Hledejte v chronologicky řazené databázi studijních materiálů (starší / novější příspěvky).

Fjodor Michajlovič Dostojevskij (11.11.1821 - 9.2.1881)

Fjodor Michajlovič Dostojevskij, ruský spisovatel a novinář, jedna z nejvýznamnějších osobností historie světové literatury vůbec, přichází na svět 11. listopadu roku 1821 v Moskvě v rodině lékaře - Fjodorovo dětství a mládí je pak poznamenáno mnoha tragickými událostmi - v roce 1837 umírá Dostojevského matka, o dva roky později je pak zavražděn (vlastními poddanými) Dostojevského otec.
Z existenčních důvodů pak studuje Dostojevskij petrohradskou vojenskou vysokou ženijní školu - absolvuje v roce 1843, poté nastupuje na krátký čas na carské ministerstvo obrany, nicméně již po roce toto své místo opouští, rozhodnut věnovat se profesionálně literární tvorbě.
Svými prvními, romanticky laděnými, psychologizujícími prózami, se F. M. Dostojevskij stává již ve druhé polovině čtyřicátých let 19. století slavným, zdárně se rozvíjející kariéru úspěšného literáta ale přeruší obvinění ze styků se stoupenci utopického socialismu - Dostojevskij je jako člen kroužku Petraševského zatčen a spolu s jeho ostatními jeho členy je odsouzen k trestu smrti - před popravčí četou pak přichází omilostnění a Dostojevskij je odsouzen k vyhnanství a nuceným pracím na Sibiři.
Ve vyhnanství Fjodor Michajlovič Dostojevskij stráví celkem čtyři roky (1850-54, místem jeho vyhnanství je Omsk), dalších pět let je pak nucen na Sibiři sloužit v carské armádě (v letech 1854-1859).
V roce 1859 je Dostojevskému povolen návrat do evropské části Ruska - Dostojevskij se vrací do Petrohradu, návrat ale znamená jen prohloubení jeho již tak velkých existenčních problémů - Dostojevskij pak brzy opouští carské Rusko, další léta žije střídavě ve Francii a Německu, teprve ke konci života se pak vrací zpět do Ruska.
Jako literát debutuje Fjodor Michajlovič Dostojevskij v roce 1845 prózou "Chudí lidé" (Bednyje ľudi), v dalších několika letech pak vycházejí Dostojevského další, romanticky laděné prózy: "Nětočka Nězvanovová", "Pan Procharčin" či "Bílé noci" (Belyje noči).
Po návratu z vyhnanství se Dostojevského literární projev mění - své zážitky z let vyhnanství Dostojevskij zhutní do autobiografické, dokumentárně podané prózy, nazvané "Zápisky z Mrtvého domu" (Zapiski iz mjortvogo doma, 1861-62, toto Dostojevského dílo ve 20. století mistrně zhudební český hudební skladatel Leoš Janáček, hluboký psychologický a sociální podtext pak mají i románové prózy "Uražení a ponížení" (Unižonnyje i oskorbľonnyje) či "Ves Stěpančikovo" (Selo Stepančikovo i jego obitateli).
Šedesátá léta 19. století jsou pak v literární tvorbě Fjodora Michajloviče Dostojevského léty vrcholnými - právě během šedesátých let 19. století totiž vznikají Dostojevského nejslavnější románová díla: rok 1866 je rokem vzniku románu "Zločin a trest" (Prestuplenije i nakazanije), o rok později pak vzniká román "Idiot" s titulní postavou knížete Myškina, v letech 1871-72 pak Fjodor Michajlovič Dostojevskij píše románový pamflet "Běsi" (Besy), v němž na pozadí anarhistického terorismu Dostojevskij řeší základní morální otázky lidské společnosti.
Na konci sedmdesátých let 19. století pak Fjodor Michajlovič Dostojevskij pracuje na románové epopeji "Bratři Karamazovi" (Braťja Karamazovy, 1879-80) - toto dílo je pak východiskem moderní literatury 20. století.
Z další tvorby Fjodora Michajloviče Dostojevského stojí za pozornost především román "Výrostek", kde Dostojevskij podrobuje ostré kritice ruskou aristokracii, román s autobiografickými rysy "Hráč" (Igrok), kde Dostojevskij, sám náruživý a nepříliš úspěšný hazardní hráč, mistrně vykresluje duševní pochody v nitru "hráče" či mnoho kratších literárních útvarů, ať již novel či povídek ("Zápisky z podzemí", "Něžná", "Strýčkův sen" apod.).
Z publicistické tvorby Fjodora Michajloviče Dostojevského je ceněn především jeho "Deník spisovatele" (Dnevnik pisateľa).
Fjodor Michajlovič Dostojevskij, jedna z největších postav ruské, potažmo evropské a světové literatury, umírá 9. února roku 1881 v Petrohradě.


