14. století – náboženské (pašijové hry), světské (život lidí mimo církev – Mastičkář – původně byl náb., nespisovný jazyk, lidské vlastnosti)
15. století – husitské hnutí – nerozvíjí se
16. století – renesance – filozofická a vědecká díla
17. století – Komenský – Škola hrou (otázky a texty), Svět v obrazech
baroko – Matěj Kopecký – loutkové divadlo (cizí prostředí – Faust…)
18. století – kočovné společnosti (svátky, trhy)
- první divadelní budovy - 1738 - divadlo V Kotcích
- 1783 – Nosticovo divadlo
- 1786 - Bouda - dřevěné divadlo, stálá scéna českého divadla; domácí tvorba –
vlastenecké hry
- potom Stavovské divadlo; nejdříve se tam hrálo německy, potom bylo dovoleno i česky, ale v omezené míře
1. česká hra – Kníže Honzík (div. Kotce)
Václav Thám - napsal přes 50 her (Břetislav a Jitka; Vlasta a Šárka)
Prokop Šedivý - psal frašky - slouží k pobavení, kritika špatných vlastností (Masné krámy; Pražští sládci)
Divadlo na počátku 19. stol.
česká scéna (nestálá) byla ve Stavovském divadle (po zániku Boudy), potom také v divadle U Hybernů; oživení divadla - 20. léta 19. stol. - z původního amatérského souboru vzniká 1. profesionální scéna; repertoár: hry z minulosti - tzv. rytířské hry, nízká úroveň
Jan Nepomuk Štěpánek - autor veseloher odehrávajících se na venkově; Čech a Němec - situační a jazyková komika
Václav Kliment Klicpera - snaží se o propracovanost, využívá tzv. principu "kuklení" - postavy se vydávají za někoho jiného
Blaník - pověst o Blanických rytířích
Rohovín čtverrohý - kritika lidské hlouposti, panovačnosti ...
Každý něco pro vlast - popisuje volbu starosty, kritika lid. prospěchářství
Hadrián z Římsů - parodie na rytířské hry
Žádné komentáře:
Okomentovat