí Liutprandových zákonů se dozvídáme o paralelním používání langobardského a římského práva v zemi, i o obvyklosti sňatků mezi barbary a Římany. Právní personalita v tomto státě platila až do jeho zániku, ale týkala se jen Římanů a Langobardů. Příslušníci jiných etnik se na langobardském území museli buďto spravovat právem langobardským nebo o povolení výjimky požádat krále.
Zajímavá jsou např. velmi přísná ustanovení Liutprandovy cap. 80, týkající se zlodějů. Pokud byl člověk jako zloděj chycen poprvé, zaplatil zákonem stanovenou kompozici a soudce jej dal na dva až tři roky zavřít do podzemního vezení. Když ovšem na zaplacení kompozice neměl, byl vydán okradenému. Ten s ním měl takzvaně učinit, co chce – což ale asi znamenalo, že jej mohl zotročit na dobu, dokud zákonem určenou částku neodpracuje, nebo propustit. K trestu smrti totiž nesměl v tomto případě sáhnout ani stát. Byl-li pak tentýž zloděj chycen podruhé, dal mu soudce vyholit hlavu, zbít ho a vypálit mu značky na čelo a tvář. Při třetí krádeži byl pachatel prodán do otroctví do ciziny.
Ratchis, panovník, který se velmi snažil o rozkvět langobardského království, zakotvil ve svých zákonech kromě jiného také pečlivou ochranu hranic, o níž jsme se v pojednání o Langobardech již letmo zmínili. Cizinci, přicházející do země, byli podrobováni výslechu, při němž se zjišťovalo, zda nemají nějaké postranní a nepřátelské úmysly, a vstoupit do ní směli teprve tehdy, když obdrželi od pohraničních úředníků potvrzení s pečetí. Občané langobardského království k vycestování ze země potřebovali povolení svého krále.
Aistulf, další král, pokoušející se o zvětšení mocí a síly langobardského státu, provedl svými zákony reformu vojenské povinnosti, kterou určil podle podobných zásad jako velký athénský reformátor Solón na začátku 6. stol. př. n. l. nebo tzv. serviovské zřízení v počátcích existence Říma jako městského státu. Jeho poddaní měli povinnost vyzbrojit se a vystrojit podle velikosti svého pozemkového nebo jiného majetku. Nejbohatší muži museli sloužit v jízdě, mít válečného koně, hrudní pancíř, štít a kopí. Kolikrát pak kdo překročil pro tuto povinnost stanovenou nejnižší rozlohu půdy, tolikrát více byl povinen dodávat válečných koní i ostatní vyjmenované výzbroje a výstroje. Kdo vlastnil 40 jiter, tj. 10 ha půdy, musel vzít s sebou do boje jednoho koně, štít a kopí. Chudší občané království sloužili jako pěšáci, pořizující si štít, luk a šípy. Etnicita už v rámci vojenské služby nehrála žádnou roli; povinnosti vůči armádě byly určeny čisté podle hledisek sociálních.
Do Aistulfova zákoníku se dostal i případ tak trochu komický. Z odstavce XV se dozvídáme, že průvody, které byly ženichy vypravovány pro nevěsty, někteří lidé prý polévali špinavou vodou nebo močůvkou, a možná po nich házeli i tuhý, různými živočichy produkovaný odpad. Nenávist k přespolním, kteří vstupují místním „do revíru“, má tedy asi značné starou tradici.
Zbývající psané barbarské zákoníky byly vytvářeny v dobách, kdy etnika, pro která byly určeny, žila ve větší či volnější závislosti na franské říši a byly většinou pořizovány z vůle franských králů. Nejranější z těchto kodifikací práva byla sepsána pro Alamany. Její počátky spadají nejspíše do prvních desetiletí 7. stol., kdy (za vlády Chlothara II.) vznikl tzv. Pactus legis Alamannorum. Další významnou kodifikaci alamanského práva představuje pak zákoník vévody Lantfrida z let 724 až 725 nebo 730, zvaný Lex Alamannorum, prozrazující značný vliv církve a politicky zaměřený k tomu, aby účelově demonstroval (místy ovšem právě za Lantfrida dost formální) podřízení alamanských vévodů franským králům a značně posílil právě moc těchto duces. Poslední redakce alamanského zákoníku byla pak pořízena v době karolínské, snad v první čtvrtině 9. stol. Římské obyvatelstvo, které se na územích osídlených Alamany udrželo, muselo být v 7. a 8. stol. těmito Germány již v podstatě asimilováno, protože o něm v jejich zákonících není řeč.