F.M.Dostojevskij - Idiot
Láska v románu Idiot
Kniha Idiot, kterou jsem se zabývala, ve mně zanechala rozporuplné pocity.  Má představa vždy byla, dokud jsem se knihou nezaobírala podrobně, že se jedná už podle názvu o postavu, která je zesměšňována společností.  Po  shlédnutí filmu a přečtení knihy člověka napadne několik otázek.  Proč je tato společnost taková? Proč existují jedinci, kteří jsou zcela nepochopeni? Tento pocit jsem měla ze začátku po seznání s postavou Myškina. Je citlivý, nesobecký, snaží se pomáhat druhým lidem, i když často bývá nepochopen, zesměšňován, je upřímný a otevřený, prozrazuje na sebe věci, které můžou být zneužity proti němu. Má pozitivní přístup ke každému. Zachovává si svou nezkaženost díky nedostatku zkušeností s okolním světem. V Myškinovi je ukryto dobro v jeho dětské nevinnosti a mentální opožděnosti.  Dle mého názoru Dostojevský nám tím chtěl říct, že člověk se rodí jako dobrý a kazí ho až lidská společnost. Záměrem autora bylo přidělit Myškinovi roli Ježíše Krista.

 Myškinův vztah k lidem byl rozdílný co se týče pohlaví. U mužů jsou jeho city stejné, i když se mu snaží ublížit, zatím co u žen se jeho city vyvíjí. Myškin je postavou hodnou, ale podle mě sám neví, co samotné dobro znamená. Snaží se bojovat se zlem a měnit ho v dobro. Ovšem dobro pro dobro nekoná.  Nastasja Filipovna je pro něj jeho osudovou ženou od prvního okamžiku, kdy uviděl její fotografii. Zaujala ho na první pohled, Nastasja to také nemá ve vztahu k němu jednoduché.  Nastasja Filipovna se neustále vrací k minulosti, kdy byla zneužívána Tockým. To v ní zanechalo hluboké následky, ze kterých se ani v dospělosti nedovede vymanit. Její chování a jednání je těmito následky ovlivněno. Ví, že je pěkná a zneužívá toho. Vnitřně ale je sama ze sebou nespokojená a neustále viní svět kolem sebe ze svého osudu. Sama se s tím nedokáže vyrovnat a od ostatních očekává pomoc. Jediný Myškin se ji snažil pomoci, litoval jí a chápal její pocity a její chování. Omlouval její činy před okolím a snažil se jim to vysvětlit, aby ji nezavrhovalo. Myškin nebyl schopen lásky k nikomu ani k Nastasji, za to Rogožin ji miloval.  Byl schopen pro ni udělat cokoli. Toto chování vadilo Myškinovi, viděl v něm soka.  Vše vyvrcholilo až v představy pronasledování, neustálého kontrolování a nakonec dostal epileptický záchvat.

