14. století – náboženské (pašijové hry), světské (život lidí mimo církev – Mastičkář – původně byl náb., nespisovný jazyk, lidské vlastnosti)
15. století – husitské hnutí – nerozvíjí se
16. století – renesance – filozofická a vědecká díla
17. století – Komenský – Škola hrou (otázky a texty), Svět v obrazech
baroko – Matěj Kopecký – loutkové divadlo (cizí prostředí – Faust…)
18. století – kočovné společnosti (svátky, trhy)
- první divadelní budovy - 1738 - divadlo V Kotcích
- 1783 – Nosticovo divadlo
- 1786 - Bouda - dřevěné divadlo, stálá scéna českého divadla; domácí tvorba –
vlastenecké hry
- potom Stavovské divadlo; nejdříve se tam hrálo německy, potom bylo dovoleno i česky, ale v omezené míře
1. česká hra – Kníže Honzík (div. Kotce)
Václav Thám - napsal přes 50 her (Břetislav a Jitka; Vlasta a Šárka)
Prokop Šedivý - psal frašky - slouží k pobavení, kritika špatných vlastností (Masné krámy; Pražští sládci)
Divadlo na počátku 19. stol.
česká scéna (nestálá) byla ve Stavovském divadle (po zániku Boudy), potom také v divadle U Hybernů; oživení divadla - 20. léta 19. stol. - z původního amatérského souboru vzniká 1. profesionální scéna; repertoár: hry z minulosti - tzv. rytířské hry, nízká úroveň
Jan Nepomuk Štěpánek - autor veseloher odehrávajících se na venkově; Čech a Němec - situační a jazyková komika
Václav Kliment Klicpera - snaží se o propracovanost, využívá tzv. principu "kuklení" - postavy se vydávají za někoho jiného
Blaník - pověst o Blanických rytířích
Rohovín čtverrohý - kritika lidské hlouposti, panovačnosti ...
Každý něco pro vlast - popisuje volbu starosty, kritika lid. prospěchářství
Hadrián z Římsů - parodie na rytířské hry
Divadlo ve 2. polovině 19. století
hlavní význam - Stavovské divadlo - 1x až 2x týdně česká hra; Novoměstské divadlo - 1859 - na místě bývalého Smetanova divadla, ale mohlo se v něm hrát jen v létě - bylo dřevěné; 60. léta - rozvoj divadla - Aréna na hradbách - v místech Národního divadla
sílí snahy vybudovat stálé české kamenné divadlo - Tyl, Palacký; nejsilnější snahy v roku 1848, potom útlum - Bachův absolutismus
2 koncepce pro vybudování divadla - Staročeši - konzervativní, většina - Rieger jsou pro Prozatímní divadlo - společnost není dost vyspělá
Mladočeši - Neruda, Hálek, Sladkovský - radikálnější, jsou pro Národní divadlo
1962 - za několik měsíců bylo vybudováno Prozatímní divadlo - na místě dnešního Národního divadla; Shakespearovský cyklus - na počest 300 výročí narození W. Shakespeara; vysoká úroveň - opery od Smetany
květen 1868 - položení základního kamene Národního divadla, manifestace proti Rakousko - uherskému vyrovnání
červen 1881 - první otevření, kvůli požáru musí být znovu zavřeno; lidové sbírky Þ 1 000 000 miliónů zlatých na rekonstrukci
18. 11. 1883 - definitivní otevření, zahajovací dílo - Smetanova Libuše
1977 - 1983 - velká rekonstrukce, přistavena Nová scéna
Národní divadlo - novorenesanční sloh; architekt - Josef Zítek, po požáru Josef Schulz; výzdoba - alegorická zobrazení, slovanská mytologie a rukopisy, krajinomalba; Bohumil Schnirch - sochař - Triga, Apollón a 9 Múz; Josef Václav Myslbek - alegorie soch, busty Němcové a Smetany; Mikoláš Aleš - obrazy z českých dějin, lunety; František Ženíšek - malby kolem lustru; Vojtěch Hynais - malíř, alegorické budování Národního divadla, opona
Josef Kajetán Tyl – historická díla – Jan Hus, Jan Žižka, Jan Roháč, Kutnohorští havíři
- ze současnosti – Paní Mariánka, Tvrdohlavá žena, Paličova dcera, Pražský flamendr, Fidlovačka (1834)
- dramatické báchorky – Strakonický dudák, Jiříkovo vidění
Neruda - Ženich z hladu, Hálek - Král Vukašín - nepříliš úspěšné hry
Zeyer - Radúz a Mahulena, láska je silnější než prokletí
Eliška Krásnohorská – libreta ke Smetanovi
Ladislav Stroupežnický - Naši furianti - furiant - ten, kdo se vytahuje; otázka, kdo bude v jihočeské vesnici ponocným
- Zvíkovský rarášek, Paní mincmistrová
Gabriela Preissová - Gazdina Roba - příběh ženy, která obětovala lásce všechno, ale nenašla štěstí
Její pastorkyňa - Kostelnička zavraždí ze soucitu dítě Jenůfy, vše dobře dopadne
Alois a Vilém Mrštíkovi - Maryša - miluje Francka, ale ten odjede na vojnu a rodiče ji nutí vdát se za Vávru, a ona svolí. Francek chce Vávru zabít, ale Maryša dá Vávrovi otrávenou kávu, aby ochránila Francka.
zvuková stránka řečnických projevů - důležitost jasné, plynulé řeči a správné výslovnost; nutné vhodné členění, přízvuk a tempo řeči
spisovná výslovnost - pravidla určuje ortoepie, vady v řeči napravuje logopedie; mezi psanou a mluvenou formou jazyka jsou rozdíly (i/y; bje/bě, mňe/mě(mně)); výslovnostní styly: výslovnost zvláště pečlivá, hovorová a nespisovná; výslovnost souhlásek - dochází k spodobě znělosti - sbor [zbor]; změny na konci slova - sud [sut];
slovní přízvuk - hlavní - na první slabice slova, popřípadě na jednoslabičné předložce (na zemi); vedlejší - na liché slabice; příklonky - (mě, tě, se ...) - výrazy bez vlastního přízvuku tvořící zvukovou jednotku s předcházejícím přízvučným slovem; předklonky - výrazy bez vlastního přízvuku tvořící zvukovou jednotku s následujícím přízvučným slovem
zvuková podoba věty - členění na větné úseky = frázování - potřeba nadechnutí, přispívá k pochopení obsahu věty; na nich záleží tempo věty (krátké úseky - pomalé, dlouhé úseky - rychlé); větný přízvuk - v oznamovací větě často na konci věty (je tam nejdůležitější sdělení); při citovém zabarvení je často na začátku; melodie - oznamovací, žádací a doplňovací - klesavá; tázací - stoupavá; zvolací - klesavá nebo stoupavě klesavá; nekoncový úsek (projev pokračuje) - stoupavá
Žádné komentáře:
Okomentovat