Již nejstarší alamanský zákoník obráží pestrou sociální diferenciaci. Svobodní (ingenui) se tu dělí na osoby významnější (primi), na lidi středního postavení (medii, mediani) a takzvané minofledi, kteří ze svobodných stáli nejníže. Dalšími skupinami obyvatelstva byli v té době polosvobodní (liti} a otroci. Pactus je dochován neúplně, v pěti fragmentech, a je to vlastně katalog wergeldů a pokut. V jednom jediném z dochovaných paragrafů našla odraz existence církve na alamanském území.
Veliký pokrok christianizace je zato patrný v zákoníku vévody Lantfrida (724-730). Křesťanství a církev na alamanském území se jeho zákony snažily podporovat různým způsobem. Velkou ochranu poskytovaly církevnímu majetku i právu církevního azylu, míra ochrany biskupů měla být stejná jako v případě vévodů, pokuty, placené za krádeže a jiná příkon spáchaná na církvi, byly trojnásobné jako u ostatních. Hodnotu ukradené věci musel zloděj např. běžně nahradit devítinásobně, v případě majetku církve anebo vévody sedmadvacetkrát. Dá se říci, že vévodství a církev tvořily v tomto zákoníku zcela podobně preferovaně složky společnosti a jejich spolupráce měla sloužit k upevnění státního vývoje. V odst. 41 se např. praví, že soudce, jenž soudí spravedlivě, bude Bohem odměněn. Nespravedlivý bude vévodou potrestán pokutou 12 solidů.
Velmi zajímavé jsou také tituly titulus 40 a 38. Vražda nejbližších příbuzných měla být podle odstavce 40 trestána zabavením veškerého majetku pachatele, nikoli však jeho popravou. On sám ať činí pokání, jako to vyžadují církevní kánony, praví se tu. Pokání bylo velmi přísné a kajícník přicházel nejenom o své věci, ale i o svou rodinu, stával se vlastně jakýmsi tulákem, putujícím po posvátných místech. Úprava vztahu pachatele k Bohu, jenž nemohl být usmířen pouhým zaplacením wergeldů, tady byla důležitější než pomstění jednoho z vůbec nejtěžších zločinů světským právem. Zákon dával pachateli šanci k nápravě a je v něm možno spatřovat humanizaci práva, vznikající pod křesťanským vlivem.
Titulus 38 zase naopak neobyčejné tvrdými tresty stíhal nedělní práci: V neděli nechť se nikdo neopovažuje fyzicky pracovat, neboť to zapovídá světský zákon i Písmo svaté. Bude-li při tomto prohřešku přistižen otrok, až je bit holemi. Svobodný ať je nejprve po třikrát napomínán slovy. Bude-li ovšem po třetím napomenuti přistižen při tom, že svůj čas v neděli nechce věnovat Bohu a pracuje, nechť ztratí třetinu ze svého majetku. Jestliže by však i potom vyl nalezen, že den Pane nectí a koná tělesnou práci, nechť je po usvědčení v přítomnosti hraběte, přikáže-li tak vévoda, uvržen do otroctví...
Tuto překvapující přísnost zákona můžeme nejspíše vysvětlit snahou zamezit slavení jiných svátečních dnů, souvisejících se starým pohanským kalendářem a božstvy, podle nichž byly pojmenovány dny starých Germánů. Wodanovým dnem např. byla středa (srovnejme anglické wednesday). Z pramenů ovšem známe jako „den pracovního klidu“ spíše čtvrtek – latinsky dies Iovis, na území římské říše den zasvěcený nejvyššímu bohu římského pantheonu, hromovládnému Jovovi (srovnejme francouzsky název jeudi). Germáni ve čtvrtek slavili také den boha hromovládce, Donara, v severogermánských oblastech nazývaného Thór. Dodnes je památkou na to např. německé slovo Donnerstag, anglické thursday anebo dánské a švédské Thorsdag.