 Vztah Rogožina a Myškina byl komplikovaný. Na jedné straně bylo přátelství, na jehož důkaz si vyměnili křížky a na druhé straně soupeření o Nastasju. I když každý k ní choval jiné city, oba si přáli, aby byla šťastná.  Rogožinova povaha je akční, je mužem činu,  jde si za tím, co chce a jediné na čem mu záleží, je získat srdce Nastasji Filipovny.  Myškinovo a Rogožinovo přátelství nás provází celým příběhem. Rogožin na Myškina žárlí a nedůvěřuje mu. Myškin se snaží být s ním za dobře. Přátelství se utvrdí v momentě, kdy Rogožin zjistí, že Myškin Nastasju nemiluje.  Nastasja, stejně jako Myškin ,chtěla ,aby byl šťastný, ale sama si připadá ,, špinavá ,, , a proto se snaží domluvit sňatek s Agaljou  Jepančinovou. Nakonec si uvědomí, co pro ni Myškin znamená a přebere ji ho.  Těsně před svatbou jí dochází, že spolu býti nemohou, nemohli by být spolu šťastni,  a proto volí útěk. Vybere si Rogožinovu náruč, ten se však  bojí, že jde pouze o její další rozmar a pod vlivem jeho impulzivní povahy ji radši zabije. Tím vysvobodí oba muže ze závislosti na Nastasji, jak si bláhově myslí. Když Myškin spatří mrtvou Nastasju upadne zpět do své nemoci.

Z tohoto románu je jasné, že pro lásku ( lítost ) knížete Myškina nebylo v tomto románu místo, stejně jako v tomto světe, tak i v té  době, v které žil sám Myškin, čistá a pravá láska nenachází pochopení. Nastasja cítila, že by jí láska Myškina mohla pomoci, ale i přesto se rozhodne pro Rogožina. Celou knihu se nám autor snaží říct, že láska může zabít a dokáže nám to i činem, který udělá Rogožin. I v tomto století, ve kterém žijeme, mnoho lidí umírá a trápí se kvůli lásce. Sama nevím, proč tomu tak je.  Z knihy mám pocit, jako by nám Dostojevský chtěl vnuknout myšlenku, že čistá láska existuje a nemusí rovnou zabíjet. Myškin ji měl ztělesnit stejně jako Kristus, šířil kolem sebe dobro,  lásku a dával lidem naději,  utěšoval je, že jsou lepší než si sami o sobě myslí.

Řekla bych, že doba, ve které žil Kristus a ve které žil Myškin a ve které teď žijeme my se nijak neliší ( maximálně v pokroku technologie ), ale co se týče povah lidí, ty zůstávají a nemění se. Pořád se ve světě můžeme setkat jak s Nastasjou ,tak stejně i s Rogožinem. Povahy, které tyto hrdinové měli, zůstávají a budou tu navěky. Tudíž lidstvo si z chyb, které udělá nebere žádné ponaučení… Teď je jen otázka, jestli je to dobře a pokud ne, dá se to vůbec nějak změnit…?

Rogožinova nálada se stále mění, vlastně nevíme co chce. Mění se jeho nálady, názory i vášně. Ve své podstatě je Rogožin moc nešťastný člověk, protože neustále svádí boje se svými emocemi a vášněmi. Jeho vášnivost se na první pohled zdá být negativní, níčící vše kolem sebe. Jediný Myškin se snaží hledat dobro v jeho duši. Myškin pro mě ve své podstatě není šílený, ale v čistotě a jeho upřímnosti boje za to s čím se ostatní odmítají prát.

Pro Dostojevského je otázka víry a Boha zcela zásadní, prostupuje v každém z jeho děl. Také zobrazuje dva druhy lásky, lásku jako vášeň ( Rogožin a Nastasja ) a lásku jako soucit ( Myškin a Nastasja ), toto se odráží stoprocentně v tomto díle. Myškin miluje každého člověka ( Marietu i Nastasju ) obě jsou pro něj lidé, kteří potřebují lásku a pochopení. I v tomto mi připomíná Krista, který je schopen bezmezně milovat všechny lidi. Naopak Rogožin je plný vášně a chtíče, a proto samé nenávidí Nastasju. Vyvolává v něm utrpení, tím že nechce jeho touhu naplňovat. Chvílemi ji nenávidí za to, že se musí projevovat jako slaboch. Na jednu stranu je i žárlivý a na druhou je vášnivý. A tyto dva stavy v něm neustále bojují.