Zatímco ochraně církve je věnována hned první část předpisů pramene Lex Alamannorum, druhá se týká postavení alamanských vévodů (třetí pak právních záležitostí všeho lidu). Postavení vévodů je chráněno tresty smrti, vyhnanství a konfiskacemi majetku, není tu ovšem opomenuto ani zdůraznění, že vévoda musí vládnout k užitku franského krále (utilitatem regis facere nebo implere). Celkově je z předpisů této části zákoníku patrná snaha nepohněvat si Franky, nevyprovokovat jejich vojenský zásah, ale vévodům Alamanie ponechat co nejvyšší míru rozhodování.
Stejně tak jako u Franků najdeme v alamanském právu pozoruhodnou ochranu cti žen: Jestliže někdo svou snoubenku opustí a přivede si jinou, zaplatí opuštěné 40 solidů. S dvanácti pomocníky ať odpřisáhne, ze ji neopustil pro nějakou vadu, ani jí nepohrdl, že žádnou chybu u ní neshledal, ale vedla ho k tomu láska k jiné ženě...
Společná přísaha, s kterou se v barbarských zákonících setkáváme velmi často, je starým institutem germánských obyčejových práv. Předpokládá se tu, že skutečný viník, osoba v neprávu anebo lhář nenajde dostatečný počet těch, kteří by svůj vztah k bohům nebo k Bohu byli ochotni zatížit opovrženíhodným zločinem křivopřísežnictví. Byl to jeden z těch rituálů, jimiž zvykové právo tak hojně oplývalo. Výkon práva byl totiž ve starých dobách stejně tak náboženským obřadem jako např. svatba, pohřeb, prosba za vítězství v boji, oběť za dobrou úrodu nebo zdraví. Lidská společnostod počátku existence práva a zákonů viděla v těchto nástrojích, regulujících mezilidské vztahy, odraz vyššího, božského řádu. Jistě to neznamená, že by obřadní praktiky starých práv vždy musely vést k odhalení pravdy – někdy, např. u soubojů jakožto „božích soudů“, u zkoušek v kotli apod. tomu mohlo být přesně naopak. Důležitá však byla existence vědomí, že spravedlnost jako jedna z nejvýznamnějších pomůcek usmiřování bohů je podmínkou blaha i trvání rodů, kmenů a států.
Bavorský zákoník Lex Baiuvariorum pochází podle výsledků moderního bádání z let 743/4, třebas se v jeho předmluvě nesprávně tvrdí, že zákony Franků, Alamanů i Bavorů vyhlásil již Chlodvíkův syn Theuderich (511-534), když se zdržoval v městě Chálons-sur-Marne. To, čím je předmluva velice důležitá, je ovšem svědectví, které nám podává o vytrvalosti pohanských norem práva: A to, co král Theuderich pro starobylost pohanských zvyků nemohl odstranit, začal posléze upravovat král Childebert, ale dokončil teprve král Chlothar. Tradice dobře věděla, že odbourávání starých, z pohanských dob pocházejících pravidel práva nebylo jednoduché a nepodařilo se naráz. Přesto však si tento proces ještě idealizovala. Ke zrušení všech „pohanských“ právních zásad nedošlo ve franské říši do konce vlády Chlothachara I. (511-561), ba ani Chlothara II. (584-629). Ustanovení De chrene cruda např. bylo zrušeno až v době Karla Velikého. Některými dalšími zajímavostmi zákoníku Bavorů jsme se zabývali již v kapitole „Christianizace Germánů od Bavorska na jihu až po Island a Grónsko“.
Lex Thuringorum (celým názvem Lex Angliorum et Werinorum, hoc est Thuringorum} byla v letech 802/3 vydána pro příslušníky germánských kmenů Anglů a Varnů, konkrétně pro ty, kteří se ze svých původních sídel (ve Šlesvicko-Holštýnsku a východně od Havoly) přistěhovali na durynské území a žili zde jižně od řeky Unstruty. V mnohém se podobá ostatním barbarským zákoníkům, vydávaným na půdě franské říše.
Boží soudy, dobře dokládající silné náboženský charakter kmenových, ale i královských práv doby raného středověku, nechyběly ani tady. Titulus XIV kupř. hovoří o manželce, jež byla podezřelá z otrávení svého manžela anebo jiné viny na jeho smrti. Její nejbližší příbuzný ji z tohoto podezření musel očistit soubojem. Jestliže ale ve svém příbuzenstvu vhodného bojovníka neměla, byla pravda zjišťována na mučidlech – musela bosá kráčet po devíti rozžhavených radlicích pluhu. Jinak ovšem i právo durynského území na ochranu žen velmi dbalo.