Tento světoznámý čtyřdílný román se odehrává v polovině 19. století v carském Rusku přesněji v Petrohradě a Pavlovsku. V tomto díle je dějová stránka zcela potlačena, autor detailně vykresluje psychologickou stránku hrdinů, děj má mnoho linií, v příběhu je hodně postav a jednotlivých příběhů. Myškin jakožto vyléčený idiot přijíždí do Petrohradu, kde se dostává do tehdejší vysoké společnosti, která je jak jinak než morálně pokulhávající. Připadá jim vtipný, tím jak se chová. Je morálně nezkažený a naivní jako dítě. Ovšem jak je to i v tomto století tak i tehdy, takový člověk, který nemá moc a peníze nemá absolutně žádný vliv a postavení.

Kdybych měla srovnat film a knihu, tak bych řekla, že kniha je protknutá dialogy a autor na můj vkus moc popisuje ( popisuje nezajímavé věci ), ale na druhou stranu jelikož se zajímám o ruskou kulturu a historii tak mě zaujalo, jak tehdejší smetánka žila. Dostojevský to opravdu moc krásně popsal. Co se týče filmu nemohu vytknou vůbec nic. Režisér se postaral, jak o vynikající hudební doprovod, který dodal scénám správnou atmosféru a i divák, který by nerozuměl ani slovo věděl hned, co se v danou chvíli děje. Dobový nábytek a rekvizity, které příběhu a postavám přidaly na skutečnosti a pravosti neměly chybu. Zapůsobila na mě i práce ze světlem, když v místnosti bylo více postav, tak světlo vedlo pouze k postavám, které spolu vedly dialog a když se k nim někdo přidal, jako by vystoupil ze tmy. To bylo velice působivé. Zaznamenala jsem i oděv Myškina a Rogožina, kdy kníže chodil v bílém jako sám anděl ( čistota sama ) a Rogožin v černém jako jeho duše a povaha. Kdybych se měla rozhodnout jestli si přečtu znovu knihu nebo se znovu podívám na filmové zpracování jednoznačně volím film.

Kníže Myškin – rozbor postavy
    Dostojevského záměrem bylo vytvořit postavu blížící se postavě Ježíše Krista, zasazenou do Dostojevského současnosti. Osobu nesobeckou, jednající v zájmu druhých lidí. Ve světě, kde se většina lidí snaží sloužit jen svým zájmům a bezprostřednímu prospěchu, se z knížete Myškina stala postava komická, vyčnívající svým nevšedním jednáním, pro které ostatní lidé nemají pochopení. Dostojevský si už v osnově díla uvědomoval, že takováto postava nepatří do tohoto světa a přisoudil Myškinovi roli vyléčeného idiota.  

Myškinova upřímnost, pravdomluvnost a otevřenost, z něho dělají člověka hloupě vypadajícího, který snad ani neví, že některé skutečnosti, které o sobě prozrazuje, mohou být proti němu zneužity. Je však zajímavé, zamyslet se, co z Myškina dělá člověka s pověstí idiota. Vezmeme-li pro srovnání postavu Aljoši Karamazova z Dostojevského „Bratří Karamazů“, najdeme některé obecné rysy obě postavy spojující. Zatímco však u Aljoši, jsou jeho přespříliš kladné povahové rysy přičítány jeho příklonem k religionizitě, u Myškina jde v očích lidí o idiotismus. A skutečně, ač obě postavy slouží Dostojevskému ke stejnému účelu – hlásání evangelia, živého Krista je k nim přistupováno rozdílně. Od Aljoši je toho očekáváno od lidí vždy mnoho a lidé se k němu obracejí jako k zprostředkovateli jejich nejosobnějších záležitostí. Myškin je lidmi podceňován, ač si postupně a velmi lehce vydobývá u lidí respekt a důvěru. Aljoša je lidmi žádán, aby je zastupoval v jejich záležitostech. Myškin je schopen vlastní iniciativy, což vždy nebývá ku prospěchu věci a je to společností
chápáno jako netaktnost.
   
Z hlediska chápání dobra a zla u obou postav je nutné ptát se po příčině, zárodku dobra u obou hrdinů. Pro jednoho je to živá vzpomínka na matku, evangelium a příkladný život starce Zosimy. U druhého je pátrání po prvopočátku zbytečnou záležitostí, nikde jej v díle nenajdeme. Dobro se může hledat v Myškinově jakési dětské nevinnosti, mentální opožděnosti, nedostatku zkušeností se světem, jež mu byl v dětství zapovězen pro jeho nemoc, jen tak si mohl uchovat svou nezkaženost. Jako by chtěl Dostojevský skrze Myškina uvést v život Rousseauovo osvíceneckou koncepci, kde člověk se rodí jako dobrý a zkaženým ho dělá až lidská společnost. Záleží pak pouze na konkrétním člověku, zda si svou lidskost pod tlakem společnosti nenechá vzít. Právě dlouhodobá nemoc, neschopnost účastnit se života běžné společnosti, by měla být odpovědí na to, kde se člověk podobných charakterových vlastností mohl z ničeho nic vzít. F. Kautman přisuzuje vliv této koncepce některým konkrétním autorům: „Pod vlivem Schillera, Racina, Sandové, Huga, Dickense Dostojevskij zřejmě byl ochoten v duchu osvícenecké ideologie pokládat člověka za  
bytost v podstatě dobrou.

Z hlediska mezilidských vztahů zastává Myškin citlivý a příznivý přístup ke všem lidem. Je tu však rozdílný přístup k oběma pohlavím. Zatímco k mužským postavám se jeho city nemění i když se jedná o pokus Rogožina ho zavraždit. U Nastasji Filipovy se city a přístup k ní vyvíjejí, jsou pohyblivější. Z lásky je lítost, z touhy po společném životě je konstatován poznatek o nejhorších dnech v životě prožitých ve
společnosti této osoby.
   
Myškinova postava je postavou dobrou, není však snadné určit, co Myškin rozumí dobrem. Myškin se dostává do situací vlastního sebeobětování, odpuštění, jeho aktivní činy se soustřeďují v zabraňování zla a jeho následků, ale ne přímo v konání dobra. Je takovým bojovníkem se zlem. Jako dobrý se projevuje všude tam, kde se setkává se zlem. Dobro pro dobro však nekoná. J.L. Hromádka takto podobně vidí pravoslaví, které touží po spasení světa nikoli úsilím, pohybem úderností, nýbrž hnutím víry, modlitby a svaté mystické, lásky. Pravoslavný Kristus přetvořuje pomalu
svět bez programatického úsilí a organisované aktivnosti.
   
Nastasja Filipova je osudovou ženou, nejen pro Myškina, ale i pro Rogožina a Gavrilu Ivolgina. Tyto tři muže spojuje soupeřství o Nastasju Filipovnu a jedná se o skutečné spojenectví v pravém slova smyslu, v němž v jejich sváru o Nastasju krystalizuje vzájemné přátelství. Tito muži však nejsou skutečnou příčinou, proč nemůže Myškin Nastasju nadobro získat. Ta se rozhodla, již ze zásady odporovat jakémukoliv konečnému závazku ke každému ze třech mužů. Hraje svou nekonečnou hru s těmito muži a chce, aby to tak zůstalo. Je nespokojena s rolí, jež zastává, na druhou stranu jí však tato situace uspokojuje. Chce být viděna v očích lidí jako špatná a tak se taky chová. Je schopna každému z nich říci své ano, svým závazkům však vždy na poslední chvíli nedostát. Pro všechny tři muže, je vlastně zosobněným zlem, po kterém oni touží a vidí v něm dobro, naplnění svých tužeb. Takto popisuje Nastasju Filippovnu postava Afanasije Ivanoviče Tockého: „Ovšem životní zkušenost a hluboká prozíravost mu velmi brzy napověděly, že teď má co činit se stvořením zcela mimořádným, že tato osůbka nejen vyhrožuje, nýbrž bude i jednat, a hlavně se před ničím nezastaví, protože si na světě ničeho neváží, a nelze ji tedy na nic nalákat.“