Zákoníkům Sasů a Frýzů jsme se již také věnovali v jiné kapitole. Připomeňme zde tedy pouze to, že tři k tzv. barbarským patřící zákoníky, vydané poměrně rychle za sebou pro území Franky podrobeného Saska a vycházející v době od 80. let 8. stol. do počátku století devátého, představují právo co nejvíce se snažící zajišťovat moc vítězů na nově dobytém území. K frýzskému kmenovému právu, sepsanému v l. 802/3 a stále ještě obsahujícímu některé přežitky pohanství, patří i tzv. Additio sapientium, dodatky, pocházející od tehdejších znalců práva. První z nich je věnován posílení míru, který měl panovat v kostelech a na sněmu. V zákoníku Lex Frisionum samotném je pozoruhodné např. zachovávání rozdílů mezi středofrýzským právem, které se stalo jeho základem, a právem východních i západních Frýzů, nebo též poměrné nízko stanovený wergeld za nepřipravované zabití – 53 solidů v případě prostého svobodného a 80 za život vznešeného člověka. Kdo ovšem spáchal úkladnou vraždu, musel zaplatit devítinásobek.
V rámci této publikace jsme hovořili o celé řadě germánských království, počítaných mezi tzv. germánské barbarské státy na území říše západořímské, i o těch, která se vytvořila mimo ni, a jako o důležitém správním útvaru doby velkého stěhování národů jsme pojednali též o državě Hunů. Tyto státy a říše dosáhly velmi odlišného stupně vyspělosti a na jejich území se ve větší anebo menší míře rozvinuly vývojové procesy, jež podle významu jednotlivých barbarských království různým způsobem ovlivnily dějiny Evropy. Nejvýše lze v tomto smyslu hodnotit vývoj v království Franků nebo ten, který zahájili Anglosasové.
Mezi nejdůležitější historické procesy, které na území barbarských států probíhaly, patří nepochybně všechny proměny, napomáhající vzniku feudálního zřízení. Dále sem náleží romanizace – kulturní ovlivnění barbarů odkazem římského impéria – a neméně také christianizace, která spojila dohromady dva nejdůležitější dědice římské říše – křesťanskou církev a barbarské kmeny. Evangelizace barbarů byla však provázena jistým zplaněním víry, průnikem starých polyteistických představ do křesťanského náboženství, jakousi „barbarizací“ křesťanství, s jejímiž důsledky zápolí Evropa v určité míře až dodnes.
Pokusili jsme se ukázat, že jedním z nejdůležitějších faktorů, které vedly k proměně náboženství pokoje a lásky i vůči nepřátelům ve víru vhodnou také pro válečníky a dobyvatele, byla královská moc, nesmírně významná složka budování nových států. Pronikající křesťanství se s ní muselo spojovat, pokud raně středověké státy, jež měly snahu působit alespoň jako instituce hájící vnitřní mír, poskytující ochranu církvi, ženám a dětem a hlásící se k myšlence pomoci chudým a bezbranným, chtělo podpořit, nikoli oslabovat. Další negativní ovlivnění křesťanského náboženství pak souviselo s původní lidovou vírou barbarů, která se těžko vzdávala bohů – osobních ochránců, magie uzdravování, úrody, plodnosti atp.
Co nejdůkladnější poznání christianizace barbarských etnik na prahu středověkých evropských dějin nám může napomoci setřít z Ježíšova poselství nánosy primitivních „barbarských“ představ a zamyslet se nad hodnotou jeho očištěného odkazu pro současného člověka. Pro nás, obyvatele globalizujícího se a stejně velmi neklidného světa, je tak jako před staletími důležité si připomenout, že co je zlé anebo ponižující pro Góta, může být neméně velkým zlem pro Římana – máme-li jen tak náhodně a obrazně užít jmen národů, které už s námi nežijí. Že nejprve jsme všichni prostě lidmi, hodnými důstojného lidského života, a teprve pak se dělíme podle národností anebo ras, náboženství a politických směrů.