Myškinovi soupeři se liší v metodách boje a soupeření  o Nastasju. Gavrila Andarlovič Ivolgin se svého cíle snadno vzdá, je však mstivější. Touží po pomstě a je ve své mstě vytrvalý, neodpouští. Snaží se působit pomocí pomluv a intrik. Nastasja je pro něj jen prostředkem jak přijít k penězům, není pro něho cílem, člověkem s níž
by chtěl sdílet svůj život.
   
Rogožin je mužem činu, impulzivním, nepomstychtivým, ale vytrvale jdoucím za svým životním cílem, svou láskou. Myškin je pronásledován pocitem Rogožinovy trvalé přítomnosti v jeho blízkosti. Vzájemné soupeření o Nastasju Filipovnu je ve vztahu těchto postav neustále přítomno. Myškinův pocit přerůstá v dojem fyzického pronásledování Rogožinem, v až dokonce smyslově podloženou skutečnost: „Když jsem vystupoval z vlaku, zahlédl jsem pár zrovna takových očí, jakými ses právě teď zezadu na mne díval.“ F. Kautman hovoří o určité formě dvojnictví některých Dostojevského postav: „Každá postava má svého dialogického partnera, tedy také svého druhu dvojníka, který je k ní trvale připoután. Pronásleduje ji a vyjevuje její vlastní rozpory, uhaduje její vlastní myšlenky a motivuje její vlastní činy.“
Ač soupeři o stejnou ženu, zůstávají oba přáteli, což u Myškina vyžaduje  velkou schopnost odpuštění a porozumění, vezmeme-li v úvahu, že se Rogožin Myškina pokusil zabít a Nastasju nakonec zabil. U Rogožina přeroste touha a snaha po získání Nastasji v konečné smýšlení o ní jako o osobě zlé. Oběma mužům Nastasja několikrát přislíbí sňatek a ze svých závazků na poslední chvíli ustoupí. Není náhodné, že Rogožin zabíjí Nastasju v době, kdy ji k sobě opět získává. Je už přesvědčen o její povaze i o tom, že se jedná o další chvilkový rozmar. Zabitím Nastasji řeší milostný problém za oba, Myškina i Rogožina, kteří jsou rozmary Nastasji Filipovy soustavně týráni. Právě v závěru románu, davá Rogožin přednost přátelství s Myškinem, před trýzněním Nastasjiným. Zabitím Nastasji se nezbavuje pouze svého problému, ale společného problému obou mužů.
 
Vztah Myškina a Rogožina je značně antinomický a je prodchnut celým příběhem. Oba se k sobě při vzájemných rozhovorech chovají jako přátelé, vyměňují si křížky, informují se o vzájemných nezdarech v přízni u Nastasji Filipovy. Ze strany Rogožina je vztah poznamenán nedůvěrou a žárlivostí:„Když nejsi zrovna se mnou, hned k tobě cítím zlobu, Lve Nikolajeviči… Teď tu se mnou sedíš čtvrt hodiny a všecek vztek ze mě už vyprchal a mám tě rád jako dřív.“
 
Myškin se snaží Rogožina přesvědčit, že není jeho opravdovým soupeřem, přesto si je vědom Rogožinovo  nedůvěry k němu trvající, až do doby než přestane věřit, že má Myškina Nastasja Filipova ráda. Myškin je Nastasjou uchvácen, při prvním setkání ustrne, není schopen pohybu ani slova, je pro něj osudovou ženou. Sám však přiznává, že se nejedná o lásku, ale o soucit. Není k ní připoután láskou, ale lítostí. Pro Kautmana se taková láska stává altruismem, sebeobětováním pro druhého nebo pro druhé, přechází v lásku k bližnímu v křesťanském pojetí. (13,s.144) Myškin nechce Nastasju pro sebe, chce jen aby byla šťastná. Domnívá se, že mnohé vytrpěla, lituje ji, mluví o ní jako o šílené. Nastasja však pro Myškina chce to samé, jeho štěstí. Žije v představě o svém zhanobení, cítí se nečistá, tvrdí o sobě, že pro něho není správnou ženou. Snaží se zosnovat sňatek Myškina a Agalji Jepančinové, nechce být šťastná, dokud nebude šťastný on. V emotivním rozhovoru však Agalje ženicha přebere a chce ho připoutat k sobě.
Marieta jako předobraz Nastasji Filipovny
Myškin hned v úvodním dílu románu, nám dává poznat, jaký typ ženy preferuje a jakým způsobem chápe lásku ve svém praktickém životě. Na návštěvě u Jepančinových Myškin vypráví o svých dojmech z pobytu ve Švýcarsku. Dojde i na vyprávění příběhu vesnické, chudobné, nemocné a prosté dívky Mariety, jejíž osud se nápadně podobá osudu Nastasji Filipovy. Dívka je svedena obchodním cestujícím, který ji po týdnu opustí a zanechá jejímu údělu. Marieta se vrací do vesnice, kde je všemi hanobena a opovrhována. Sama k sobě cítí odpor a domnívá se, že je vším vinna a lidé se k ní špatně chovají po právu. Stejně jako u Nastasji Filipovy ji Myškin nemiluje láskou, ale cítí k ní lítost, snaží se jí všemožně pomáhat v jejím údělu. Nechává ostatní lidi v domnění, že je do ní zamilován a nepřiznává, že je mu jí pouze líto. Myškin se snaží udělat Marietu šťastnou, cíle je dosaženo, když o její smrti vypovídá, že zemřela skoro šťastná. Myškinovi postoje v lásce jsou neměnné, strnulé, pevné nepodléhají výkyvům ani nějakému vývoji, směřování od
něčeho někam.
 
F. Kautman popisuje antisexuální podstatu Myškinovi lásky-soucitu. Myškin se stal virtuózem této podoby lásky, ženy ho smyslově nevzrušovaly. Na portrétu Nastasji Filippovny ho zaujal její obličej hlavně tím, že prozrazoval utrpení. „Láska-soucit nemůže regulovat vztahy mezi milenci; v tomto smyslu by byla možná na zemi jedině v oné fázi Apokalypsy, kdy se zastaví vývoj a nebudou se rodit děti. Láska-soucit však může být prostředkem integrace společnosti i nástrojem, při utváření intersubjektivních vztahů.“
Dobro a zlo jako důsledek vnějších okolností
   Pro Dostojevského „Idiota“ více než pro jiná jeho díla platí Kautmanův závěr o člověku, který je dobrý i zlý současně, a záleží na mnoha vnějších i vnitřní činitelích, dělá-li nakonec převážně dobro nebo zlo. Toto pojímání dobra a zla je v „Idiotovi“ postaveno na vzájemných mezilidských vztazích. Jednotlivé postavy románu jsou vždy postaveny proti svému protějšku, k němuž přistupují s vášní a citem, láskou i nenávistí. Konkrétní situace, do níž se lidé ve vzájemné interakci dostanou, určuje zda jejich svobodné rozhodnutí se přikloní ke konání dobra či zla. O tomto pojetí dobra a zla u „Idiota“ nejlépe vypovídá situace, do níž se Myškin dostává na schůzce „čtyř“ (Myškina, Rogožina, Nastasji Filipovny a Aglaji). Ze schůzky se stane emociální záležitost mezi Aglajou a Nastasjou, v níž zvítězí ta, které se podaří nejcitelněji zasáhnout soupeřku. Ani Myškin není schopen zachovat náležitý odstup, neohrabaným posunkem dává přednost Nasatasje a citelně raní Aglaju. Situace, v níž se rozhoduje ovlivní jeho rozhodnutí a má neblahé následky na všechny přítomné. Myškin se dostává do situace, ve které není schopen ovlivnit své chování z
pozice dobra a zla.

Žádné komentáře:

Okomentovat